Leden 2013/4 - Kdo už ví pohlaví?

Lillynka už plánuje dovolenou u Renči v Benecku, a také se prořekla, jakého pohlaví bude miminko... Zuzka.F už je na miminko kompletně připravená, včetně vytapetovaného pokojíčku, však ona sama už byla v tomto týdnu na světě, na rozdíl od ostatních pohlaví miminka neví ani ona sama. Antara i přes přípravy ke svatbě a výběr šatů - mimochodem, jsou kouzelné - stihla absolvovat i test na cukrovku, Vašíkovu nemoc a soustu dalšího vyřizování. U MartiHy proběhla prohlídka u midwife. Alex nebo Naomi? Podle ozev prý spíše holčička. Na dovolenou nastupuje už 10. března, jak sama říká, je současně strašně natěšená i vyděšená. Angieblack zvládla operaci psa, volby a ještě vědí, že to bude kluk jako buk.

Sponzorem ONLINE projektu Rodíme společně s BOL je společnost Feedo.cz, která každé ze sedmi rodiček po porodu věnuje dárkový poukaz na nákup v hodnotě 1.000 Kč.

Rodičky rovněž obdrží NOVINKU vydavatelství Babyonline, publikaci Zdravé těhotenství.

• Lillynka - 34. týden těhotenství
• Zuzka.F - 33. týden těhotenství
• Antara - 28. týden těhotenství
• MartiHy  - 27. týden těhotenství
• Angieblack - 22. týden těhotenství

Lillynka (31 let, druhorodička, 34. týden)

A zase sobota večer. Jaký byl uplynulý týden, jak se cítím a co nového přinesl? 

V pondělí šla Markétka zase do školky, Robert si vzal dovolenou a odjel do Herlíkovic na snowboard. Celý den bylo hnusně, zataženo a sněžilo, když jsem jela pro Markétku, abych jí odvezla na hudebku, už to slušně klouzalo. Dvakrát mi podjela noha, měla jsem docela nahnáno, abych sebou někde nepraštila. Vyučovací hodina trvá 45 minut, a když nejdu do knihovny, nemám toho moc na práci, a tak jsem oběhla pár obchodů, od zeleniny, přes řeznictví a drogerii. Nakonec jsem skončila v cukrárně, protože jsem přeci jen ještě měla trochu času a čekat na chodbě školy se mi moc nechtělo. Dala jsem si dortík a kávičku. No za 35 Kč oboje, odolejte :) Robert se vrátil nadšený, že se mu tam to okolí docela líbí a protože jsme zrovna byli ve fázi řešení, kam na letní dovolenou, vzhledem k tomu, že miminku v tu dobu budou ani ne 4 měsíce, tak jsem mu navrhla, že bychom mohli jet do Benecka k Renče. Souhlasil a já hned Renče napsala a už máme dovču zamluvenou. Strávíme tam první červencový týden. V úterý jsem musela do práce, bylo potřeba vyřešit, zda doúčtuji prosinec pár fyzickým osobám, která umím jenom já. Byla jsem ochotná, ale řekla jsem, že tu práci chci samozřejmě zaplatit. Zadarmo to dělat nebudu, už tolikrát jsem pracovala v době nemocenské z domova  a vždycky jsem na tom jenom prodělala, protože mi to nikdo neproplatil. Šéfová slíbila, že to vyjedná a že se ozve..samozřejmě uběhlo pár dní a nikdo se stále neozval. No vnucovat se určitě nebudu. Hned jsem si tam vyzvedla kolegyni - kamarádku a šly jsme na kávičku a dortíček a taky trochu pokecat. Měly jsme spolu v pátek jet, k jedné její kamarádce, která mě měla fotit a tak bylo potřeba dohodnout se, kde se sejdeme a jak to asi bude probíhat. 

Samozřejmě platí, že každý den musím zatopit, aby tu bylo teplo, přeci jen nechat vychladnout celý dům, není dobré. Do toho je pořád co prát, žehlit, poklízet a tak se většinu dní opravdu nenudím. Ve středu odpoledne vyzvedala Markétku ze školky mamka, protože mi museli s Robertem zajet na Městský úřad provést zápis o jeho otcovství. Teď už to má stvrzené a já mám o jednu starost míň. Mimochodem ani jsem se posledně nezmínila, že jsem omylem prokecla pohlaví miminka, takže teď už ví, že to bude holčička.:)). Ale zas uznejte, že jsem vydržela dost dlouho, ale holt stalo se. Pak jsme zajeli všichni na večeři do pizzerie v Radotíně, no nic moc tedy.. není nad pizzerii u nás na Zbraslavi. Ve čtvrtek jsem spíš odpočívala, už je toho na mě opravdu hodně a jsou dny, kdy se mi nic nechce, kdy ani nemám moc sílu. Ono stačí lítat do toho sklepa a pak mě bolí tak nohy, že jsem ráda, že sedím. A taky jsem připravila balíček na poštu. Máme doma spoustu knížek, které už asi nikdo číst nebude a tak je dávám na aukci, a doufám, že někomu udělají radost. V noci začala Markétka děsivě kašlat, kašlala od 1 do 3 h do rána a já nemohla spát, tak jsem u ní seděla, akorát že ona u toho spí, takže ráno na rozdíl ode mě byla vyspalá. V pátek stejně zůstávala doma, protože jsme měly jet na to focení. Nakonec mi ale kamarádka psala, že fotografce je špatně a že musíme tedy dohodnout náhradní termín. A tak jsme strávily společný den doma. Když přijel Robert z práce, jeli jsme na poštu a na nákup. On pak odjel ke kamarádovi, se slovy, že přijde ještě dnes. Já věděla, že mu to nemám věřit, psal ve čtvrt na 1, že u něj přespí. Však taky jo, proč by se v noci vláčel domů, když tu možnost má. 

Dnes je tedy sobota, dopoledne jsem uklízela u Markétky v pokojíčku, někdy mě ten její čurbes opravdu vytáčí, pak rychlý oběd. Robert mezitím zatopil a pak demontoval další kusy nábytku. Mezitím co on je vezl do sběrného dvora, my dvě šly na procházku. Teď jsme společně připravily bublaninu a už se v troubě peče. Večer doufám v klidný průběh. Celý den mě totiž pobolívá bříško, tak bych ráda, šla spát co nejdříve. Jinak se cítím relativně dobře, když pominu únavu a občasné bolení kostí a břicha. Ale to je ke konci asi normální. Na neděli zatím nemáme žádné plány, možná ale vezmeme Markétku někam na boby, jen doufám, že tam bude nějaká restaurace, kam si budu moc jít sednout.
 

Zuzka.F (29 let, prvorodička, 33. týden)

Tento týden byl opět relaxační až od pátku se konečně začalo něco dít. V pátek dorazila ráno tchýně-aranžérka a šly jsme tapetovat dětský pokojíček. Ještě to není hotové, takže posílám fotku polotovaru ještě tam chybí bordura se zvířátkama. Vymyslela jsem, že tapety budou do 160cm výšky stěny a na to ta bordura zvířátková a nad to mám v plánu koupit rámečky na fotky jenže ty ještě koupit nemůžu, protože budou buď růžové, nebo modré a jelikož to nevím, tak až v březnu budou rámečky :-) to by člověk neřekl jak je to komplikované nevědět to pohlaví dítěte :-) zatím tedy vše neutrální.

Taky jsem zapakovala komplet tašku a nachystala i oblečky samozřejmě ve dvou barevných variantách :-) teprve teď všichni pochopili, že pohlaví opravdu nevím, až když jsem prala modré s růžovým. Jsem asi přehnaně aktivní, ale radši budu mít vše dříve než na poslední chvilku, a nebo se spoléhat, že mi někdo něco přinese. Jelikož já už v tomto týdnu byla před 30 lety narozená :-) a byla jsem veliká a na tu dobu bez vymožeností jsem byla i bez problému. Ještě mi sestřenice přivezla na půjčení babysens, takže už jsem ho taky nainstalovala. V sobotu celkem klídek jen výlet v mínus deseti do volební místnosti. V neděli oběd u našich a promítání fotek ségřinýho přítele, který se vrátil z Indie. Pak návštěva u tchýně kde jsme stěhovali švagra do jeho nového domečku teda já jen fotila jelikož gauč opravdu nosit nebudu. Když jsme přijeli domů, tak jsme zjistili, že sousedům praskl vodoměr v šachtě kterou maj vedle našeho pozemku a zaplavilo to i naší vodovodní šachtu takže Honza do deseti večera lítal po zahradě s čerpadlem a vysával šachtu, aby nám taky nezamrzla. No a já mám v plánu dodělat ten pokojíček k mé spokojenosti a ještě mě čekají nějaké návštěvy kamarádek, takže celý týden doufám v poklidu. Další týden už nás čeká návštěva u paní doktorky a sepsání porodopisu. Bříško občas tvrdne, ale už to beru jako, že to tak má být. Každou noc se budím ve čtyři a do pěti nespím, tak nevím, co jsem se to naučila. Ještě mě napadlo dát si pod sebe deku, abych měla měkčí ležení jelikož mě občas brní nohy jak si je přeležím. Příští týden pošlu fotku kočárku ten už jsem nějak nestihla vyfotit. Takže u nás hlásíme kompletní připravenost ještě trošku to jaro, aby přišlo to už by bylo takové veselejší.

Antara (31 let, druhorodička, 28. týden)

Tak další týden za námi. Pondělí opět začalo časně, protože na 6:45 jsem byla objednaná na cukrovkový test do neratovické nemocnice. Po šesté ráno tedy dorazila chůva, předali jsme jí spícího Vašíka a Honza mě odvezl cestou do práce. V nemocnici to byla otrava, kdo jednou tenhle test zažil, tak ví, o čem mluvím. Nejdříve mě odebrali krev, pak jsem musela co nejrychleji vypít neuvěřitělně sladkej hnus a  2 hodiny čekat v čekárně a přemýšlet jestli se dřív pozvracím nebo z té přemíry cukru omdlím...brrrr. Vůbec mi to nedělalo dobře, nejsem zvyklá moc jíst sladké. Stejně nevím proč je tento test povinný, když pro to nejsou zdravotní indikace a nic co by těhotenské cukrovce naznačovalo... No ale mám to za sebou. Po testu jsem ještě rychle zašla na finanční úřad podat daňové přiznání za dům, tentokrát to vypadalo, že je snad vyplněné správně a hurá zase domů, aby chůva chytila autobus. Doufala jsem, že si doma lehnu a odpočinu, ale dítě mělo jiný názor, rozhodlo se bojkotovat dopolední spánek - blbé zuby - a jen zlobit a zlobit. Já byla po tom dopoledni úplně vyřízená, mimino v břiše vyvádělo, chytaly mě křeče, takže odpoledne bylo utrpením a počítáním minut, kdy Honza dorazí domů. Ani ven se moc jít nedalo, opět sněžilo a já tentokrát neměla sílu na odhrabování sněhu. Úterý a středa byly už poklidnější, věnovali jsme se domácnosti, opět chodili ven, aby se Vašík vyřádil ve sněhu, pozorovali bagr na stavbě,...

Vašíkovi jsme koupili boby, že budeme chodit společně na procházky s Kryštofem...hmm..ovšem Kryšta má malé sáňky, takže Venca prohlásil, že na boby si nesedne a celou procházku se střídavě rvali o to, kdo bude sedět na sáňkách a kdo - jaká to potupa :) - bude na bobech.Vypadá to, že se budu muset prostě poohlídnout po sáňkách :), protože i pro mě je jednodušší v tomhle počasí ho posadit na sáňky než před sebou tlačit kočár. Ve čtvrtek večer jsme jeli na Moravu a dítko se mi ten den rozhodlo vyloženě zpříjemnit. Jako vždy, když se něco děje...Ráno se vzbudil až ve třičtvrtě na 8 - první varovné znamení - a hned s horečkou 39. Paráda..co teď..doktorka zrovna ve čtvrtek u nás neordinuje, tak jsem do něj nacpala nurofen a doufala, že to přejde. Celé dopoledne jen kňučel, válel se mi po břiše - uff - ale spát jít nechtěl. Odpoledne tedy na hodinku konečně usnul a naštěstí se vzbudil už s menší teplotou, takže to asi bylo od stoliček. Jakmile dorazil Honza, tak jsme vyjeli - opět do sněhové vánice - cesta se dala celkem přežít, Vašík sice většinu času protestoval, že sedí v autě, ale to už patří k našemu cestovnímu folkloru. V pátek nás čekala hromada zařizování okolo svatby, malého jsme nechali u babičky a šli na to. Jako první jsme vyřídili svatební oznámení, bude tento týden, pak nás čekalo papírování na matrice a  schůzka s fotografkou.

Po obědě jsem měla mít zkoušku u kadeřnice, ale na poslední chvíli ji odvolala, protože lehla s chřipkou. Zkouška účesu tedy bude až den před svatbou, ale nedá se nic dělat. Na pátou hodinu jsme byli objednaní do svatebního salonu na zkoušku šatů. To tedy byl mazec, nesnáším se neustále svlíkat, oblíkat, zvlášť teď ve velrybím stavu :) Naštěstí jsme spolu se švagrovou vybraly šaty docela rychle, už za hodinu a půl :) Jsou jen takové jednoduché, krémové a na břicho mám v nich dost prostoru, tak můžu ještě něco přibrat. Posílám i foto, jen se nelekněte, já na všech fotkách vypadám jako idiot a zvlášť teď :) Jsem silně zvědavá na svatební fotky... :) V sobotu ráno jsem tentokrát i s Vašíkem vyrazila objednat svatební kytici - budu mít fialové tulipány, jen něco jednoduchého, zatímco Honza si "užil" vybírání obleku, košile, bot,.... Musím tedy říct, že ty peníze pěkne lítají, taková malá svatba, ale co je vše potřeba zařídit...odpoledne následovala schůzka s cukrářkou ohledně svatebního dortu a pak jsem pospíchala na zkoušku líčení u kosmetičky. To bylo další utrpení, moc nesnáším, když na mě někdo cizí sahá, 5 let mi trvalo, než jsem našla kadeřnici, u které by to byl pro mě relax ne hrůza. Takže hodinové líčení to nebylo nic pro mě a docela se děsím, že to budu muset podstoupit ještě jednou. Ale  v současné době se trocha vylepšení rozhodně neztratí... :) Večer Honza vyrazil na pánskou jízdu, takovou menší rozlučku se svobodou a já si užila Vašíka, který od 10 večer do 3 dorána měl zase noční děsy a musela jsem ho chovat a utěšovat. Nevím, co ho to zase popadlo, takovéhle to neměl už dlouho. Ve 3 jsme tedy konečně oba 2 usnuli a o půl 7 už byla zase budíček. Byla jsem polomrtvá, ale tatínek po oslavě prostě nefugoval a babička se starala o švagrové děcka, protože Anička lehla s chřipkou. Doufám, že jsme si to od nich nepřivezli....Po obědě následoval přesun do Hradce, k druhé babičce, kde budeme do konce týdne, mě čeká návštěva na endokrinologii, poslední před porodem, pár obědů s kamarádkami a snad i trocha odpočinku. Už ho potřebuju, jsem čím dál víc unavená a už vím, že císař mě nejspíš nemine, protože Martínek se zase otočil šejdrem stejně jako byl Vašík... Myslím, že po příštím UTZ mě už doktor asi pošle od rizikové poradny do nemocnice, ale uvidíme.

MartiHy (26 let, prvorodička, 27. týden)

Konečně týden, který byl aspoň trošku povzbudivý. V pondělí jsme byli u midwife, tak jak jsme zmiňovala posledně. Hned jsme si postěžovali na to, jak jsme měli příšerný ultrazvuk. Tvářila se tak, že s náma soucítí, ale bohužel s tím nemůže nic udělat. Ale uklidnila nás tím, že nejsme jediní, kdo si stěžoval a říkala, že stížnosti jsou spíš na jen tu jednu osobu, která ten ultrazvuk dělá. Takže jsme bohužel měli smůlu, že nás přidělili, nebo že vyšla řada na nás zrovna k téhle protivné babě. Jsme se pak s Davidem shodli, že v tom případě nechápem, proč takovou protivu pořád ještě zaměstnávají. Kath taky nechápala, jak můžě někdo takový vykonávat tak krásnou práci. Pracovat s mladými rodiči u miminek a být tak protivný. Ale jak už jsem řekla, nedá se s tím nic dělat. Je pravda, že jsem v koutku duše trošičku doufala, že nám Kath napíše nový ultrazvuk. No nevyšlo to, ale to nevadí. Aspoň jsme poslouchali srdíčko našeho šmoulíka. To jsem taky byla dobře vyjevená, když jsem si lehla na lehátko, tak mi lehce prohmatala bříško a osahala prcka a hned poprvé, když přiložla ten snímač srdíčka, tak se trefila. To jsem vážně nechápala :-D Krásných silných 150 tepů srdíčka našeho pokladu. Nádhera. David se jí hned ptal, co si myslí, že to je podle ozvu srdce. Tak říkala, že jí to připadá, jako holčička. Holčičiky prý mívají rychlejší frekvenci, tak jak lokomotiva. A kluci mají ozvy malinko pomalejší a takové těžkopádné. Kdo ví, co je na tom pravdy, ale mě to teda povzbudilo tak, že jsem hned začala věřit, že by to pořád ještě mohla být holčička. V našem případě jde spíš o to, že pořád nám nejde vymyslet pořádné jméno pro kluka. Vymýšlíme jména taková, aby zněly stejně, jak tady, tak i v Česku, aby to pro všechny a hlavně pro prcka bylo jednodušší. Zatím jsme u Alexe, ale kdo ví.. Třeba to nakonec bude Naomi :-D Ale ještě v rychlosti zpět k midwife. Na požádání se Kath dívala na hodnoty naměřené na ultrazvuku, protože jsme tomu moc nerozuměli, jestli je to dobré, nebo ne. Tak nám potvrdila, že všechno je jak má být. I když mi ohmatávala břicho, tak jsem se jí ptala jestli šmudlík není moc velký nebo malý, tak říkala, že je akorát. Nakonec u ní dopadlo všechno pozitivně a my jsme odcházeli hned s lepší náladou. Přímo od ní jsme jeli ke mě do práce odevzdat těhotenský formulář manažerce. Hned, jak jsem vešla, tak se ptala, jestli už je mi líp. Až na lehké závratě a bolest hlavy bylo. Taky se vyptávala, jestli jsem byla s někým v kontaktu, což jsem nechápala, proč se mě na to ptá. Pak z ní vylezlo, že tuhle střevní chřiplu nebo co, mají i ostatní zaměstnanci i rezidenti. Ale hned vzápětí se mi snažila říct, že určitě jsem to nechytla z práce. V duchu jsem si říkala, ať mi nevěší bulíky na nos. Když jsou nemocní zaměstnanci i senioři, tak jsem to chytla jedině odtud, ale z čeho, to netuším. Infekční kontrola nevydala prohlášení. A kdo ví, jestli se to donese i k nám zaměstnancům. Postupně během celého týdne se tenhle virus vystřídal úplně na všech. Ne, že bych z toho měla radost, ale tak nějak se mi vnitřně ulevilo, že aspoň vím, odkud jsem to měla. Tak to bylo docela náročné pondělí plné různých informací.

V úterý jsem po dohodě s manažerkou začínala o hoďku dřív v práci s tím, že jsem konečně na základě těhotenského formuláře mohla naplánovat datum mateřské. Když jsem usedla v manažerčině kanceláři, tak první sdělení od ní bylo: Já jsem tohle plánování nedělala strašně dlouho, já už nevím, jak se to dělá a jaké formuláře mám použít. Jsem myslela, že mě trefí šlak. Tak asi deset minut hrabala v počítači a hledala papíry a formuláře, co má vytisknout a použít. Hlava mi nebrala, že když už sjednala tuhle schůzku, neměla nic nachystané. Nakonec jsem se dočkala. První formulář se ptal na pocity a zvládání pracovních povinností. Druhý se týkal data odchodu na mateřskou a návratu zpět do práce. Mohla jsem si zvolit, že se do práce vrátím po devíti měsících, nebo přesně po roce. Zvolila jsem rok. Chci našemu malému zlatíčku dát naplno co nejvíc a co nejdýl budu moct. Mateřskou budu mít od 1. 4. 2013 do 1. 4. 2014. Plus tři týdny dovolené. Takže budu lenošit už od 10. března. Ůžasná představa, že budu do práce chodit už jen 6 týdnů. Uteče to jak voda. Ale zpět ještě na tu schůzku. Manažerka do ní zapojila i formulář one to one, kdy zaměstnanec má vyjádřit své pocity z práce a má být poučen nebo upozorněn na nedostatky. Tak mi bylo vyčteno, že nejsem dost milá na rezidenty. Což je pouze zapřičiněno tím, že se člověk neusmívá 100% času v práci. Prostě směšné. V duchu jsem si říkala, že když resident s těžkou demencí mě napadne, nebo se mi snaží ublížit, tak přece se na něj nebudu zubit a říkat mu, že to dělá dobře a ještě mu za to děkovat. Ale to jsou extrémní případy tohle. Spíš bych téhle chytré manažerce přála, aby si tuhle práci zkusila aspoň na měsíc. Pak by viděla, že ne vždy je to tak jednoduché, jak si myslí. Určitě tyhle problémy mezi zaměstnanci a manažery jsou úplně všude. Ovšem u nás je to hodně komplikované. Hledá problémy tam, kde nejsou a hlavně úplně u všech. Takže radost ze stanovených dat mi trošku vzala tahle druhá polovina jednání. Snažím se si z toho nic moc nedělat, protože vím, jak to opravdu je. Jenže já jsem měkkota, tak mě to mrzí. Nicméně zbytek týdne proběhl docela pohodově bez žádných zádrhelů. Až na páteční chumelenici. David v ní večer jel do práce a cestu, co mu normálně trvá 20 minut, jel dvě hodiny. Říkal, že ho lidi museli tlačit i do mírných kopečků, protože cesta byla plná břečky. Naštěstí dojel dobře a v kuse. Dnes už není po sněhu ani památky a teploměr ukazuje desítku. Konečně jsem si i našla chvilku v týdnu, abych zkrášlila prckovi peřinky do kočárku. Byly čistě bílé, tak jsem se snažila jim přidat trošku barvy, aby byly veselejší. Tak snad se mi to povedlo.

První měsíc v novém roce jsem tedy přečkali docela dobře. Ještě nám chybí tři měsíce a budem tři. Jsem strašně natěšená, ale taky vyděšená. Ale to určitě každá nastávající maminka.

Angieblack (29 let, druhorodička, 22. týden)

Bude to kluk jako buk a já jsem ráda, že nebudu muset nakupovat oblečky, řešit náušničky, na který mám odlišný názor, než ostatní, prostě budu vědět, co čeho jdu. V úterý jsem byla s mamkou na UZ, mamka mi v čekárně hlídala Adámka a já se šla podívat na mimčo. Vše je v pořádku, má vše, jak má mít. Pindíka nám sice ukázal v celé své kráse, ale vyfotit se nenechal, lump jeden. Takže jsme bez fotky, ale nechám si jí udělat v poradně, kam jdu ve středu.

Naivně jsem si myslela, že tenhle týden bude míň hektický, bohužel nebyl. V pondělí totiž jel Vašek s naším psem na jinou veterinu, kde je vyhlášený doktor a už nám psa jednou operoval. Potvrdil nám tedy to, co nám už řekla doktorka, že má přetržené vazy v koleni a meniskus v háji. Operace nutná, minimálně 6 týdnů rehabilitace a to je ještě optimista, protože na to je blbý období. Takže ve středu ráno měla nástup a já jí jela s mamkou vyzvednout po operaci. Utáhnout 24 kg bych s batohem na břichu a Adamem v závěsu fakt nezvládla. Ještě, že tu mamku mám, jinak bych byla úplně v háji. Čubinka byla oblblá, nemluvila se mnou, oholenou nohu zafixovanou, no i Honafě by se srdce ustrnulo :-) Celý den ležela, jen večer se šla vyčurat a něco málo snědla. Tím ovšem pochůzky na veterině neskončily, ve čtvrtek navečer jsem zase jela na kontrolu, tentokrát ovšem bez mamky a tatínka jsme doma neměli až do neděle, kdy přijel z "výjezdního zasedání" s kolegy z práce. Ale zvládli jsme to, Adam byl vzornej, asistoval panu doktorovi. Snad to bude mít v pořádku, i když se bojím, aby tu nožičku používala a nechodila jen po třech. To, že ta operace stála hooodně peněz, ani psát nebudu. V pátek návštěva dědy, ze které jsem teda taky byla vyčerpaná, protože děda zase řešil, jak to tu půjde do háje, když vyhraje Schwarzenberg, navíc Adam zlobil jak čert. Odvolila jsem, sjela do obchodu a byla jsem ráda, že jsem dorazila domů. V sobotu dopoledne jsme očekávali návštěvu, kamarádku s budoucí Adámka nevěstou, aby jsme tu nebyli pořád sami. My i děti jsme si to moc užily a já byla ráda, že mám společnost. Pomohla mi vytřídit ty kvanta oblečků po Adámkovi a přivezla mi pytel dalšího oblečení. Když jsme se na to tak podívaly, tak mám cca 8 krabic od plen oblečení jen od narození do cca půl roku. Myslím, že to bude asi stačit :-) V neděli po obědě odfrčely. Tatínek nám dorazil až navečer, oznámil, že za chvíli zase odjíždí, protože kamarádovi se narodila holka a on jí musí jít zapíjet. Tím mě teda mírně dost naštval, což mu přidám na výčet hříchů za poslední týden, kde bude mimo jiné i to, že poslal obyčejně dvě čepice, které jsem dělala skoro měsíc a samozřejmě je úžasná Česká pošta ztratila. Holt chlap no, co si budeme povídat.

Příběhy maminek dle podkladů zpracovala Jitka Bednaříková