Jak maminky tráví tropické dny?

„Rodíme společně s BOL“ pokračuje!

Barbora je nyní v 40. týdnu těhotenství a v pondělí měla termín porodu. Dle kontroly na gynekologii může rodit každým dnem. Snad v posledním deníčku nám Bára sepsala její životní příběh a jak se její těhotenství vyvíjelo. Martina si užívá mateřské dovolené a pomalu se připravuje na příchod miminka, pere oblečky a už s manželem složili postýlku. Marcela navštívila s rodinou aquapark Aqualand Moravia, kde strávili příjemný a slunečný den. Zanedlouho ji čeká další screening v porodnici.

Které společnosti věnují maminkám užitečné přípravky a potřeby pro miminka?

Které maminky se projektu účastní?

 

Barbora (40. týden těhotenství, čeká druhé miminko)

Ahoj,

jak víte, mám každým dnem rodit. Čekání na porod je už hodně únavné a vysilující. Hodně se nyní vracím v myšlenkách na začátek tohoto příběhu. Do doby, kdy jsem zjistila, že jsem těhotná, do doby, kdy se mi vlastně kompletně změnil život. Proto jsem se rozhodla tento článek věnovat vzpomínání a bilancování.

Jak se vyvíjel náš vztah

Je hrozně zajímavé, jakým vývojem prošel můj život, můj vztah s partnerem a vše co se událo od mého otěhotnění.

Na začátku jsme byli jen dva lidi, co si užívali a trávili spolu pěkné chvíle. Najednou těhotenství a otázka co dál. Byli jsme spolu chvíli, pořádně jsme se ani neznali a najednou jsme museli řešit, že čekáme dítě. 

Jsem těhotná! Co teď?

Pamatuji, jak jsem na začátku těhotenství seděla v čekárně u gynekologa a z obrazu na stěně se na mě koukalo usměvavé miminko, všude kolem mě maminky s bříšky a já si říkala, co teď budu sakra dělat. Svého přítele sotva znám, miminko s ním moc nechci, ale potrat se mi názorově příčí. Hodně času jsme s partnerem strávili debatami nad tím, co si počít, co budeme dělat a jestli si děťátko vůbec necháme. Nakonec jsme se trochu s rozpaky rozhodli do toho jít, se všemi nejistotami co toto rozhodnutí přinese.

Společné stěhování

Začali jsme spolu žít, sestěhovali jsme naše děti a rozhodli se, že to zkusíme. Jsme oba dva dost komplikované a temperamentní povahy. Proto to mezi námi ze začátku dost vřelo. Když se podívám zpět na to, jací jsme byli a jací jsme dnes, musím říct, že jsme během těch devíti měsíců ušli dlouhou cestu. Museli jsme se spolu naučit žít, a to né nanečisto, na zkoušku, ale už opravdu na vážno. Museli jsme se naučit respektovat toho druhého, přijmout jeho chyby a užívat si chvil, kdy zrovna nechybuje. :-) Nejdříve jsme na to šli poněkud nešťastně prostřednictvím hádek a různých dohadů. Zjistili jsme, ale že takto by to nešlo a vydali jsme se cestou poznání toho druhého a respektování toho druhého. A že to občas chtělo opravdu silné nervy. 

Smíření s těhotenstvím

Po celkem krátké době jsem se já s těhotenstvím smířila a po další době jsem se na miminko začala těšit. U budoucího tatínka celé toto smiřování probíhalo mnohem déle, a jestli se vůbec těší, nevím ani teď. Myslím si, že trošku snad ano.

Náročné také bylo spojení dvou rozdílných kluků. Prostě jsme je nahnali spolu do bytu a tady budete žít. Teď jste bratři a my jsme vaše nová rodina, konec, tečka. Byli jsme aspoň tak „hodní“, že jsme každému zařídili vlastní pokojíček. Přesto celý tento proces byl pro kluky myslím si dost náročný a stále určitě je. Jen to nedávají moc najevo a nahlas to neřeknou. Postupně jsme začali připravovat i byt pro miminko. Nakoupila se postýlka, oblečky, přebalovací pult a další a další věci potřebné pro péči o dítě. A vize dítěte se začala zhmotňovat. A nám začínalo stále víc a víc docházet, že skutečně jsem těhotná a skutečně budeme mít společné miminko. Ruku v ruce s tímto uvědoměním šla naše snaha naučit se spolu žít, zvyknout si na sebe a přitom zvládnou běžné problémy všedních dní a výchovu kluků, na kterou jsme často měli rozdílné názory.

Náš život má do idylky daleko, ale milujeme se

Důležité je říct, že jsme se vždycky milovali. Ale na začátku to bylo spíše takové mít se rád. Postupně jak jsme se oba snažili, hledali kompromisy a hodně ustupovali, jsme zjistili, že jsme se začali milovat. A každým dnem a každou překonanou překážkou, je ta láska myslím větší a větší. Nejde už jenom o nějaké hormony navozené poblouznění, jde i o respektování jeden druhého a vážení si toho druhého. Zní to z toho, co jsem zatím napsala, jako idylka. Ale zatím má náš život do idylky daleko. Někdy se hádáme jako psi a o spoustě věcí tu ani nejde psát. Ale ten pokrok co se udál od začátku našeho vztahu - tedy spíše od chvíle, co jsem otěhotněla. A tím pádem jsme to začali brát vážně, je vážně velký. Ještě rozhodně nejsme na konci našeho příběhu. Bůh ví, jak nám půjde společně vychovávat dítě a společně i nadále relativně spokojeně žít. Každopádně si myslím, že prostředek příběhu je to vyvedený.

A teď dost bilancování. Už jsem z toho nějak na měkko, až mě posedly kontrakce. Napíšu vám ve zkratce, co se tento týden událo. Moc toho stejně nebylo.

Můžu rodit každým okamžikem

Ve středu jsem byla v poradně výjimečně ne v nemocnici, ale na své gynekologii. Pan doktor mi natočil monitor, který byl v pořádku. Byla už vidět děložní činnost, ale zatím slabá a nepravidelná. Miminko si existuje spokojeně a v pořádku. Potom mě pan doktor vnitřně vyšetřil a konstatoval, že rodit můžu každým okamžikem. 

Jak jsme prožili náš snad poslední osamocený víkend

O víkendu jsme neměli doma žádné děti. Rozhodli jsme se, že si náš nejspíš poslední osamocený víkend na dalších pár let pořádně užijeme. Muž chtěl jet pod stan nebo na techno párty. :-) Ten teda umí odhadnout náladu na trávení času ženy pár dní před porodem. Úplný mentalista. 

Nakonec jsme se rozhodli jen válet a nic nedělat. V sobotu kolem jedné hodiny se mi objevily celkem silné bolesti podbřišku. Nevěnovala jsem tomu moc pozornost, přeci jen poslíčky mívám stále. Bolest byla sice nepravidelná, ale opakující se, a když to trvalo déle jak dvě hodiny, což mi nikdy poslíčky tak dlouho netrvaly, začala jsem si dělat naděje, že rodím. Manžel se mě každých deset minut ptal, jestli už jedeme do porodnice, já mu na to říkala, že ani nevím, jestli vůbec rodím, natož jezdit do porodnice. Bolesti byly hlavně v podbřišku, ale i v dolní části zad. Byly později spíš takové táhlé kontinuální a dělalo mi obtíže zachytit jejich konec a začátek. Takže jsem rozhodla, že asi rodím, ale je to úplně na začátku. Muž reagoval po svém a začal vařit silný hovězí vývar. Každá hospodyňka by si z něj mohla vzít příklad. 

Večer jsem řekla, že chci jít na procházku, doufala jsem, že se v rození pohneme trochu dál. Šli jsme trasu lesem zhruba 4 km, nic náročného, ale mě to dalo dost zabrat. V půlce cesty na nás z porostu stromů a keřů vyběhl divočák. Divím se, že mi z toho leknutí nepraskla voda, hrozně jsem se lekla. Muž mě zašoupl za sebe a čekali jsme, co bude. Naštěstí se nás prase leklo úplně stejně, a jak nás vidělo, otočilo se a uteklo. Já potom asi trhla rekord v rychlosti těhotenské chůze a strašně rychle jsme odešli pryč. Strašně jsem se bála, aby mě nenabral do břicha a něco se nestalo miminku. Muž se bál toho samého. Cesta domů byla už dost peklo. Z toho leknutí a rychlé chůze mi už strašně moc tvrdlo břicho, musela jsem prodýchávat a často se zastavovat. Dokonce u nás zastavilo policejní auto, jestli nepotřebujeme pomoct. To jsme už byli pár desítek metrů od domu a pomoc jsme odmítli. Doma jsme si dali vývar a sbalili ke dveřím vše na cestu do porodnice. Opravdu jsem myslela, že budeme v noci rodit. No a rodila jsem? NE!

Držte mi palce!

Už mě tyto plané naděje unavují. Dokonce i manžel přiznal, že se sice porodu bojí a je nervózní, ale už měl radost, že to bude za námi a hrozně se těšil, že Bohoušek bude mezi námi. A zase nic. V neděli jsme byli rozmrzelí a unavení. Takže jsme nedělali nic.

Takže držte palce, ať se zadaří a příští týden už nepíšu žádný deníček, ale jen krátký vzkaz, že jsem porodila. :-) V pondělí 12. 6. Jsem měla termín porodu...tááákžeeee.....

Bára