Květen/3 - porod, odběr plodové vody, kontroly u lékaře

• beruska - 10.5. se Berusce narodil syn Tobiáš. Četli jste už jaký byl její porod?
• Lenižurka - se pro jistotu chystá podstoupit odběr plodové vody (amniocentéza)
• MikeFree - již netrpělivě vyhlíží porod, na poslední kontrole u lékaře se nic nechystalo
• Amálie - si koupila nové těhotenské oblečení, ve kterém se cítí příjemně
• Renie - začala hodně myslet na porod, zažívá strach z neznámého

Lenižurka (26 let, 18. týden, druhorodička) 

Ahoj holky,

chodíme teď se Sárou pravidelně plavat do mateřského centra v Kadani. Domluvila jsem to na 2 dny v týdnu a začíná to být docela náročné. Sár navíc přišla na to, jak se dostat z popruhů autosedačky, takže jsme na deseti kilometrech stavěly třikrát jenom proto, abych jí zase připoutala. Ale co se toho plavání týče, jsem ráda, že to malou baví a už se tam aklimatizovala. 

O víkendu jsme se společně se s rodinou švagrové a tchánem vydali do Hartmanic u Svitav, kde se narodil děda, kterému jsme byli před čtrnácti dny na pohřbu. Pozval nás sem starosta Hartmanic, protože pořádali pouť. Nebýt toho hrozného deště, který trval celé 2 dny, bylo by to dokonalé. K našemu velkému překvapení měli v téhle malé vesničce krásný penzion s obrovskou hernou a bazénem se slanou vodou, takže i navzdory počasí si měly děti kde hrát. V neděli jsme se šli podívat na rodnou chaloupku dědy, a jelikož byl zrovna venku její majitel, pozval nás dovnitř a my si to tam mohli prohlédnout. Tchán říkal, že to tam pořád vypadá stejně, jak si to pamatuje, když byl ještě malý. Poté jsme zašli ke kapličce, kterou si pamatujeme i my z dědova obrazu, který mu visel v kuchyni.

I přes mrholení jsme vyzkoušeli kolotoče na návsi a chlapi děvčatům vystřelili růže. V místní hospodě jsme potom našli pana starostu a většinu obyvatel, kterak se zabavují při živé dechovce. Byli jsme pozváni k starostovi na návštěvu, kam jsme nakonec ale v rámci naší rodiny už nešli, protože se chtělo Sisince spát, a tak jsme raději vyjeli směr domov. Přeci jenom byla před námi asi čtyřhodinová cesta.

Těhotenské pocity

Nějak slábnu, nebo mi tloustne malá. Vzít jí na ruku a přenášet začíná být opravdu námaha. Na kontrole v poradně jsem se dozvěděla novinu, která mi zvedla žluč. Mému stávajícímu gynekologovi přišel dopis od pojišťovny, že jsem se zaregistrovala u jiného lékaře, což samozřejmě není pravda. Vtip je v tom, že tím novým lékařem má být doktorka, od které jsem před rokem a půl odešla. Doufám, že si to s pojišťovnou nějak vysvětlili, protože jinak by to znamenalo, že budu muset jezdit k doktorovi 20 kilometrů do jiného města a navíc k doktorovi, ke kterému nechci chodit.

Jinak si zítra pro klid duše necháme udělat amniocentézu. 48 hodin po tom mám být v klidu a nenamáhat se, tak si manžel vezme dovolenou, aby se mohl věnovat Sárince. Věřím, že bude všechno v pořádku.

Poznámky pod čarou

Sestra u gynekologa: (empaticky) "Jak se cítíte?"
Já: (s úsměvem) "Dobře :)".
S: "Nic vás netrápí?"
Já: "Ne."
S: "A ty nohy vás stále bolí?"
Já: "To ano, ale nějak to neřeším. :) To je běžný jev v těhotenství."
S: "A jinak nemáte žádný problém?"
Říkám si, že už se snad ptala tolikrát, že nevím, co chce vlastně slyšet a v žertu jí povídám: "No, nějak mi těžkne to první dítě ;)."
S: (jízlivě) "Takhle jste si to holt naplánovali."

Tak jsem jenom vykulila oči a nebýt tam v sesterně ještě jiná pacientka, vysvětlila bych jí to, co se jí chystám tedy říci až příště. Že pokud jí to nebude vadit, ať se ptá na konkrétní věci, které ji zajímají. Má-li totiž nějaký problém s tím, jaká odpověď přijde po její nekonkrétní otázce, měla by počítat s tím, že odpověď se ji nemusí líbit a je hloupé, když pak neumí udržet ve svém dalším projevu profesionalitu. Jen to stejně asi dopadne tak, že jí nic vysvětlovat nebudu a že už prostě raději nikdy nebudu říkat věci navíc a budu se tvářit neutrálně. :)

Tak se mějte všichni fajn a buďte blond. :)

Lena

MikeFree (24 let, 37. týden těhotenství, prvorodička)

Ahoj holky,

další týden za námi a já mám pocit, že už se nic neděje. Pro mimi je vše relativně nachystané a dá se říci, že pro první měsíc po porodu vše nachystané i pro nás rodiče:-) Vypráno, z velké části vyžehleno, abych se tím hned na začátku mateřství nemusela zabývat. Zahrádka připravena k relaxu s kočárkem, tím chci říci, že už jen budeme čekat, co nám vyroste a co ne, takže ani tam nemám do čeho kopnout, i kdyby bylo počasí.

Jediné, co mi zůstalo, je cvičení, kde si člověk suprově pokecá a možná se i něco dozví, ale jaksi pohyb tři týdny před porodem už začíná trochu váznout. Sotva dolezu na cvičení, protože je to do šíleného kopce a to mi vždy začne tvrdnout preventivně už pod kopcem bříško, ale asi má Kristýnka cvičení ráda, protože jak se začne s protahováním, tak se uklidní a pak o ní hodinu nevím.

Tento týden jsme na mou žádost probraly porod, takže jsem zjistila, že ačkoliv já mám stále častěji pocit, že ze mne malá vypadne, tak to je jen můj pocit a nic z toho, co cítím, nenasvědčuje přípravě na porod.

To mi tento týden také potvrdila paní doktorka, když jsme dorazily na kontrolu. Už jsem si zažila svůj první monitor, který neukázal žádné abnormality, tedy srdíčko tluče krásně, silně a pravidelně a děloha se ani nehne, takže kontrakcí se bát nemusím. Při prohlídce se to vše paní doktorce potvrdilo, takže si dělala srandu, že tímto tempem půjdu rodit až tak v listopadu. Zabalila jsem si tedy svých pár švestek a svou kolébavou chůzí jsem se vydala zpět k domovu s tím, že snad to za týden, při další kontrole, bude lepší.

A od té doby zase chodím od ničeho k ničemu, protože nějak najednou není moc co dělat. Rozhodně nic co bych si troufla s tím břichem a mojí nynější šikovností. Chodím, oblečky přerovnávám sem a tam. Občas něco přihodím do tašky do porodnice. No a každý den alespoň někam na vycházku. Tento týden to tedy bylo horší, protože ať jsme vyrazili kamkoliv, tak nás za chvíli odchytl déšť a my se spěchali někam schovat.

Takže u nás se nic neděje, další týden startuje ve stejném stylu, ale uvidíme ve středu, třeba se už něco pohne. A tak se zase na týden loučím a ostatním přeju krásné a klidné těhulkování.

Amálie (30 let, 20. týden těhotenství, prvorodička)

Ahoj BOLky,

tak další týden za námi.

Nejprve bych chtěla pogratulovat mamince Tobiáška, která už má miminko v náručí, doufám, že se toho taky brzy dočkám... :-)

U mě se tenhle týden toho nestalo zas tolik zajímavého, tak si alespoň pročítám, vyprávění Berusky a Tobiáška a hrozně se těším, že za pár měsíců mě to snad taky čeká. Naše miminko je dle doktorů zatím zdravé a snad bude za chvilku křičet i u nás.

V posledních týdnech dělá největší skok moje břicho. Každé ráno pozoruji, jak se nafukuje, vzhledem k tomu, že je to moje první těhotenství, tak se opravdu nestačím divit, co ta příroda opravdu umí! Už mám nahoře 6-7 kilo a je to docela znát, hlavně do schodů, ale stále je to pod kontrolou. Už zvracím jen opravdu zřídkakdy, takže mám radost, že se to alespoň trochu zlepšilo, ale stále marně čekám na ty krásy těhotenství, pro mě jako celkem aktivního člověka a sportovce je to stále jen takové trápení a čím větší břicho, tím víc jsem omezená a nepohyblivá a spíš nešťastná a zoufalá.

Co se opravdu změnilo je, že si připadám, jak s podvázaným žaludkem, už toho nemůžu sníst tolik, co dřív, spíše jím menší porce v průběhu dne, no vlastně jím pořád, což není zas tak špatné, pokud je co jíst. Jinak mám dost nepříjemný hlad. Normálně jsem nikdy moc nepila a teď se snažím pít víc, což s sebou přináší i častější chození na záchod, což mě taky nebaví.

Co mi vadí, že mě každý mě jen upozorňuje, co nemám dělat, jak mám ubrat plyn, jak mám zpomalit, jak to dělat opatrně, připadám si jak podruhé v mateřské školce, přitom si připadám docela dospělá, alespoň podle kalendáře... Ale na druhou stranu mi zas všichni ohleduplně nosí tašky, věci a tak. Tramvají nejezdím, takže jestli by mě někdo pustil sednout i tam, to bych nechala zatím otevřené, ale na tuhle pohádku stejně nevěřím, takže radši zůstanu u cestování autem. Jediný "sport", který mi zbyl je bazén, plavání sice zrovna nemusím, ale chodím si tak po dně je to příjemné jako odlehčení pro záda i nohy, jen teda v plavkách už se také přestávám cítit svá.

Konečně jsem se donutila dojít do obchodu s těhotenským oblečením, sice jsem se tam moc necítila ve své kůži, ale paní prodavačka byla hodně milá, takže jsem pořídila několik druhů kalhot a kraťasů a už je mi zas o něco komfortněji. Stále se snažím nosit volnější a volnější trika a břicho schovávat pod mikinu, ale tahle finta už pomalu ale jistě přestává fungovat, takže mým největším úkolem na další týden bude: být pyšná na velké břicho a ne se za něj stydět, snad už i jako blondýna pochopím, že to je miminko a ne špek ;-)

Tak se mějte hezky a snad už se i počasí umoudří.

Amálka

Renie (28 let, 36. týden těhotenství, prvorodička)

Ahoj holky!

V uplynulém týdnu se nic zvláštního nestalo. Strávila jsem celý týden u maminky, kde jsem si „užívala“ nic nedělání. Tak strašně ráda bych se do něčeho pustila, ale ono už je to opravdu moc těžké. Stačí, když vyšlapu schody ze sklepa nahoru do patra a jsem úplně mrtvá. Funím jako lokomotiva a začne se mi motat hlava. Už to začíná být znát čím dál víc, že miminko nabírá na váze a všechno se chystá k porodu.

Porod je pro mě teď jedno hodně aktuální téma. Můžu říct, že jsem se porodu začala šíleně bát asi ve 12. týdnu těhotenství. Všechno se mi mlátilo v hlavě a já jsem si to neuměla nijak zpracovat. Stačila jedna pitomá věta, kterou řekl manžel, a už bylo zle. Málem jsem ho vystěhovala z bytu. Ještě teď se za to stydím a jsem ráda, že můj skvělý muž to tak perfektně ustál. Musela jsem odjet pryč na jednu noc a být sama, abych si to v hlavě dala dohromady. Nejhorší bylo, když jsem zjišťovala informace o porodu. Ze všech těch informací jsem si brala jenom to negativní. Nějak jsem začala brát těhotenství ne jako něco krásného, ale jako něco ponižujícího. Něco, co znevýhodňuje ženu a brala jsem to jako nespravedlnost, že ženská musí takhle trpět. Během těch dalších měsíců jsem si ale začala uvědomovat, že každý porod je jiný a každý má jiné, subjektivní vnímání skutečnosti. Přestala jsem to prostě řešit. Užívala jsem si, že cítím pohyby miminka, že je ve mně nový život! Hodně mi to pomohlo. Teď už mám jenom strach z neznáma, mám strach, aby nenastaly komplikace a aby to malý zvládnul bez nějaké infekce nebo něčeho horšího.

Ve středu jsem byla u doktora. Sestřička mě napojila na monitor, slyšela jsem srdíčko a malý se pak i probral, takže kopal jako ďábel :-) To už je podruhé, co jsem byla u doktora a při tom všem kecání jsme zapomněli odhadnout, kolik malý váží. Takže si dávám jako předsevzetí na další středu, že se zeptám! Ve středu večer jsem zase začala cítit příznaky zánětu močového měchýře. Při pobytu v nemocnici jsem dostala bobule do pochvy na pět dní, a když jsem je dobrala, tak byl klid. Netrval ale moc dlouho. Švagrová mi dala Rosalgin, udělala jsem si výplach a taky mi koupila tabletky na zavádění, které naštěstí zabraly. Trpím na tyto záněty hodně. Stačí, když se projdu po podlaze bez bačkor a druhý den mám zánět. Teď v těhotenství je to ještě častější.

Tento týden se mi moc špatně spalo. Nepodaří se mi usnout před půlnocí. Budím se asi už čtyřikrát za noc a musím na záchod. Pak zase chvíli koukám do stropu, a když konečně usnu, tak za hodinu se třeba proberu a musím jít znovu. Plnými doušky si užívám krásy pokročilého stádia těhotenství. :-)

V neděli po obědě jsme po čtrnácti dnech přijeli k nám domů. Dělala jsem si menší inventuru a můžu říct, že pro malého už máme skoro všechno. Už nám zbývá jenom doplnit lékárničku, vyzvednout vajíčko do auta a zabalit tašku do porodnice. Všechny tyhle úkoly plánuju vyřídit příští týden, tak snad to všechno klapne! Co se týče našeho bydlení, tak tady ještě musíme trochu uklidit, přebrat věci a některým dát nové místo. Jsem ráda, že postýlku pro Tobíka už máme smontovanou a že ho máme kam uložit.

Tento týden se nesl ve znamení přemýšlení. Když člověk nemůže spát, tak přemýšlí nad hroznou spoustou věcí. Myslela jsem na porod, na malého, na mého tatínka, přemýšlela jsem, jestli to vůbec s manželem všechno zvládneme. Když jsem s ním o tom mluvila, tak řekl, že to zvládli i větší blbci a lidi, kteří neměli ani z čeho žít. Má pravdu. Dokud máme jeden druhého a máme se rádi, tak zvládneme úplně všechno :-)

Mějte se všechny moc krásně a příště zase ahoj.

Renata