Březen 2013/3 – Víkendové výlety, krocení dětí, anglická domácnost a nový účes

Antara musela krotit svého živelného synka Vašíka a vypořádat se s návštěvami úřadů. Zamýšlela se nad tím, jak do budoucna, kvůli svému zdravotnímu stavu, zabránit dalšímu početí – je řešením sterilizace? Celá rodinka si udělala sobotní nákupní výlet do Prahy zakončený obědem v restauraci. Neděle se pak odehrávala ve společnosti Antařiny optimistické tety. MartiHy navštívila zubaře a byla mile překvapena jeho přístupem. Celý její týden se nesl v duchu praní a žehlení věcí pro očekávané miminko. Navštívila svoji kolegyni z práce Jay doma – jak to vypadá v anglické domácnosti a jak se na návštěvě cítila naše budoucí maminka? Nechala si také zhotovit nový účes a poprvé za celé těhotenství se tak cítila trochu svůdně. Dokonce už přemýšlela o tom, jak bude hubnout. Angieblack vyrazila a na procházku s „gangem“ maminek a užila si návštěvu svatebních salónů se svojí sestrou, která si vybírala šaty. V neděli  se celá její rodina vypravila do aquaparku, kde syn Adámek vyzkoušel všechny bazény a pořádně se vyřádil. Došla jí také sušička na prádlo, takže se těší, jak jí ulehčí práci.  

Sponzorem ONLINE projektu Rodíme společně s BOL je společnost Feedo.cz, která každé ze sedmi rodiček po porodu věnuje dárkový poukaz na nákup v hodnotě 1.000 Kč.

Rodičky rovněž obdrží NOVINKU vydavatelství Babyonline, publikaci Zdravé těhotenství.

• Antara - 35. týden těhotenství
• MartiHy  - 34. týden těhotenství
• Angieblack - 29. týden těhotenství

Antara (31 let, druhorodička, 35. týden)

Tak další týden za námi, začíná to utíkat nějak moc rychle, už přímo slyším tikání hodin a odpočítávání času, který mi zbývá, a začínám být nervózní. S Vašíkem mi přijde, že jsem byla nějak víc v pohodě na to, že byl první dítě. Teď už vím, co mě čeká, a když si představím, že budu muset zvládnout postarat se o mimino a k tomu o Vašíka… no bude to zajímavá záležitost :)

Dělám si i starosti o to, jak to tady ten týden kluci zvládnou sami, přece jen Honza s ním nikdy nebyl tak dlouho sám a teď se bude muset postarat i o vaření, praní a takové to běžné zvládání domácnosti… Na jednu stranu si z toho dělám legraci, že aspoň uvidí, že mateřská dovolená není žádná dovolená :), ale na druhou stranu… přiznejme si to, že starosti mít budu a budu je asi často kontrolovat telefonem :)

A jaký u nás byl tedy týden? Pondělí a úterý byly poklidné, v pondělí jsme se s Vašíkem jenom prošli na poštu, přišla mně výhra za správné tipnutí, kdy porodí Zuzka F. - Říkačky pro chytré hlavičky, hned jsme ji doma vyzkoušeli a pročetli. Ten náš malý čtenář byl nadšený, že má další knížku na čtení, jen to kreslení a pexeso jsem schovala, na to je přece jenom ještě malý.

Středa – velmi náročný den. Malý se vzbudil už o půl šesté ráno – nevím, co ho to napadlo - takže, když jsem ho předávala chůvě, tak už byl dost protivný a ukňouraný, ale nedalo se nic dělat. Jela jsem do Neratovic, nejprve jsem si vyzvedla novou občanku, no moc si na té fotografii nejsem podobná, možná štěstí, že je černobílá :) Pak následovala poslední návštěva u mého doktora. Vcelku žádná změna, rodit se prý zatím nechystám, mimino je stále otočené špatně a na ty kontrakce mám odpočívat a zase odpočívat a pokračovat v braní hořčíku. Doufala jsem, že Martina zase změří, abych viděla, kolik přibral, ale prý si mám počkat do porodnice. Tam jdu teď ve středu, tak doufám, že už se mnou naplánují datum císaře, aby si Honza mohl zažádat v práci o dovolenou na hlídání a obě babičky aby věděly taky kdy. Teď jsem se dozvěděla od jedné Bolky, že mi přímo při druhém císaři mohou udělat sterilizaci kvůli zdravotnímu stavu, tak o tom přemýšlím, protože třetí dítě nechceme a i můj doktor mi naznačoval, že třetí těhotenství by moje tělo už nemuselo vydržet kvůli těm příčným polohám, nemluvě ani o dalším císaři. Honza s tím návrhem souhlasí, ale přece jen si chci promluvit s doktory v nemocnici a získat víc názorů, přece jen je to nevratný zákrok. Zase nechci riskovat, že náhodou otěhotním a budu muset na potrat a beru to i z toho hlediska, že bych do sebe nemusela cpát zbytečně hormony v antikoncepci. No je to takový velký námět na přemýšlení, ale ještě mám čas se rozmyslet.

Po návštěvě doktora jsem se ještě vypravila na úřad práce ukončit braní rodičáku a nahlásit, že budu brát mateřskou. Kupodivu neměli největší problém s tím, že k nim přecházím z Hradce a že o mně nemají žádné údaje a musí si je vytáhnout z databáze, ale s tím, že v nové občance nemám uvedeno rodné příjmení. Taková hloupost… paní se silně cukala, že si prý mám dojít ještě jednou s rodným listem, ale nakonec jsem ji přesvědčila, že já jsem já, s pomocí rodného listu Vašíka a řidičáku, u kterého mám ještě staré příjmení. Takže vyřízeno, ale je to hrůza, jak jsou na těch úřadech neochotní v čemkoliv vyjít vstříc, cokoliv navíc udělat. Já za to přece nemůžu, že v těch nových občanských průkazech se to příjmení neuvádí, pro mě za mě tam klidně mohlo zůstat. Opravdu, co teď poslední dobou mám toho vyřizování na úřadech více, tak se nestačím divit. No ale už zbývá vyřídit jen řidičák – ten zase tolik nehoří, nejdřív se musím nechat vyfotit - a pak takové maličkosti, jako je katastr nemovitostí apod.

Domů jsem dojela úplně vyřízená a uchozená, štěstí, že ty Neratovice nejsou zase tak rozlehlé, ale i tak, než to člověk vše projde… Vašík už byl samozřejmě vzhůru a plný energie, takže jsem rychle udělala oběd a pak jsem se ho snažila přesvědčit, že opravdu nemusíme každý den na procházku, ovšem marně :) Po odpoledním spaní jsme se s Honzou ještě vrátili do Neratovic, pro změnu si byl občanku vyzvednout on, a zašli jsme do drogerie a do optiky, kde jsem si chtěla nechat změřit zrak, protože poslední dobou mám pocit, že mně moje brýle, které tedy nosím jen na televizi a na řízení, přestávají stačit. Bohužel optometrista, který měl v tu dobu měřit, byl nemocný, tak někdy jindy… sice jsem to chtěla mít vyřízené před porodem, ale nedá se svítit.

Ani čtvrtek nebyl právě nejúžasnějším dnem. Malý skřetík se od rána předváděl ve své nejhorší náladě, kdy všechno bylo špatně a on to ještě zhoršil. Po obědě jsem ho bohužel musela s sebou vzít do banky, zařídit si změny u účtu… no byl to asi nezapomenutelný zážitek pro všechny lidi v bance. Kromě toho jsme narazili na úřednici, která se nejspíš zaučovala, takže změna příjmení a adresy trvalého pobytu jí zabrala půl hodiny čistého času. Šílela jsem já i Venca. Odpoledne jsem marně doufala, že usne a vzbudí se s lepší náladou. Místo toho hodinu v postýlce předváděl tanec svatého Víta a ječel tak, že drnčela okna. Ani hraní s Kryštofem mu teda náladu nespravilo, pořád se jen přetahovali o hračky a navzájem šťouchali a mlátili, takže jsem ho nakonec po chvíli sbalila a odvlekla domů, aby z něj mohl zase chvíli šílet tatínek.:) Musím říct, že jsme oba byli rádi, když večer s řevem zalehl, už jsme měli oba co dělat, abychom se udrželi a nezmydlili ho. Druhý den se stal zázrak a z Vašíka bylo najednou zase normální dítě, což se vysvětlilo zkontrolováním zubů, hurá, dvě horní pětky se po 3 měsících konečně vyklubaly… tak už jen spodní a máme se zuby na chvíli pokoj :) Večer jsem se konečně pustila do žehlení věcí pro Martínka, tak polovinu jsem vyžehlila, druhou v neděli a konečně mám vše připravené, tedy aspoň co se týče oblečení pro něj. Snad mi nic nebude chybět, ale vypadá to, že vše mám.

V sobotu jsme se od rána nezastavili, já jsem hned ráno upekla koláč a poklidila kuchyň, Honza zatím za asistence skřetíka všude vyluxoval a vytřel. Po tom, co si Vašík zdřímnul, jsme vyrazili do Prahy do Holešovic. Honza nás vysadil u obuvi a jel koupit tiskárnu,abych mohla doma konečně tisknout a nemusela ho pořád otravovat v práci. My jsme zatím s Vašíkem nakupovali jarní boty… bylo to náročné, zkoušeli jsme asi desatery, než jsme našli ty, které mu padly, a ta cena - 11 stovek, no na Honzu šly mrákoty :) Ale tak boty máme, Venca ještě dostal nafukovací balonek, z něj měl větší radost než z bot, a jeli jsme do Globusu na nákup a rychlý oběd… Některé děti asi dokáží v klidu sedět a nepovykovat po celé restauraci a nesnažit se zdrhnout, bohužel Vašík k nim nepatří. To byla ostuda… všichni po nás koukali a on vyváděl a vyváděl, jako kdyby byl někde v restauraci poprvé, což tedy nebyl. Následoval velký nákup a hurá domů, kde jsme všichni padli do postele a odpočívali:) Navečer se ještě zastavili sousedé na pokec a večer jsme shlédli Pí a jeho život, docela pěkný film.

V neděli po 10. h přijela moje teta, tak to bylo fajn, ráda jsem ji zase viděla. Ona je takový strašně optimistický člověk, který každého nabije dobrou náladou. Odpoledne jsme ji chtěli provést po Kostelci, ale fučel strašný vítr jako někde na horách, takže jsme ji jen doprovodili kousek na autobus a hurá domů. Na zpáteční cestě Honza musel Vašíka i nést, protože ten to proti větru nezvládal:) Večer jsme ještě malého ostříhali, takže má konečně jarní sestřih, tak na měsíc, než celou akci budeme muset zopakovat :)

Tento týden mě čeká v pondělí večeře s holkama, poslední před porodem, v úterý jde Vašík na očkování Priorixem, které jsem odkládala, jak jen to šlo, a ve středu návštěva poradny v porodnici – doufám, že si mě tam nebudou chtít nechat. A víkend - pokud se nic nepokazí, tak bude zlatý hřeb celého týdne. Po 2 letech budu poprvé celý víkend úplně sama a budu si moct dělat, co chci, protože kluci pojedou k babičce na Moravu. Tak na mě myslete, ať to klapne, a já si trochu odpočinu, protože to už opravdu potřebuju, a další příležitost se mi jen tak nenaskytne.

MartiHy (26 let, prvorodička, 34. týden)

Zase je týden fuč. V pondělí jsem byla u zubaře, jak jsem psala posledně. Byla jsem příšerně vystrašená. Nakonec jsem však sebrala veškerou odvahu a když se blížil čas, sedla jsem do auta a vyrazila. Naštěstí město nebylo ucpané, tak jsem dorazila o chvilinku dřív. V jednom zubu, kde mám malou plombičku, se mi zdálo, že se mi nějak prohlubuje rýha. A navíc, když se mi do toho zubu dostal jakýkoliv kousek jídla, byl docela citlivý. Proto jsem myslela, že mi tam raší kaz. Už jsem to viděla v těch nejčernějších barvách. Odvrtaná původní plomba, vyvrtaná díra a ta bolest... Na recepci jsem oznámila příchod, sedla jsem si a čekala, až si pro mě někdo přijde. Těch deset minut čekání  mi přišlo nekonečných. Ale dočkala jsem se. Přišla si pro mě taková strašně mladá slečna. Hádala bych jí tak s bídou dvacet, dokonce mi připomínala jednu moji mladou kolegyni z práce. Až jsem si pomyslela, jestli to není její sestra. Nicméně mě zavedla po schodech do patra do ordinace. Tam uz na mě čekal doktor v obrovské, krásné ordinaci. Hned se ptal, co po něm chci a jestli mě něco bolí. V křesle si mě položil do polohy ležmo a prohlídka mohla začít. Byla to pro mě novinka, celou dobu jsem ho měla jako kdyby za hlavou. Nevím, jak to probíhá v Česku u jiných zubařů, ale já jsem byla zvyklá, že zubař byl vždy naproti mně a já jsem při tom seděla. Takže tohle byla příjemná změna, ale strachu mě to nezbavilo. Verdikt zněl žádný kaz. Ani ten jeden strašák zoubek. Nakonec jsme se domluvili, že až se prcek narodí, tak přijdu zrentgenovat ten zub a pak se uvidí, co dál. Taky kvůli čistění zubního kamene. Nedopadlo to tedy vůbec zle. Na recepci jsem se objednala na červenec, dostala jsem fakturu a mohla jsem spokojeně vyrazit domů. Ještě jsem chtěla zkusit zajít do kadeřnictví, které bylo hned vedle. Bohužel měli v pondělí zavřeno. Takže odměna za statečnost se nekonala.

Zbytek týdne pokračoval v duchu velkého praní a žehlení. Opět. Konečně už mi zbývá jen pár praček a všechno mrňavé, peřinky a povlečeni, už bude hotovo. Pak tam máme trošku větší věcičky, ale to už budu dělat postupně. To tak moc nehoří. Prcek už má nachystanou tašku do porodnice. Abych to upřesnila, má dvě tašky. V jedné má plenky a všechny toaletní potřeby a v druhé má ručník, peřinku, pyžámka a soupravičku, ve které pojede domů. Dudlíky dodám později, protože si myslím, že je pořád ještě čas. Pořád přemýšlím, co je ještě potřeba, nechci na nic zapomenout. Hlavně nevím, jak dlouho tam budeme. Ale to nejdůležitější a nejpodstatnější si do porodnice dovezu ještě v bříšku. Však pořád šmudlíkovi říkáme, ať si to tam ještě užívá.

V pátek jsem byla navštívit kolegyni z práce Jay. Ještě jsem u ní nebyla, tak jsem byla zvědavá, jestli je pravda, co se povídá o Angličanech a pořádku v domě. Tak trochu jsem předpokládala, že nebude mít domek jako ze škatulky tak, jak jsme zvyklí my. Ovšem čtyři psi v domě jsem opravdu nečekala. Určitě dál popisovat nemusím, každý si určitě dokáže představit, jak to vypadalo. Popravdě už po pár minutách se mi chtělo odejít, ale přišlo mi to nefér vůči Jay. Dobře se nám povídalo a já jsem nechtěla být nezdvořilá. Nakonec jsme se zakecaly na dvě hodiny.

Cestou domů od Jay jsem se zastavila v kadeřnictví vedle zubaře. Jen jsem zkusila, jestli mě vezmou hned, nebo ne. Vzali, což jsem byla ráda. Suché stříhání bylo za půl hodiny hotovo a já jsem odjížděla domů naprosto spokojená. Vlastně mi celý účes jen zkrátili, ale i to stačilo, abych se cítila hned lépe. Mladší, lehčí a hlavně jsem se ten den cítila snad poprvé za celé těhotenství aspoň trochu svůdně.

Tento skvělý pocit plný energie mi ale hned vzala sobota. Ráno jsem vstala rozlámaná jako přejetá parním válcem a úplně bez nálady. Po snídani mě začalo bolet v podbříšku, tak jsem si šla lehnout k Davidovi, který spal po práci. Taky jsem na nějakou tu hodinku vytuhla. Nakonec mi o moc líp nebylo celý den, ale i tak jsem upekla koláč, protože měl přijet Davidův kolega Dan. Nákup jsme odložili na neděli a sobotu jsme prolenošili. Dokonce večer nám tu začalo i sněžit. To ovlivnilo teploty v neděli. Byla zima až hrůza. Ale já, chytrá hlava, jsem na nevlidné počasí vyzrála, a abych nemusela mrznout v legínách, oblékla jsem si jedny z největších Davidových riflí a bylo to. Nedopnutý knoflík jsem zakryla delším tričkem a mohli jsme vyrazit na nákup. Asi jsem nevypadala moc atraktivně, ale po dlouhé době jsem se cítila pohodlně. Štve mě, že všechny kalhoty mám malé, ale kupovat di už nic nechci. Asi desatero kalhot velikosti osm mi ve skříni leží už nějaký ten měsíc. Velikosti deset mi kalhoty přisly různě velké. Ale v poslední době mi jsou i ty spíše menší. Takže mám asi patnáctero pro mě už nepoužitelných kalhot. Naštěstí z ebay nebyly tak drahé jako v obchodě. Stejně je to zajímavé, že jsem tolik přibrala. Nohy mám dvakrát takové. A to se nijak nepřejídám. Spíš jím pořád stejně, možná mi za den přibyla jedna svačinka navíc. V každém případě se těším už teď, až budu moct začít hubnout. Dokonce už se i poohlížím po nějakém tom šlapadle. Připadám si jako velryba, ale bříško mi připadá menší. Je úzké a hodně nízko. I David už si toho všiml a sám prohlásil, že šmudlík asi nebude moc velký. Uvidíme za sedm týdnů, možná dřív.

Angieblack (29 let, druhorodička, 29. týden)

Nic mě nebolí. Kdybych neměla na břiše přibližně dvanáctikilový batoh a ten by mi neposkakoval víceméně celý den, tak ani nevím, že jsem těhotná. Opravdu se cítím celkem dobře, ale už to fakt opakovat nebudu. Dvakrát mi to bude úplně stačit :-)

Doufám, že už aspoň nebude sněžit a bude tepleji, ne jako uplynulý týden. Minulý rok touto dobou jsme byli na víkendovém pobytu v jižních Čechách, bylo kolem 20 stupňů a letos sněží a mrzne. Už tomu snad bude konec, i když ty předpovědi nevypadají moc optimisticky.

Uplynulý týden byl celkem klidný, co se ježdění a doktorů týče, ale i tak jsem si ho užila celkem akčně. Tedy od půlky týdne. Ve středu jsem chtěla jet nakoupit, takže mě napadlo zavolat ségře, jestli něco nechce. Chtěla, tak jela s námi a super jsme si to užily. Nakoupily jsme a došly si na kávičku a dortík do kavárny. Ségra nás pak pozvala domů na oběd, což jsem ráda přijala, protože vařeno jsem neměla. Divila jsem se, že už nás nemá plné zuby, ale když se nabídla… 

Na čtvrtek byla domluvená procházka s gangem maminek, čtyři maminy, čtyři děti plus dvě v břiše. Děti se vyřádily, Adam se samozřejmě zašpinil až za ušima, ale na rozdíl od chlapečka kamarádky, který to trochu neodhadnul a skočil do příkopu plného vody, to bylo v pohodě. My jsme zase stály, koukaly na dětičky, asi si tam uděláme nějaké posezení. Domů jsme přišli zmrzlí jak psí hromádky. Večer přijel švagři pomoct nám se sušičkou, trošku jsme neodhadli váhu, takže jsme ji nemohli dostat do domu. Odnesli ji do koupelny, ségra mi vysvětlila, co a jak, a za chvíli už pilně pracovala. Musím říct, že je to super věc. Sice bude ještě trvat, než to úplně vychytám, ale až to bude, tak to bude ještě lepší. 

Ale pátek jsem si tedy maximálně užila. Tatínek si vzal dovolenou, ráno jsme jeli do města, já na krev na těhotenské odběry a on si šel po úřadech. Za hodinku vyřízeno a frčeli jsme domů, měla jsem se ségrou domluvený výlet po svatebních šatech. Moc jsem se těšila, jela s námi i sestřenice, každý názor navíc se cení. Měly jsme pár doporučených salonů, které jsme chtěly navštívit. Já bych si vybrala snad všechny, co tam měli, ségra je trošku náročnější. Nakonec jsme z každého salonu odcházely s jedním favoritem a říkaly jsme si, že už to stačí. Ale nedalo nám to a zašly jsme už i s mamkou do jednoho salonu u nás ve městě. Takže další zkoušení, další focení, další rozhodování. Ségra si vybrala dvoje bílé šaty a jedny krémové. Nakonec to vyhrály ty krémové, sedla jí barva a cítila se v nich dobře. Jsou s vlečkou, zdobené a s bohatou sukní. Sice váží asi metrák, což je prý u originálních šatů normální, ale jsou opravdu nádherné. No, ségra potom prohlásila, že než tohle všechno absolvovat znovu, tak už se radši vdávat nebude. Přišla jsem domů celkem vyřízená a to mě ještě čekalo koupání a uspávání, které je jinak na tatínkovi, ale ten zase jel na pánskou jízdu do kina. 

Jak jsem měla já volno v pátek, tak Vašek měl volno v sobotu. Brzo ráno odjel na poslední letošní běžky do Jizerek. Venku bylo krásně, svítilo sluníčko, prostě jaro, jak má být. Ale já teda byla ukrutně líná, tak jsme byli doma, hráli si, tvořili a lenošili. 

Na neděli jsme měli naplánovanou návštěvu bazénu a aquaparku kousek od nás. Byla jsem tam s Adámkem před rokem, nejezdí tam moc lidí, je to areál vojenské zotavovny a dřív tam byl zakázaný vstup. Náš milovník vody byl ve svém živlu, lítal tam, jak střela, všechny bazény musel vyzkoušet. Akorát já jsem za ním nemohla, nevejdu se jaksi se svým poprsím do plavek, takže jsem měla jen spodek a nahoře ohrnuté triko. Připadala jsem si tam teda jako exot, všichni na mě koukali, nevím, jestli kvůli tomu megabřichu nebo kvůli úboru. Nebo co si to dovoluju jako těhotná se takhle odhalovat? Odcházeli jsme vyčvachtaní a hladoví, tak jsme si zašli ještě do restaurace na oběd. Byl to moc příjemný den, snad ho v nejbližší době zopakujeme. 

V týdnu nás toho čeká trošku víc, v úterý velikonoční focení, ve středu další poradna, na kterou se těším. A taky příprava oslavy mých narozenin, na kterou jsem si pozvala jen ženský, tak snad to zvládnu a vše se povede.

Příběhy maminek dle podkladů zpracovala Veronika Kordasová.