Květen/1 - ne příliš dobré zprávy

• beruska - jela do porodnice, protože měla obavy z úniku plodové vody, naštěstí se nepotvrdil
• Lenižurka - má doporučený odběr plodové vody, na UTZ se dozvěděla pohlaví miminka
• MikeFree - oficiálně nastoupila na mateřskou dovolenou a potrápily ji nevolnosti
• Amálie - podstoupila hematologické vyšetření, které bohužel potvrdilo trombofilii
• Renie - skončila kvůli tvrdnutí bříška, zánětu močového měchýře a krvácení v nemocnici

beruska (38. týden, čeká třetí miminko)

Ahoj Bolátka,

37 týdnů těhotenství uteklo a já prožívám, dá se říct, poslední dny těhulkování. Relaxuji u šití polštářků a zvelebováním našeho bytečku.

Na kontrole v nemocnici mi paní doktorka oznámila, že miminko váží 3300 g, což je docela dost. Když se narodili kluci, vážili 3100 a 3050 g. Takže to vypadá, že třetí brácha bude velkej chlapák. Jinak vše v pořádku a krásně se chystáme k porodu.

Tenhle týden nám byl zpříjemněn delším volnem ve škole. Kluci byli od čtvrtka doma a já se snažila, aby mi to tu neobrátili vzhůru nohama a ve čtvrtek sebrala poslední sílu a vydali jsme se na výlet na brněnskou přehradu. Bylo krásné počasí, tak to bylo moc príma.

Další dny se pokazilo počasí a v pátek asi díky té změně se mi dostavily velmi intenzivní poslíčky. Nakonec se překonal i tatínek a přijel za námi raději domu z práce a pomohl mi aspoň trochu s chodem domácnosti. Už jsem na výkonnostním stupni nula. Všechno je tak strašně únavné, a cítím se, jak kdybych měla prasknout. Dala jsem si vanu a doufala, že bolesti ustanou. Po odpoledni stráveném nepravidelnými kontrakcemi jsme se vydali na večerní vycházku a čekali buď a nebo. Vše se uklidnilo a poplach byl zažehnán. Sobotní den jsem nechala dětem volnou ruku, nebylo mi zrovna veselo a byla jsem ráda, že uvařím aspoň něco k snědku. Ještě že jsou tablety, hry a televize, co udrží kluky ve stavu klidu a míru.

K večeru jsem začala mít pochyby z mého trápení. Už pár dní mám takový problém, zda mi neuniká plodová voda a proto jsem se vydala do porodnice na kontrolu. Naštěstí vše bylo v pořádku, jen mi bylo řečeno, že mám málo plodové vody, ale že se nic neděje. Spokojená a hlavně klidná jsem dojela domu.

Neděle nás čekala velmi příjemná. Všichni jsme spali jak šípkové růženky do půl 11 dopoledne a po obědě se vydali společně k dědovi a babičce na návštěvu. Bylo to moc fajn odpoledne.

Těším se, co nám přinese další týden. Čeká nás rekonstrukce terasy a další prodloužené školní volno, které kluci stráví u dědy. Takže se hrooozně těším na klidný úklid do zednících. Nebo třeba už budu rodit a úklid zvládnou jiné šikovné ručičky.

Krásné dny vám všem.

MikeFree (24 let, 35. týden těhotenství, prvorodička)

Ahoj holky,

tak tento týden už tak nějak stereotypně. Kupodivu se většinou cítím stále lépe, takže povětšinou mne to táhne ven a vymýšlet, co by se dalo dělat.

V úterý jsem už podruhé byla na cvičení pro těhulky a bylo to super, tentokrát bez problémů a i malá při cvičení spinkala, jen jsem se nesměla zastavit, protože potom se dožadovala dalšího pohybu. :-)

Od středy je ze mne oficiálně maminka. Tím chci říct, že ve středu jsem si již byla vyřídit u paní doktorky ukončení neschopenky a nástup na mateřskou dovolenou. A tedy je přede mnou posledních 6 týdnů těhotenství.

Pro klid rodiny, a hlavně tatínka, jsem se již musela pustit do balení tašky do porodnice, ačkoliv jim stále vysvětluji, že si nemyslím, že by se malé nějak moc chtělo už na svět. Je to divné, ale furt mi říkal přítel, že je času dost a teď jsme si role vyměnili.

Ve středu jsme se zúčastnili s rodinou skládání dřeva u babičky s dědou. Vždy se toho přiveze hromada a je potřeba to sklidit pod střechu. Docela mi to šlo, protože jediné, co mi dovolili, bylo řídit úklidové práce, takže jsem stála opodál a komandovala. :-D Byl to odpad z pily, takže se tam dalo najít pár pěkných latěk, které jsem si z toho vybírala a vzali jsme si je domů, kdyby se náhodou na něco hodily.

Čtvrtek jsme měli s Romanem pro sebe a tak jsme si povídali, trochu chystali do té porodnice, také chtěl vědět, co nás tam asi čeká. Zašli jsme na procházku, ale po tom předešlém „pracovním“ dnu jsem hlavně odpočívala a užívala si, že je s námi doma.

Povedlo se nám s mamkou něco málo také pochystat na zahrádce a tak už zbývá jen velmi málo, co dělat, takže do porodu vše stihnu nachystat a pak tam můžeme s malou jezdit relaxovat.

Malá asi roste jak z vody, protože místo bříška už mám hýbající se balón a už je krásně vidět, když se pohne. Což si moc užívá okolí, méně už já, protože o to hůře se mi spí a tím více se vše řídí podle Kristýnky. Dokonce se jí už jednu noc povedlo tím budit tatínka, kterého kopla do ruky kdykoliv se k nám přiblížil a objal nás. :-)

Omlouvám se za zpoždění s deníčkem, ale v neděli si Kristýnka na hraní asi vybrala můj žaludek a mne začala pálit žáha takovým způsobem, že jsem skoro nejedla a pila jsem jen z donucení a po tom všem jsem stejně měla pocit, že to půjde ven a bohužel toto mi vydrželo i po celé pondělí, takže jsem se k psaní dostala až v úterý odpoledne, ale slibuji, že příště už se polepším.

Mějte se krásně a přeji co nejméně obtíží.

Amálie (30 let, 18. týden těhotenství, prvorodička)

Ahoj BOLky, tak další týden za námi, to byl fofr. Ani nestíhám psát ;-)

Copak je u nás nového?

No byla jsem konečně na hematologii. Dle testů mi to lékař poručil, protože mi vyšla riziková skupina na leidenskou mutaci, což je česky vlastně trombóza, což je vlastně (pro ty co neznají) porucha srážlivosti krve. Teď v těhotenství je to víc nebezpečné, tak bylo potřeba zjistit, jak na tom jsem.

Den nezačal dobře, objednali mě nalačno na devět hodin a fronta i přes objednání byla nekončící, takže už jsem musela poprvé použít těhotenské zbraně a vysvětlit sestřičkám, že jsem v 5. měsíci a nalačno a "na stojáka" v chodbě plné lidí opravdu dlouho stát nevydržím. Nevím, jestli to byla výhra, ale kolem 10. mně konečně udělali alespoň odběry a poslali se najíst. UF. No a za dvě hodiny ať se stavím pro výsledky a další postup, takže celé kolečko opět nanovo.

Ten den jsem se rozhodla, že v této nemocnici rodit teda opravdu nebudu! :-D
A jaký byl výsledek? O nic lepší, dali mi průkazku trombofilika a od 35tt a celé šestinedělí si budu muset píchat injekce na ředění krve, takže se na to moc netěším, nemám injekce ráda, ale bude to tak asi lepší pro oba.

Ale byly i hezké zážitky z tohoto týdne. Slavily se čarodějnice :-) letos mě zas zapomněli upálit, takže super. Opekli jsme špekáčky, taky jsem si dala a ani jsem ho nevyzvracela, navíc bylo uzené maso a hodně velká pohoda u ohně.

Jinak bříško opravdu nabývá rozměrů, začíná to být vidět a stále se obrňuji trpělivostí, že mi na bříško chce každý sahat!! Nejvíce se nafukuje večer, to si už myslím, že je obří, ale kamarádky, co již děti mají, mě furt straší, že to ještě nic není, tak se asi začnu fakt bát, co ze mě bude za nestvůru.

I ručička váhy pomalu ale jistě leze nahoru, a tak doufám, že všechno probíhá, tak jak má, uvidíme příští týden, čeká nás druhý velký UTZ. Snad bude miminko zdravé a bude vidět, jestli to teda bude holka nebo kluk, na prvním říkali holčička, uvidíme, jestli něco nenarostlo, ale bude-li zdravé, bude nám jedno, jestli budeme kupovat autíčka nebo panenky ;-) Tak držte palce!

Renie (28 let, 34. týden těhotenství, prvorodička)

Ahoj holky!

Toto byl asi nejhorší týden, který jsem v poslední době zažila.

V pondělí ráno mi zvonil telefon. Podívala jsem se na displej a koukám, že volá moje šéfová z práce. Myslela jsem si, že mi volá kvůli tomu, abych šla odevzdat klíče, služební průkaz a další věci. Bohužel mi řekla, že moje kolegyně, se kterou jsem dva roky pracovala, dostala mozkovou mrtvičku a že leží v kómatu v nemocnici. Poprosila mě, jestli bych nemohla v pátek a pondělí přijít do práce a dát s kolegyněmi dohromady měsíční uzávěrku. Samozřejmě, že jsem souhlasila. Ne ani tak kvůli loajalitě vůči zaměstnavateli, ale kvůli té mojí kolegyni. Pro ni jsem to chtěla udělat. Když jsem domluvila se šéfkou, tak jsem volala manželovi. Musela jsem to někomu říct. Bohužel jsem ho trochu vyplašila. Když slyším jeho hlas, jak se ptá, miláčku, co se stalo, tak jsem se hned rozbrečela. On se chudák polekal, že se něco stalo mě nebo miminku. Nebyl z toho nadšený, že bych měla jít do práce, ale nesnažil se mi to vymlouvat.

Ve středu večer jsme si udělali oheň a opékali jsme si špekáčky. Už delší dobu nechodíme nikam na čarodějnici a uděláme si vlastní oheň doma. Kamarád má přesně na čarodějnici narozeniny, takže se to spojilo i s malou oslavou. Přijeli i naši společní kamarádi, kteří u nás přespali. Večer okolo půlnoci jsem se šla napít a najednou jsem cítila, že se mi něco začíná dít s bříškem. Měla jsem ho ztvrdlé jako kámen a když mě malý kopnul, tak to celkem dost bolelo. Taky jsem měla pocit, že se mi něco děje v děloze a hlavně s čípkem. Vypadalo to, jakoby malý tlačil hlavičkou na čípek. Potom to přešlo, tak jsem z toho nedělala žádnou vědu.

Ve čtvrtek po obědě jsem umyla nádobí a pak jsem šla na zahradu, protože bylo krásné počasí. Honzíček vytáhl vaničku, mamka mu do ní nalila horkou vodu a první letošní koupáníčko venku bylo za námi.

Odpoledne jsem si šla na chviličku lehnout, protože jsem byla hrozně unavená. Hlavně jsem cítila, že mám těžké nohy a špatně se mi chodí. Když jsem se probudila, tak se to ještě zhoršilo. Šla jsem do kuchyně, mamka chystala Toníkovi svačinu do práce na noční, a když mě viděla, jak jdu, tak se zděsila. Nebylo mi vůbec dobře. Měla jsem tvrdé břicho, to mě jakoby táhlo dolů a k tomu se přidaly ty nohy. Myslela jsem, že váží snad tunu a udělaly se mi i otoky okolo kotníků. Takže bez diskuzí jsem si musela dát nohy nahoru a mamka se rozhodla, že mě ráno brácha hodí do nemocnice.

V pátek ráno jsem dorazila do nemocnice, kde mě porodní asistentka napíchla na monitor. Tady zjistila, že v děloze neprobíhají žádné kontrakce. I přesto chtěla, aby se na mě podíval doktor. Doktorce jsem řekla, že jsem cítila takový jakýsi tlak v děloze, jakoby chtěl malý ven. Podívala se ultrazvukem a bylo to tam. Viděla jsem to i já, že malý tlačí hlavičkou na děložní branku a ta začala mírně ustupovat. Děložní čípek se naštěstí nezkracuje. Takže v kombinaci s tvrdnutím břicha a zánětem močového měchýře nebylo co řešit. Musela jsem zůstat v nemocnici na víkend. Na pokoji mi napíchli kapačku s magnesiem. Mobil se mi ani nezastavil. Volala jsem mamce, manželovi, po telefonu jsem řešila, co mi má dovézt, potom mi volali z práce, protože jsem tam v ten den měla přijít. Zeptala jsem se kolegyně, jak je na tom kolegyně, která leží v kómatu a nechtěla mi nic říct, aby mě ještě víc nerozrušila. Nepovedlo se. Vypadá to tak, že ji probrali z kómatu, ale není schopná žádné komunikace a nehýbe se. Vůbec nevím, jestli se to zlepší, jestli bude někdy chodit, jestli se někdy nají sama…prostě nikdo nic neví. Je to smutné, že takhle dopadne ženská, která celý život zasvětila péči o děti, vnoučata, miluje dobré jídlo, filozofické knihy a svoji zahrádku. V padesáti šesti letech toho má ještě poměrně dost před sebou a jedna vteřina jí změní život. Pořád to nechápu a nepochopím. Nemůžu to nějak strávit. V důsledku toho všeho jsem začala lehce krvácet. Bylo to jen pár kapek, ale i přesto mi doktor nařídil, abych ležela a nehýbala se. Mohla jsem jen do sprchy a na záchod.

V sobotu už mi bylo o něco líp a dostala jsem magnesium jenom v tabletkách. Dokonce jsem se i víc hýbala a nebyl žádný problém. Krvácení přes noc přestalo, takže to bylo taky v pořádku. Byl tady za mnou na návštěvě manžel, maminka a Honzíček. Když vyšli ze dveří, tak jsem se rozbrečela, protože jsem se cítila tak strašně osamělá, že to bylo až k nevydržení. Tady mi vlastně secvaklo, že rodina je pro mě na prvním místě a můj manžel je víc než manžel! Je to můj nejlepší kamarád, moje srdce, moje duše, moje všechno! Jsem bez něj úplně ztracená a on to samé cítí ke mně. Nikdy jsem takovou lásku necítila, až s ním.

V neděli mi doktor řekl, že se mám projít kolem nemocnice v parku nebo zajít dolů na kávu. Měla jsem se víc hýbat, aby se zjistilo, jestli mi při pohybu netuhne bříško. Přijela za mnou na návštěvu maminka, švagrová a Honzíček. Abychom to otestovali, tak jsme se šli projít ven, dali jsme si kávu a čas mi uběhl zase o trochu rychleji. Když bude všechno v pořádku, tak půjdu v pondělí domů. Už se nemůžu dočkat!!! Po té procházce venku mi bříško netuhlo, takže snad…

Takže holky, držte pěsti, abych příští deníček psala z pohodlí domova ;-)

Renata