3. díl: 9 dní do porodu

Co dělám?

Tak včera večer jsme to s taťkou nějak natáhli. On potřeboval dodělat propagační leták, který měl jít ráno do tisku, já zatím probírala fotky z dovči. Aspoň jsem je stihla protřídit. Ten digitální foťák je na jednu stranu super, ale z druhé strany je to mor. Člověk přiveze 300 fotek ani se nenaděje. Kdo to má pak probírat. :-)))

No zkrátím to – do postele jsme se dostali o půlnoci a to jsme ještě zdaleka neusnuli, protože jsme ještě jako vždycky bůhví do kolika kecali. A pak jsem se ráno mohla divit, že se mi nechtělo vylézt z postele. A to jsem ještě čekala studentku na půl osmou, takže jsem musela vstávat v sedm, přestože Kubík ještě spinkal.

Když jsem se vykopala z postele, tak jsem se oblékla a po návštěvě koupelny šla do kuchyně. Mrknu na telefon a tam zpráva od Katčiny maminky, že se hrozně moc omlouvá, ale že Kačka nepřijde, protože má nějakou exkurzi a zapomněla to nahlásit. Přiznám se, že mě to spíš pobavilo, i když bych mohla být i naštvaná, že jsem vstávala zbytečně. Beru to jako trénink na pubertu vlastních dětí. Třeba mě to pak tak nerozhází, až do tohohle stádia taky dorostou.

Tak jsem si sedla k počítači a začala vkládat ty fotečky z dovči, asi třetinu jsem jich měla už od večera a zbytek jsem nahrála ráno, pak ještě zbývalo je popsat. Do toho se vzbudil Kubík, takže jsem musela činnost přerušit a šla mu udělat snídani. A sobě taky.

Zatímco jsem popisovala fotky, Kubík si skládal puzzle. No to je trochu silné slovo, ale tak hrál si s tím. On vlastně dneska celej den nedělal prakticky nic jiného. Skládal si to u snídaně – ještě v pyžamu. Skládal si to dopoledne i odpoledne. Hrozně se mu to líbí. On to rozloží a pak mi kousky podává – nejdřív to zkouší sám, ale když mu to nejde, tak zavolá máma, dá mi puzzlík a já ho musím ložit. Je to docela sranda. Když to netrvá tři hodiny :-))).

Dopoledne jsme ještě čekali návštěvu. Měla přijet moje kamarádka – spolužačka ze základky. Domlouvaly jsme se, že dorazí po deváté, abychom mohli jít s Kubíčkem spát jako vždy po jedenácté. Jenže kamarádka se cestou zdržela, kvůli objížďce a dorazila až v jedenáct.

Kubík už byl tou dobou docela protivka – měla jsem v plánu mu dát oběd, že si zatím s Petrou popovídáme a že jídlo Kubíčkovi zvedne náladu. Náladu mu ale zvedla Baruška – což je Petry fenka – respektive ještě štěně ridgebacka. Kubíkovi se hrozně líbila a je na děti zvyklá, takže byla strašně hodná a v pohodě. Jedinej problém jsem tak měla já se svojí alergií, ale na tu chvíli se to dalo vydržet.

Když se Kubík vyblbnul s pejskem, tak jsem mu dala ten oběd a pak už se Petra zvedla, že půjde. Ani jsem jí nepřemlouvala, protože už bylo půl jedné a Kubík i já jsme měli dost. Hned jak jsme jí vyprovodili, tak jsme zalehli do postele a spali. Kubík se vzbudil už ve dvě a byl vyspinkanej. Já bych teda zvládla spát i dýl, ale co se dalo dělat.

Tak jsem vstala a šla udělat svačinu. Sobě kafčo, protože bylo potřeba trochu se probrat – cestou jsem ještě stihla spořádat celou bílou čokoládu. Byla moc dobrá. Po svačině si Kubík opět přinesl puzzle...

Naštěstí ve čtyři přijel taťka domů a osvobodil mě od Kubíka i od puzzlí. Kluci odjeli pryč a já měla čas jen na sebe. Tak jsem si dala konečně tu teplou vanu, co si slibuju už pár dní a pak se vypravila na tancování.

Holky mi říkaly, že prý mám bříško níž. Je to možný, já se tak nesleduju :-)). Jediné, co jsem zaregistrovala, že mi vylézalo z trička víc než minule :-))). Dneska byla poslední hodina tancování a musím se přiznat, že jsem na začátku vůbec nečekala, že se dotancuju až k ní.

Když jsem přišla domů, tak Kubík už spinkal. S taťkou jsme si dali večeři a já se vrhla na sepsání deníčku.

Co dělám?

Co dělám?

Noc byla nádherná. Zlatá moje postýlka!!! Žádná bolavá záda – sláva. Dokonce jsem ani v noci nemusela na záchod a spala na jeden zátah. Paráda.

Taťka  odcházel někdy kolem páté do práce, ale to jen, že jsem to zaregistrovala, tak jako z veliké dálky... a spala jsem dál.

Kubík se vzbudil v 7 a ještě jsme se chvíli váleli v posteli. Protože mě dnes čekala kontrola u doktora, musela jsem za chvíli zavelet, že se bude vstávat a šla udělat snídani. Po snídani jsme to měli tak akorát, že jsme se oblékli a vyrazili k doktorovi.

Už včera jsem psala kamarádce Nikole, zda by mohla přijet a Kubíka pohlídat – respektive povozit v golfkách než si to u doktora vyřídím. Bylo jasné, že Tom se z práce nebude moct urvat kvůli té naléhavé pracovní záležitosti a nechtěla jsem ho ještě stresovat tím, že ho potřebuju na hlídání. Kubík to s Nikolkou zvládnul parádně.

U doktora vše probíhalo podle klasického scénáře. V poradně jsem se zvážila – 91 kilo – inu po dovolené je to raz dva. To bylo samé grilování a mlsání v cukrárně :)))) Zvláštní je, že mě to netrápí. Když jsem byla těhotná s Kubíkem, tak jsem při devadesáti kilech už byla „na prášky“. A hlavně bych to ani nikdy nepřiznala, že už vážím tolik. :))
Pak mi sestřička změřila tlak – 111/64 a zkontrolovala moč. Pak přišlo napojení na monitor a dneska Hanička spolupracovala a nespala. To jsem byla ráda. Přesto mě tam sestřička nechala celkem dlouho – vyřizovala si totiž něco po telefonu a neměla čas... No darmo mluvit.
U doktora byla prohlídka příjemná jako vždy. Prohmatal bříško, na ultrazvuku zkontroloval polohu – Hanička je pořád hlavičkou dolů a symetricky, zkontroloval množství plodové vody a uložení placenty. Všechno je tak, jak má být. Dokonce i udělal fotečku. Je na ní profil – pootevřená pusinka a nos. To co je nad pusinkou a končí u nosu je placenta. Pak jsem se ještě doktora zeptala, jestli ví, kolik malá váží. Tak jí velice ochotně přeměřil a tak vím, že má Hanka přibližně 2,7 kg. Prý pokud se narodí na termín, tak by mohla být zhruba stejně, jako měl Kubík (3,12 kg) – tak jsem zvědavá. Jsem hlavně ráda, že nevypadá na žádného obříka. :)
Další kontrola mě čeká za týden.

Od doktora jsem se dostala před 11, takže jsme se vydali na cestu domů. Po cestě jsme nakoupili a doma něco málo pojedli a šli do pelíšku. Usnuli jsme tak nějak ve dvanáct a ve dvě se Kubík vzbudil s pláčem a volá „není, není“. Něco ošklivého se mu muselo zdát a byl docela dlouho k neutišení. Nakonec přestal plakat, tak jsem ho ještě položila a přitulila se k němu a v ten moment on ještě usnul. Já už nespala, ale povalovala jsem se u něj.

Před třetí přišel domů taťka a Kubík akorát začal procitat. To bylo radosti, že má doma parťáka na blbiny. Dali jsme si společně sváču a pak poklidili v kuchyni. Byl tu bordel jako v tanku. Všechny hračky rozházený, drobky po zemi... no fakt hrůza. A ve čtyři měli přijít studenti na angličtinu. Jenže pán mi volal, když jsem spala... nevím, co chtěl, protože jsem se mu už nedovolala nazpátek, ale odhadla jsem, že asi nepřijdou. :-) Nepřišli. :-)))

To vůbec nevadilo, alespoň jsem mohla jít na procházku s taťkou a Kubíkem. Zjistila jsem, že je potřeba Kubíkovi koupit nějaké kalhoty. Všechny, co má už jsou mu krátké. Nějak nám roste jak z vody. Pořídila jsem mu hned troje. Tak mám radost, že má zase co na sebe. A sobě jsem koupila noční košili do porodnice... je rozumně dlouhá a má zavazování mezi prsama, takže se v ní bude dobře kojit. A za 89 korun jsem jí tam nemohla nechat. :-)))

Cesta zpátky domů nám trvala poměrně dlouho, protože Kubík měl zase moře práce. Sranda byla, když si začal hrát na takové prašné cestičce a taťka mu povídá, ať toho nechá, že bude špinavej. Tak on poslušně pustil ten zaprášenej kamínek a pak si do toho prachu sednul. Hrozně mě to pobavilo – což nebylo výchovné, ale nemohla jsem s tím nic dělat. Myslím, že teď se tomu místu budeme muset pár dní vyhýbat, jinak se tam bude Kubík chtít zase válet, když to byla taková legrace. :-)

Doma jsem udělala večeři a kluci si pak chvíli hráli. Pak šli do vany, já připravila mlíčko a šli spinkat. Už je tam celkem dlouho klid a taťka pořád nikde – tak je možné, že usnul taky. Já si tu u sepisování deníčku povídám s Janney a Tygřímámou – to víte, už jsem měla absťák. A ještě bych chtěla probrat fotky z dovči, tak uvidíme, zda se mi to podaří.

Jak se cítím?

Už je mi to skoro blbý pořád psát, že se mám dobře. Ale je to tak. Takové těhotenství bych přála každé nastávající mamince.
Je pravda, že když se Hanička rozhodne, že se začne protahovat, tak už je to nepříjemné a občas šťouchne bolestivě, ale to je snad jediné, co mě tak nějak „trápí“ pravidelně.
Záda mě dneska vůbec nebolí – za což vděčím své postýlce – a ani bříško netvrdne, spí se mi dobře. Jen doufám, že to tak vydrží i nadále. :-)

Diskuze: maminka/rodime-online/rodime-v-primem-prenosu/nadule1

Co dělám?

Co dělám?

Kubík nakonec usnul chvíli před desátou. Spal dobře a vstávali jsme opět až v půl osmé. Udělala jsem Kubíkovi mlíčko, a když ho vypil, tak jsme se oblékli a šli na snídani. Po snídani jsme se trhli od zbytku party – ti šli zkusit znovu štěstí s Mumlavskými vodopády – a vydali jsme se směrem na Čertovu horu.

Plán byl takový, že dojdeme k Mamutímu můstku, tam si dáme nějaké občerstvení v restauraci a pak se vrátíme dolů. Cesta byla celkem dobrá, i když místy náročná. Ale šli jsme pomalinku a hodně odpočívali. Taťka dával velikej pozor, abych to nepřeháněla. Cítila jsem se ale výborně a tak jsme stoupali.

Když jsme dorazili k Mamutímu můstku, zjistili jsme, že tam žádná restaurace ani občerstvení není. To byla trochu zrada, protože jsem s sebou nebrala svačinu pro Kubíka – jen pití. Spolehli jsme se na informace z mapy, kde byla restaurace zakreslená. Poučení pro příště.

Naštěstí Kubík ještě papat nechtěl a tak jsme šli dál. Cesta se hodně zlepšila a tak jsme se rozhodli, že zkusíme pokořit vrchol a že nahoře uvidíme, zda využijeme cestou dolů lanovku. Problém je, že já mám hroznej strach z výšek, takže lanovka je pro mě noční můra. Ale řekla jsem, že to omrkneme a uvidíme, zda to půjde nebo ne.

Poslední úsek cesty byl zase trochu náročnější, ale těsně pod vrcholem už bylo otázkou cti to dojít :-). Dokonce u lanovky byl i stánek s občerstvením. Ovšem nabídka bagety a sekané mě nikterak nenadchla. V tu chvíli akorát spouštěli lanovku, která jezdila každou půl hodinu a tak jsme se šli zeptat, kolik stojí lístek a já že omrknu, zda to zvládnu.

Přišli jsme tedy k dvěma mužům, kteří pomáhali pasažérům se „nalodit“ a říkáme, že nemáme lístek a co s tím. Ten jeden povídá – to nevadí, stoupněte si sem na značky... a už jsme jeli... Ani jsem nestihla vydat hlásku. Chvíli ve mně byla malá dušička, ale za chvíli jsem se otrkala a dokonce i vytáhla foťák a udělala pár fotek z cesty lanovkou. Byla jsem na sebe pyšná. Protože ač se to nemusí zdát, tak pro mě byl tohle daleko větší výkon než vyšlapat ten kopec pěšky...

Bez problémů jsme zvládli i výstup z lanovky a musím říct, že i Kubík to zvládl parádně. Byl teda trochu vykulenej, ale moc hodnej. Za odměnu jsme mu koupili párek v rohlíku, což ho naplnilo neskutečnou radostí a vesele si výskal na celý Harrachov, čímž budil veselí a smích u ostatních pocestných. :-))

Pak jsme se připojili k našim, kteří už měli za sebou zdárný výlet k Mumlavským vodopádům a seděli v Mexické restauraci na obědě. Sice neměli moc výběr v nepálivých jídlech, ale to co jsme měli, bylo výborné, takže u nás vládla veliká spokojenost.

Kubík už začal být protivnej a bylo jasné, že potřebuje spinkat. Na to jsme byli připravení a vezli s sebou v autě kočárek. Tak jsme Kubíka naložili do kočárku a vydali se na procházku po Harrachově. Za chvilinku usnul. My se stavili v turistickém informačním centru pro turistickou známku. A pak se vydali procházkou směrem k bobové dráze. Chtěli jsme omrknout, kolik ta sranda stojí a jak mají otevřeno, že bychom tam odpoledne zašli a taťka s Kubíkem, že se svezou.

Kubík to asi nějak vyčuchal, protože v momentě, jak jsme k dráze došli, tak procitnul. A tak jsme na nic nečekali, koupili lístek a kluci jeli. Jedna jízda je za osmdesát korun, což se celkem dá. Ale ani Kubíkovi jedna nestačila a po dojezdu se dožadoval repeté. Jenže my jsme rodiče krkouni a tak jsme si prosadili, že už další jízda nebude. :-)))
Bylo nám jasné, že to bychom tam mohli taky jezdit do zavíračky...

Pak jsme se vydali zpátky k autu, kde jsme měli pro Kubíčka koupenou sváču s tím, že pak půjdeme do cukrárny na zmrzlinu. V cukrárně se k nám přidali ostatní členové výpravy, kteří mezitím byli na výletě na Čertově hoře. Jsou pořád krok za námi :-)))).

Cukrárna byl veliký zážitek. Výborný sortiment, nadstandardní obsluha a přijatelné ceny. Co víc by si mohl člověk přát. Já si dala kafíčko, protože absence poledního spánku už mi dávala zabrat a k tomu zmrzlinový pohár. Mňam.

Po návratu na chatu – to už bylo po šesté hodině – jsem okamžitě šla do sprchy, protože bylo fakt nutné smýt prach a pot z cest. Bylo to nesmírně osvěžující. Pak už se večeřelo. Dneska byly grilované klobásy – takže další mňamka. Myslím, že až půjdu v úterý k doktorovi, tak váha ukáže o něco víc než minule. :-)) No ale co, je to posledních pár dní, co si můžu užívat, tak toho musím využít.

Po večeři jsem si vzala noťáska a foťák a vrhla se na stahování fotek a sepisování deníčku. Taťka mezitím vykoupal a obstaral Kubíčka. Dneska Kubíček usnul bez problémů.

Jak se cítím?

Cítím se dobře. Dneska mě bolí nohy a v noci se můžu spolehnout na bolest zad, protože ta postel je fakt děsná. Ale už je to poslední noc, tak to nějak přežiju. Těším se ale na pohodlí domova.

A strašně moc se těším na zítřek. Jedeme se podívat na Renču a kluky do Benecka.

Diskuze: maminka/rodime-online/rodime-v-primem-prenosu/nadule1

Co dělám?

Co dělám?

Dnešní noc byla dobrá. Kubíček hezky spinkal a my taky. Jediná vada na kráse byla, že jsme se dostali do postele až po půlnoci. Ty taneční čtvrtky jsou náročné – než se po tancování dostanu domů, je čtvrt na deset a je pak těžké stihnout pelíšek v rozumném čase. :-))

Ráno se Kubík vzbudil v sedm a vstávali jsme kolem půl osmé, udělala jsem snídani a přemýšlela, jak uspořádat den, abychom stihli zabalit, najíst se a nešli spát po obědě... Dobalit věci byla celkem makačka. Kubík dneska odmítal spolupráci a neustále mi vše z tašky zase vyndaval. Jelikož nepomohla ani důrazná domluva, dostal jednu na zadek. Tak se na mě naštval a šel si hrát do rohu s traktorem. No a já měla klid a vše dobalila.

Kolem jedenácté už byl Kubík pěkně protivnej a tak jsem vymyslela, že po jídle půjdeme do vany – tam se snad probere. Ve vaně se mu líbilo a poctivě jsme se umyli, abychom jeli do hor čistí. Nechala jsem Kubíčka, ať se cachtá a já už z vany vylezla a jen jsem hlídkovala. Pak už to i Kubíka přestalo bavit, tak jsem ho vzala ven, osušila a oblékla.

Bylo vidět, že ho voda trochu oživila a naštěstí se ozval i taťka, že vše jde podle plánu a že bude v půl jedné doma. Hned jak přijel, tak začal nosit věci do auta a v jednu hodinu jsme už byli na cestě do Harrachova. Já dostala pochvalu, jak jsem to všechno zvládla zabalit a připravit – to mě moc potěšilo. Jen doufám, že jsem nic zásadního nenechala doma. ;-)

Cesta byla příjemná a docela rychle utekla. Kubík usnul hned, jakmile jsme vjeli na dálnici, vzbudil se v Praze, kde jsme chvíli popojížděli v koloně. To zpomalení ho vždycky probere. Až do Harrachova už byl pak vzhůru, ale naštěstí se zabavil hračkami a koukáním z okna, takže byl moc hodnej.

Mile mě překvapilo, že ani v Harrachově jsme nebloudili a hned našli chatu. Teď už jsme ubytovaní a čekáme, až nám pan správce přijde ještě na večer zatopit – to by mělo být každou chvíli – a pak se ještě chystáme s taťkou do města. Trochu ho prozkoumat a hlavně najít obchod, protože je taťka chlap... Včera dostal za úkol koupit chleba, abychom měli co jíst dnes k večeři, ale přeci ho nebude kupovat, když už bychom dneska jedli vlastně včerejší.... Mě se samozřejmě zapomněl se svým geniálním nápadem pochlubit – to jen, že jsem se před chvílí zeptala, tak kápnul božskou. Naštěstí je nás tu dost a tak při nejhorším od někoho kousek chleba vyžebráme :-)))

Podrobnosti o chatě a okolí napíšu zítra, až to tady trochu víc prozkoumáme. Dneska asi -kromě povídání se všemi účastníky - žádná větší akce nebude. No a já osobně půjdu do postele hodně brzo – asi hned s Kubíkem, protože toho mám jak buchet. Polední spánek chybí a to balení všech věcí a tak mě taky poměrně vyčerpalo.

P.S. Chleba jsme nakonec sehnali ve večerce ve městě, což byl nakonec jediný obchod, který měl ještě otevřeno. Tak to taťkovi vyšlo. :-))

P.P.S. Tak to spaní brzy neklaplo. Nakonec bylo posezení a povídání tak příjemné, že jsme seděli do půlnoci. Když jsem pak s hrůzou zjistila, že už je tolik hodin, tak jsem zavelela, že se jde do pelíšku.  Moje těhotenství je neustálým terčem vtipů. Je tu s námi totiž jeden člověk, který pracuje na částečný úvazek u záchranky a tak ho ostatní pořád straší, že mě bude rodit. On se to snaží přehrát na svoji partnerku, která u záchranky pracovala před mateřskou taky – a tak se pořád popichují. Je to legrace. Ale já se tedy zatím rodit nechystám. :-))

Diskuze: maminka/rodime-online/rodime-v-primem-prenosu/nadule1

Co dělám?

Co dělám?

Včera jsem usnula, jako když mě do vody hodí. Bez těch bolavých zad to šlo raz, dva. Kubík spal taky klidně a tak jsme se ráno vzbudili vyspinkaní do růžova.

Dnešní den se nesl ve znamení práce. Nějak se to na mě nahrnulo. Potřebovala jsem něco dodělat na počítači, udělat fakturu, v 10 přišla studentka na angličtinu a do toho mi ještě volala asistentka z firmy, pro kterou dělám překlady, že mi poslala na mail překlad, který potřebují celkem rychle přeložit.

Naštěstí se nic nejí tak horké, jak se to uvaří a tak jsem to všechno zvládla. Hlavně díky Kubíčkovi, který jako by to vycítil a byl dneska obzvlášť hodnej a prakticky nevyžadoval mojí pozornost. Stačilo mu, že jsme spolu v jedné místnosti a že čas od času mrknu, jak mu to hraní jde. Jezdil si s autem, prohlížel knížky, stavěl kostky. Takže než přišla studentka, měla jsem hotovou všechnu administrativní práci a na odpoledne mi zbyl ten překlad. Naštěstí na to zas až tak nespěchali – stačilo by jim to do pátku.

Když přišla Markétka, tak byl Kubík chvíli protivka. Ale měl nárok. Chápala jsem, že už ho štve, že si ho nevšímám a ještě k tomu se věnuju někomu cizímu. Tak jsem jí dala práci a vzala si Kubíka na klín a ukazovala mu učebnici. Než Markéta udělala cvičení, byl Kubík zase spokojenej, slezl z klína a šel si hrát. Holt jen potřeboval vědět, že jsem tu v první řadě pro něho.

Jsem ráda, že si to takhle občas vyzkouší, protože až tu bude Hanička, tak se bude muset o mojí pozornost taky dělit. Ono je to dobré i pro mě, protože už tak trochu vím, co na něj v takovém návalu žárlivosti zabírá. Snad to tedy pak budeme mít jednodušší.

Když studentka odešla, dali jsme se do přípravy oběda. Dneska jsem dělala jen takovou hustou zeleninovou polévku. Kubík mi chtěl pomáhat a pořád mi ze špajzu nosil ingredience. Ještě neví, že med a zavařené třešně do polévky nedáváme. :-) Dokonce někde stihnul i najít dudlík – a tím mi dal jasně najevo, že mám zpoždění, že už se mu chce spinkat.

Taky hned po obědě zalehl do postýlky a usnul. Zato já usnout nemohla, protože mě honila mlsná. A jak. Tak jsem se vydala do kuchyně, do tajné zásobárny oplatek. Snědla jsem tři na posezení. No hrůza. Ale pak se mi ulevilo, zahnala jsem chutě a šla si taky zdřímnout. Usnula jsem hned a vzbudil mě až Kubík, když mi dělal malá, malá. To je stejně krásný probuzení. Ještě chvíli jsme spolu laškovali v postýlce a pak už chtěl Kubík papat.

Dneska teda svačinu neodbyl a snědl rohlík a půl se sýrem a k tomu celé velké rajče. Ještě se dožadoval dalšího, ale rajčátko už nebylo. Když jsme dojedli, tak už rachotily klíče ve dveřích a přišel taťka.

Chvíli jsme si povídali a pak si vzal Kubíka ven, abych se mohla věnovat tomu překladu. To bylo super, protože jsem na to měla klid a tím pádem to bylo i rychleji hotové. Naštěstí toho nebylo moc, jen něco přes dvě stránky. Hned jsem ho tedy i odeslala, abych na to ještě nezapomněla. Než se kluci vrátili, stihla jsem i pročíst pár příspěvků na BOLu.

Taťka dostal za úkol cestou koupit rohlíky k večeři, takže když kluci přijeli, vrhli jsme se na jídlo. Pak už bylo na Kubíkovi vidět, že je unavenej, tak ho vzal taťka do koupelny, já připravila mlíčko a Kubík ho pak vypil a usnul.

Já si zatím za odměnu pustila na netu Ordinaci a ještě řešila pár pracovních drobností. Dnešek byl skutečně od rána prací nabitý, ale přiznám se, že mi to udělalo dobře. Prostě se mi líbí pocit, že mám i jiné využití než se „jen“ starat o dítě. No a upřímně je to díky podpoře manžela, protože kdyby se Kubíkovi tak bezvadně nevěnoval, tak bych já těžko mohla odpoledne trávit překladama a učením.

Jak se cítím?

Cítím se moc dobře. Vůbec si nepřipadám, že bych měla za nějaký dva týdny rodit.

Záda ani dnes nebolí. Jen mě zase začala pobolívat stydká kost. Ale to jsem měla i s Kubíkem. Ke konci už mě bolela pekelně, takže zatím je to ještě dobrý. :-)))

Diskuze: maminka/rodime-online/rodime-v-primem-prenosu/nadule1

Co dělám?

Co dělám?

Dnešní noc teda nebyla nic moc. Večer Kubík nemohl usnout (ale to jsem se ani moc nedivila, vzhledem k tomu dlouhému spánku po obědě). Naštěstí byl ale hodný a tak jsme mohli pěkně všichni ležet v posteli.

Usnuli jsme kolem desáté, což by bylo dostačující, kdyby se Kubík v noci nebudil. Mám podezření, že mu rostou zuby. Ještě mu 4 chybí, tak si myslím, že to můžou být oni. Uvidíme.

Ráno jsme vstávali s taťkou v půl sedmé. Dneska si Kubík nechal donést Sunar do postýlky a pil ho tam. Rozloučili jsme se s taťkou a ten odešel do práce. My pak pokračovali klasickými rituály.

Přemýšlela jsem, co budeme dnes s Kubíkem dělat. Venku začalo svítit sluníčko, tak se mi tam moc nechtělo, proto jsem naplánovala procházku až na odpoledne s taťkou. Ráno jsme si tedy hráli doma. Hodně jsme si četli. Oblíbená je teď knížka „Co se děje na statku“. Je plná obrázků zvířátek a zemědělských strojů. Dneska se Kubík naučil nové slovo: PÁV. Sice úplně nechápu, co dělá páv na statku, ale to není podstatné. :-))

Po deváté jsme se vrhli na přípravu oběda. Kubík podával brambory, já loupala, myla a krájela. Pak jsem ještě chtěla oškrábat okurky na salát.... Kubík mi také asistoval. To spočívalo především v ochutnávání již oškrábaných okurek. Snědl mi takhle třičtvrtě salátovky. Salát dělám vždy minimálně ze tří, protože ho máme doma všichni rádi, takže i po Kubíčkovo nájezdu zbylo na salát dost. A Kubík byl nasvačený.

Těžko jsem mu vysvětlovala, že je nastrouhám sama. Moc mi chtěl pomáhat a nechápal, proč mu to nechci dovolit. Ale nakonec jsem ho zabavila knížkou a mohla dokončit přípravu oběda. K bramborám jsem udělala kuřecí plátky – jen tak přírodně. V půl dvanácté jsme už obědvali a na Kubíkovi bylo vidět, že mu chutná. Snědl půlku kuřecího plátku, tři brambory a kopu okurkového salátu (zálivku dělám citrónovou, takže to klidně může).

Po obědě jsme šli do pelechu a celkem rychle usnuli. Já se vzbudila v půl druhé a úplně mi zatrnulo, protože ve dvě měly přijít holky na angličtinu. Jsou naučené, že jen prozvoní na telefon – kdyby náhodou Kubík spal, tak aby ho nevzbudily. A já měla telefon v kuchyni a ještě vypnuté zvonění. Spát o něco déle, tak je propásnu. :-))

Tak jsem vstala, oblékla se a šla si pro telefon. Mezitím se vzbudil i Kubík, ale než jsem ho stihla oblíknout a přebalit, tak už holky prozváněly. Tak jsme jim šli dolů otevřít. Holky chodí na angličtinu spolu, aby jedna mohla hlídat Kubíka a druhá se mezitím učí a pak se prostřídají. A tak Terka dostala za úkol přebalit a oblíknout Kubíka. Jenže on s ní vůbec nespolupracoval, tak jsem musela zasáhnout. Tedy se mnou nespolupracoval taky, ale já si na něj troufnu víc a nakonec jsem zvítězila. :-)

Holky tu byly dvě hodiny a Kubík si to s nimi moc užil. Hlavně ta mladší to s ním umí a vždy si krásně hrajou. Ona se nebojí s ním dělat různé kraviny a to se mu líbí. Navíc mu samozřejmě projde víc, než by mu prošlo se mnou. A také jsou to zase jiné podněty, které holt ode mě nemá.

Když holky odcházely, přišel akorát taťka z práce. Tak jsme se oblékli a vyrazili všichni na procházku. Šli jsme do nákupního centra, protože jsem potřebovala dokoupit pár věcí v drogerii a taky něco k večeři.

Cestou Kubík krásně cupital. Dneska jsme šli trochu jinudy – kolem obchodů, to bylo něco pro Kubíka. Je tam jeden vietnamskej krámek – tak tam jsme byli snad 15 minut. On se ještě ten náš modrookej blonďák těm vietnamcům líbí a lákají ho na hračky a podobně. Takže si vyzkoušel různá hopsadla a pohrál si s větrníky... Až mi to už bylo nepříjemné.

Úžasné bylo i nakupování v drogerii. Kubík se okamžitě chytnul malého vozíku a už jsme jeli. Člověk ho musí hlídat, protože jinak je schopnej ho během chvilky zaplnit nákupem. Naštěstí ještě pořád si nechá vysvětlit, že to a to kupovat nebudeme. Kritický okamžik přichází v době, kdy máme nákup zaplacený a je potřeba vrátit vozík na místo. To se nikdy neobejde bez řevu a slziček.

Po drogerii jsme ještě navštívili potraviny, kde jsme si Kubu udobřili rohlíkem. (Zatím se nám ještě daří ho rohlíkem opít. :-)). Nakoupili jsme večeři a vydali se zpět domů. Kubíka už bolely nožky a tak se nechal od tatínka nést a já nesla tašky s nákupem. Uf uf. Bylo to docela těžké. Nějak mě nenapadlo při tom nakupování, že s sebou nemáme kočár a tak jsem se rozjela víc, než bylo nutné.

Když jsme přišli domů, tak jsme si dali večeři a na Kubíkovi už bylo vidět, že je unavený. Taťka ho tedy vzal do koupelny, já mu zatím uvařila mlíčko a Kubík prakticky ihned po jeho vypití usnul.

Ještě se mi podařilo poklidit v kuchyni a pak jsem si sedla k počítači, že sepíšu deníček. Až ho odešlu, čeká mě ještě jeden pracovní restík, tak na něm budu chvíli pracovat a pak už půjdu do pelíšku. Zítra ráno mě čeká kontrola u lékaře, tak se docela těším.

Jak se cítím?

Dneska se cítím dobře. Konečně jsem dohnala své spací resty a mám dobrý pocit z pracovní činnosti. :-))

Diskuze: maminka/rodime-online/rodime-v-primem-prenosu/nadule1

Co dělám?

Nic mě nebolí a s únavou je to mnohem lepší než včera, ale pár hodin spánku ještě chybí. Doufám, že dneska to zvládnu bez neustálého courání na záchod. :-)))

Diskuze: maminka/rodime-online/rodime-v-primem-prenosu/nadule1

Co dělám?

• 1.díl: Jak se rodila Hanička
• 2. díl: Termín porodu
• 3. díl: 9 dní do porodu
• 4. díl: 22 dní do porodu
• 5. díl: 32 dní do porodu
• 6. díl: 46 dní do porodu