Březen/3 - oslava narozenin, návštěvy a neschopenka

• beruska - připravila skvělou oslavu pro svého osmiletého syna Štěpánka
• Lenižurka - navštívila se Sárou další lekci Babysigns i cvičení v tělocvičně
• MikeFree - si užila návštěvu tety s dětmi a i u ní doma probíhala oslava narozenin
• Amálie - čeká, až přejdou těhotenské nevolnosti, které jí nyní trápí k večeru
• Renie - si kvůli nepříjemnému tlaku v práci nechala vystavit neschopenku 

beruska (31. týden, čeká třetí miminko)

Ahojky mé milé bolky,

Poslušně hlásím, že jsem se dobelhala zase o týden dál v mém těhotenství, které tak strašně utíká. Jsem 31. týden a tak trochu jsem zavzpomínala, že to uteklo nějak moc rychle. I když v začátcích mi přišlo, že konec je v nedohlednu dnes mohu prohlásit…už se mi to blíží….

Pondělí, úterý, středu i čtvrtek jsem prožila tak nějak v odpočinku a nabíráním sil na víkend.

Oslava narozenin

Čekala nás velká oslava Štěpánkových narozenin. Je to naše druhorozené štístko a oslavili jsme jeho osmé narozeniny.

Přál si pozvat pár kamarádů ze třídy. Vyrobila jsem mu tedy pozvánky pro kamarády na oslavu, která se konala v pátek. Pozvánek bylo osm a dětí přišlo deset. Nakonec jich vlastně i s bráchou bylo 12.

Oslava v domácím prostředí byla opravdu divoká. Naštěstí mi pomáhal manžel a dětem se staral o zábavu. Byli jsme i venku na hřišti. Počasí nám přálo a svítilo krásně sluníčko. Oslava se opravdu vydařila. Večer jsme ještě zvládli zajít s manželem na večeři.

Vše bylo krásné a dětí odcházely spokojené a Štěpánek skákal radostí, kolik dostal dárečků.
Jen já odpadla totálně zdemolovaná a v sobotu nevylezla z postele. Konec těhotenství je s takovou bláznivou rodinou opravdu vyčerpávající, ale krásný.

Jinak jak se cítím, kromě narůstající únavy a stále horšího pohybu?

Váha se mi zastavila na 78 kg. Miminko se opravdu krásně hemží v bříšku. Dělají se mi obrovské boule, jak si tam lebedí. Noční spánek také nic moc. Odpadám únavou hodně brzy. Někdy jsou i dny, že usnu dřív než děti. V noci se budím a často chodím na záchod no a pak se mi už špatně usíná.

Jsem hrozně ráda, že už mám pro miminko všechno nachystáno a poslední chvíle těhotenství už jen můžu odpočívat a těšit se na malinkatý uzlíček.

Příští týden jdu na ultrazvuk a na kontrolní odběry krve. Tak se jsem zvědavá, co mi všechno pan doktor poví ……třeba že je to nakonec holčička.

MikeFree (24 let, 28. týden těhotenství, prvorodička)

Ahoj holky,

tak tentokrát posílám skoro s křížkem po funuse. Tento týden byl takový fofr, že se mi zdá, že v pondělí ráno jsem vstala a zastavila se až včera večer. Každopádně jsem večer odpadla v osm a vstávala až teď kolem desáté. A teď k tomu, co vše se událo.

Jak jsem psala minulý týden, tak v neděli večer přijeli teta a bratránek se sestřenkou. Takže hned v pondělí v poledne dorazili za mnou domů, abychom hned jak mi začnou vycházky, mohli vyrazit ven. A tak do jedné hodiny mi stihli dodatečně popřát k narozeninám, a hlavně mi ukázat, co všechno mi nakoupili pro malou. Přijde mi to neuvěřitelné, ale mám pocit, že teta se sestřenkou (10 let) nedělají nic jiného, než nakupují oblečky. Zato bratránek (10 let) mi zase vyprávěl, že od něj Kristýnka dostane dárek až po narození, protože pro ni píše knížku.

Po tom všem prohlížení jsme vyrazili do města, obešli jsme pár obchodů, přikoupili další oblečky a to nejen pro malou, ale něco i pro mne, abych se v nadcházejících teplech nemusela potit v kalhotách. Našli jsme krásnou těhotenskou šatovou sukni, takže jsem si také udělala radost. Mimo jiné jsem se musela začít poohlížet po nové podprsence, protože už jsem zase „vyrostla“ ze svých podprsenek, ale bohužel jsem zjistila, že v mé velikosti už moc velký výběr nemají. A den jsme zakončili v cukrárně.

Úterý bylo poklidnější, protože jsme s dětma šli do parku a my s tetou jenom klábosily. Probraly jsme všechno mé trápení a bylo to takové psychicky povznášející a tak jsem tam pak jen tak seděla a koukala a představovala jsem si, jak tam za chvilku budu sedat s tou mojí prdelkou. Je to krásná představa.

Ve čtvrtek jsme vyrazili na velké rodinné nákupy do obchoďáků a bylo to šílené, všude spousta lidí, kteří se za něčím hnali a mezi nimi já s mým obřím bříškem, o které jsem se bála, že mi ho někdo přejede vozíkem a tak jsem byla ráda, že jde o nákup na celý měsíc a že budu mít zase klid.

Také jsem si koupila boty k té sukni, protože bez vysokého podpatku mám jen botasky a ty k tomu nevypadají dobře. Chtěla jsem, aby si Roman vybral také nějaké boty, ale je to s ním horší než s ženskou, takže nic pořádného nevybral. Po nákupech jsme přijeli domů a chudák Roman jen padl do postele a už chrupkal.

V sobotu sestra pořádala pro mládež v našem městě jednu super deskovou hru, tak jsem se také zúčastnila a bylo fajn vypadnout mezi ty cizí lidi a odreagovat se od toho, co mne čeká (nepočítám to, že zapomenout se nedalo, protože malá uznala, že spát nebude a furt se vrtěla a já tedy furt běhala na záchod). Dokonce jsem to i vyhrála, takže výborné odreagování a pak rychle domů, abych dodržela vycházky.

Neděle byla ve znamení Romanových 35. narozenin, které se naši rozhodli oslavit ve velkém, takže nás pozvali na oběd, koupili mu dárky a k jeho velkému překvapení i upekli dort. U Romči v rodině se nic takového nepořádá, takže byl v šoku, že už je tak brán do rodiny, že se mu děje i něco takového. Takže máme zase o rok staršího tatínka. Po oslavě jsme přišli, já mu jen na dnešek připravila svačinu do práce a upadla a usnula tak tvrdě, že jsem se málem ani nevzbudila, když šel ráno do práce.

A tak přeji pěkný týden všem současným i budoucím maminkám a ať vše probíhá bez problémů, přejí Míša a Kristýnka

Amálie (30 let, 11. týden těhotenství, prvorodička)

Ahoj,

tak kdyby to víkend nepokazil, tak bylo krásné jaro. Přijde mi, že to utíká jako voda, už jsem 11tt a pročítám, co mě čeká a nemine ve 12tt.

Píše se, že ustupují ty nevolnosti, tak furt doufám, ráno už se to zlepšilo, konečně můžu v klidu snídat a váha se o kilo posunula, ale ke konci týdne se to nějak zvrtlo a večerními nevolnostmi a nedobrovolným dárcovstvím večeře do kanalizace jsem zase o to kilo přišla.

Podařil se mi v této disciplíně i osobní rekord, sice zní nechutně, ale manžel ještě nedovečeřel a můj žaludek si to rozmyslel a já už jsem letěla na záchod a bylo po večeři. Tak jsem trochu teda nadávala, že jsem se s tím nemusela vařit.

Kuřecí teď nejím vůbec a vaření mi nedělá dobře, tak mi začalo chybět maso - pořádná bílkovina! A protože ho jinak miluji, tak mě můj milý pozval na pořádnou steakovou večeři a když jsem začala váhat, jestli to v žaludku zůstane, tak mi říká s úsměvem, za ty peníze to ani nezkoušej vyzvracet. Tak jsme dali romantickou jarní procházku a masíčko si to rozmyslelo a v bříšku bylo jak v pokojíčku.

Okolí si zatím naštěstí ničeho nevšimlo, ale doma to sledujeme a kromě hrudníku už se mi začíná dělat malilinké bříško a vzhledem k tomu, že dost času v práci strávím za volantem, začal mi dost vadit bezpečnostní pás. Jak sednu za volant, hned ho nenápadně povoluji, ale on se během jízdy utahuje, vymyslela jsem si na to parádní fintu, pomohla obyčejná škrabka na okno, za kterou zachytím pás, povolím knoflík u kalhot a můžu si vesele jezdit, jak se mi zachce.

Jinak příští týden jdeme na ten první VELKÝ ultrazvuk, tak se začínám bát i těšit, snad to dobře dopadne a bude miminko zdravé!

Renie (28 let, 27. týden těhotenství, prvorodička)

Ahoj holky!

Tento týden byl asi ten nejhorší, jaký jsem v poslední době zažila, ale naštěstí jsem všechno díky manželovi a svojí rodině zvládla a teď doufám, že už bude o něco líp.

Začalo to už někdy během minulého týdne v práci. V minulém článku jsem psala, že jsem uzavřený člověk a nesnáším otázky, které se týkají mého soukromí. Lidé, se kterými spolupracuji, mi donesou faktury nebo nějaké další podklady a nezapomenou vyzvídat, jak se má miminko, kdy jdu na mateřskou, jestli je to holka nebo kluk, atd. Bohužel jsem taková, že se zdvořilosti odpovím, i když třeba stroze, ale prostě odpovím. Neumím někomu říct, že mu do toho nic není. Takže si z větší části můžu sama za to, co se stalo později.

V tomto týdnu už jsem chodila do práce s odporem. Neměla jsem chuť mluvit ani s kolegyněmi, protože mi všechny ty jejich otázky lezly na nervy. Díky tomu jsem byla nepříjemná, odměřená, neměla jsem na nic náladu. K tomu všemu ještě zaučuji jednu kolegyni, která půjde na moje místo. Nemohlo to dopadnout jinak než, že jsem něco řekla, ona si to přebrala po svém, ještě k tomu něco přidala a konflikt byl na světě. Kdyby to bylo kdykoliv jindy a ne během těhotenství, tak si s kolegyní promluvím, omluvím se a jedeme dál. Teď je to ale jiné. Tak nějak mě to hluboce zasáhlo, začala jsem pochybovat sama o sobě. Vím, že nejsem dokonalá a že mám spoustu chyb, ale tak to má přece každý. Od té doby jsem chodila do práce tak, že jsem se musela čtyřikrát zhluboka nadechnout, než jsem vešla do kanceláře, mluvila jsem čím dál míň a každý se mě ptal, jestli mi něco není. Stalo se mi, že jsem seděla u počítače, začaly se mi klepat ruce a oči mě pálily od toho, jak jsem se snažila zadržovat slzy. Jednou mi projel tělem takový ten nepříjemný blesk, jako když se něco stane, s někým se pohádáte a adrenalin pracuje. Udělalo se mi tak fyzicky špatně, že jsem musela na záchod, tam jsem jen seděla a brečela.

Ve středu jsem se navíc rozbrečela před manželem, ale nebyla jsem schopná mu nic říct. Nemohla jsem o tom mluvit. Nechtěla jsem ho zklamat. Ve čtvrtek to už ale došlo do takového stadia, že jsem celý den přemýšlela nad tím, že z práce musím pryč. Honily se mi hlavou různé myšlenky. Když se ohlídnu zpátky, tak jsem za celé 4 roky neměla pořádnou dovolenou, vystřídala jsem 2 pracovní pozice, 4 roky jsme bojovali s tátovou rakovinou, odstěhovala jsem se od rodičů, bývalý přítel mě opustil, potkala jsem svého manžela, tatínkova smrt, smrt babičky, moje svatba, příprava na miminko. Dřív jsem proti stresu bojovala tím, že jsem se zaměřila na hubnutí a agresivní tréninky – zvedání těžkých činek, cvičení na výdrž až do padnutí, atd. Teď v těhotenství, ale vše prožívám jinak. Ty emoce jsou stokrát silnější a já s nimi nějak neumím naložit. Navíc na mě začalo působit pracovní prostředí. Pracuju ve vazební věznici, kde jsou dennodenně kontroly na bráně, tam musíte zavřít mobil do skříňky, nesmíte u sebe mít foťák, flashku, mp3 přehrávač, prostě nic. Všude samá uniforma, vězni s volným pohybem, kteří na ženskou koukají jako na kus masa, pořád nějaká hrozba kontrol seshora, naše vedoucí je pořád vylekaná, aby všechno klapalo…Smíchejte tohle všechno a do toho nějaký osobní konflikt v práci a máme zaděláno na psychické zhroucení!

Ve čtvrtek odpoledne jsem to už nevydržela, došla jsem domů a zhroutila jsem se manželovi do náruče. Ten se mě snažil utěšovat, ale moc to nezabíralo. Byl ze mě chudáček celý vyplašený a nevěděl, jak mi má pomoct. Nakonec řekl, že nejlepší řešení bude neschopenka, že chce doma veselou ženskou a zdravé veselé miminko. Až upozornění na to, že vlastně takhle ubližuju našemu synovi, mě probralo.

V pátek ráno v 7: 00 jsem byla v laboratoři objednaná na test na těhotenskou cukrovku. Čekala jsem, že to bude něco hrozného, ale byla jsem velice mile překvapena. Narazila jsem na fajn laborantku, vzala mi krev a pak mě posadila do čekárny s půllitrem oné sladké tekutiny. Nebylo to vůbec špatné! Bylo to na styl teplého čaje s citronem, což mě osobně připomnělo dětství a ty chvilky, když nám maminka dělala „angínovej“ (čaj s medem a citronem). Mezitím jsem šla na 8:00 na pravidelnou prohlídku k mé gynekoložce. Sestřička mi naměřila trochu vyšší tlak a ptala se mě, jestli se cítím dobře. Tak téhle otázky jsem se bála a ona na mě hned poznala, že něco není ok. Paní doktorka mi udělala ultrazvuk, když jsem viděla malého, jak tam mává ručičkama, tak jsem byla poprvé v týdnu šťastná a měla konečně úsměv na rtech. Malý je naprosto v pořádku, má už přibližně 1 060 gramů a množství plodové vody je taky v pořádku. Doktorka mě vyslechla, ani se na nic dalšího neptala a rovnou mi napsala neschopenku. Říkala, že je teď důležité, aby byl náš chlapeček v pohodě, abych já byla v pohodě, že mám hodně chodit na procházky do lesa a trávit čas s lidmi, se kterými je mi dobře.

Zařídili jsme se podle toho a na víkend jsme odjeli za maminkou. Nemusela jsem tam nic řešit, byla jsem s lidmi, které mám ráda a bylo mi fajn. Honzík mi pořád sahal na bříško a dělal Tobíškovi „malá.“ Hrozně mi to pomohlo a cítila jsem se mnohem lépe. Akorát je škoda, že bylo celý víkend tak hnusné počasí a nedalo se jít nikam ven. Snad příští víkend.

Do nároku na mateřskou mi chybí asi 5 týdnů, což není tak hrozné, takže teď budu hodně odpočívat, abych nabrala ztracené síly. Náš syn potřebuje zdravou, veselou maminku a ne uzlíček nervů!

Tento týden to nebylo moc veselé vyprávění, ale budu se snažit, aby byl příští týden mnohem lepší.

Renata