Porod Tobiáška od Renie

10. 6. 2014 v 15:43 se nám narodil syn Tobiáš. Měří 49 cm a váží 3 480 gramů. Oba jsme v pořádku. Vše šlo bez komplikací.
Renata

Rodičům moc gratulujeme, mamince přejeme rychlé zotavení po porodu a Tobiáškovi do života moře štěstí a zdraví.

Renie vypráví, jak její porod probíhal

Ahoj holky BOLky!

Hlásím se po delší odmlce už jako novopečená maminka. Přemýšlela jsem nad tím, že mi ta druhá polovina těhotenství hrozně rychle utekla, vlastně ani nevím jak. Pamatuju si to jako dneska, když jsem šla na gynekologii s tím, že mám tři pozitivní těhotenské testy a odnesla jsem si z ultrazvuku na fotce malou tečku, která se začala hnízdit v děloze. Teď je červen a z malé tečky je malé miminko, které je schopné samo dýchat a leží ve své postýlce. A jak to probíhalo při jeho porodu? To se vám budu snažit v následujících řádcích popsat.

Týden začal jako každý jiný předtím. V pondělí ráno odešel Tonda v 6.00 hodin do práce a já jsem se pustila do úprav sepsaného deníčku, který jsem následně poslala Nadi. V noci z neděle na pondělí jsem špatně spala, asi jenom dvě hodinky, protože už jsem se nemohla pořádně uvelebit. Bříško bylo velké a já jsem se cítila jako nafouknutá bublina, která mohla každou chvilku prasknout. Dopoledne mi přišla smska od kolegy, že potřebují dát dohromady účetnictví, protože jim má přijet kontrola. Musela jsem k tomu na chvilku sednout, ale nemělo to žádný význam, protože jsem se nemohla soustředit. Řekla jsem si, že to odložím na zítra. Vyprala jsem prádlo, něco málo poklidila, uvařila a den utekl šílenou rychlostí. I když jsem toho moc nenaspala, tak jsem unavená nebyla a šla jsem spát až po půlnoci. Převalovala jsem se na posteli a nemohla jsem usnout. Střídavě jsem pospávala, byla vzhůru, chodila na záchod, koukala do stropu, poslouchala jsem mp3ku a najednou bylo úterý 6.00 ráno a Tonda vstával do práce.

Když odešel, tak jsem se rozhodovala, co budu dělat. Nakonec jsem se rozhodla pro nákupní variantu. V ledničce skoro nic nebylo a já jsem měla chuť na čerstvé rohlíky a šunku. Sedla jsem do auta a jela jsem do Penny Marketu nakoupit. Když jsem byla u těch zmiňovaných rohlíků, tak jsem je nabrala do sáčku, otočila jsem se, a když jsem chtěla dát rohlíky do nákupního vozíku, tak jsem ucítila, jakoby mezi nohama něco povolilo a začalo se to valit ven. Hned jsem věděla, že je to plodová voda. Stála jsem tam, voda ze mě tekla a já jsem přemýšlela, jak to udělám s nákupem, jestli ho tam mám nechat nebo normálně rychle zaplatit a odejít. Rozhodla jsem se pro variantu číslo dvě, ale ještě předtím jsem zavolala bráchovi, že mi praskla voda v Penny a potřebuju, aby přijel pro auto a nákup. (Musíte uznat, že člověk v takové situaci asi nemá moc buňky na to, aby dodržoval pravidla silničního provozu.) Mezitím jsem nějak zavolala manželovi, že mi rupla voda a že dneska rodíme. Skoro nic na to neřekl, jenom, že už jede. Voda mi praskla asi v půl 8, bratr potom přijel za 20 minut, a když jsme jeli k nám domů, tak mi v autě naskočily první kontrakce. Nebylo to nijak silné. Připadalo mi to jako bolesti břicha při průjmu.

Když jsme dorazili k nám před bytovku, tak už byl manžel na místě. Musel letět šílenou rychlostí, i když jsem mu celou dobu opakovala, že to vůbec není potřeba. Doma jsem sbalila zbytek věcí, osprchovala jsem se, manžel vzal tašku a vyrazili jsme směr ivančická porodnice.

Na porodním sále mě porodní asistentka napojila na monitor a mezitím se mě doptávala na zbytek informací, které ohledně mé osoby chyběly. Když mě odpojili z monitoru, tak jsem dostala jejich erární košili a s manželem nás poslali na pokoj. Na pokoji se intenzita kontrakcí začala prohlubovat. Bolelo to čím dál víc, ale ještě se to dalo vydržet. Porodní asistentka mi kolem poledne přišla dát klystýr. Přišlo mi, že když mi ho dala, tak kontrakce ještě víc zesílily.

Nevím už přesně, jak to bylo časově, ale vzpomínám si, že jsem nějakou dobu prodýchávala kontrakce, které mezitím zesílily. Snažila jsem se o správné dýchání, ale některé kontrakce byly tak silné, že jsem musela dýchat „na psa.“ Nejhorší bylo, že jsem dva dny nespala, takže jsem byla vyčerpaná, a když bylo mezi kontrakcemi, tak jsem usínala. To už byla chvíle, kdy jsem začala zvažovat epidurál, protože mi asistentka řekla, že jsem otevřená jenom na 3 cm. Šla jsem k porodu s tím, že to musím vydržet bez epidurálu, ale svoje rozhodnutí jsem přehodnotila. Byla jsem unavená a měla jsem strach, že nebudu mít sílu na tlačení. Doufala jsem, že zabere natolik, abych si mohla třeba na hodinu odpočinout a potom pokračovat. Probrala jsem to s manželem a potom jsem zavolala asistentku a řekla jí, že bych „epi“ přece jenom chtěla. Okamžitě zavolala anestezioložku a do 10 minut mi ho přišla píchnout. To byl fakt super zážitek! Jak mám při kontrakcích ležet klidně, schoulená v klubíčku a ještě nešít hlavou? Opravdu nevím. Navíc se anestezioložka nemohla trefit a rýpala se mi v zádech celkem dlouho. Když přišla jedna z těch nejsilnějších kontrakcí a já jsem ležela smotaná jak noviny, tak jsem to nevydržela a řekla: „Ku…, ta teda byla!“ Anestezioložka se začala smát a říkala, ať si klidně ulevím sprostě, že to nevadí, že slyšela i horší.

A teď přišlo už jen to nejtěžší. Musela jsem ležet na zádech, navíc rovně a k tomu všemu mnou probíhaly ty nejhorší kontrakce. Nemohla jsem to udýchat, dýchala jsem hodně rychle a mělce. Najednou jsem ucítila, že musím tlačit a prosila jsem Toníka, aby zavolal asistentku, aby mě prohlídla. Ta přišla a řekla mi, že epidurál zabral a že jsem otevřená na 8 cm a můžeme jít tlačit. To už byly kontrakce nesnesitelné. Musela jsem vstát z postele, opřít se o ni a trochu se pohupovat, aby na malého zafungovala gravitace. A opět, další nucení na tlačení. Vylezla jsem si na porodní křeslo a začala jsem tlačit. Vím, že jsem tlačila špatně a mohlo to být lepší, ale ty bolesti už byly takové, že jsem přestávala vnímat a chtěla to mít za sebou. Pamatuju si, že jsem se snažila poslouchat, co mi radí doktorka i porodní asistentka, ale i tak to bylo náročné. Bylo to jako film a pak to šlo mimo mě. Vím, jenom, že tlačím. Tonda je se mnou. Je tady. Podpírá mi hlavu. Porodní asistentka mi tlačí na břicho, aby malému pomohla ven. Nejde to. Ještě jednou zatlačím. Hlavička se nechce prořezat. Doktorka mi pomáhá. Roztahuje hráz. Fuj, to je pocit. Tlačím. Cítím malinké štípnutí. Nástřih hráze! Skoro to nebolí. Nadechnout. Raz, dva, tři, čtyři, pět. Už! Vidím ho! Malý je venku! Nepláče, sakra, proč nepláče? Nesou ho na pultík umýt a zkontrolovat. Pláče. Super! Je v pořádku! Zaslechla jsem, že se narodil v 15:43 hodin. Snažím se počítat…8 hodin od prasknutí vody. Sestřička mi ho přikládá na srdíčko. Držím ho. Je od krve a mázku, ale je krásný! Konečně je venku! Je tady s námi!

Potom už to šlo rychle. Malého dali tatínkovi, aby s ním šel do vedlejšího pokoje a mě mohli zašít. S doktorkou a asistentkou se smějeme. Vyprávím jí, jak jsem šla ráno nakupovat a že už si ty čerstvé rohlíky stejně dneska nedám. Doktorka kontroluje rozsah poranění a nemůže se přestat divit. Není potřeba ani jeden steh vevnitř. Malý prošel naprosto hladce. Takže se bude šít jenom nástřih a to je práce na pár minut. Probírali jsme průběh porodu, a protože mi občas uteklo nějaké to sprosté slovo, tak jsem se ptala doktorky, jestli ty slova zapíše někam do zprávy o vedení porodu. Říkala, že určitě, že to tam všechno bude. No prostě už bylo po všem, byla dobrá nálada a všichni jsme vtipkovali.

Když mě doktorka ošetřila, tak jsem konečně mohla na postel. Ležela jsem tam, vyčerpaná, ale naprosto šťastná. Manžel mě hladil po vlasech, po tváři, byl dojatý, říkal, že mě miluje, že jsem byla statečná. Dívám se na malého a nemůžu se na něj vynadívat. Je krásný, nádherný! Ani jsem nedoufala, že bude tak roztomilý. Vůbec není pomačkaný. Užíváme si ten pohled na našeho syna a první minuty s ním.

Sestřička potom malého odvezla. Přesunuli mě z porodního sálu na novorozenecké oddělení. Tonda i já jsme vyčerpaní. Loučíme se. Tonda přijde zítra i s babičkou. Zůstávám sama. Přemýšlím, jestli to nebyl jenom sen. Nebyl! Porod byl sice bolestivý, ale nebyl tak traumatizující, aby mě to odradilo od dalšího dítěte. Sahám si na bříško a není tam. Už je to tak. Jsem máma! Máme dítě! Nemůžu usnout. Koukám na fotku malého a nemůžu tomu uvěřit. Budím se každou hodinu, koukám na fotku a pořád tomu nemůžu uvěřit. Možná tomu uvěřím zítra, až ho budu mít u sebe. Budu ho mít u sebe už napořád. Jsem máma! Usínám a myslím na svého syna. Budu se o něho umět postarat? Budu dobrá máma? Nevím. Vůbec nic teď nevím. Budu mít spoustu času to zjistit. Můžeme začít hned zítra.

Už je to týden, co jsme z nemocnice doma. Hormony pracují. 

Už je to týden, co jsme z nemocnice doma. Jsme s malým u mojí maminky, abych nebyla na bytě sama, když je Tonda v práci. Hodně nám tady pomáhají. I tatínek pomáhá. Největší radost má z toho, že může malého krmit. Nemám dost mlíčka a musíme malého dokrmovat Sunarem. Užívá si to. Hladí u toho malého, povídá si s ním. Vím, že mě za to spousta lidí odsoudí, ale kojení mi nechybí. Odstříkávám mlíčko, dávám ho malému z lahvičky, protože se nechce přisát k prsu. Je u toho hysterický, protože si pamatuje, že v porodnici z prsa nic neteklo a on měl hlad. Nebudu stresovat jeho ani sebe. Líbí se mi to, že můj muž má kontakt s malým i při krmení. Tobík je přes den zlatíčko, skoro pořád spinká, v noci trochu zlobí, ale to už tak bývá.

Hormony se mi mlátí a emoce pracují. První dny byly těžké, ale teď už je to lepší a bude to lepší. Mám maminku, která svého vnoučka miluje, pomáhá mi, můžu si k ní přijít pro radu. Mám skvělého muže, který má zájem starat se o malého a nic nenechává výlučně na mně. Mateřství je velice náročná role a já se do ní zatím pomalu dostávám. Nejvíc mě štve, když nevím, proč malý brečí. Když vím, že je přebalený, nakrmený, tak už nepoznám, že ho bolí bříško. Mamka říká, že se do toho dostanu, ale já si tím nejsem jistá. Teď se cítím jako největší blbec na světě, ale tuším, že to tak má skoro každá novopečená maminka. Snad se to všechno srovná a my si s malým najdeme svůj rytmus. Je to zvláštní pocit, držet svoje dítě. Je to krásné a zároveň to nahání hrůzu. Tolik zodpovědnosti! Zodpovědnosti za jeho život. Uvědomuju si to moc dobře. Ráda pozoruju jak Tobík spinká, jak na mě kouká a těším se na to, až se poprvé usměje a řekne „mama, tata.“ Poprvé v životě mám jistotu. Mám jistotu, že ať se stane cokoliv, já budu jeho máma a on bude můj syn. Napořád…