Porod Kristýnky od MikeFree

Kristýnka se narodila 3.6. v 19:55 měří 48 cm a váží 3000 g přesně. Obě jsme naprosto v pořádku a vše proběhlo bez komplikací.

Rodičům moc gratulujeme, mamince přejeme rychlé zotavení po porodu a Kristýnce do života moře štěstí a zdraví.

MikeFree vypráví o tom, jak probíhal porod Kristýnky

Ahoj holky,

tak konečně se ozývám. A jak že to vše proběhlo?

Jak mě upozorňovala jedna maminka na cvičení, která říkala, že dokud se cítím mizerně, tak se porod nechystá. Po týdnu, kdy jsem byla ráda, že lezu, jsem se probudila se skvělou náladou a poměrně funkční, jak jen to s tím pupkem šlo. Navázala jsem na víkendové úklidy a ještě večer jsem uvařila večeři...No i když pak už mi ta energie pomalu začala docházet.

Kolem půlnoci jsem konečně usnula vedle svého pochrupujícího miláčka. Užili jsme si fajn den a už jsem se moc těšila na další den, až vyrazím na cvičení.

V 1:30 mne vzbudil pocit, že jsem si krupla, tak jsem se vyvalila z postele a vyrazila na záchod, ale po návratu do postele znovu, tak jsem ještě vynadala malé, ať si nehraje s tím močovým měchýřem a vyrazila jsem znovu na záchod, ale už cestou toho vyteklo trochu víc. A tak jsem si konečně uvědomila, že to uniká kapka za kapkou. Už mne to naviklalo, zda to není plodová voda. Vzala jsem si ručník, složila ho na postel a zalezla zpět.

A teď to důležité: jak to oznámit Romanovi, aby nezačal trojčit? Opatrně jsem mu dala pusu, nic. Tak jsem s ním trochu zatřásla, ozvalo se nějaké zahučení. To už jsem ztratila nervy, surově jsem do něj dloubla a konečně se zadařilo a on otevřel oko. „Miláčku, asi mi odtéká plodová voda.“ povídám mu. „To bude dobrý.“ zavřel zase oko a začal usínat. Tak jsem mu to ještě dvakrát musela zopakovat, než mu došlo, co říkám. Konečně začal mluvit k věci a řešit to se mnou. Navrhoval počkat doma, zda začnou bolesti, nebo zda voda praskne úplně, nebo zda se jakkoliv jinak potvrdí, že jde opravdu o začínající porod. Musela jsem mu vysvětlit, že když praskne voda, tak se musí jet do porodnice okamžitě. Dohodli jsme se, že se vysprchuji a že se snad ukáže, zda je to opravdu plodová voda. Sprcha mě utvrdila v tom, že jde o plodovou vodu a tak jsem Romanovi oznámila, že pojedeme.

Než jsem se oblékla, tak Romča nachystal tašku a posháněl všechny potřebné doklady.
Kolem 2:30 již zvoníme na porodnici. Sestřička mne zve, zatím samotnou dovnitř. Musím se převléct do noční košile a vyrážím na monitor. Zjišťujeme, že skutečně jde o plodovou vodu a je tedy jisté, že již porodnici s břichem neopustím. Monitor se ovšem tváří stejně jako předchozí týdny v poradně – tedy srdíčko klidné a kontrakce žádné. Přichází paní doktorka a zjišťuje, že čípek je stále tvrdý a má cca 2,5 cm. Jsem tedy vyzvána, abych tatínka zatím poslala domů, že to ještě bude trvat, že mu dám vědět, až bude na čase přijít. Beru věci a ulehám do postele.

Nervozita z neznámého mne nenechá usnout a okolo 4:00 začínám pociťovat očekávané bolesti. Nabírají sice na intenzitě, ale prozatím se to dá vydržet.

V 6:00 další monitor, kde se již objevují kontrakce, ale velice slabé a ačkoliv já oka nezamhouřila, tak malá podle všeho spinká.

9:00 pro mne přichází sestřička kvůli dalšímu monitoru a prohlídce u paní doktorky. Bolesti již sílí, takže mi dělá problém vydržet ležet v jedné poloze celých 20 minut. Avšak jak jinak, než že na monitoru se nic moc nezměnilo a prohlídka dopadla děsivě. Já již skuhrala s bolestmi, ale paní doktorka zjistila, že porod je stále v nedohlednu, protože čípek má stále 1,5 cm.

12:00 další monitor a výsledek stejný. Nechápu to, protože já už nemůžu bolestí ležet, sedět ani stát. Zatím alespoň zabírá horká sprcha, i když křížové bolesti stále sílí a i ta sprcha přináší pouze minimální úlevu.

Když mne vidí sestřičky, jak už nemůžu, tak navrhují, ať zavolám přítele, aby mi mohl být oporou. Bohužel ten je v práci a teď se odtud nedostane. Čekám do 14:00, zda se neozve, že jede, ale stále nic. A tak volám mamce, zda by byla ochotná za mnou přijít. Moc se mi uleví, když slyším „za čtvrt hodiny jsem tam.“

Než mamka dorazila, tak jsem stihla vířivku, ve které jsem dostala antibiotika, jelikož to již bylo 12 hodin, co mi odtéká voda. Vířivka byla super, jen kdyby mě tolik nebolela ta záda. Ani sestřičky to se mnou nemohly vydržet a tak jsem je konečně ukecala a dostala jsem něco na bolest. Ve chvíli, kdy dorazila mamka, jsem už měla kontrakce po dvou minutách, ale díky injekci na bolest jsem měla ty dvě minuty mezi klid. V mezičasech jsem strčila mamce telefon, aby mi přečetla vaše příspěvky z rodíme online.:-) Také se mi díky menším bolestem konečně povedlo vždy na dvě minutky usnout. Tak jsem si trochu odpočinula a mohli jsme jít na další monitor a kontrolu. Monitor potvrdil pravidelné kontrakce, problém byl, že byly stále příliš slabé. Kontrola byla také pozitivnější, konečně se čípek vstřebal a já se začala otvírat. Ba dokonce jsem již byla otevřena asi na 4 prsty.

A tak jsem zase začala nahánět tatínka, aby u toho mohl být. K mé radosti už šel z práce a již se chystal za mnou. Dorazil v moment, kdy jsem byla otevřená na 6 prstů. Ještě jsme ho chvilku nechali čekat na chodbě, až když přišla sestřička, že jdeme na to, tak se mamka s Romanem prohodili. Dostala jsem kapačku pro posílení kontrakcí a začali jsme se všichni chystat na tlačení.
To jsem si myslela, že přichází to nejhorší, ale když jsem začala tlačit a slyšela jsem, že už leze, tak jsem najednou měla spoustu sil. Pomalu jsem přestávala vnímat a jen jsem vždy zaslechla, jak Roman říká, že už vidí, jak leze. A najednou to tu bylo, hlavička prošla, teď už jen jednou zatlačit a byla venku celá. Taková moje malá smotaninka a začala plakat. S veškerým přemáháním jsem od ní odtrhla oči a koukla jsem na Romana, který na tom byl úplně stejně. Nevěděl, zda má koukat na malou nebo mi dát pusu. Poslala jsem ho, aby malou vyfotil. Zprvu vypadal jako by nevěděl, co po něm chci.

Když malou otřeli a oblékli, tak mi ji zkusili přiložit na kojení a malá se toho hned chopila a hned krásně začala tahat jak divá. Potom mi ji sestřička dala. To byl naprosto nezapomenutelný pocit štěstí. Ještě teď mi tečou slzy radosti, když na to vzpomínám. A dochází mi, že si pořádně nepamatuji, jak odešla placenta a že mě vůbec šili. Když jsem si malou chovala, tak také sestřičky došli pro mamku, která čekala na chodbě, ať se přijde podívat. A tak jsme tam tak plakali a všichni jsme si malou chovali.

Po dvou hodinách jsme se sbalili a vyrazili jsme na oddělení šestinedělí, kde si na noc sestřičky vzali malou k sobě. Ale už po třech hodinách jsem se budila a strašně mi chyběla.
Je až neuvěřitelné, že už jsou to skoro tři týdny. Je to moje zlatíčko, moje srdíčko, bez kterého si už teď neumím představit život.

Neexistuje nic krásnějšího než přivést na svět nový život.
Loučí se Míša, Roman a Kristýnka