Červen/1 - porod na spadnutí

• Lenižurka - má za sebou opět akční týden - plavání se Sárou, narozeninovou oslavu i chalupu
• MikeFree - zažívá psychicky náročné poslední dny těhotenství, snad hádky pročistily vzduch
• Amálie - už před okolím neutají své rostoucí bříško a také přemýšlí o změně pojišťovny
• Renie - je také ještě 2v1, ale o slovo se stále častěji hlásí poslíčky, občas zazlobí i v noci

MikeFree (24 let, 39. týden těhotenství, prvorodička)

Ahojky,

už před sebou mám snad posledních 10 dní. Začíná to být hodně náročné. Naštěstí jsme nachystané, takže můžu všechny bolesti a táhnutí a tlačení bříška prožívat s klidným srdcem, ale to čekání už je dlouhé a ukazuje se to na psychice všech v blízkém okolí, takže můj týden byl ve znamení hádek.:-(

Začátek týdne byl ještě v poklidu a já trávila dopoledne s mamkou, a nesla to vše docela dobře, protože jsem měla rozptýlení. Při úterní dopolední bouřce se bříško tvářilo, že už je to tu. Zprvu jen tak podivně táhlo, ale postupem času to přešlo v poměrně bolestivé tvrdnutí. A když už to bylo častější a pravidelnější, tak jsem se obrátila k metodě, kterou nám radila sestřička na cvičení, a vyzkoušela jsem horkou sprchu. Než jsem ze sprchy vylezla, tak mamka měla nachystané věci pomalu u dveří, že teda pojedeme. Musela jsem jí oznámit, že bříško furt trochu táhne, ale bolesti ustaly, takže se nikam nejelo. Začala jsem váhat, zda odpoledne chodit na cvičení, ale chvilku jsem si lehla a docela se uklidnila, tak jsem nakonec vyrazila, že co půjde, zkusím, když něco nepůjde, tak budu koukat, ale popovídám s maminkami a odreaguji se. I na cvičení ze mne byly všechny div živé, protože prý na mne bylo moc dobře poznat, že mi není dobře, a tak všechny včetně sestřičky čekaly, kdy zahlásím poplach. :-) Naštěstí je cvičení na poliklinice hned proti vchodu do nemocnice, takže by se nijak složitě nemusela řešit doprava do porodnice, takže jsme se tomu jen smály. Cvičení dopadlo dobře a my jsme stále 2v1.

No a pak už to začalo. Mamka se asi o to více začala strachovat, že se to blíží a začala za mnou stále chodit, že je potřeba udělat toto a tamto a že bych to raději měla udělat jinak...No a toho už na mne bylo moc, teď kdy jsem ráda, že sotva lezu. A tak jsme se pohádaly prvně s mamkou, o den později s tetou, naštěstí budoucí tatínek je splachovací a má se mnou výdrž, takže mne drží a jen díky němu to zvládám.

V sobotu, abych se trochu odreagovala, jsme vyrazili na den dětí, který pořádaly zdejší úzkokolejky a tak jsem se kochala tou spoustou dětí a říkala si, jak už za rok tam budeme také s malou. Moc už se na to těším.

V neděli Roman uznal, že nejvíce mi po psychické stránce pomůže, když se sebereme a poctivě uklidíme celý byt tak, abych mohla být v klidu, kdyby se malá rozhodla jít ven. A tak jsme celý den strávili úklidem a musí se nechat, že to docela zabralo a mně se krásně usínalo.

Takže hurá do posledních 10ti dnů a přeji všem krásný týden, Míša.

Amálie (30 let, 22. týden těhotenství, prvorodička)

Ahoj BOLky,

tak další týden za námi, super...

Tenhle týden mi ještě stále doznívaly dozvuky nemoci, co jsem prodělala minulý týden. Rýma téměř ustoupila, což se dalo čekat, nevěřím, že tam toho vůbec mohlo v té hlavě být víc, ale co je horší, přešlo to do kašle. To u mě nebývá standardní, spíš to rýmou končí, ale asi jsem teď fakt taková náchylnější..., ale nasadila jsem lehčí týden plný odpočinku a čaje, šátku na krku a je to lepší a lepší... Manžel si sice plete těhotenství s těžkou nemocí, tak si připadám, že už nemůžu donést ani ten velký hrnek čaje k posteli, jak mě obskakuje. To kdyby věděl, jak tahám malou od kamarádky nebo kartony mattonek, tak asi omdlí :-) Ale pokaždé myslím na to, že už nejsem v plné síle a dávám pozor, to zase jo.

Jsme takoví trochu pověrčiví, i s rodinou jsme čekali na první oznámení až po prvním velkém UTZ, tak i sousedům jsme zatím nic neříkali, ale protože bydlíme v novostavbě a maminek je tu požehnaně i dvojnásobných, neuniklo jim, že jsem se jaksi zakulatila v místech, kde ony to dobře znají a už to asi je větší nadváha, že si jedna z nich dovolila mě oslovit, jestli nečekáme miminko. :-) No a během týdne se to rychle rozneslo a odvázaly se i ostatní maminky už rovnou s gratulacemi a tatínkové zas odchytili manžela a gratulovali mu. Takový nový hezký pocit. Ale já stále říkám, ještě není k čemu, zatím máme jenom břicho! :-)

Já si čtu vždycky trochu dopředu, takže 23tt už je vykládání o pásu v autě pro těhotné. I když řídím docela často, asi bych za to tolik peněz nedala, snažila jsem se pás tak i tak povolovat a vytahovat, aby mi nezavazel a neškrtil, ale kolegyně z práce už má větší holčičku a druhé neplánují, tak mi ho darovala, takže jsem instalovala a musím říct, že je to super věc! Konečně mi pás nekazí pocit z jízdy a cestování je příjemnější a dle všeho i bezpečnější pro obě. Můžu jen doporučit.

Je už 1. červen, Den dětí si necháme na příští rok, letos ještě sedíme doma a koukám na netu, jak ostatní s dětma slavili, ale taky už pomalu začínám přemýšlet o pojišťovně pro mě i miminko, do konce června je ještě možné přestoupit, tak mi nastává dilema, která je lepší, vzhledem k tomu, že moje současná se ke mně nezachovala příliš hezky, tak jsem rozhodnutá jít jinam. Pokud máte prosím nějaké zkušenosti nebo doporučení, která je pro maminky s dětmi nejvýhodnější sem s nimi, budu jenom ráda za radu...

Hezký týden všem a snad už bude zas to sluníčko bez deště.

Amálka

Renie (28 let, 38. týden těhotenství, prvorodička)

Ahoj BOLky!

V úterý jsme s manželem vyrazili do lékárny, abychom dokoupili ještě nějaké věci pro malého. Už jsem koupila líh na ošetření pupíku, fenyklový čajíček, kapky proti prdíkům, atd. Takže teď už konečně můžu říct, že máme všechno nakoupeno a už nemusíme nic shánět. Hrozně jsem si oddechla a jsem moc ráda, protože lítání po nákupech už je pro mě utrpení.

Od pondělí do středy jsem hlavně odpočívala, ležela v posteli a pila čaj s medem a citronem. Nemohla jsem se vůbec zbavit rýmy. Nebyla jsem u doktorky, nedala jsem si ani jeden prášek, tak se to nachlazení trochu protáhlo.

Ve středu jsem byla na pravidelné prohlídce u mého gynekologa. Sestřička mě napojila na monitor, a jelikož jsem se předtím doslova přežrala špaget, které miluju, tak malý se skoro ani nehnul :-) Monitor dopadl dobře, ale měla jsem trochu vyšší tlak. Řekla jsem sestřičce, že jsem celý týden ležela s nachlazením a ještě teď mi není dobře, tak uznala, že to může být i tím. Pan doktor už malého moc nekontroluje. Podíval se, jestli má dost plodové vody, všechno bylo v pořádku, tak jsem hnedka byla zase venku. Ani nevím, kolik je váhový odhad, ale doktor řekl něco v tom smyslu, že váhu má tabulkovou a že to není žádný obřík, takže můj odhad je, že váží cca 3 100 gramů. Po kontrole jsem si zajela na nákup, protože jsem dostala šílenou chuť na kofolu, které jsem se úspěšně vyhýbala celé těhotenství.

V pátek ráno jsem jela s manželem do Brna, abych už konečně zašla do práce a vyřídila potřebné papíry. Můžu říct, že to bylo moc fajn a hrozně emotivní. Akorát když jsem přišla po takové době do kanceláře, tak to bylo trochu divné. Už to nebyla moje a Evčina kancelář. Už to byla kancelář někoho jiného. Holky měly radost, že mě vidí, já samozřejmě taky, ale pořád jsem čekala, že odněkud přijde Evka a řekne mi ahoj. Jenže to už se bohužel nikdy nestane. :-( Celé oddělení se z její smrti nemůže nějak vzpamatovat, což je pochopitelné. Mluvila jsem se šéfovou a narovinu jsem jí řekla, že bych ráda měla druhé dítě, hned jak Tobík bude trochu samostatnější a že bych se mohla za 4 roky vrátit do práce, když nám s tím druhým pomůže maminka a bude ho hlídat, než bude mít věk na to, jít do školky. Řekla, že to chápe a že proti tomu nic nemá, že pracovní kariéra mi nikam neuteče. Skoro se mi odtud nechtělo domů, a když jsem vyšla ven, tak mi ukápla i slzička. I přes to, že jsem tam ke konci nemohla vydržet, tak to bylo místo, kde jsem trávila poměrnou část dne a to člověk jen tak nevymaže. Manžel na mě čekal na parkovišti, a protože už byl čas oběda, tak jsem ho na něj pozvala. Dali jsme si v Rosicích v pizzerii meníčko a pak jsme vyrazili k mamce.

V neděli mi švagrová nafotila nějaké fotky bříška, tak jsem zvědavá, jak vyjdou. Nejsou to profi fotky, ale jsem ráda, že budu mít aspoň nějakou památku na Tobíka v bříšku. Ráda si hraje s fotkami a upravuje je, takže si dá určitě záležet.

Těhotenství se chýlí ke konci a já už se nemůžu dočkat, až bude malý venku. Ten konec už je opravdu nepříjemný a já se cítím jako nafouknutá bublina, která musí za chvilku prasknout. Tento týden se začaly objevovat poslíčky. Ve čtvrtek v noci mě probudila bolest břicha. Měla jsem ho tvrdé jako kámen a když se Tobík pohnul, tak to bylo celkem bolestivé. No ale samozřejmě jsem to zaspala a ráno jsem o ničem nevěděla. Nohy mám pořád nateklé, takže se snažím víc odpočívat a dávat si je co nejčastěji nahoru. Navíc jsem hrozně zvědavá, jak ten náš miláček vypadá, myslím na to každý den a už se těším, až ho uvidím spinkat v jeho postýlce.

Pro tento týden se s vámi loučím a za týden zase ahoj (možná?).

Renata