Březen/4 - nemocnice, výlet za dinosaury a velký ultrazvuk

• beruska - strávila kvůli tvrdnutí bříška tři dny v nemocnici a má nařízený klid
• Lenižurka - se Sárou a manželem zajeli do Karlových Varů na dinosaury
• MikeFree - se těšila na jarní procházky, ale počasí jí plány trochu překazilo
• Amálie - má za sebou velký ultrazvuk, miminko je v pořádku a je to holčička
• Renie -  se poslední dobou hůř spí, ale i přesto si těhotenství moc užívá

beruska (32. týden, čeká třetí miminko)

 Ahoj holky,

tenhle týden byl opravdu náročný. Z poklidného pondělka se mi vyklubaly prazvláštní kontrakce, které se nepěkně stupňovaly. A protože mám na porod ještě spousty času, vydali jsme se raději do porodnice. Po zdlouhavém vyšetření jsem byla hospitalizovaná a napojená na kapačky s magnéziem. Zajímavý nemocniční pobyt a naštěstí kromě jedné pacientky, kterou druhý den převezli na jiný pokoj, fajn spolu ležící maminky s podobnými bolístkami jako já.

Po třech dnech v nemocnici jsem byla propuštěna domů s tím, že musím ležet a opravdu nic nedělat. Bolesti – tvrdnutí mám vlastně pořád. Stačí, když vstanu a mám tvrdé bříško a tlaky v podbřišku. Každý týden budu chodit na kontroly do nemocnice k panu doktorovi. Tak snad to ještě nějakou dobu vydržíme jako 2v1.

 A díky tomuto stavu nicnedělání, které musím dodržovat, nastalo manželovi starání se o domácnost. Kluci se taky zapojují, ale víte jak to je, když tyhle práce mají vykonávat muži. Už se těším, až nikoho nebudu muset prosit o pomoc!

Dnes jsem 32. týden a miminko dle ultrazvuku má hlavičku otočenou dolů. Váží 1740 g a „zatím“ pěkně drží a nic dalšího nenaznačuje k předčasnému porodu. Hemží se stále a neustále, nebo spíš se boulí v bříšku. Večer mívá škytavku, což je opravdu zvláštní pocit ťukání břicha. Beru stále tabletky magnézia, ale žádná sláva to není….

Trochu krásného počasí mi nedalo a udělala jsem si výlet do zahradnictví a nakoupit si pár jarních květin. Je to moje velká radost a dodává mi to energii. Řekla bych, že čas bude utíkat pomalu, ale týdny utíkají strašně rychle. Pořád je doma veselo a někdy až moc hlučno. Takže čas na chmury není vůbec.

Tenhle týden bych ráda dokoupila pár drobností k miminku, aby nás nic nezaskočilo a 

také bychom mohli konečně koupit kočárek.
No uvidíme, co nám nadcházející týden všechno studený vítr přivane. Stačilo by to sluníčko, které nás tak překrásně šimralo na nosech.

Všem přeji krásný týden a hlavně zdravíčko.

Lenižurka (26 let, 10. týden, druhorodička) 

Ahoj, jak jste se měly?

Mně se narodila sestřenice Miriam. Je to legrační mít sestřenici o 26 let mladší. Asi jí budu, soudě dle podstatného věkového rozdílu, spíš takovou tetou. Moje babička měla mou tetu až osmnáct let po tom, co přivedla na svět mou mamku a teta si, jak to tak dnes bývá, děti pořizuje až po třicítce. Tudíž i teta mi je teď věkem blíž, než sestřenky a moje děti budou vlastně vrstevnicemi mých sestřenek. Úplně se mi z toho vysvětlování zamotala hlava.

Jinak se nic zajímavého nedělo. Pouze mám čím dál tím větší depresičku z toho, že všechny mé kamarádky, známé i příbuzné čekající či čerstvě mající mimča, jsou nejblíže 80 km od nás. Na uklidněnou si vždycky říkám, že je to výhoda, protože mě aspoň bude mít pořád co nutit vyrazit někam na výlet za nimi a nesedět na zadku doma. Snad brzy překonám ten svůj strach vyrazit na delší cestu jako řidič autem i s naší malou. Když vídám, co se na těch silnicích kolikrát děje a koho potkávám, obávám se, že můj strach je bohužel nadmíru oprávněný.

Krom toho, moje drahá polovička se trošku zbláznila po tom, co zjistila, že budeme mít mimčo a místo původního Peugeotu 106ky, na který jsem si už jakž takž zvykla, se nedávno na dvoře objevil nový přírůstek, do kterého se vejde šest lidí a kočár na stojáka i bez skládání. Tenhle autobus se teď mám naučit ovládat. Pomooooc...

Baby signs tento týden odpadlo, tak jsme se místo toho vydali do Karlových Varů vyzvednout mé druhé brýle. Nakonec to byl super výlet, jelikož ve Varyádě zrovna probíhala výstava prehistorie a na každém kroku bylo možné střetnout se s nějakým ohromným dinosaurem, který nejlépe ještě vydával zvuky a hýbal vším možným. Sárinka byla ve svém živlu, pobíhala sem tam jako střela a tatínek za ní chudák jen vlál.

Středeční cvičení odcvičila se Sis moje mamka a já si konečně mohla odběhnout na sociálku zařídit zvýšení měsíčního rodič. příspěvku. Ač jsem měla nárok na víc, zvolila jsem na začátku tu nejnižší částku, abych mohla být s malou doma co nejdéle. Jenže po té náhlé změně situace je teď nasnadě využít tu nejvyšší možnou částku. Ani tak sice celý rodičák pro Sáru nevyčerpám, ale aspoň něco... Pak už můžu rodičovský příspěvek dostávat jen na to naše druhé novorozeňátko.

Těhotenské pocity

Od úterka jsem oficiální těhule s průkazkou. To bylo stejně ráno nad všechna v tomto týdnu vyčuhující... Měla jsem být u sestry na 7:50 hod. Večer si už v polospánku nastavuji budík na mobilu na 6:40 a sladce usínám. Kdyby mě ráno v sedm nevzbudil můj kohoutek Sárinka, která je slyšet přes stěnu z vedlejšího pokoje, odběr se nekonal. Koukám na ten budík a ten trouba byl sice nastavený tak, aby mě vzbudil v 6:40 v úterý, jenže až za týden. Tak jsem zas poděkovala technice, jak na mě vyzrála, a rychle se oblékla, stěží se trefila na záchodě do zkumavky a letěla připravit Sáru na odjezd.

Absolutně jsem nepochopila, kde mají ženy ponechat kočárky ve chvíli, kdy zkrátka musí k doktoru, který sídlí v patře polikliniky bez výtahu. S přímluvou u Toho nahoře, aby to někdo nešlohl, nechala jsem kočárek pod schody a vyběhla je laním krokem se Sis v náručí. Když nás vzala sestra dovnitř, trošku kulila oči, asi že jsem měla malou s sebou... Neměla jsem hlídání. Věděla jsem již z předchozí zkušenosti, že při takovémto odběru u sestry to s malou zmákneme. Na prohlídku u doktorky bych si to nedovolila. Zeptala jsem se pak sestřičky, jak to dělají jiné maminky? A prý si takhle malé děti s sebou neberou. Spíš větší, aby si mohli už aspoň sednout a kreslit. Tak to mě uklidnila. Den předtím jsem poslouchala od mé mamky, jak si nás ona prý na prohlídky brala s sebou, protože kam by nás jinak dala, a že sestra vždycky hlídala. S bráchou jsme od sebe taky byli 22 měsíců, stejně to bude vycházet i u mých dvou dětí. No tak tahle sestřička by mě asi poslala k čertu.

Začínám se v noci víc budit a courám na záchod a pít. Pokud se nevzbudím sama, mám jistotu, že mě minimálně jednou dobrotivě vzbudí ze sladkého spánku můj muž s duchaplným záměrem dát mi napít. Nemůžu mu nadávat, když to myslí dobře, ale není schopen pochopit, že stejně jako malé miminko, nebudí se násilím ani těhotné ženy. Dneska mě probudil ve čtyři ráno tak úspěšně, že jsem se z toho musela jít najíst, jak mě po půl hodině rozhovoru s ním přepadl hlad. On si pak najednou usnul a já nebyla sto zabrat až do pěti. Ti chlapi zlobiví.

Poznámky pod čarou

Jedno odpoledne po uložení Sáry jsem se trochu hecla, a jelikož jsem už dva dny měla chuť na děsně sladký máslový dort, tak jsem si ho taky upekla. Do krásy měl daleko, ale chuť uspokojila. Při tomhle tvoření jsem stihla upéct ještě maso, udělat zelí a knedle a musela se pak poplácat po zádech:D Na týden mám zas u manžela v rámci „velkojídel“ doufám vystaráno.

Mějte se hezky,

Léňa

MikeFree (24 let, 29. týden těhotenství, prvorodička)

Ahojky,

tak další týden mám za sebou, ačkoliv já mám snad stále tak teprve středu. Utíká to stále rychleji, nebo je to snad tím, jak se já zvětšuji a tedy i zpomaluji?

Tento týden jsem prožila ve znamení úklidu, a ačkoliv mám pocit, že jsem skoro nic neudělala, tak díky pomoci mojí maminky, jsem dala do pořádku kuchyni, která je tedy finálně uklizená. Kromě kuchyně se nezastavila po celý týden pračka, vedle mne čeká koš prádla na vyžehlení a já den za dnem hledám důležitější věci, co bych měla udělat, jen abych se této činnosti vyhnula.

Ve čtvrtek jsem prodělala další návštěvu u zubaře a mám zase o tři kazy méně...to znamená už jen asi 2 návštěvy v průběhu těhotenství (ta další hned následující čtvrtek) a bude opraveno vše, co se v těhotenství opravit dá, zbytek bude muset počkat po porodu.

V pátek jsem hned ráno vyrazila na kontrolu na ženské a s trochou uklidnění se dozvěděla, že vše je krásně klidné a že se malá stále ještě ven nechystá, poslechly jsme si srdíčko a další návštěva tedy až za měsíc.

Přítel tento týden pověsil nástěnné zrcadlo do chodby a já poprvé od začátku těhotenství měla čas pokochat se svým bříškem. Doteď jsem věděla, že už to na mně je vidět, ale netušila jsem, jak zlé to je. Každopádně se snažím zrcadlu vyhýbat, abych si mohla dál říkat, jaké mám krásné a akorát velké bříško.

Paní doktorka mi v pátek nařídila pravidelné procházky, což jsem uvítala, bohužel počasí se hned v neděli rozhodlo, že mi to pokazí, takže dnes jenom procházka do obchodu a zpět.

V sobotu jsme se prošli ke kamarádovi na zahradu a užili si první grilovačku této sezóny, což byla příjemná změna a já se zase na chvíli dostala mezi lidi. A bylo krásné tam celé odpoledne poslouchat, jak všem Roman vypráví, jak už se na malou těší.

Také stále bojuji se všemi svými strachy. Se strachem, že nestihnu vše nachystat včas, že se o malou potom nedokážu pořádně postarat, že nepoznám blížící se porod...no a vlastně všechny ty obvyklé věci. Také stále více pociťuji pokročilé stadium těhotenství, tedy pálení žáhy, které je stále častější, občasné natékání končetin a to hlavně když je teplo...no a s malou už to také není žádný med.

Jediné, co ji uklidní, je chození, takže jakmile se zastavím, tak buď kope, nebo mi vrazí nožičku mezi žebra a tam si hraje, až nevydržím a stoupnu a chodím. Jen nevím, jak pak mám mít nohy nahoru, aby tolik nenatékaly. Při představě, že je to začátek si docela zoufám. Jediné kladné na tomto týdnu bylo to, že se mi nějak uklidnily ty moje nálady, takže se se mnou většinu času i dalo vydržet.

Nyní se připravuji na další týden a plánuji co dělat, přeji vám jeho krásné prožití a ať vás nic netrápí.
Loučí se MikeFree

Amálie (30 let, 12. týden těhotenství, prvorodička)

Ahoj BOLky,

tentokrát nemůžu začít jinak než tím, že jsme byli konečně na VELKÉM ultrazvuku, sice se musí platit, ale chci mít jistotu, že se miminko vyvíjí správně a popřípadě včas odhalit VVV a jiné nemoci, které hrozí.
No ale nebudu strašit, radši začnu s tím, jak to probíhalo. Tedy: manžel se rozhodl, že půjde taky, oba dva jsme měli veliký strach, nejprve mi vzali krev a pak jsme čekali za dveřmi, ze kterých po-většinou vycházely usměvavé maminky, tak jsme doufali, že budu jednou z nich. Díkybohu ANO, tedy alespoň prozatím.

Pan doktor byl velice milý, řekl mi, ať si lehnu, manžel si sedne vedle mě a naše oči se upjali v té tmě na svítící obrazovku, kde se naše miminko během chvilky zjevilo. Atmosféru, ve které jsem snad několik minut ani nedýchala, uvolnilo právě to malé, protože hned na začátku videa nám za-čalo mávat! 5 malých prstíčků uprostřed obrazovky, které manžel hned spočítal, nám vlilo trochu optimismu do žil. Pan doktor nám postupně ukazoval části miminka, podle kterých již v tomto ra-ném věku mohou odhalit nestandardní anomálie, na které je třeba dávat pozor. Postupně jsme pro-jeli obličej, šíji, mozek, srdíčko, spočítali nožičky, ručičky. Milý hlas pana doktora a dobré zprávy mě uklidňovaly.

Nakonec pan doktor říká, máte nějaké dotazy či otázky? V manželovi se od té chvíle, co pustil zvuk srdíčka, krve nedořezal, tak jsem to ticho přetnula já a bázlivým hláskem se zeptala, jestli už je možné poznat pohlaví miminka. Pan doktor se na mě podíval, manžel ani necekl. Říkám, jste se ptal. Asi ho udivovalo to ticho a tak pravil: "no a manžel s tím souhlasí?" "Jo" Podíval se na něj, jsem do něj šťouchla, a tak ze sebe vykoktal: jo, jo. A pak doktor se zeptal znovu záludně: "a co byste si přáli?" Je nám to jedno, hlavní bude, aby bylo miminko zdravé! A tak řekl tu větu, co si stále opakuji dokola: z toho už kluka neuděláte. Vyhrkly mi slzy, což se mi stalo naposledy, když zabili Vinne-toua. Ten pocit radosti jsme utvrdili polibkem, který byl silnější než ten první novomanželský, dostali jsme obrázek, poděkovali a šli domů.

Večer nám ještě volali ohledně kompletních výsledků a také kde je možné je stáhnout, ale těm čís-lům a grafům stejně nerozumím, tak budeme dál doufat, že naše holčička poroste jako z vody a bude se jí u mě v bříšku dál dařit.

No a teď řešíme další dilema, jak to oznámit doma a v práci, vypadá to, že to oznámíme již příští týden, máme to všude daleko a pracovní povinnosti, tak snad za týden, nechceme to říkat po tele-fonu, ale osobně.  

Renie (28 let, 28. týden těhotenství, prvorodička)

Ahoj BOLky!

Hned na pondělí jsem měla domluvenou preventivní prohlídku u zubaře. Paní zubařka mi řekla, že na horních osmičkách se mi dělají kazy a že nemá cenu ty zuby spravovat, protože jsou v té puse úplně zbytečně. Mezi čtyřkou a pětkou mám malé mezizubní kazy, takže mi doporučila používat mezizubní kartáčky. Samozřejmě, že až budu mít po porodu, tak musím přijít a ona mi vytrhne ty osmičky. Vzpomínala jsem, když mi trhali osmičky asi před třemi lety a nemohla jsem týden nic sníst. Bolest to byla hrozná. Takže tuto informaci o trhání zubů ukládám v hlavě někam do šuplíku „ODLOŽENO“ a vytáhnu ji, až bude vhodná doba.

Na středu jsem se těšila, protože jsme s Tondou spojili příjemné s užitečným. Jeli jsme do Tišnova na úřad odhlásit auto a pak na návštěvu k jeho rodičům. Měla jsem slíbeno, že se zastavíme v řeznictví na pozdní snídani. Mají tam spoustu čerstvých baget, párky v rohlíku, sekanou v housce, atd. Samozřejmě, že manža ví, jak nalákat těhuli, aby jela s ním na výlet. Všechno v Tišnově jsme vyřídili a pak jsme se přesunuli do Drásova do cukrárny, kde jsme si dali sraz i s Tondovou maminkou, babičkou a sestrou. Nemá cenu ani rozepisovat jaká zvěrstva se děla v cukrárně nebo bych přibrala 5 kg jen tím, že na to vzpomínám a píšu o tom.

Zastavili jsme se i u Tondových rodičů doma, aby pozdravil tátu a vzal si tam poštu, která mu přišla. Máme oba trvalé bydliště u nich, protože jsme předpokládali, že spravíme jejich dům a nastěhujeme se tam, ale víte jak to je… Došlo na papírování ohledně přepisu na manžela, do toho se vložila babička, že ji chceme vyhodit na ulici a že ona se z toho domu ani nehne, atd. No, tenkrát mě to mrzelo, ale teď už je mi to fuk. Jsem ráda, že máme svůj domov, kde jsme s manželem sami svými pány a máme klid! Máme sice jenom byt 2 + 1, mohl by být o něco větší, ale je náš, nemáme kvůli němu žádné dluhy a jsme tam spokojení a šťastní. Jednou si ten dům u rodičů určitě opravíme a nastěhujeme se tam, ale to je zatím hudba daleké budoucnosti.

Možná je to můj jen můj pocit, ale když jsem mluvila se švagrovou a Tondovou maminkou, tak mi přišlo, že si myslí, že když čekáme první dítě, tak ani nevíme, co mu máme do výbavičky pořídit. Pořád se mě ptaly, jestli mám už to a jestli mám tamto. Řekla jsem jim, že všechno mám nebo to mám objednané a jestli chtějí Tobíkovi něco koupit, tak bude potřeba hodně plínek a prášku na praní. Samozřejmě, že začaly básnit, že mi koupí Lovelu, ale to jsem jim hnedka zatrhla. Nemám Lovelu ráda. Ano, když člověk vypere to dětské oblečení poprvé, tak krásně voní, to nepopírám. Ale bohužel, když si miminko ublinkne nebo se pokadí, tak já to i přes to, že je to vyprané, cítím. Doufám, že jsem je nějak neurazila, ale já už mám taky svoje plány. Rozhodla jsem se, že vyzkouším jiný prášek, a když malému nebude vyhovovat, tak vyzkouším zase jiný. Je to přece jenom na nás! Můžu dostat milión rad, ale mému dítěti může vyhovovat něco jiného. Musím na to přijít sama!

V sobotu jsme s manželem vyrazili na nákupy. Potřebovali jsme dokoupit šatní skříň, aby si do ní manžel mohl přehodit věci a tu původní uvolnit pro Tobíkovi věci. Taky jsem potřebovala koupit přebalovací pultík. Nákup dopadl výborně. Koupili jsme skoro všechno, co jsme potřebovali.

V neděli jsme odjeli domů a pustili jsme se do sestavování té skříně. Manžel chtěl nejdřív začít vrtat do zdi a přidělat do koupelny skleněnou poličku. Jen jsme mu řekla, že nevím, jestli je dobrý nápad, začít hned od toho nejtěžšího. Tak na mě spustil, že se na to taky může vy…. No, tak mi to přišlo líto a samozřejmě, že mi začala kapat nějaká ta slzička. Tak se mě ptá, proč brečím, že je to úplně zbytečný a že to tak nemyslel a řekl mi, že kdybych nebyla těhotná, tak ho pošlu do …., ani by se nestačil nadechnout a že už se těší, až bude jeho divoká saň zase zpátky. No, a nezačnu se takovému vyznání lásky smát jako blázen? Polička je přidělaná, skříň jsme nakonec poskládali, akorát v pondělí musíme ještě dodělat nástavec nad skříň, uklidit, přeházet oblečení a můžeme se pustit do dalších akcí.

Udělala jsem si radost, vzala jsem si skoro všechny věcičky, které máme pro Tobíka, vyskládala jsem si je na postel a s dojetím jsem si je prohlížela. Už se moc těším, až dovezeme od maminky postýlku, matračku, povlečení a další věci a budeme jenom čekat, až se malý narodí.

Tento týden na sobě pozoruji, že se mi už hůř spí. Ve snech se mi honí hlavou různé věci, které jsou potřeba zařídit, převaluji se na posteli, budím manžela a ještě když se ve tři v noci vzbudí Tobík a chce si hrát s maminčiným bříškem… :-) Opravu ta noc potom stojí za to! Ale musím uznat, že je to krásná věc, hrozně moc si to jeho kopání, protahování se a řádění v bříšku užívám. Nevyměnila bych to za nic na světě!

Tak to je pro tento týden vše a další týden se na vás zase těším!

Renata