Březen 2013/4 – Sama doma, migréna a starosti s fenkou

Aktuální informace od Antary: 

Dnes 26. 3. přišla tato SMS: Ahoj jmenuji se Martin, narodil jsem se dnes v 10:13 trochu neplánovaně dřív ale já i maminka jsme v pořádku. Moje váha je 2810 gramů.

Antaře gratulujeme a přejeme rychlé zotavení.

Antara si užila večeři s kamarádkami. V porodnici zažila velké zklamání - nejen, že musela nejdříve na monitor, ale navíc ji v ordinaci čekal mladý lékař, který její vyšetření odbyl. S Vašíkem, kamarádkou a jejím synem navštívila dětskou hernu a po dvou letech prožila víkend, kdy byla doma úplně sama. Jak ho prožila a odpočinula si alespoň trochu? MartiHy si prožila těžkou migrénu, dokonce se obávala, jestli se nejedná o preeklampsii. Potíže jí ale naštěstí přestaly a mohla se tak vydat na oběd ke své kolegyni z práce, kuchařce Alison. Jaká jídla se servírovala a jak si MartiHy pochutnala? V závěru týdne pak absolvovala i s manželem Davidem předporodní kurz. Angieblack měla velké starosti s fenkou Angie, která si okousala všechny drápky až do krve. Nenechala se ale vyvést z míry a vzala svého syna Adámka na velikonoční focení do fotoateliéru. V sobotu se probudila jako čerstvá třicátnice a uspořádala vydařenou oslavu. Neděli pak strávila sama u kávy, dortíku a filmu.

Sponzorem ONLINE projektu Rodíme společně s BOL je společnost Feedo.cz, která každé ze sedmi rodiček po porodu věnuje dárkový poukaz na nákup v hodnotě 1.000 Kč.

Rodičky rovněž obdrží NOVINKU vydavatelství Babyonline, publikaci Zdravé těhotenství.

• Antara - 36. týden těhotenství
• MartiHy  - 35. týden těhotenství
• Angieblack - 30. týden těhotenství

Antara (31 let, druhorodička, 36. týden)

Jako obvykle už je zase neděle a já smolím článek. Kdybyste věděly, jak mi to vždy dá zabrat, vzpomenout si, co jsem celý týden dělala, a dát to do nějakého smysluplného textu :) Vždy si říkám, že každý den musím napsat aspoň kousek, ale skutek utek a já to pak horko těžko dávám dohromady.

V pondělí klasika - s Vašíkem jsme se věnovali domácnosti, trochu zlobil, poslední dobou ráno vždycky hrozně vyvádí, když Honza odchází do práce… stojí smutně u okna, mává a volá táta, táta…až mu ho je člověku i líto. A večer kolem páté už zase poskakuje u okna, jen aby ho zahlédl přijíždět. Je to legrační, jak stojí na podsedáku a z okna vykukuje jen vršek hlavy, sotva vidí ven, ale musí mít přehled o všem, co se šustne naulici :) V pondělí navečer jsme zajeli do Hornbachu pro hotovou roletu a na zpáteční cestě mě kluci vysadili u Dančy v Brandýse, abychom mohly vyrazit na večeři. Cesta tam už byla trochu dobrodružná, sněhová vánice, tma, brrr, byla jsem ráda, že v tom nemusím řídit.Večeře byla úžasná, moc jsem si to s holkama užila, pokecaly jsme, zasmály jsme se a šup zpátky domů… Popravdě řečeno, už to pro mě bylo náročné, už to nějak nezvládám, i když mě mrzí, že to byla poslední večeře před porodem. Domů jsem dorazila po půlnoci a ještě 2 hodiny se v posteli jen převalovala - Martin byl z té večeře tak probuzený, že mě jen kopal a nenechal spát. A ráno v 6 h vstávat po 3 hodinách spánku nebylo úplně ideální. Ke všemu venku pokračovala sněhová vánice a my se z domu museli vyhrabat k doktorce na to očkování.

Cestou tam jsem myslela, že vypustím duši… tlačila jsem kočár tím těžkým mokrým sněhem, který samozřejmě nebyl prohrnutý, a šla jsem proti větru se sněhem, takže jsem neviděla ani na krok. Myslela jsem, že malý chvílema poťape, ale v té chumelenici se to vážně nedalo. U doktorky to naštěstí bylo odbyté rychle, Vašík dostal pigáro do ruky a ani u toho neceknul, až se sestřička divila :) Já to pořád říkám, že to naše dítě má posunutý práh bolesti, jen tak něco ho nerozhodí. Odpoledne s Kryštofem stavěli sněhuláka… teda spíš jsme ho stavěly s Luckou my a kluci nám ho bořili… ne, že bych nestavěla sněhuláka ráda, ale na konci března, když už má být jaro… kromě toho už nedopnu pomalu žádnou bundu, jestli se brzo neoteplí, tak asi budu umrzat ve svetru.

Středa - velké očekávání v porodnici a velké zklamání. Byla jsem objednaná na půl 10 do poradny, jen mě nějak zapomněli informovat, že ještě před tím musím jít na monitor. Naštěstí jsem dorazila trochu dřív, ale i tak jsem strávila hodinu čekáním jen na monitor. Sestra se mnou vyplnila veškerou anamnézu, podepsala jsem jí papíry o informování atd. Monitor byl naštěstí ukázkový. Pak jsem si počkala další půlhodiny vedle v poradně, když jsem svůj čas objednání prošvihla a zjistila jsem, že místo mého zkušeného doktora je tam mladý zajíc a blbec k tomu. Vzal mi stěry na streptokoka a to bylo vše. Příčnou polohu stoprocentně viděl poprvé v životě, ale to ho vůbec nezajímalo, bylo mi oznámeno, že císaře zatím nebudeme plánovat, že má ještě spousty času, aby se otočil, že i když mám v děloze přepážku, tak je tam 15% pravděpodobnost, že se otočí. Prostě ho vůbec nezajímalo moje předchozí těhotenství, ani to, jak je rizikové, chodit jen tak bez kontroly s příčnou polohou, protože při kontrakcích mně může prasknout děloha raz dva… neudělal mi ani ultrazvuk ani mě nezkontroloval zevnitř čípek, prostě 2 minuty v ordinaci, on se otočí, maminko, a nashle, přijďte příští týden. Byla jsem tak rozčílená, že jsem myslela, že se tam v tu chvíli složím. Na recepci to pak korunovali tím, že příští týden vůbec v poradně nemají volno, protože je porodnice přeplněná, takže mám přijít hned v pondělí ráno, ale jsem už napsaná v lístečku „nad plán“ a oni nemají tušení, kdy přijdu na řadu. Ke všemu chůva v pondělí nemůže… naštěstí si Honza domluvil v práci, že dopoledne bude pracovat z domova, jinak nevím, jak bych to s Vašíkem udělala, nedokážu si představit tahat ho s sebou a několik hodin ho tam krotit.

Ve čtvrtek ráno jsme s Luckou a Kryštofem vyrazili do herny do Brandýsa, už naposledy před porodem a asi i na několik měsíců po porodu. Bylo úžasné pozorovat Vencu, jak je ve svém živlu, když může řádit někde jinde než doma, jak se snaží komunikovat s ostatními dětmi… byl naprosto šťastný… on už by tak moc potřeboval do školky, ale nevím, jestli ho příští rok vezmou, spíš o tom silně pochybuju. Každopádně pokud to utáhneme finančně, tak bych ho ráda od září dala 1-2x týdně na dopoledne do soukromé školky.

Odpoledne si Vašík trochu zdřímnul a pak vyrazil s Kryštofem řádit ven, navečer ještě dorazili sousedé na chvíli na pokec, nakonec u nás zůstali 2 hodinky.Vašík řádil, jako kdyby celý den jen seděl, vůbec nechápu, kde bere tolik energie. Občas bych si taky potřebovala někde trochu energie vypůjčit.

V pátek jsme měli pár pochůzek, poštu, nákup, lékárnu a banku, kde jsem si chtěla vyzvednout kartu s novým jménem. Nová karta mi leží na staré pobočce v Praze, protože ta mladá holčina, co to se mnou minule sepisovala, jaksi udělala chybu… Takže jsem zažádala o přeposlání sem, ale to prý bude trvat tak týden, tak tam pro jistotu zajdu až po Velikonocích.

Odpoledne jsem sbalila věci a po 5. h kluci vyrazili směr Morava k babičce. Mně nastal zlatý hřeb týdne, víkend, kdy jsem po 2 letech úplně sama doma. Ty bláho :) V sobotu jsem si plánovala pospat, ale už jsem naučená od Vašíka, byla jsem vzhůru v 6 jako obvykle, do 7 jsem se ještě převalovala v posteli, ale už se mi nepodařilo spát. Pak jsem vyrazila do Letňan na nákupy posledních maličkostí, co mi ještě chybí. Pořád si myslím, že už mám vše nakoupeno, ale vždy si vzpomenu na něco, co mi ještě chybí - spíš je to už jen moje nervozita. Několik hodin jsem chodila po obchodech, téměř vše jsem nakoupila, pak jsem si tam rovnou dala oběd a jela jsem zpět domů, úplně vyřízená. Bolely mě nohy, o kyčlích a břichu ani nemluvím. Když jsem přicházela domů, tak se mě dokonce i soused zcela vážně ptal, jestli nemá startovat auto, že vypadám, jako když začínám rodit :) Asi jsem musela vážně vypadat strašně :)

Doma jsem se jen svalila do postele a děkovala bohu, že jsou kluci pryč, že můžu 2 hodiny spát. Večer jsem měla jet k přátelům do Prahy na večeři, ale odvolala jsem to, už jsem to nezvládala, představa té cesty, tam a zpět…Tak až někdy po porodu. Večer jsem tedy strávila o samotě koukáním na filmy a s „hanbou“ přiznávám, že jsem byla trochu naměkko, že se mi po klucích trochu stýskalo a měla jsem melancholickou náladu. Ale ráno už to bylo lepší, vzbudila jsem se až o půl 8 - úspěch - a po dlouhé klidné snídani jsem se pustila do velkého úklidu a debordelizace pokojíku.

To by člověk nevěřil, jaký čurbes dokáže natropit dvouleté dítě, které je většinu času pod neustálým dohledem :) Než jsem prolezla všechny jeho schovávačky, roztřídila jsem hračky do boxů a celkově jsem poklidila…ufff…teď se můžete podívat, jak je ten pokoj krásně uklizený a čistý, ale nedělám si iluze, že to vydrží nějak dlouho. Myslím, že zítra dopoledne už to bude vypadat úplně jinak. :)

Teď se blíží poledne, udělám si nějakou rychlovku k obědu, pak jen ještě poklidím koupelny a vytřu a mám až do večera padla, než se mi vrátí ti moji kluci. Jinak tento týden nemáme žádné zvláštní plány, v pondělí návštěva porodnice a o víkendu čekáme přátele na velikonoční návštěvu, jinak by měl být klid.

MartiHy (26 let, prvorodička, 35. týden)

Tento týden byl opět takový krásně pohodový. Ani nemůžu uvěřit tomu, že se dokážu tak lehce dát do pohody. Abych to ale nepřechválila, přece jen začátek týdne vůbec nebyl tak nádherný.

V neděli večer mě začala pobolívat hlava a v pondělí jsem se vzbudila s příšernou migrénou. Byla jsem schopná jen se nasnídat a pak se opět vrátit do postele. Je to nejhorší, co může být, když člověka bolí hlava tak, že je mu až špatně od žaludku a každý pohyb je nesnesitelný. A to jsme s Davidem měli v plánu, že zajedeme do města a pak odpoledne jsme si měli jet vyzvednout věcičky na prcka, co jsme vyhráli na ebay. Jenže bolest byla tak šílená, že jsem fakt neměla na nic pomyšlení a zalomila jsem to. Nějakou tu hoďku jsem se prospala a bylo mi malinko líp. Dokonce i David prohlásil, že už nejsem tak zelená :-D Tak jsem nakrmila prcka a vyrazili jsme do města. Poslali jsme taťkovi přání k narozeninám, které má v úterý, a vyřídili jsme, co bylo v plánu. Abychom vyrazili do Telfordu pro ty věcicky, bylo ještě brzy, tak jsme jeli domů. To už jsem cítila, že mi zase není vůbec dobře. Přemýšlela jsem, že tam pošlu Davida samotného, ale přišlo mi to vůči němu nefér, protože ještě ten večer šel do práce a potřeboval si taky ještě lehnout. Tak jsem se nakonec přemohla a se zaťatýma zubama jsem ustála cestu tam i zpět jako spolujezdec. Ale vážně mi nebylo dobře. Byla jsem neskutečně šťastná, když jsme dorazili domů. Dovezli jsme prckovi tři pytle hadříků ve věkovém rozmezí 6 měsíců - 3 roky. Dohromady to bylo asi 140 kousků za asi jen 60 liber. Takové nakupování mám nejradši. Ne, že bych byla drž grešle, ale na co utrácet velké peníze, když to není potřeba. Většina věcí je hezkých a nezničených. Dokonce jsem tam objevila i pár triček ještě s cedulkou.

Úterý nám neprobíhalo o moc lépe. Prožila jsem si celou noc i většinu dne peklo. Ležela jsem na gauči u televize jako lazar, neschopná se vůbec pohnout. Dokonce jsem byla rozhodnutá, že jestli to do rána nepřestane, tak pojedeme do nemocnice. Měla jsem strach, že je něco špatně. Hledala jsem informace na internetu, dokonce jsem si udělala proteinový test moči. Ten byl naštěstí negativní. Ale věře mi, že jsem byla vystrašená, že by to klidně mohla být preeklampsie, která se právě projevuje silnou bolestí hlavy a nevolnostmi. Žádné obavy jsem však před Davidem nedala vůbec znát. Nechtěla jsem stresovat ještě jeho. S novým dnem však bolest odešla tak rychle, jak se objevila. Takže středa už probíhala v uvolněném rytmu, kdy jsem upekla koláč pro kolegyni z práce, ke které jsem jela na návštěvu ve čtvrtek. Uvařila jsem úžasnou večeři a hlavně jsem byla ráda, že se opět cítím tak dobře.

Ve čtvrtek jsem měla návštěvní den u Alison, kolegyně kuchařky z práce. Pozvala mě na oběd, tak jsem byla zvědavá na pravý anglický oběd a hlavně, co se dozvím nového z práce. Ne, že by mi práce chyběla. Ve dveřích mě uvítal malý ratlík čivava a za ním pochodoval mourovatý kocour. Kupodivu jsem byla překvapená, že necítím žádné zvíře, ne jako u Jay. Asi jsme z jiného těsta než Angličané a mě pořád nejde přes nos nečistota jejich domova. Používají spoustu čisticích prostředků, ale řekla bych, že je neumí používat správně. Jinak by přece doma neměli tolik prachu a špíny. Ocenila jsem ovšem, že u Alison to nebyla taková hrůza a celou dobu jsem se u ní cítila v pohodě. K obědu jsem dostala sýrovo-cibulový koláč zvany ,,kysh“ a zeleninový salát. Tedy nakrájenou zeleninu. Jako desert Alison podávala čokoládový koláč, což bylo kakaové třené těsto polité čokoládou. Koláč byl výborný. I na zelenině jsem si pochutnala, ale kysh mi moc nechutnal. Přece jen nejsme zvyklí na taková jídla. A hlavně nejsme zvyklí jíst s talířem v klíně. Návštěvu jsem však ocenila, aspoň jsem si mohla s někým popovídat a vyrazit z domu.

Zbytek týdne pokračoval poklidně jako vždy. V sobotu nákup, hovor s mými rodiči a v neděli předporodní kurz.Většinu neděle jsme strávili v Leighton hospital na předporodním kurzu. Těšila jsem se, že nás provedou porodním oddělením a že se dozvím, jaké vybavení mají k dispozici na porodních pokojích pro rodičky s nízkým rizikem. Jenže zrovna měli plno, tak jsme viděli jen základní pokoj. Když jsme do toho pokoje vcházeli, zachvátil mě takový divný pocit úzkosti. David byl nadšený, jak je všechno hezké a nové. Já jsem se prala s pocitem strachu, až tam budu ležet v bolestech. To byly asi tak nejzajímavější chvilky z celého  kurzu. Teorii jsme znali, jediné, co jsme se dozvěděli nového, byly léky tlumící bolesti. Ale na druhou stranu nemůžu říct, že to byl úplně promarněný čas. Jen jsem očekávala víc. Třeba nějaké praktické cvičení dýchání a hlavně nějaké metody uvolnění od bolesti pro partnery během porodu. Tak jsme zakončili týden takovým malinkým vzděláváním.

Máme před sebou nový týden, který nám začne návštěvou midwife a sestavením porodního plánu. Jsem na to docela zvědavá. Hlavně doufám, že už tam bude konečně Kath. Jestli tam bude ta stejná midwife jako posledně, tak se otočím na patě a odejdu. Jsem i tak dost vystresovaná z porodu a ještě bych se měla stresovat s protivnou bábou. V žádném případě.

Na závěr bych dodala něco málo o počasí u nás. Abyste si v Česku nemysleli, že mrznete jen vy a jste zasypaní sněhem. Od poloviny týdne se tu potýkáme taky s mrazem, sněžením a hlavně s nepříjemným větrem. Dokonce ve Skotsku v Cumbrii uvízli i silničáři a snih je zafoukal až po střechu. V sousedním hrabství Staffordshire kvůli sněhu zavřeli spoustu cest a okolo 80 škol. Jen tady v Cheshire to není až taková hrůza, nemáme v tuto chvíli žadný sníh.  Angličané prostě nejsou zvyklí na kalamity a je pro ně konec světa už při pěti centimetrech sněhu. Takže něco podobného jako v Praze :-D Pro srovnání s loňským rokem můžu jen říct, že přesně tento víkend před rokem jsme na zahradě grilovali jen v tričku s krátkým rukávem a dnes jsme pekelně mrzli v zimních bundách. Doufejme, že se počasí brzy umoudří a náš prcek nepřijde do studeného nevlídného světa.

Angieblack (29 let, druhorodička, 30. týden)

Nakonec se mi ten celkem klidný týden hodně zkomplikoval. Naše jinak inteligentní fenka si totiž někde urvala dráp na té operované noze. Volala jsem na veterinu, stejně jsem ji musela objednat na kontrolu toho kolena. Veterinář mi řekl, že to nevadí, že to doroste. Jenže ona jako správná ženská nejspíš nesnese každý dráp jinak dlouhý, takže ty ostatní si ukousala v noci na středu a důkladně očistila. Myslela jsem, že mě z toho trefí. Takže jsme tam zase volali - tentokrát veterinář řekl, že máme rozhodně přijet, že to musí vidět. Měli jsme se snažit jí nějak zabránit, aby si to olizovala, což byl docela oříšek. Smrdělo to ukrutně, měla to okousané do masa, krvavé, začalo jí to bělat a já jsem se bála, že jí tu nohu minimálně ufikne, že už to má mrtvé. Po příjedu veterinář řekl, že je to koza, píchnul jí ATB a něco na hojení, namazal, zafačoval a druhý den proběhla kontrola. Zase peníze navíc. Občas mám pocit, že je to za trest mít psa. Jediná dobrá zpráva byla, že operovaná noha je v pořádku, krásně se jí to zhojilo a až ji zase vycvičí, nebude to ani znát.

V úterý jsme se byli fotit, teda Adam. V našem oblíbeném ateliéru měli akci, velikonoční focení za 150 korun, tak jsem se hned objednala. Adam spolupracoval, nicméně na nějakou velikonoční tématiku kašlal - vzal si auto a už si to drandil na pozadí, že se bude fotit s ním. My jsme mu tam aspoň propašovali dvě kuřátka. Jen se tedy rozhodnul být za vážného. Fotky jsou krásné, nevypadá na nich vůbec jako 2,5letý, ale minimálně na 4 roky. Dostali jsme 9 fotek, za 150 korun je to zadarmo, akorát už nemám ani jednu, tak tam musím skočit nechat je přidělat.

Druhý den zase cestování, musela jsem do poradny, ale až odpoledne. Adámka jsem nechala u mamky a jela jsem. Bylo to hodinu před koncem ordinační doby a přemýšlím, že se takto budu nechávat objednávat pořád, protože v jinak narvané čekárně nebyl nikdo. Doktorka konstatovala, že břicho mám opravdu veliké a že je zvědavá, co ten UZ, na který mi dala žádanku. Z krve mi byla opět zjištěna chudokrevnost, i když se sama doma dopuju železem. Prostě mi to všechno bere. U Adama to bylo úplně stejně. Takže jsem dostala recept na nějaké silnější železo. Jinak vše v pořádku. Řekla jsem, že mě celkem nic nebolí, nic zvláštního se mi neděje, čípek je tvrdý jako železo, tvrdnutí břicha skoro ustalo. Na UZ jdu v úterý ráno, tak se už těším. Zajela jsem si ještě do drogerie, Áďovi do hračkářství pro modelínu a pak jsem jela vyzvednout dítko.

A jak jsem si myslela, že se dalšímu cestování, které mě unavuje, vyhnu, tak jsem musela s Angie na tu veterinu. Veterinář nás objednal na půl páté, tak jsme se vypravili na cestu - je to docela daleko od nás, ale veterinář je nejlepší tady u nás, rozumný a v pohodě. Adam mu prolezl ordinaci, vybral mu misku pamlsků pro psy, dostal bonbon a byl v klidu. Angie dopadla, jak dopadla a zase jsme jeli domů. Kontrola byla naplánovaná na druhý den zase večer, to už ale naštěstí pojede tatínek. Mně jedno cestování cca 60 km vydá za únavu na celý den. Navíc tatínek ten den má dorazit až pozdě v noci, takže celý den budu s dítětem sama.

Před víkendem jsem chtěla uklidit na tu oslavu, ale to není dost dobře možné, Adam mi chce asistovat, což u mytí záchodu moc nejde; za prvé se tam oba nevejdeme (nebo všichni tři) a za druhé hraní si se Savem není moc dobrý nápad. Takže z úklidu sešlo a místo toho jsme si hráli, byli jsme venku, i když byla zase zima jako na Sibiři.

A druhý den jsem se probudila už jako třicetiletá vyzobaná slunečnice :-) Ne, žádná velká změna se nekonala, dostala jsem nááádhernou kytici třiceti žlutých růží, hotovou snídani a svolení jet na nákup bez dítěte. Nechtěla jsem dělat žádné velké pohoštění, nebaví mě to a stejně se to nesní. Takže jsem jen nakrájela sýry, uzeniny, zeleninu, udělala jsem salát a nazdar. Dort mi dala ségra k narozkám. Původně jsem to vymyslela jako čistě ženskou oslavu, bez chlapů, ale bylo jim asi líto, že nemůžou přijet, tak jsem jim to nakonec dovolila - vyudili si klobásy a separovali se v kuchyni. Na náš celkem velký dům bylo takové množství lidí docela dost a bylo živo. Adam skákal od tetě k tetě, vytížené byly všechny. Dostala jsem krásné kytice a ještě krásnější dárky. Večer jsem padla, bolelo mě všechno, taky kvůli tomu, že tu máme málo míst na sezení a já jsem seděla na zemi, protože jsem pořád vstávala a chodila do kuchyně. Ale oslava se vydařila a to je hlavní. V neděli jsme už jen odpočívali, tedy já, tatínek jel s Adamem ke tchýni, já jsem si dala nohy nahoru, udělala jsem si kafe, dala jsem si kousek dortíku a pustila jsem si film, zkrátka krásné nicnedělání.

Snad se tento týden nepřihodí nic neočekávaného, počasí se konečně trošku zlepší a vše proběhne v klidu.

Příběhy maminek dle podkladů zpracovala Veronika Kordasová.