Březen 2013/2 – Obavy ze zubaře a porodu

Lillynce se narodila dcera Alenka! Antařin manžel Honza dostavěl skříň v dětském pokoji, kterou si Vašík ihned oblíbil. Antara také prozadila, jak se vypořádala se silnými kontrakcemi a situací, kdy při rodinném nákupu zapomněli peněženku doma. V neděli si užila společně se sousedy první jarní grilování a konečně začala prát oblečení pro očekávané miminko. MartiHy se svěřila s velmi nepříjemným zážitkem, který zažila na vyšetření. Posteskla si, že jí chybí řízení auta, a svěřila se se vými obavami z naplánovaného vyšetření u zubaře. Angieblack absolvovala i s Adámkem kontrolu u zubaře. Důležitou událostí týdne se pro ni stal zápis dětí do školky – i když ještě neví, jestli Adámka přijmou, Adámek si školku již teď oblíbil natolik, že se mu z ní nechtělo odejít. Neméně významnou událostí se stal 3D ultrazvuk, nímž byla Angieblack zcela uchvácená. Vzala s sebou také Adámka, aby se podíval na budoucího brášku.

Sponzorem ONLINE projektu Rodíme společně s BOL je společnost Feedo.cz, která každé ze sedmi rodiček po porodu věnuje dárkový poukaz na nákup v hodnotě 1.000 Kč.

Rodičky rovněž obdrží NOVINKU vydavatelství Babyonline, publikaci Zdravé těhotenství.

• Lillynka
• Antara - 34. týden těhotenství
• MartiHy  - 33. týden těhotenství
• Angieblack - 28. týden těhotenství

Lillynka (31 let, druhorodička)

Lillynka má miminko! V pátek 8. 3. 2013 ve 21:29 h se Lillynce narodila dcera Alenka. Vážila 2,9 kg a měřila 48 cm. Gratulujeme a přejeme hodně sil mamince i miminku!

Antara (31 let, druhorodička, 34. týden)

Tak máme za sebou poměrně klidný týden, kdy se nic moc nedělo, což je pro mě dobře, ale vy nebudete mít, co číst :)
V pondělí Honza pokračoval se sousedem v sestavování skříně do Vašíkova pokoje a večer ji konečně dodělali. Vašík ji hned musel vyzkoušet, od té doby je tam jeho oblíbená schovávačka, každý den si do spodní přihrádky nastěhuje hračky a hraje si tam. Takže už jsme rozhodnutí, že k narozeninám dostane nějaký látkový domeček na hraní, aby se měl kam schovávat. Každopádně ze skříně jsem nadšená, je kvalitně udělaná a ty barvy pokojík hned oživily… postupně tedy dokoupíme z celé té série klukům nábytek a od truhláře jim necháme udělat, až půjdou do školy, do té doby to asi nemá cenu, protože by byl stejně počmáraný pastelkami a okopaný míčem :)

Celý týden jsme si jinak užívali hezkého počasí, konečně to venku vypadalo trochu jako na jaře. Každý den jsme chodili s Vašíkem 3x denně ven, i ten jeho kašel už konečně ustal, když vysvitlo sluníčko. Společně s Kryštofem jsme se seznámili s dalším klukem – Filípkem, kterému budou v létě 2 roky, takže tu kluci mají dalšího kamaráda, který s námi chodí ven. Byli jsme už i u nich doma a na zahradě, mají tam obrovskou hromadu písku, kterou ještě chtějí použít na dodělání zahrady… no místo procházky jsme se hodinu vyhřívali s holkama na sluníčku na lavičce a kluci řádili na písku. Bylo opravdu vidět, jak si to užívají, jak ta zima byla i pro ně dlouhá. Bohužel předpověď počasí není moc lákavá, sluníčka si zase moc dlouho neužijeme,… ach jooo. Už pomalu nezapnu žádnou bundu a obouvání zimních bot je utrpení… chci ven vyrazit jen na lehko a v teniskách, tohle mě už nebaví…

Ve čtvrtek přišel Honza dřív z práce, tak jsme vyrazili na velký nákup a do Hornbachu objednat roletu na prosklené dveře do ložnice, aby se – když se rozsvítí na chodbě – nebudilo mimino. V Hornbachu jsme zjistili, že Honza nechal peněženku, ve které měl lístek s rozměry okna, doma na stole, takže nejenže řídil bez papírů, ale ani roletu jsme samozřejmě neobjednali :) Štěstí, že mně už dorazil rodičák, že alespoň ten nákup jsme mohli udělat, jinak by to byl jen takový výlet.

V pátek… hurá, přišlo mi konečně potvrzení od sociálky o mateřské. Teď ve středu musím zajít na úřad práce v Neratovicích a zjistit, jestli mi ten rodičák mohou ukončit tady, když už tu mám trvalé bydliště, že by si jenom
vyžádali podklady z Hradce, nebo budu muset zajet do Hradce. Prostě jsem komplikovaný případ, živě si dokážu představit, jak si mě přehazují jako horký brambor… jen doufám, že opravdu nebudu muset jet do Hradce to ukončit, protože nemám momentálně hlídání a 3hodinovou cestu s Vašíkem busem a vlakem bych asi už fyzicky nezvládla. Opravdu bych někdy potřebovala vlastní auto, ale na to si musím ještě chvíli počkat, nejdřív musíme udělat zahradu a pak začít šetřit na autíčko.

V sobotu mi od rána nebylo dobře, prcek v břiše mi dával zabrat a i Venca neměl zrovna svůj ideální den. Po obědě dorazili přátelé na pokec, prohlídku svatebních fotografií (kdo jste je ještě neviděli, mrkněte do fotogalerie. Zdrželi se až do večera, a to už jsem prostě byla úplně hotová. Příšerně mě chytla záda a do toho kontrakce… 3 hodiny jsem jen ležela v posteli stulená do klubíčka, rozdýchávala to a přemýšlela jsem, jestli jet do porodnice, nebo ne. Nakonec to tedy přešlo, ale mě i Honzu to dost vyděsilo, protože nevím, co bych v tomhle stavu dělala, kdybych byla sama doma s Vašíkem nebo nedej bože někde venku na procházce. Nakonec jsme se tedy domluvili se sousedkou Luckou, že kdyby něco, tak k ní Vašíka hodím (pokud budou doma) a i na krátké procházky okolo domu musím vždy chodit s telefonem a kočárem, abych se zvládla dostat domů nebo si přivolat pomoc. Je fakt, že s tou příčnou polohou, ve které je Martínek, není žádná sranda, už jsem to zažila s Vašíkem, teď je prostě komplikované, že se musím postarat o to starší dítě a nemůžu odpočívat, jak bych chtěla a jak by tělo asi i potřebovalo. Jenže co nadělám, rodina je daleko a Venda prostě není tak velký, aby se o sebe postaral sám a kromě toho všichni víte, jaký je to malý rarach. Musím to ještě pár týdnů zvládat, ať se děje, co se děje.

V neděli ráno jsme se vrátili do Hornbachu a objednali jsme konečně tu roletu, do týdne by měla být hotová. Jen ta cena mě poněkud šokovala, roleta široká 60 čísel a dlouhá metr nás vyjde na tisícovku… na to, že je to jen kus látky na kusu plastu… ale už prostě není čas shánět a řešit někde něco jiného. V neděli odpoledne se konalo u sousedů první jarní grilovaní – jen buřtů, ale bylo to moc fajn, sešlo se nás asi 10, děti běhaly se psy, my jsme si popovídali, seznámili jsme se blíže s dalšími sousedy… prostě úžasná grilovačka a s příjemnou atmosférou…

Ještě jsem zapomněla napsat, že „konečně“ peru oblečení pro mimino, už mám vyprané 3 várky a další tak 3 mně zbývají… někdy by se opravdu hodila sušička. A pak už to „jen“ vyžehlit a přeskládat klukům skříně a hotovo, Martínek se může narodit :) No ještě úplně ne, ještě potřebuje přibrat aspoň kilo, ale už jsem na dobré cestě v přípravě na něj :) Tenhle týden mě čeká ve středu poslední návštěva u mého doktora, vyzvednutí občanky a vyřízení toho rodičáku, ještě také potřebuji zajít do banky předělat údaje k účtu. V pátek chceme zajet do Holešovic koupit Vašíkovi jarní boty a v sobotu očekáváme další návštěvu, jinak by to měl být další poklidný týden.

MartiHy (26 let, prvorodička, 33. týden)

Další týden je za námi. Věřili byste tomu, že ten čas tak letí? Alsolutně neuvěřitelné. Už nepřičítáme týdny, ale odpočítáváme, kolik nám zbývá. Přiznám se, že v tomto týdnu se mě tak trochu zmocnila panika ohledně porodu. Vždyť plus mínus v tomto týdnu jsem se narodila. Šmudlík sice nevypadá, že by se mu u mě nelíbílo, ale člověk nikdy neví.Přes den bývá až podezřele hodný, zato večer, než jdu spát, mám někdy pocit, že už by nejradši chtěl ven. Strašně tlačí dolů a hrozně moc se vrtí. Z toho důvvodu jsem uznala, že už si pro jistotu nachystám tašku do porodnice. Tak jsem začala pátrat na internetu, co vlastně všechno s sebou budeme potřebovat. Taky jsem i něco obkoukala z mého oblíbeného pořadu One born... Nemám nachystané úplně všechno, ale zhruba to základní mám a postupně dolaďuju.

Prckovy věcičky jsou teprve v pořadníku, protože jsem teprve ve fázi praní a žehlení. Pak mu budeme muset vybrat něco opravdu frajerského, aby byl hezké miminko :-D Takže, jak už jsem naznačila, tento týden byl u nás ve znamení velkého praní a žehlení. Příští týden to nebude jinak.

Co se jinak ještě událo v tomto týdnu? V úterý jsme byli u Midwife. Byli jsme s Davidem natěšení, až zase uslyšíme toho našeho raubíře a poptáme se Kath na spoustu věcí. Jako vždy jsme přisli do centra a na recepci jsme se zapsali. Tentokrát jsme přišli o chvilinku dřív. Sedli jsme si a čekali. Asi po deseti minutách z ordinace vyšla mladá maminka. To mě udivilo, protože jsme z ordinace celých těch deset minut neslyšeli ani hlásku. Já jsem myslela, že tam Kath nikoho nemá a že už brzo půjdeme na řadu. Po odchodu té mladé maminky uplynula minimálně půlhodina a my jsme pořád ještě čekali. A to už s dalšími dvěmi maminkami. Nakonec recepční uznal, že bude lepší, když zavolá do ordinace. Během chvilky se otevřely dveře, v nich nějaká cizí paní a ani nevěděla, koho má volat dovnitř. Jelikož jsme čekali nejdéle, tak jsme šli my. Udivilo nás už jen to, že se paní nepředstavila a ani neřekla, proč je tam ona a ne Kath. Skoro nám vynadala, že jsme neklepali na dveře. Což tam nebývá zvykem a ona jako asi zástup si měla zjistit, jaký je zaběhnutý systém. Jen co jsme si sedli, tak jsme si s Davidem vyměnili nevěřícný a dost znechucený pohled.

Paní si vzala složku, opřela se lokty o ni a naše fotečky z ultrazvuku, které tam nosíme přiložené, otočila se k počítači a nevšímala si nás. Po chvilce beze slova vzala tlakoměr a asi jsem si měla domyslet, ze si mám vyhrnout rukáv. Během pár sekund měla naměřeno, aniž by pořádně odpustila vzduch. Pak mě vyzvala, abych šla na lehátko. Párkrát mi zmáčkla břicho a s jistotou řekla, že prcek je otočený. Pak vzala ten přístroj na měření srdce, ani na něj nedala gel a měřila. Nebo spíš neměřila, poslouchala. Pak řekla, že to je moc rychlé, že se moc vrtí. Tak mi změřila břicho (33 cm) a šla zapisovat do tabulky. Doma jsem pak zjistila, že to změřila blbě a ještě to ani neuměla zapsat do grafu. Najednou tam byla hodnota 29 a poškrtané ve dvou týdnech. No hrůza. Když mi to tam tak zkazila, tak se ke mně vrátila a znovu poslouchala prckovo srdíčko. Jen řekla, že to je lepší, ale už neřekla, kolik tepu, protože to vůbec neměřila. Mezitím ještě měřila papírkem ph moči ve zkumavce. Pak ji plnou zase zašroubovala a vrátila mi ji do obalu se složkou. Celou dobu jsme opravdu nevycházeli z úžasu. Kdybych se jí nezeptala, jak dopadl glukózový test, tak nám to taky neřekla. Těsně před odchodem jsem jí požádala, aby mi dala novou zkumavku na příště. Zůstala na mě hledět, jako kdybych po ní chtěla snad peníze, nebo co. Pak řekla:  Však tu, co máš, si doma vymyješ a použiješ znovu...” Kath mi vždycky dala novou. Když viděla, jak se na ni nevěřícně oba díváme, tak opravdu uraženě mi dala novou. Otočila se, sedla si k počítači a už si nás nevšímala. My jsme mezitím odešli plni negativních dojmů. Já jsem vůbec nevěděla, co na to říct. Na to nešlo říct nic. Nechápu, proč ti lidé tu práci dělají, když je to nebaví. Další návštěvu máme už za dva týdny. Budeme sestavovat porodní plán a jsem rozhodnuta, ze pokud tam bude tato stejná paní, odejdu a nechám se objednat na jindy. Tak, jak jsem se těšila, tak zbytek toho dne jsem měla úplně zničený a znechucený.

V pátek jsem si jela do práce pro výplatní pásku, tak jsem byla ráda, že zase sedím za volantem. Hrozně mi chybí řízení. Když jsem pracovala pod agenturou, tak mě posílali do domovů, nemocnic a rehabilitačních center i 20-30 mil daleko, takže jsem v autě trávila dost času. Pak v květnu jsem začala pracovat na jednom mistě, tak mi to ježdění odpadlo. A teď, co jsem doma, tak úplně. Když jezdíme nakupovat, vždycky řídí David.

Také jsem se odhodlala objednat se k zubaři. Když už jsem byla ve městě, tak jsem to spojila. To byla taky sranda, když jsem přijela na tu adresu, tak naproti sobě byla dvě zubní střediska. Jedno byla stará, zasmušilá, neudržovaná budova, spiš domek bez parkoviště. Naproti přes cestu byl domek, bylo vidět,  že je po rekonstrukci, a spousta transparentů před ním. Ale hlavně z boku bylo parkoviště. Jelikož jako těhotná mám zubaře zdarma, vybrala jsem si toho lepšího a určitě i dražšího zubaře. Na recepci jsem vyplnila přihlašovací papír, protože jsem nový pacient, a dostala jsem termín na pondělí dopoledne. Ještě jsem zavtipkovala, že se budu bát celý víkend, a pokračovala jsem dál k doktorovi. Tam jsem se objednala na očkování proti černému kašli. Ve městě jsem si ještě dokoupila nové papuče do nemocnice, protože jsem zjistila, ze nemám žádné slušné, a jela jsem domů. Nezdá se to, byla jsem pryč asi jen tři hodiny, ale vrátila jsem se domů unavená, jako kdybych celý den lítala po obchodech. Tak jsem si pak doma sedla s mužem k televizi a jen jsem odpočívala. Naštěstí jsem ani vařit nemusela, byly kynuté knedlíky z předešlého dne.

Pohodový víkend nám zakončil tento týden. Jsem zvědavá, co nám přinese příští týden. Ve středu jde mamka na operaci očí, tak jsem nervózní za ni už teď. Snad to půjde dobře, budeme na ni myslet. Nejdřív jsem ale zvědavá, jak to bude probíhat u zubaře v pondělí. Mám hrozný strach, i když mě ta milá paní z recepce uklidňovala. Držte mi palce, ať se tam nezhroutím strachem. Jako odměnu jsem si vymyslela, že se zajdu nechat ostříhat :-) Snad to tedy zvládnu a nijak moje pocity neohrozí šmudlíčka. Abych pak příští týden nepsala zážitky z porodu :-D

Angieblack (29 let, druhorodička, 28. týden)

Už je mi konečně líp, teda teď koncem týdne. Adam už je taky celkem v pořádku, ale v úterý jsem s ním radši dojela k doktorovi. Stejně bych tam musela zajít nebo zavolat, jestli mi vezme i druhé dítko – vezme, tak jsem ráda a mám další věc ze seznamu splněnou. Je to super doktorka, jsem ráda, že mi obě děti opečovává ona, Adam ji zbožňuje stejně jako její sestřičku.

Konečně krásné počasí, sluníčko mi moc chybělo, ale že by to mělo nějaký extra vliv na přísun energie, to teda ne. To bych potřebovala, aby svítilo i v noci nejspíš. Ono vlastně ne, že bych byla unavená, ale nějaký  dlouhodobější pohyb je docela obtížný. Naštěstí naše procházky probíhají tak, že dojedeme do lesa, tam s kamarádkou zastavíme a děti běhají po lese, my kecáme a kontrolujeme.

V pondělí nás čekal dvojitý zubař. Byli jsme objednaní, ale u této doktorky je to vždycky na delší dobu, a když jsem tam viděla ty davy, tak jsem si říkala, že na čas asi nepůjdeme. Ale překvapila a šli jsme jen s nepatrným zpožděním. Nejdřív Adam – prohlédla ho, způsobně otevřel pusu, udělal tygra, dostal míček a tím to haslo, nemohla jsem ho odtamtud dostat. On prostě miluje doktory. Mamka si ho převzala a šla jsem já. Naštěstí tedy taky bez zásahu, možná mi vyjde, že mě ani jedno dítě zuby stát nebude. Po šestinedělí hned na kontrolu, vychází to zase za půl roku, tak nás pak rovnou objednám. Dostali jsme oba razítka a šli s mamčou oběhnout pochůzky, co jsem potřebovala. Do centra se moc nedostanu, tak jsem toho využila. Nechala jsem jí dítko a došla za dědou do nemocnice, ještě si tam do půlky týdne pobyl, ale teď momentálně je už doma.

Konečně jsme se po nemoci taky dostali na procházku s kamarádkou, počasí bylo nádherné, škoda sedět doma nebo jen na zahradě. Děti se vylítaly, fenka konečně taky, doufám, že se jí nožička zrehabilituje, ale vypadá to dobře, našlapuje krásně. My jsme pokecaly, pusu jsme nezavřely stejně jako pokaždé. Akorát ta cesta domů je pokaždé „záhul“: přes celou vesnici, víceméně do kopce. Břicho jsem cítila, nevím, jestli je to jizva nebo vazy, po chvíli to vždycky přejde. Trošku zanedbávám magnezko, beru třeba jen jednou denně,
občas mi třeba za celý den neztvrdne, tak to trošku flákám. Ještě by bylo fajn, kdyby mě dítko tolik netlačilo do žeber, občas se mi stane, že se nemůžu nadechnout, jak je nacpaný nahoře a tlačí. Žáha v pohodě, ale tohle
je nepříjemné.

Čtvrtek jsem byla celý den jak na trní, abychom neprošvihli zápis do školky, co se u nás konal. Říkala jsem si, že tam nebudu jak pako mezi prvními a nakonec jsem tam přišla asi čtvrtá. Samozřejmě už tam byl někdo před námi a museli jsme čekat na chodbičce, což Adama bytostně nebavilo a zlobil. Já jsem už nevěděla, co s ním, pořád lezl po židli, chvíli neposeděl, chtěl za dětmi, což nešlo. Naštěstí jsme pak všichni mohli děti, které přišly na zápis, vypustit mezi ostatní děti. Adamovi se nechtělo, okouněl u mě, ale pak viděl traktory a šel si hrát. Já jsem se pak šla domluvit, co a jak, až na mě přišla řada. Maminky pořád přibývaly, říkala jsem si, že ani nevím, že tu tolik dětí máme. A když jsem to tak pozorovala, tak šanci máme fakt malou. Nevím, kolik dětí dostalo odklad a taky tam bylo dost dětí, co tam mají sourozence a jejich maminky už nastupují do práce. No uvidíme, nic není ještě ztraceno, a když ho nevezmou, nevadí, příští rok bude těch dětí zase odcházet víc. Jinak se mi tam moc líbilo, učitelky jsou dvě mladé holky, mladší než já, do 25 let, prostředí taky hezké, znám kuchařky a všichni jsou tam moc fajn. Nic se tam nehrotí, jestli si umí jídlo nakrájet, se vším pomůžou, dokonce na procházce poponesou. Ke spaní nenutí, jsou tam dvě oddělené místnosti, když nechce spát, tak si jen hrají a relaxují. Ale prý dítě nejspíš zase spát začne, že to tam tak bývá. Adámkovi se tam taky moc líbilo, měli tam traktory, kuchyňku, takže mi vařil čaj a kafíčko.

Ovšem to byl kámen úrazu. Když už odcházela i kamarádka s Adamovým kamarádem, tak jsem řekla, že taky půjdeme. A to byl kámen úrazu. Ne ne ne, nepůjdu, ještě nechci, vařím atd. Tak jsem ho chytla a odnesla, přemlouvání mě nebaví a ani na něj neplatí. Scéna v šatně, já splavená, styděla jsem se. Pak už to bylo dobré, ovšem venku zase, že za ruku nepůjde. To už mi teda nervy tekly, ale nepovolila jsem. Táhla jsem ho za ruku přes půl vesnice a celou dobu řval jak tur. Ještě při svlékání řval, vztekloun jeden. Má teď příšerné období, jeden den je to lepší, ale ten druhý bych ho nejradši zavřela do sklepa a zamkla. Doma je mi to jedno, ať se vzteká, ale na veřejnosti je to na houby. Posadila jsem ho k pohádkám, šla jsem se uklidnit, on se najedl a byl klid. Do večera byl jako sluníčko.

Na konec týdne byl v plánu výlet se ségrou na šaty, konečně je vybrat, ovšem zase to nedopadlo. Do města jsem jet musela tak jako tak, byla jsem objednaná na 3D ultrazvuk do nemocnice. S Adamem jsem byla později a dvakrát a ani jednou to nevyšlo, nechtěl se ukázat. Šla se mnou zase mamka a vzali jsme i Adámka, ať se podívá na brášku. Byla tam moc sympatická doktorka, já jsem si ji teda spletla se sestřičkou. Byla jsem nervózní kvůli Áďovi, jak se tam bude chovat, jestli vydrží v klidu, ale byl celkem v pohodě. Možná se trošku bál, co se to tam děje, ale pak seděl v klidu a koukal, co paní doktorka dělá. Musím říct, že to bylo moc krásné, vidět dítě, jak vypadá v reálu, co tam dělá. Byl teda aktivní až hrůza, vůbec nešel zaměřit v klidu, nezastavil se. Ale udělala nám deset krásných fotek, obličejík, otevřenou pusinku, cucal pupečník, pak nožičky. A je to celej brácha, fakt jak jeho dvojče. Tvářičky už má pěkně vykrmené, byla jsem fakt překvapená, jak už je tlusťoučký. Co vám budu povídat, na fotky jsem koukala celý den, jak jsem se nemohla vynadívat. Tatínek měl také radost, jaké umí dělat pěkné kluky. Škoda, že nemohl jít s námi. Snad mu to vyjde za tři týdny, to jdu na další velký ultrazvuk. Strašně to teď utíká a utíkat to bude ještě rychleji, jak začne být hezčí počasí.

Víkend byl opět odpočinkový, nic speciálního v plánu nebylo, jen uvařit, poklidit, odpočívat, prostě rodinný víkend se vším všudy. I počasí se celkem vyvedlo, hlavně teda v neděli, už bylo opravdu cítit jaro. O to víc mě štve, že se zase má vrátit hnusná zima, už mě to nebaví, bundu už nezapnu a nechci shánět větší. Snad to nějak dopadne :-)

Příběhy maminek dle podkladů zpracovala Veronika Kordasová.