Co je u maminek nového?

„Rodíme společně s BOL“ pokračuje!

Barbora se minulý týden zúčastnila kurzu nošení dětí v šátku, kde dozvěděla základní informace o ergonomickém nošení a naučila se úvaz kříž s kapsou uvnitř. Ve čtvrtek byla na první vstupní prohlídce v nemocnici v Hořovicích, kde bude rodit. Martina podstoupila další gynekologické odběry a vyšetření štítné žlázy z důvodu vyšší hladiny ranního cukru. Marcela se vrátila ze slunečné dovolené na Vysočině. Největší zážitek byl návštěva kravína. Tento týden Marcelu čeká vyšetření na těhotenskou cukrovku.

Které společnosti věnují maminkám užitečné přípravky a potřeby pro miminka?

Které maminky se projektu účastní?

 

Barbora (37. týden těhotenství, čeká druhé miminko)

Ahoj,

všechny vás zdravím v tomto teplém týdnu. 

Pondělí jsem začala tím, že jsem si obarvila hlavu na růžovo. Už jsem to tak jednou měla a líbilo se mi to. Poslední dobou mám pořád špatnou náladu a potřebovala jsem se rozveselit. A mám takové růžové období. :-) S výsledkem jsem spokojená. Je to jiné než blond. Blond mi slušela, ale toto je také dobré. Ke mně se to skoro hodí i víc. 

Kurz nošení dětí v šátku

Také jsem měla na pondělí už dlouho rezervované místo na kurzy nošení dětí v šátku. Na této lekci nám lektorka nošení dětí v šátku řekla základní informace o ergonomickém nošení a naučila nás úvaz kříž s kapsou uvnitř, který jsme si následně mohly vyzkoušet. Na kurz jsme přišly dvě, já a maminka s miminkem. Bylo to fajn, mimo šátkování jsme probraly i jiná mateřská témata. Vázat šátek mi z počátku moc nešlo, měla jsem problém hlavně s dotahováním. Miminko musí být v šátku opravdu dobře navázané a dotažené, aby zaujímalo správnou polohu a bylo to miminku i mamince příjemné. Paní lektorka ale sledovala, jak vážu a když viděla, že něco dělám špatně, buď mě opravila, anebo mi dala tip, jak to vázání zefektivnit. Za dvě hodiny vázání se mi povedlo už ukázkově navázat zapůjčenou panenku.

Na kurz jsem šla proto, protože chci Bohouška nosit v šátku hlavně doma, ale i venku. Přijde mi to jako hodně praktická věc, když potřebuju pomáhat klukům s úkoly, řešit jejich stavy, hrát si s nimi a obstarávat domácnost. Nemusím Bohouška nechat nikde odloženého, stačí navázat a je to. Kluky a domácnost obstarám a miminko bude spokojené u maminky. Venku zase vidím v ulehčení cestování v MHD. Nemusím čekat na nízkopodlažní spoj, kde se tísní už jeden kočár vedle druhého a ani škemrat o to, aby mi někdo pomohl s kočárkem.

Toníčka jsem v šátku nosila zhruba od jeho půl roku, ale jen sporadicky. V té době nebyla nabídku šátků taková, jako je dnes a ani informací nebylo tolik. A pokud ano, tak jsem se k nim nedostala. Takže jsem ho myslím neuměla pořádně navázat a nošení mi nebylo moc pohodlné. Své myšlenky jsem se ale nevzdala a Bohouška bych ráda nosila už od novorozence. Přidala jsem se na Facebooku do skupinky o nošení dětí a během těhotenství postupně čerpám informace. Šátek, co jsem měla na Toníka, nebyl vlastně ani šátek, ale jen obšitá metráž. Takže jsem si letos napsala Ježíškovi a ten mi přinesl náš první šátek.

A protože bych chtěla, aby nosil i budoucí tatínek, který do šátku motat rozhodně nechce, pořídila jsem ještě z druhé ruky nosítko. Zatím mám všechny tyto pomůcky na nošení doma a mazlím se s nimi. Nemůžu se dočkat, až do nich konečně zamotám dítě. 

Vstupní prohlídka v porodnici

Ve čtvrtek mě muž zavezl na první vstupní prohlídku do nemocnice v Hořovicích. S tou vzdáleností jsem si teda dala. Už v autě cestou tam jsem uvažovala, jestli to je dobrý nápad, vybrat si porodnici 60 km vzdálenou od mého bydliště. V autě se mi i tak dělá špatně a teď jako těhotná to mám ještě horší. Takže jsme museli udělat několik odpočívacích a zvracících přestávek.

V nemocnici jsme se hned ztratili, ale naší vinou. Neboť jsme se na vrátnici zeptali, kde je porodnice a ne, kde je poradna. Šli jsme tedy úplně někam jinam. Ale mělo to to plus, že jsme se aspoň podívali, kde probíhá příjem rodiček. Už víme, na které dveře zazvonit, až přijedu k porodu. Akorát jsme viděli jednu maminku a tatínka, co přišli rodit. Hodně mě potěšilo, že zazvonili, otevřela jim sestřička a oba dva vpustila dovnitř. Když jsem byla v první polovině těhotenství U Apolináře a čekala jsem před porodními sály, až mě někdo vyšetří pro bolesti. Bylo mi hrozně líto tatínka, co zoufale pobíhal ode dveří ke dveřím, na všechny klepal a snažil se dostat dovnitř za ženou. A ze všech dveří ho posílali pryč, ať počká. Scénka, co jsem viděla v Hořovicích, splňovala to, co bych chtěla a proč jsem si také tuto porodnici vybrala. Takže doufám, že to byla standartní scénka a pokračování nebylo vyhození tatínka na chodbu. :-) Potom jsme vlezli na gynekologickou lůžkovou část, fakt jsme zmatkaři. Tam se mi zase líbila otevřená sesterna, trochu jako recepce. Nikde v české nemocnici jsem se s takovým pojetím sesterny nesetkala, znám to jen z ciziny. Zajímalo by mě, jak to hodnotí sestřičky, co v ní pracují. Mně by asi vadilo, nemožnost se nikam schovat, být sestrou. Ale jako pacient bych to nejspíš hodnotila kladně. Člověk pak nemusí sestru nikde pracně vyšťourávat. 

Poradna v nemocnici

Nakonec jsme dorazili do gynekologických ambulancí, kde je i poradna. Hned nás vyděsil dav maminek. Byly všude, seděly, kde se dalo, stály podél stěn, všude jen maminky a bříška. Chvilku jsem tam zmateně pobíhala, až se otevřely nějaké dveře a já hned hupla na sestřičku. Kupodivu to byly správné dveře a správná sestřička. Poslala mě ještě na monitor a potom jsem se měla vrátit. Na monitoru jsem ležela zhruba 15 minut. Výsledek byl v pořádku. Potom jsem se prodrala davem maminek a šla jsem k sestřičce. Ta se mnou vyplnila všechny možné papíry a zadala si mě do počítače. Dostala jsem instrukce, že vyjdu ven ze dveří a půjdu doleva, tam se zeptám, kdo je poslední na kabinku, vlezu do kabinky na převlékání a paní doktorka si mě potom zavolá. A co jsem udělala já? Šla jsem doprava k davu maminek a tam jsem se dozvěděla, že jsem asi 20tá v pořadí. Manžel, který tam byl se mnou hlavně kvůli funkci řidiče, si v tu chvíli odevzdaně sednul a začal si číst časopis o miminkách, co tam ležel. Zhruba po hodině čekání, kdy se fronta maminek rozhodně nekrátila, a mě přepadalo zoufalství, jestli vůbec stihneme doktora, kterého měl Toník odpoledne, se otevřely dveře nalevo od ordinace a začali vyvolávat moje jméno, na které jsem zprvu ani moc nereagovala, protože nejsem zvyklá, že jsem vdaná a přejmenovaná. Sestřička mě sprdla, že na mě už hodinu čekají a neměla jsem jít doprava, ale doleva. Chumel maminek čeká úplně na něco jiného...ojoj.

V ordinaci se mnou paní doktorka sepsala anamnézu, vyšetřila a změřila mi břicho a provedla rychlý orientační ultrazvuk. Vaginálně nevyšetřovala. A šla jsem domů.

Rebelie

A nyní začíná má rebelie. Jelikož je nemocnice daleko a jelikož nevidím moc důvod dojíždět, čekat a podstupovat vyšetření, které stejně nic moc neukáže. Vlastně jsem se jen dozvěděla, že v břiše mám dítě a že to dítě žije, což vím sama z toho, že kope. A také vím, že od pravidelných monitorů se už jinde ve světě úplně upustilo a v ČR je to už také nově doporučováno, jen se ze zvyku stále dělají. Tak jsem se rozhodla nejezdit na tyto kontroly každý týden, jak bych správně měla. Objednala jsem se až za 14 dní. Já jsem v pořádku, miminko je v pořádku, těhotenství probíhá fyziologicky, tak mi to přijde logicky vyplývající. Potom se objednám taky za 14 dní a do té doby už doufám porodím. Opravdu pečlivě budu chodit jen v případě přenášení. Tam už to smysl myslím i má. Doma si jen občas zkontroluji moč a přeměřím i krevní tlak.

Zatím z prvního a jediného dojmu nemocnici v Hořovicích hodnotím kladně. Nikdo z personálu na mě nebyl zlí, všichni se usmívali a poskytli mi ochotně informace, které jsem chtěla. Jestli to takto půjde dál, hlavně u porodu, myslím, že nemusím těch 60km tam a zpátky litovat....uvidíme.

Víkend na chatě

O víkendu jsme neměli kluky, takže jsme jeli na chatu. Já se celý víkend válela a spala. Opravdu jsem zvládla spát od rána do večera a od večera do rána. S pauzami, abych uvařila oběd nebo něco trošku udělala, ale dělala jsem toho skutečně minimum. Muž pracoval na nové koupelně a opravě kadiboudy. Potom ještě kopal na zahradě jakýsi příkop, jehož význam mi je zatím utajen. Možná masový hrob...

Co se děje v bříšku

Změny od minulého popisu moc nejsou. Bříško roste, překáží a je těžké. Bolí mě záda a nově i žebra, jak do nich miminko kope. Jsem k smrti unavená. Tento týden mi dalo šíleně zabrat to vedro. To už jsem chvilkama myslela, že nezvládnu. Špatně spím, budí mě časté čůrání a bolest zad a kyčlí. Chodím pomalu a klátivě, sedět mě už také bolí. Je nejvyšší čas porodit. K tomu ke všemu už se opravdu šíleně moc těším na miminko. Nemůžu se dočkat, až si ho pomazlím a oňufám. Už se to blíží a já doufám, že to bude dřív. 

Mějte se krásně,

Bára