Porod Alexe od MartiHy

• Datum? pátek 29. 3. 2013
• Čas? 10:52 h
• Místo? Leighton hospital, Velká Británie
• Váha? 2220 g
• Délka? cca 45 cm

Jak se zrodil další člen BOLu? :-)

V pondělí jsme byli u Midwife. Konečně jsme se dočkali a byla tam Kath. To mi spadl kámen ze srdce. Ale vezmu to tentokrát v rychlosti, protože mám co vyprávět. Proběhlo měření tlaku, kontrola moči, poslech srdíčka a taky měření bříška. Na základě všech hodnot nás Kath poslala na ultrazvuk kvůli váze, že se jí podle měření břicha zdálo, že by mohl být prcek moc velký. Byl to takový rozlítaný den, takže jsme ještě odpoledne jeli do nemocnice na ultrazvuk. Prcek byl naštěstí v mezích normy, bylo mu vypočítáno 2 121 gramů. Fotky nic moc, ale opět nám bylo sděleno, že to vypadá na kluka. Tak jsme spokojeně jeli domů a pak vyzvednout šlapadlo na hubnutí, co se mi podařilo vyhrát v aukci na Ebay. A rozlítané pondělí bylo fuč.

V úterý jsem upekla muffinky s ovocem, kvůli taťkovi, měl narozeniny, ale hlavně i kvůli Claire, která měla přijít ve středu na návštěvu. Taťkovi jsme samozřejmě popřáli přes skype. Dárek jsme mu rozbalili před kamerou, ovšem ten největší dárek byl teprve na cestě. Což jsme ještě nevěděli. Jinak to byl takový skypeový den. Dopoledne jsem si stihla zavolat ještě i se ségrou. Je porodní asistentka, sice nějaký ten čas už je na mateřské, ale i tak mi udělila dost užitečných rad a hlavně jsme si popovídaly.

Pak přišla středa. Čekala jsem na Claire, ale ta nikde. Aspoň jsem den strávila příjemným lenošením, i tak jsem se cítila jaksi unaveně. No a večer mi odešla hlenová zátka. Tak jsem opět pátrala na chytrých stránkách internetu a dozvěděla jsem se, že to může něco znamenat, ale taky nemusí. Jen jsem tedy suše zavtipkovala, když David odjížděl do práce, abych mu nakonec ještě nevolala v noci.

Ve čtvrtek jsem nachystala prckovi postýlku v jeho pokojíčku a houpací košík u nás v ložnici. Nechtěla jsem tak brzo, ale po tom, co mi odešla hlenová zátka, jsem si říkala, že pro jistotu to už udělám. Co kdyby náhodou. Ten den jsem ještě vyžehlila koš prckových věciček, s Davidem jsme nám společně převlékli postel a zbytek dne jsem jen relaxovala, protože jsem ani vařit nemusela. Zbyly nám jahodové knedlíky s tvarohem z předešlého dne, tak jsme se nacpali :-)

Pátek, věřte mi, začal absolutně nečekaně. Jak jsem zvyklá vstávat v noci na záchod co dvě hodiny, tak tentokrát to bylo jen dvakrát za noc. Když jsem pak ráno procitla a lenivě se převracela na druhý bok, lekla jsem se, že mi praskla voda. Rychle jak srnka jsem vyskočila z postele a letěla jsem na záchod. Jenže než jsem doběhla, měla jsem zmáčené celé pyžamové kalhoty. Těžce v šoku jsem seděla na záchodě a přemýšlela jsem, co mám dělat. Vůbec nic mě totiž nebolelo. Tak jsem si vzala vložku a vrátila jsem se do postele, že se ještě dospím, než se začne něco dít, vždyť bylo teprve půl sedmé a z nemocnice by mě beztak poslali domů, že zbytečně brzo plaším. Jen co jsem si lehla, začalo mě bolet v podbříšku jako při periodě. Ale žádná hrůza, zatím. Tak jsem začala zkoušet volat Davidovi. Po sedmé hodině se mi konečně ozval. Domluvili jsme se, že já zkusím zavolat na porodní, jestli máme přijet, a on mezitím dorazí domů. Na porodním mi řekli, že máme přijet, že aspoň zjistí, co se děje.

V klídku jsem si vlezla do vany, že se ještě osprchuju. Mezitím už i David přijel. Jak říkám, v klidu jsme se nachystali. Absolutně beze spěchu. Cestou do nemocnice jsme se ještě zastavili v bankomatu, abychom měli cash na parkoviště. To už jsem si ale spočítala, že mám kontrakce co pět minut. Ale zatím žádná velká bolest. V půl deváté jsme už zvonili na porodním. Trvalo to tedy dost dlouho, než nás přijali. Kontrakce sílily, ale pořád to bylo dobrý. Když nás konečně přijali, umístili nás na vyšetřovnu a zase jsme čekali. Podle hodin na zdi jsem měla kontrakce co dvě a tři minuty. Pořád nám ale bylo s Davidem veselo. Kolem půl desáté mě napojili na monitor, kde tedy zjistili, že si fakt nedělám srandu a kontrakce opravdu mám. Sestřička dovedla porodní asistentku, která mě vyšetřila. Před desátou jsem byla otevřená na čtyři centimetry. Chvíli nade mnou stály beze slova, tak se David ptal, co se děje. Nebyly si jisté, že je prcek hlavičkou dolů a hlavně mi už nemohly dát steroidy, aby se prckovi vyvinuly plíce. Nakonec jsme šli ještě na ultrazvuk. Tam jsme opět čekali, než dorazil doktor. To už mi do smíchu moc nebylo, protože jsem už kontrakce musela rozdýchávat a hlavne šly dost rychle za sebou. Hlavičku nakonec našli dole, tak nás mohli poslat na porodní pokoj. Cestou jsem dvakrát musela rozdýchávat.

Jak jsme došli, bolesti byly už hodně silné a téměř bez přestávek. V tu dobu už na mě byly dvě porodní asistentky a snažily se mě nacpat do andělíčka. Jenže já jsem v té bolesti nebyla schopná. V tu chvíli to přišlo. Obrovský tlak a já jsem musela prostě tlačit. Jedna z těch asistentek mi sundávala kalhoty, zatím co já už jsem šplhala na postel s tím, že už tlačím. Vůbec nevím, kolik v tu dobu bylo hodin. Byla to sranda, strašná bolest a ten tlak... a hlavně jsem čekala, kdy zabere ten rajský plyn. A ono pořád nic. Jak jsem tam tak klečela a tlačila, ani monitor se jim nedařilo mi umístit. Musela jsem se tedy otočit na záda, jenže jsem v hlavě měla furt to, že tak je to horší. Tak jsem se snažila držet na rukou se zadkem ve vzduchu. Lepší než být opřená o kostrč.

Kontrakce jsem cítila spíš jak jednu v kuse. Pořád jsem tlačila a doslova hltala rajský plyn. Jenže ten fakt tedy nezabíral. Možná proto, že jsem to tak hltala, mi ho sebrali. Ani nevím, na kolik zatlačení to bylo, ale neustále mi říkali, že mám tlačit. Pak i David, že vidí vlásky, že mám zatlačit. Tak jsem zabrala fest, a to už jsem viděla hlavičku i já. Říkali, že zrovna tlačit nemám. Jenže jak jsem byla v ráži a ještě ta hlavička byla vidět, tak se to už nedalo zastavit. Pravda, stačilo malé zatlačení a prcek vyskočil. Ten moment budu mít v mysli na pořád. Neskutečný pohled. Samozřejmě zbytek plodové vody zmáčel úplně všechno kolem mě. Mě však nějaká mokrá ponožka vůbec nezajímala, protože v ten moment veškerá bolest rázem ustala a já jsem s úlevou dosedla na zadek a prostě se uvolnila.

Když jsem koukla vlevo, už se tam tým lidí staral o našeho šmudlíčka. Vůbec nevím, kde se tam vzali. Během pár vteřin se rozkřikl ten náš poklad a hned, co jsem si svlékla svršky, mi ho dali na prsa. Nepopsatelně nádherný pocit, když mi ten prťavoučký uzlíček ležel na hrudi. Nevážil snad nic a byl tak hubený. Chtělo se mi plakat štěstím. David hned nažhavil kameru a dokumentoval Alexovy první chvilky života. Popravdě skoro jsem nepostřehla, když říkali, že je to kluk. Bylo mi to úplně jedno, hlavně, že jsem ho držela. Ani jsem skoro necítila, když mi píchli injekci na vypuzení placenty. To už David volal mojí mamce. Mezitím mi vytáhli placentu a já jsem si vyslechla mamčinu gratulaci. Dokonce i Alex babičce zanaříkal do telefonu. To už byl ale čas, kdy nám chtěli Alexe sebrat. Dostal na nožičky pásky s mým jménem, že je to kluk a narozen 29. 3. 2013 v 10:52. Půl hodiny od narození nám ho sebrali, dali ho do vyhřátého boxu a odvezli pryč. David to aspoň všechno zdokumentoval. Doktor nám akorát stihl říct, že ho vezou na oddělení se speciální péčí, protože se narodil v týdnu 34+5.

Tak jsme tam na porodním pokoji zůstali sami. Já jsem odpočívala a David obvolával rodinu a známé. Asi po hodině mě to přestalo bavit, tak jsem se šla osprchovat. Pak mi dokonce donesli i oběd. Jen chudák David nedostal nic. Byl nevyspaný po práci a ještě hladový. Až už jsme byli doslova otráveni z toho čekání, co bude, nás konečně vzali na poporodní oddělení. Dostala jsem samostatný pokoj a hned jsme šli zkontrolovat prcka. Oddělení speciální péče je jen přes chodbičku s výtahem. Když jsme tam dorazili, nemohla jsem uvěřit, že je tak maličký. Náš krásný malinkatý prcek, Alex. Ležel tam v takové plastové vaničce, zachumlaný v dekách s čepičkou na hlavičce. Doktor nám hned řekl, že ho museli dát na vyhřívanou podložku, protože neudrží teplotu tím, jak je tak malý. Na chodidlo mu uvázali sondu na měření kysliku a do žaludku mu zavedli hadičku na krmení. I se vším tím okolo byl prostě nejnádhernější miminko. Měla jsem hrozný strach ho i držet, když jsme ho zkoušeli přikládat ke kojení. Nějak jsem to ale zvládla. Všichni tři jsme to zvládli a máme nádherné fotečky a videa.

Na večer jsme se s Alexem rozloučili, já jsem šla na pokoj a cestou jsem se rozloučila i s Davidem. Po večeři jsem opět šla za Alexem a strávila jsem s ním celý večer. To už mi konečně řekli, že váží 2220 gramů. Délku nevíme, protože délka se tu neměří. Ale odhadem tak okolo 45 centimetrů. David zase trávil večer s mojí rodinou na skypu a zapíjeli Alexovo zdraví. Taky uložil spoustu fotek na sociální sítě a hned se ozvala i spousta gratulantů. Byl to strašně dlouhý a náročný den, ale stál teda za to.

Sobotu trávím pořád ještě v nemocnici. Budu tady celou dobu, co tu bude Alex. Leighton hospital patří totiž do komunity na podporu kojení novorozeňat. Díky tomu, že chci prcka kojit, tady můžu zůstat s ním. Sice každý na jiném oddělení, ale přece jen jsme si nablízku, i když tak daleko. Alex se jak správný bojovník snaží, i když sem tam se zapomene nadechnout. Dokonce už se snaží i lépe přisát a když už se přisaje, tak i párkrát hezky za sebou sosá. Doktoři nás upozorňovali, že to potrvá, než se to všechno naučí. Ale my jsme oba trpěliví a spolu se to naučíme, abychom už co nejdříve mohli být všichni tři spolu doma. Tak nám držte palce :-)

Za celý BOL ještě jednou MartiHy gratulujeme!