Květen/2 - celostátní sraz, nachystané věci, velký ultrazvuk

• beruska - 10.5. se Berusce narodil syn Tobiáš. Již brzy přineseme vyprávění z porodu.
• Lenižurka - s rodinou vyrazila na celostátní sraz Babyonline do Bohuslavic u Telče
• MikeFree - už má vše nachystáno a na naléhání tatínka již zabalila i tašku do porodnice
• Amálie - má od paní doktorky potvrzeno, že čeká holčičku. Druhý velký UTZ dopadl výborně.
• Renie - už je z nemocnice doma, má ale nakázaný absolutní klid po dobu 14 dní

Lenižurka (26 let, 17. týden, druhorodička) 

Ahoj holky,

tak už se ty naše řady těhotných z Rodíme úží a chtěla bych ještě jednou pogratulovat mamince Berušce k Tobíkovi. Hrozně rychle to uteklo. Až mě z toho mrazí.

V pondělí večer mě nutně musela navštívit jedna známá. Říkala jsem si, co se může dít. Donesla mi těsto na Vatikánský chléb. :D Takže jsem tu od pondělka do pátku blbla nad těstem, v pátek jsem ho dala na hlídání k mamce a v neděli po návratu ze srazu, ho rozdělila na tři díly (místo čtyř), nemohla jsem vymyslet, koho „podarovat“, takže dva díly mám bokem pro tchýni a švagrovou a svůj chleba mám z dvojité dávky. To abych netrápila ještě někoho třetího. :D Ač jsem po návratu z Bohuslavic měla spíš chuť zalehnout a matlání těsta v jedenáct večer nebyla úplně zábava dle mého gusta, musím říct, že se mi to povedlo a asi se to sní i v tom šíleném množství, co toho je. Manžel hned dostal třetinu na ráno do práce, ať se podělí.

V tomto týdnu jsme pochovali dědečka, měl moc hezký obřad v kostele. Akorát nevím, co to ty moje těhotenské hormony vyvádějí, ale občas se mi při proslovu faráře chtělo vyprsknout smíchy a zároveň brečet jako želva (na moji obranu - vyprávěl o dědovi docela vtipné historky). Taky jsem z toho všeho byla celá nesvá, jelikož pohřeb jsem zažila na vlastní kůži poprvé v životě. Byl tam i starosta z rodného města našeho dědy - Hartmanic - a teď o víkendu se tam s rodinou pojedeme všichni poprvé podívat. Bude pouť, kterou navštěvovával i děda.

Ve čtvrtek za námi do Klášterce z Litoměřic přijela moje dvouměsíční sestřenice, tak jsme poklábosily a trochu se pomazlily. :)) Velmi oceňovanou se okamžitě stala ta moje zánovní kolébka, kterou jsem tu před měsícem a půl montovala a nebyla jsem doteď schopná ji zas rozmontovat a využila se na 100%. Měla jsem radost. Malá mi jí celou dokonale vyzkoušela (poblinkala), kolébka obstála.

V pátek odpoledne jsme se vydali po náročném balicím dopoledni na dlouhou cestu směr Bohuslavice u Telče. Sárinka usnula hned, jak jsme opustili náš dvůr, a probudila se teprve asi po dvou a půl hodinách – skoro v cíli naší cesty. Až jsem se sama divila, že jsem nemusela celou cestu blbnout s hračkami a zabavovat ji, to potěší:-).

Po tom, co jsme se ubytovali v super mezonetu (malá mohla díky tomu spát v jiném patře, než my, což bylo opravdu velmi výhodné), jsme se museli jít podívat, co všechno nás obklopuje, a byli jsme nadšeni. V místě penzionu byla spousta zvířátek (kozy, králíci, holoubci, krůty, slepice, morčata, pávi, osli, koně...), takže Sárí byla ve svém živlu a měla o zábavu postaráno. Nemluvě o velké trampolíně, kterou musela taky často navštěvovat.

Sobotní program byl nabitý a večer nám po něm Sár odpadla v osm bez výmluv okamžitě do mdlob. :-) Návštěva Telče, hradu Roštejna a novoříšské keramičky, to vše doplněné večerním rautem společně s BOL rodinami. Ještě nesmím zapomenout na výrobu lampiónů a legendární průvod nočním tichem. :-) Bylo to moc fajn a tímto velmi děkuji organizátorům (Calamity J. a Naduli), že to moc hezky uspořádaly a těším se, že za rok pojedeme na sraz BOL zas. Bylo hezké poznat nové milé rodiny.

Těhotenské pocity

Celá rostu a začínají se ozývat noční křeče do lýtek, to bude zas něco. :-E

Poznámky pod čarou

Musela jsem udělat hrozné rozhodnutí a zbavit se představy o krásném a vysněném kočárku Inglesina Sofia. Musela jsem sama sebe donutit zamyslet se trochu reálně nad jeho využitím a ano, nehodlám ho skládat a zvedat do auta a na procházení se někde po kolonádě si holt musím zvyknout na sporťák, neměla bych kam jinak odložit naši prvorozenou, když nebude chtít capat. Nebudu žádná dáma a fajnovka, ale funkční matka dvou dětí. :D Takže dilema ohledně kočárků jsem dnes vyřešila objednáním multifunkční korby na náš TFK Joggster a koupím za něj ještě přídavné stupátko/sedátko pro Sárulu. A je to.

Ať se vám tento týden vyvede, mějte se fajn.
Léňa

MikeFree (24 let, 36. týden těhotenství, prvorodička)

Ahoj holky,

už je tu další neděle a termín porodu už je za dveřmi. Stále si říkám, že je ještě čas, ale již na sobě pozoruji, že je vše stále obtížnější. Obzvláště při těch změnách tlaku, které teď jsou venku, pozoruji, jak mi před bouřkami tvrdne břicho a tak nějak divně to tlačí, pak občas mám zase pocit, že ze mě malá při každém kroku vypadne. Jednoduše už jsem zvědavá na návštěvu u paní doktorky a na to, co nám poví.

V pondělí jsem celý den proležela kvůli pálení žáhy, jak jsem již psala minule, ale v úterý už bylo lépe a tak jsem odpoledne vyrazila na cvičení. Tentokrát jsme v rámci poradny probraly koupání a oblékání a už se na to moc těším.

Po večerech jsem prala a žehlila věci pro malou, takže už jsme připraveni, kdyby se malá rozhodla jít ven. Mamka mě furt straší, že přesně takovéto bouřky byly, když se moje sestra rozhodla jít z bříška ven o měsíc dřív a že mám vše nachystat. Takže oblečení a plenky můžu odškrtnout, tašku do porodnice jsme zabalili na nátlak budoucího tatínka dnes odpoledne. Ještě musím vyžehlit povlečení na postýlku a povléct ji.

V pátek jsme oddaně zašli na přenos hokeje a musím uznat, že není dobré v tomto stadiu těhotenství chodit na hokej do hospody, protože ječící dav chlapů a leknutí při každém gólu není zrovna příjemné.

Zato sobota byla ve znamení aktivit. Hned ráno jsme vyrazili na Férovou snídani. Férová snídaně ve vašem městě je happening - piknik na podporu fair trade. Koná se na oslavu Světového dne pro fair trade, což je svátek, který druhou květnovou sobotu slaví tisíce lidí na světě. Upekli jsme muffiny a těšili se, co ochutnáme od jiných. Jedinou podmínkou je, připravit snídani z domácích či fair trade produktů. A je krásné sledovat, co vše lze vyrobit. Počasí se po třech letech konečně vydařilo a piknik se tak konečně konal venku a to v zámecké zahradě.

Odpoledne jsem jen chvilku odpočinula a vyrazila na zahrádku, protože letničky se nám už za oknem plašily a tak bylo potřeba je vysadit ven, ale jisté už je, že po porodu už mne tam nebude čekat žádná velká práce. A také jsme sklidili již první naše ředkvičky:-) Takže práce již nese plody a to doslova.

Vybrala jsem si to v neděli a tu jsme proleželi téměř celou v posteli, i když ne tak úplně chtěně, ale kolem poledne se nám zastavili hodiny, takže jsme si pořád říkali, že máme spoustu času, když jsme si všimli, že jsou tři, takže až tehdy jsme vylezli a udělali si procházku po městě a pak rychle domů, aby nám neunikla ani vteřinka z dnešního hokejového zápasu.

A tak se loučím, přeji, ať to ještě chvilku vydržíme a hlavně ať jsou všichni zdraví,

pa Míša

Amálie (30 let, 19. týden těhotenství, prvorodička)

Ahoj BOLky,

tak ukrojujeme další týden, to je super.

Tento týden byl i v práci takový zkrácený, protože tam byl svátek, tak mi utekl jako voda. Už jsem si docela zvykla, že musím vstávat opatrně a ne přes břicho, připadám si jak postižená, ale prej to k tomu patří. Zatím mě to neomezuje tolik, ale to vstávání mě teda rozčiluje.

Jinak pozoruji bříško každé ráno, jak mi z něj kouká čím dál větší koule, dávám na rady starších a zkušených a mažu ráno i večer, tak snad nebudu mít moc strie.

Trochu mě tento týden naštvala literatura! Vypadá to, že jsem kalendářně v polovině těhotenství a najedou z těch milých a nadějných slov o těhotenství čtu: "jste v polovině, tahle bude ale horší, budete mít oproti první půlce zavazející břicho, strie, budou vám otékat nohy, ruce, budete mít hemeroidy, trpět zácpou..." No jako prostě si počkali, až se člověk smíří s tím, že si ještě půl roku pořádně neprotáhne tělo při sportu, a pak na něj chytré knihy a internet udeří! Ale vzala jsem to pozitivně, protože mě to tak rozčílilo, že mi alespoň na chvilku stoupl můj extrémně nízký tlak, tak alespoň na chvilku v normálu...

Nejdůležitější zprávou tohoto týdne byl pondělní druhý VELKÝ UTZ, byla jsem už celý týden hodně nervozní, ale doufala jsem, že když ten první byl v pořádku, tak je pravděpodobnost, že ten druhý bude taky OK. No díkybohu byl, paní doktorka nám všechno pěkně ukázala, řekla, že teda mám už 20 týdnů za sebou!, vše nám popsala, pustila srdíčko a vyprovodila obrázkem za 50 Kč. Pěkně jsme poděkovali paní doktorce i nejvyššímu nahoru a už jsem si domů s dobrým pocitem nesla pod srdíčkem zatím zdravou 25 cm velkou holčičku. Takže od minula nic nepřirostlo a můžu dál vybírat v růžovém odstínu ;-)

mějte se Amálka

Renie (28 let, 35. týden těhotenství, prvorodička)

Ahoj Bolky!

V pondělí ráno jsem se vzbudila ještě před tím, než přišla sestřička měnit ložní prádlo a pomalu jsem se začala balit domů. Ještě jsem ani nevěděla, jestli mě pustí, ale doufala jsem v to. Potom za mnou přišla doktorka a řekla mi, že se na mě ještě po snídaní podívá a udělá mi ultrazvuk. Ultrazvuk byl v pořádku a doktorka řekla, že nevidí důvod, proč by mě neměla pustit domů do klidového režimu, že se trhlina na brance nijak nezhoršila. Později přišla vizita a primář říkal, že když na sebe dám pozor a nebudu se moc namáhat, tak můžu jít klidně domů. Hnedka jsem volala bratrovi, ať pro mě přijede. Tu radost si určitě umíte každá představit! Manžela jsem neviděla od sobotní návštěvy, protože v neděli měl denní směnu a končil až pozdě večer. Strašně jsem se na něj těšila. Mamka už o víkendu vymyslela, že budu na 14 dní pod dohledem u ní doma, aby mě snad nenapadlo něco dělat, třeba uklízet nebo vařit.

Když jsem přijela domů a trochu jsem se rozkoukala, tak mi zvonil telefon. Volala mi šéfová z práce, že se dozvěděla o tom, že jsem byla v nemocnici a jak mi je. Řekla jsem jí, že mám nakázáno čtrnáct dní klidu, že musím dávat pozor, aby se malý nenarodil předčasně, atd. Zněla v telefonu nějak divně, tak jsem se jí zeptala, jak je na tom Evka a ona mi řekla, že mi to nechtěli říkat, ale Eva zemřela. Pohřeb měl být ve středu, ale důrazně mi zakázala, abych tam chodila. Když jsem položila telefon, tak jsem byla v šoku. Nemohla jsem ani mluvit a nemohla jsem to pochopit. Slzy tekly proudem, ale já jsem musela myslet na Tobíka. Nechtěla jsem se rozrušením zase dostat zpátky do nemocnice. Celý den jsem ležela v posteli a přemýšlela o tom. Chtěla jsem na Evu počkat po práci a ukázat jí Tobíka, až bude na světě a už to nikdy bohužel nestihnu. Mám výčitky, že jsem nemohla jít na pohřeb, ale chápu, že nemůžu ohrozit svoje dítě. Nemohla bych se dívat na její zlomené děti, protože ji moc milovali. Každý den jí volali do práce a ona žila jenom pro ně. Tak mi zase ze života odešel jeden člověk, který pro mě moc znamenal. Volala jsem Toníkovi a řekla jsem mu, že musíme přestat řešit kraviny a prostě jenom žít podle sebe. Neohlížet se na nikoho, neřešit peníze a zařídit si život plný zážitků a krásných vzpomínek. Když přišel domů, tak mi přinesl růžičku a byl moc šťastný, že nás má konečně u sebe. Vím, že se moc bál.

Ve středu jsem byla u gynekologa. Předala jsem mu zprávu z nemocnice. Podíval se a říkal, že jsem pozitivní na streptokoka, takže při porodu pěkně antibiotika do žíly. Je mi to jedno, jestli dostanu o jednu kapačku víc nebo míň. Hlavní je, aby byl malý v pořádku a při porodu nebyly žádné komplikace. Doktor mi předepsal magnesium rozpustné ve vodě a řekl, že ho můžu užívat až do 38. týdne. Sestřička mě objednala na příští týden ve středu, protože to už budu začínat 36. týden a musím začít chodit na pásy. Už se moc těším, až zase uslyším srdíčko toho našeho miláčka!

Ve čtvrtek se celá naše rodinka včetně Honzíčka sbalila a odjela k nám na byt, aby měl malý aspoň smontovanou postýlku, kdyby se mu chtělo na svět dřív. Zrušili jsme obývák, ze kterého je teď ložnice a z ložnice je teď dětský pokojík. Malý už má postýlku kompletní a všechno mimi-oblečení je ve skříni. Takže já už nemusím mít strach a špatné sny kvůli tomu, že nemám nic nachystané. Teď už mi zbývá jenom přebrat a poskládat moje oblečení a byt bude kompletně uklizený.

O víkendu jsem spíš jenom odpočívala, protože začínám být už vážně hodně unavená. Malý mi v bříšku pořád na něco a někde tlačí a už to začíná být nepříjemné. Když mě kope, tak už to stojí za to. Začne se tam boulit a já už můžu cítit nožičku nebo ručičku. Zatím nevypadá, že by se chystal ven, takže snad to bude všechno dobré a chlapeček bude zdravý a donošený.

Tento týden byl opět velmi náročný. Myslím pořád na svoji kolegyni. Ona mi vždycky do očí řekla, že jsem protivná, a když jsem nemluvila, tak se mě rovnou ptala, co se stalo. Až bude Tobík na světě, tak zjistím, kde je Evička pohřbená a půjdu se tam podívat. Nestihla jsem se s ní rozloučit a to mě strašně mrzí. Psala jsem jí email, kde jsem jí vysvětlila, proč jsem šla na neschopenku a vím, že tam od ní mám odpověď. Akorát nejsem teď schopná se na ni podívat. Musím do toho stadia dospět. Stejně jako když jsem nebyla schopná, sáhnout na tatínkovi věci, když umřel. Není mi psychicky moc fajn a nechci o tom ani s nikým moc mluvit. Potřebuju si to nějak zpracovat sama. Snažím se být v pohodě kvůli Tobíkovi, ale snadné to není.

Loučím se s vámi a doufám, že příští týden budu mít trochu lepší zprávy.

Renata