Porod Alenky od Lillynky

• Datum? pátek 8. 3. 2013
• Čas? 21:29 h
• Váha? 2,9 kg
• Délka? 48 cm

Jak se zrodila další členka BOLu? :-)

Běžel mi klidný 40. týden těhotenství. V úterý jsem byla na kontrole u Apolináře a dle doktora sice hlavička naléhala na hrdlo, ale k porodu se zatím nechystalo. A tak jsem si došla ke kadeřnici, jedné pražské Bolce, abych vypadala taky trochu k světu, přece jen jsem už měla vlasy hodně dlouhé a kdo ví, kdy bych se ke kadeřnici zase dostala. Zastavila jsem se ještě v knihkupectví a koupila jsem pro Alenku Deníček, abych měla kam zapisovat pokroky.

Ve středu přijela mamka, uvařily jsme společně večeři a všichni jsme si užívali večera. Přes den se toho moc nedělo, jen jsem trochu poklízela a už se víc šetřila, protože mi nebylo zrovna nejlépe. Ve čtvrtek, když jsem vezla Markétku do školky, koukám, že mám nepřijatý hovor od mamky. Zapomněla si u nás brýle, takže jsem se zastavila doma a dovezla jí je. Přiznám se, že ta cesta mě dost unavila, zastavila jsem se ještě v DM a po zbytek dne už jsem byla v podstatě nepoužitelná. Ten den jsem měla zakázano rodit, protože naši šli na večeři, kterou jsme jim koupili, a protože jim voucher propadl, dostali náhradní termín. No nerodila jsem.

Zato v pátek ráno o půl 6 Robert vstával do práce a mně se začalo chtít strašně na záchod. Měla jsem pořád pocit mokra, a tak jsem si říkala, že to není možné, že přece se nic nechystá, a tak jsem ještě usnula. V osm hodin mě budila Markétka, že dělá čaj a jaký bych si dala, a tak jsem vstala, lup a už mi voda tekla proudem. Řekla jsem Markétce, že už je to tady, zavolala jsem mamku, která si myslela, že si z ní dělám srandu, pak Roberta a šla jsem se oblékat. Markétka mi ještě kladla na srdce, ať si hlavně nezapomenu to mýdlo, co jsem si koupila, a přinesla mi rohlík, prý abych neměla hlad.

Když přijela mamka a Robert, pořád jsem se usmívala jako blbeček, jinak to nedovedu popsat. Prostě měla jsem takový zvláštní pocit, humor mě samozřejmě brzy přešel. Sedli jsme s Robem do auta a vyrazili jsme k Apolináři. Na místo jsme dojeli o půl desáté. Proběhlo první vyšetření, první monitor, doktorka mě vyzpovídala ohledně anamnézy, a protože voda sice praskla, ale otevřená jsem byla pouze na jeden prst, tak mě poslali na čekatelský pokoj. Chvilku jsem tedy byla s Robertem na chodbě, pak jsem ho poslala pryč, protože jsem tušila, že to bude na dlouho. Že to ovšem bude tak dlouhé, to by mě nenapadlo. Vždyť se říká, že druhé dítě je rychlejší.

O půl 12 jsem začala mít kontrakce přesně po třech minutách. Řekla jsem to porodní asistentce, ta mě napojila na monitor a odešla. Vrátila se za hodinu!!! Omlouvala se, že musela být u porodu. Ona jich je tam plná místnost a nikdo nemohl přijít a odpojit mě. Se mnou tam byla jedna paní, která tam s odteklou vodou ležela už od čtvrtka od tří hodin rána a pořád se s ní nic nedělo. Přístup těchto asistentek mě dost zarazil. Vždycky nějaká přišla, věnovala se té paní a mě všichni ignorovali, ve 2 hodiny jsem byla otevřená jen na dva prsty, ale bolesti jsem měla šílené. Prý musím vydržet. No to se jim řekne. Pamatuji si, že s Markétkou mě takhle trpět nenechali a hned mi dali epidurál, abych měla na ten závěr víc síly.

Robert byl střídavě v autě, v čekárně a pořád jen čekal. V pět hodin odpoledne jsem měla už kontrakce po minutě a stále to nikoho nezajímalo, ploužila jsem se po chodbě a nikdo si mě nevšímal. Když jsem o půl sedmé vylezla za Robertem, už jsem se rozbrečela… únava, bolest a nervy udělaly své. V sedm hodin jsem už začínala být naštvaná, a tak jsem si pro někoho došla - už tam byla nová směna a díky bohu za tu úžasnou asistentku, která se mi začala věnovat. Prohlédla mě, řekla, že jsem jen na 4 prsty a já na to, že už ale nevydržím a chci okamžitě epidurál… to očividně bylo zázračné slovo, protože najednou jsem šla do přípravky a rovnou na box. Zrovna tam totiž byl anesteziolog, tak ho zdrželi, aby mně napíchl záda. To už tam se mnou mohl být Robert - jak já jsem byla ráda, i když jsem pořád jen funěla bolestí do polštáře, mačkala ruku jemu nebo asistentce. Jak jsem dostala epidurál, během pár minut se to všechno rozjelo a já jsem musela začít tlačit. Porodní asistentka mi hodně pomáhala, Robert mě držel statečně za ruku nebo mě hladil. Bylo 21:29, když se Alenka narodila. Vážila 2940 g a měřila 48 cm. Jediné, co jsem dokázala ze sebe dostat, bylo, že se narodila o minuty později než před šesti lety Markétka. Robert přestřihl pupeční šňůru a pak už se šel dívat, co s naším miminkem budou dělat. Já jsem ležela a čekala, až půjde ven placenta. Během té doby mi přinesli Alenku a ona se hned krásně přisála. A pak nastal další problém, ani po hodině se nic nedělo, a tak se muselo přistoupit k operačnímu zákroku. Naštěstí jsem měla napíchnutý ten epidurál a nemusela jsem pod celkovou narkózu. Bohužel, jak do mě pan doktor strčil ruku, už jsem bolestí neviděla, epidurál totiž nezabral, a tak mi napíchli něco, co mě dokonale vyřadilo z provozu a já jsem si hodinku pospala. Prý jsem jim říkala, že nemám ráda zubaře a vlastně vůbec žádné doktory… já nic nevím :o)

Robert odjel ve čtvrt na jednu a já jsem se pomalu chystala na pokoj. Ve sprše se mi udělalo špatně, ale nakonec jsem se relativně srovnala a v jednu v noci jsem už konečně ležela v posteli. Noc to byla příšerná, pořád tam někdo chodil, jednou změřit tlak, pak píchnout injekci do břicha, pak vzít krev, podívat se na tohle, na tamto. Byla jsem ráda, že je ráno, a v šest hodin už jsem měla naši maličkou u sebe.

Po 4 dnech nás pustili domů. Alenka je maličkatá a taky víc spavější, takže s kojením máme problémy, protože přes den ji probudit je nadlidský výkon, a tak jsme museli začít hned přikrmovat. A to nám zatím zůstalo, vypadá to, že z kojení zase nic nebude, i přesto, že ji pravidelně přikládám, se mi netvoří dost mléka, aby jí to stačilo. A hlavně brouček musí mít náladu, aby se přisála, jak ji nemá, nic s ní nehne a dělá, že to vůbec neumí :)

Jsem ráda, že jsem doma, postupně se sžíváme a užíváme si společných chvil. A tatínek? Ten je z toho všeho vykulený, pořád na ni kouká, ale musím ho pochválit, zatím hodně pomáhá.

Zvláštní, jak se na bolest rychle zapomene a už vidíte jen to štěstí, které máte.

Za celý BOL ještě jednou Lillynce gratulujeme!