Duben/2 - už žádné bolesti zad, návštěva kina a plesu, porod kamarádky

• beruska - se díky fyzioterapeutce zbavila bolestí zad a moc si užila fotbalový zápas syna
• Lenižurka - byla celý víkend bez Sárinky, návštívila For Kids a s manželem zvládli kino i ples
• MikeFree -  se cítí čím dál tím lépe. Rodina už je z nadcházejícího porodu jak na trní.
• Amálie - oznámila těhotenství šéfovi i kolegům v práci. Jak to přijali?
• Renie - vzpomíná na kamarádčin porod a při hlídání Honzíka ji trochu jímá hrůza.

beruska (34. týden, čeká třetí miminko)

Ahoj Holky Bolky,

Jak dlouho ještě???? Přehup do dalšího těhu týdne je za námi a co jsme společně s pupíkem zažili? Nic zvláštního. Jsem 34 tt, vážím 81,5 kg a tak nějak se cítím lépe. Jen se přidalo pálení žáhy. Takže po každém jídle mám nepříjemno.

Hodně se mi ulevilo po návštěvě paní Vorlové, která mi ulevila od bolesti zad a umožnila mi zase se bez bolestí, třeba jen otočit v posteli. Báječný pocit! Koupila jsem si krásný pozitivní žlutý overbalon a donutila se dělat pár cviků z knihy ZDRAVÉ TĚHOTENSTVÍ, kterou určitě všichni znáte.

Jinak vlastně žádná jiná změna v těhotenství. Tvrdnutí bříška a nejúžasnější pohyby miminka si stále užívám plnými doušky. V noci stále nespím a často se budím a vlastně už nemohu znovu usnout. Naštěstí, když jsem hodně unavená, mohu spát dopoledne, kdy jsou děti ve škole. Odpoledne trávíme společně v kroužcích nebo venku na hřišti. Můžu říct, že už mi chybí nasednout na kolo a projíždět se rozkvetlou krajinou.

Jedno dopoledne jsem se pustila do třídění fotek. Hledala jsem a pátrala po fotkách, kdy jsem byla těhotná s klukama. Hodně jsem se u prohlížení nasmála. Jak ten čas letí a doba se mění. Udělala jsem si památeční foto, kde jsem odhadem ve stejném měsíci těhotenství, jen je jiný rok (2000*2006*2014).

Po týdenním koloběhu nás v sobotu čekalo první letošní grilování. Velmi příjemné odpoledne u kamarádů na zahradě. Děti se vyřádily a všichni jsme odcházeli s plným bříškem do svých domovů.

V neděli měl mladší syn Štěpánek první přátelský zápas ve fotbale. Strašně se těšil a odpočítával dny, jako kdyby to byla nějaká slavnostní událost. V tomhle je opravdu úžasnej. Byla to krásná neděle, i když ráno spíš vypadalo, že nám bude pršet celý den. Nakonec se vyklubalo krásné sluníčkové odpoledne. A zápas jsme si moc užili.

A plány dalších dnů? Strašně se těším, až bude mít ten náš pracovitý tatínek konečně volný den a čas na nás. A třeba mu zůstane i trochu síly a vymaluje mi chodbu a koupelnu…než porodím. Také jdeme na další kontrolu do nemocnice. Kouknout se na Tobíška a poslechnout srdíčko.

Tenhle týden také musím odevzdat ukončenou neschopenku a nastupuji na mateřskou. Takže malinko vyřizování, ale aspoň se podívám za holkami do práce.

Všem vám holky přeji krásné jarní dny a příjemnou přípravu na Velikonoce.

Lenižurka (26 let, 12. týden, druhorodička) 

Ahojky,

do uplynulého týdne zasáhla největší měrou tchýně, která si ve středu přišla vypůjčit na domluvený výlet do lesoparku naši malou, a až když si pro ni přišla, řekla mi, že si ji máme vyzvednout klidně až v neděli, obě mi zamávaly a tradá do světa. Já stála jako opařená ve dveřích. Po nějaké té chvíli jsem volala manželovi, že nevím, co se sebou a že se nám Sára vrátí až bůhví kdy, a on mi řekl, že se mu ale bude stýskat, že se za ní musí jít pak podívat a mně začaly téct slzy, jak mi docházelo, že ji vlastně opravdu neuvidím. No tragédie největšího kalibru:D Večer jsme ji zajeli společně zkontrolovat a pak jsme si zašli do kina, kde jsme už strašně dlouho nebyli. Dávali Fair play.

Ve čtvrtek byl odpoledne na plánu veletrh For Kids. Nebýt nehody na silnici po cestě do Prahy a následnému zdržení, asi by to bývalo bylo lepší. Takhle jsme tam strávili asi jen dvě hodiny. Sice jsme stihli to nejdůležitější, ale stejně jsem doma pak vzpomínala, co jsem to vlastně chtěla ještě vyzkoušet. Nicméně - koupili jsme základní výbavu látkových plenko-kalhotek, manželovi (a i mně) se tohle plenkování moc líbí. Tak doufám, že bude dost sil, až bude to miminko na světě, to opravdu používat. Doteď jsem to u nikoho v praxi neviděla a sami „jedeme“ v jednorázovkách. Jenže teď je už opravdu znát ta investice, pokud je nejde koupit ve slevě, a když pak sečtu, kolik se za to utratilo, bolí to.

Jinak jsem tam okoukla své oblíbené Inglesiny a doptala se na příslušenství k našemu sportovnímu TFK kočáru, chci si na něj pro mimíka pořídit hlubokou korbu a stupátko pro sourozence, tak jsem si to všechno nechala ukázat a aspoň mám konečně představu, jak to v reálu vypadá. Ty obrázky a videa na netu jsou sice fajn, ale tohle nenahradí.

Plánovanou Ikeu, kde jsem konečně chtěla pořídit garnyž, aby aspoň dětský pokoj už trochu vypadal, jsme už nezvládli. Domů jsme i tak dorazili po deváté hodině a celí zdrchaní.

V sobotu jsem jela na kolo-výlet se švagrovou a malou neteří, obývající vozík Chario, do Perštejna podél vody. Všechno pěkně piánko, přeci se nestrhneme, a hlavně táhnout do kopce ten vozík za kolem je docela úmor, takže jsme to šlapaly dost často po svých. Aspoň jsme mohly poklábosit. V Perštejně jsme se pořádně naobědvaly a vyrazily zase tím samým stylem zpátky domů. Celkem jsme ujely sice asi jenom 16 kilometrů, ale pro dobrý pocit nám to bohatě stačilo.

V Klášterci jsme pak zas navštívily babičku a hlavně mojí malou Sárinku. Potřebovala jsem si ji poňuchňat. Koukala jsem na ni jak na zjevení. Chvíli ji člověk nevidí a jako by uměla hned něco nového říkat a dělat. Ten večer jsem ji ale ještě potřebovala nechat pohlídat, abychom mohli jít s mužem na ples.

V neděli ráno jsem vstala, a ač mě to táhlo hlavně za Sárinkou, vydržela jsem pokušení vyzvednout si ji už dopoledne a po dlouhé době se vypravila na bohoslužbu. Jsme s manželem oddáni v kostele, a přesto, že se za ortodoxně věřícího člověka nepovažuji, nejsem ani křtěná, občas cítím potřebu do kostela zajít a jen tak si posedět a poslechnout si kázání. Většinou chodíme s manželem oba. Nicméně dnes jsem se vydala sama a v půli cesty ke kostelu mě zpomalila hudba linoucí se zpoza oken modlitebny, kterou jsem nikdy předtím nenavštívila a vždycky jsem tam chtěla ze zvědavosti nakouknout. A jelikož jsem se dnes cítila nastydlá, velmi rychle jsem zhodnotila variantu studený kostel versus teplá modlitebna ve prospěch druhé varianty a šla jsem se podívat, co to tam ti lidé tedy vyvádějí:) Atmosféra tam byla příjemná, lidí docela dost, že jsem se fakt divila. Hudba a zpěv, nepřipomínající ani v nejmenší klasické zpěvy z kostela římsko-katolické církve, a uvolněnost a lidskost všech a všeho kolem, mi byli v tu chvíli mnohem bližší a příjemnější, než na co jsem byla zvyklá. Taky mi tam nezábly nohy a nebolela záda ze sezení jako v tom sice krásném, ale chladném, kostele. Po skončení bohoslužby jsem si ještě popovídala s místním hlavním duchovním aktivistou, abych se dozvěděla něco víc o jejich působení v našem městě. Musím říct, že to bylo zajímavé dopoledne.

No a Sárinku už máme konečně zase doma. To je hned radosti:-) Objevili jsme ale drobné rozdíly v tom, jakou představu v rámci výchovy ke stravovacím a vyprazdňovacím návykům má babička s dědečkem a my dva s Fandou, a už ji na takhle dlouho jen tak bez vážného důvodu nepůjčíme. Jinak by se nám vrátilo úplně nové dítě. A my chceme to naše. :D

Těhotenské pocity

V pondělí jedeme do Plzně na screening v prvním trimestru, jsem trochu napjatá, jak vyšetření dopadne. Samozřejmě věřím, že bude vše v pořádku.
Prý se nechceme nechat překvapit, co se nám v říjnu narodí, a chceme si nechat říct při první příležitosti pohlaví miminka (- manžel). No tak teda dobře no... :-/ Ale vlastně to chci asi taky vědět :D

Mějte se moc fajn a užívejte jara,

Léňa

MikeFree (24 let, 32. týden těhotenství, prvorodička)

Ahoj holky,

tak další týden máme za sebou a vše se to velkým kvapem blíží. Začínají se ve mně hromadit různé pocity ohledně příprav a hlavně porodu. Ale to už k tomu asi patří. A co že jsme to tento týden všechno stihli?

Už od začátku týdne jsme využívali krásného počasí a zahájili jsme zahrádkářskou sezonu. Zaseli jsme první semínka, vypleli první záhony a ostříhali stromy. Také jsme se naučili roubovat. Byl to boj, takže teď čekáme, jak to dopadne. Také už se těším, až budeme sklízet tu naší zeleninku. Teď si musíme každý den udělat procházku na zahradu a zalévat.

Když už jsme tam byli, tak jsme si také s našima udělali opíkačku. Minulý rok jsem na nic takového neměla čas, takže to bylo úžasné. Jen tak si sedět, klábosit a koukat do ohně.

V pátek jsme byli pozvaní na vernisáž nějakého pana malíře, tak jsme na chvilku (kvůli vycházkám) vyrazili. Byla to hezká změna, ale bohužel organizace nebyla moc zvládnutá. Klimatizace v místnosti moc nefungovala, nikde ani jediná židle, takže jsem po chvilce začala cítit, jak se až nepřirozeně potím, špatně se mi dýchá, začíná se mi dělat mdlo a o tom, jak bolí nohy, když na nich člověk přes hodinu jen tak postává s těmi sto kily, ani nemluvím. A tak jsme se kouknuli ještě na bodypainting a poté jsme vyrazili domů. Avšak i přes veškerá negativa to byl hezký kulturní zážitek.

V pátek končil taťka dřív v práci, tak jsme vyrazili do města a asi si definitivně vybrali kočárek a došli jsme k závěru, že už je načase začít raději chystat tašku do porodnice, ať je vše nachystané, kdyby se náhodou něco dělo. Naštěstí zatím se malá netváří, že by chtěla jít ven a naopak se cítím týden od týdne lépe. Ačkoliv na některé věci už si netroufám, jako například sprchovat se, když jsem sama doma. Mám už s tím mým kolosem trochu strach, že když polezu do vany či ven, tak že mi to uklouzne a nevím, co bych dělala, když bych byla sama doma.

Rodina se pomalu chystá na porod a jsem stále nucena nosit telefon pomalu i na záchod, abych mohla volat pomoc, kdyby se něco dělo. Moje mamka už začíná celkově trojčit, a když náhodou jí nezvednu telefon, protože ho neslyším, tak obvolává všechny, kdo by o mně mohli něco vědět v domnění, že už asi jedu do porodnice. Čekala jsem, že to přijde, to už k tomu hold patří, ale rozhodně jsem to nečekala někdy ve 30.tt.

A tak pokud jste na tom podobně, tak pevné nervy, užívejte krásného počasí, dokud je, a hlavně žádné komplikace.

Amálie (30 let, 14. týden těhotenství, prvorodička)

Ahoj BOLky,

co nového v tomto týdnu?

Minulý týden jsme oznamovali naši radost a štěstíčko pod srdíčkem rodině, tento byl ve znamení oznamování nejbližšímu okolí. A protože "svět je malej a facebook všemocnej" rozhodla jsem se nejprve oznámit to šéfovi... ať je to fér.

No prvotní pokus, že tuto novinku oznámím na apríla jsem zavrhla již při příchodu do práce, bylo ten den docela dusno a frmol a vůbec nikoho ani nenapadalo, že je apríl. Ráno jsem nemohla dospat a když se mě manžel večer po práci ptal, tak mu říkám? "nic" :-D. No prostě jsem chtěla lepší chvilku, než jen tak mezi řečí a papírováním.

Na druhý den služební cesta se šéfem, nervozní jsem byla jak prvorodička :-D A když došlo na oběd, snad i personál restaurace si musel všimnout, že se asi posté dívám na mobil, škrabu se všude možně a snad i koktám.

Trochu mi nahrála situace, protože hovor se posunul do roviny příběhu o nějakých dětičkách. A tak jsem využila situace a zasmečovala. Když už jsme u těch dětí, asi bych ti měla něco říct... No co si budeme povídat, moc mě překvapila milá a upřímná reakce a radost, to jsem opravdu nečekala! A jak jsem teď stále naměkko, tak ukápla asi i nějaká slzička, ale snad si nevšiml.

Říci to kolegům pro mě byl taky stres, ale zatím všichni reagovali mile a gratulovali mně i manželovi. Jedna chlapská reakce mě překvapila, po gratulaci následoval dotaz: "A jaký je to pocit?"

Také jsem navštívila zubařku, suma sumárum, dva kazy, ať žije zvracení, které nikdy nekončí :-( Moc bych si přála, aby už to opravdu skončilo a přišla chuť k jídlu, ale stále nic. Jak se na mě nějaké kuře nebo těstovina škaredě podívá, žaludek se jim pomstí záchodovou smrští!!!

Jinak jsem dostala od kamarádky první těhu oblečení, 90% jsem jí vrátila, že tohle na sebe v životě nedám (i když jsem si to teda tajně vyzkoušela). No ale jedny kalhoty se mi líbily a píšu si do deníčku, poprvé v těhotenských kalhotách!

Jooo to byla najednou pohoda :-)

Mějte se a smějte se.

Renie (28 let, 30. týden těhotenství, prvorodička)

Ahoj holky!

V pondělí, aniž bych to plánovala, jsem se přesvědčila o tom, že můj manžel nás má opravdu rád a dělá si o nás starosti (ne, že bych to nevěděla už předtím). Odpoledne jsem si šla lehnout a zřejmě jsem nějak nevědomky vypnula zvonění na mobilu. Nijak jsem si toho nevšímala, ale když jsem šla okolo jedenácté večer spát, tak jsem měla na mobilu asi 5 nepřijatých hovorů a 2 zprávy, že má o mě strach, že se mu neozývám. Bylo mi to líto, že kvůli takové kravině byl vyplašený. Ale na druhou stranu, je to tak hrozně příjemný pocit, když na vás někdo myslí, má vás rád a dělá si o vás starosti. Svého muže bych prostě za žádného jiného nevyměnila!

Ve středu se u nás zastavila kamarádka a oznámila mi, že čeká druhé miminko. Šla k doktorce, jen tak, zjistit, co se děje a doktorka jí rovnou řekla, že se má objednat na těhotenský screening do Brna. Byla mírně v šoku, ale už si na ten pocit zvykla a moc se těší. O první dítě se snažili poměrně dlouho a to druhé těhotenství vlastně ani neplánovali a ani v ně nedoufali. Byla jsem u porodu jejího syna Patrika. Pořád to považuji za jeden z nejlepších zážitků v mém životě. Akorát to byl hodně nestandardní porod, takže jsem jí rovnou řekla, že ona žádné rady ohledně porodu dávat nemůže. Asi v 5:00 ráno jí praskla voda, když ji napojili na monitor, tak bylo cca 6:45 hodin. Mezitím jsem ji doprovodila na pokoj, tam jsem jí masírovala záda, dávala jsem jí napít, pak mi řekla, že musí na záchod (to už bylo nucení na tlačení) a bum v 8:10 hodin byl Patrik na světě. Takže to bylo bez veškerých medikamentů, bez nástřihu hráze, se dvěma vnitřními stehy. Šťastná to žena! :-)

Ve čtvrtek byl Toník doma, tak jsme toho využili a udělali si výlet do Olympie. Zašli jsme k našemu mobilnímu operátorovi, změnili jsme můj tarif a Tonda si odnesl nový telefon na splátky. Vím, že bychom měli teď šetřit, ale já chci, aby byl můj muž šťastný. Když si jednou za dlouhou dobu udělá radost, tak jsou peníze až na druhém místě. Z Olympie jsme potom jeli na návštěvu k Tondovým rodičům a docela dobře jsme to vychytali! Chystali se na sázení brambor, takže si manža oblékl montérky a dal se do díla. Chtěla jsem taky pomoct, ale to se mu vůbec nelíbilo. Navíc nebylo s čím pomoct, protože to měli hotové asi za hodinku a půl.

V sobotu jsme s mamkou hlídaly Honzíka a říkám upřímně, že kdyby ho viděla nějaká ženská, která uvažuje o dítěti, tak si to dítě v životě nepořídí! Malý se probudil a byl jako sluníčko, smál se a měl skvělou náladu. Seděly jsme s mamkou na sedačce a nějak se nám nezdálo to podezřelé ticho. Mamka se šla podívat do kuchyně, co tam vyvádí a začala strašně nadávat. Honzíček vylil celou sklenici s použitým olejem! Bylo to všude na koberci, měl to na oblečení, prostě všude. Takže putoval rovnou do vany, oblečení prvně odmastit a pak do pračky, koberec vyčistit. Mamka se rozhodla, že půjdeme na zahradu, že tam snad nic nevyvede.

Šla jsem si udělat kávu a slyším, jak mamka řve ze zahrady: „Já to děcko už fakt zabiju!“ Letím se podívat, co se děje a mamka už se slzami na krajíčku říká: „On našel na zahradě jediný neodklizený „kokino“ od psa a vyválel se v něm. Zavolej Radka, ať si pro něho přijde, utře mu ruky a donese nový oblečení!“ No tatínek z toho byl strašně nadšen! Ten den byl fakt na ránu! To dítě chvilku neposedí, neuběhne 10 minut, aby něco neprovedl! Už teď se děsím, že náš syn bude úplně stejný divoch. A když bude klidnější, tak jsem zvědavá, jaké lumpárny s ním vymyslí Honzík. No, máme se asi na co těšit! :-)

Bříško už se mi zvětšuje a už i pohyb je horší. Musím si kleknout k pračce, když ji chci naplnit, protože když si čupnu, tak mi začnou mravenčit nohy. V noci se budím pravidelně mezi třetí a čtvrtou, abych šla na záchod. Když si lehnu znovu do postele, tak začne malý kopat, já si s ním chvilku hraju, povídám a potom mi trvá, než znovu usnu. Už je celkem těžké se ohnout a obléct si ponožky, když jsem v předklonu, tak se mi trochu zamotá hlava. Ale zatím si na nic nestěžuju, protože vím, že v příštích týdnech bude ještě hůř!

Když už se tak v noci budím, tak přemýšlím o různých věcech – o porodu, o tom, co musíme ještě zařídit a nakoupit. O porodu přemýšlím hodně. Mám totiž hlubokou averzi k nemocnicím a doktorům, takže bude těžké zapomenout na to prostředí, ve kterém budu rodit. Ani se nebojím bolesti, ale spíš těch různých komplikací, které můžou nastat. Mám strach jenom o malého. Doufám, že to všechno zvládneme, těch pár dní v nemocnici přežijeme a pak už budeme jenom spolu v našem hnízdečku.

Tak to bylo z uplynulého týdne asi tak všechno. Těším se na vás zase příští týden! :-)

Renata