Listopad 2013/2 - Těšíme se na porod

Aktualita ze dne 14. 11.: Kacato se dnes v 15:25 h narodil syn Robin. Váha 4150 g, délka 52 cm. Porod byl vyvolávaný, maminka je v pořádku, Robinek má možná díky váze zlomený klíček.

Moc gratulujeme a přejeme oběma hodně sil!

Tento týden se nesl v duchu kontrol u lékařů, rodinných oslav a únavy:

• Sylviecucy se v práci rozloučila s kolegy, vyrazila na předporodní kurz a pohostila Kubovu rodinu,
• Dominikakolarova popsala, co vše zbývá dodělat v bytě, a nastínila vztah k malému bráškovi,
• Buik trápil „moribundus“, navíc prožila tak únavný týden, který by už nikdy zažít nechtěla,
• Ady.S sepsala porodopis a konečně si nachystala tašku s věcmi do porodnice,
• Kacato je stále ve stavu 2v1, náplní jejího týdne byl tedy zejména klid a odpočinek.

Které maminky se projektu účastní?

• Sylviecucy (28. týden těhotenství)
• Dominikakolarova (30. týden těhotenství)
• Buik (31. týden těhotenství)
• Ady.S (38. týden těhotenství)
• Kacato (41. týden těhotenství)

Sylviecucy (27 let, prvorodička, 28. týden)

Tento týden prosvištěl rychlostí světla. Docela se těším, až zažiju jeden z těch nudných loudavých týdnů, kdy budu psát jen o tom, jak jsme s malou vlastně nic nedělaly :-)

Pracovní týden jsem odstartovala hned pondělní půldovolenou, kdy jsem vyrazila na dopolední posezení ke kamarádce a jejímu malému synkovi, který je na světě zhruba 3 týdny. Kamarádka pomalu vypadá, že snad nikdy nebyla těhotná, moc jí to slušelo, po bříšku téměř ani památky. Její syneček je jedním slovem nádherný. Trochu trpí na prdíky, ale jinak si soužití spolu krásně užívají. Těším se, až budeme takhle dopoledne trávit spolu s oběma mimčama.

V polovině týdne nastala z hlediska mého těhotného stavu nejnáročnější část - okolo páté ranní jsem s kolegyní vyrazila autem směr Praha na mou poslední pracovní poradu... cesta byla náročná, na mnoha místech na dálnici jsme stáli v kolonách, ale rozloučení s kolegy bylo krásné a rozhodně za to stálo. Dostala jsem obrovskou kytici a poděkování ve stoje od nadřízeného za odvedenou práci pro firmu a přání krásného mateřství. Bylo to...dojemné...no co vám budu povídat :-)

Protože středeční Praha autem na otočku znamenala téměř 9 hodin sezení v autě, využila jsem ve čtvrtek své dovolené a dopřála nám oběma trochu klidu. Dopoledne jsem vyrazila na předporodní kurz a odpoledne jsem celé prospala... až jsem se styděla :-)

Předporodní kurz mě mile překvapil, narazit v den D na porodní asistentku, která se našemu kurzu věnuje, nebojím se ničeho... je skvělá, věřím, že i ostatní ve Vítkovické nemocnici budou stejné a porod tak pro mě bude méně náročný. V první lekci jsme se věnovali tomu, v jakých situacích vyrazit do porodnice a kdy naopak ještě zůstat doma, jak od sebe rozpoznat poslíčky a kontrakce (což mi ani tak stále není jasné) a v neposlední řadě jsme se učili správně dýchat ve všech fázích porodu. Na kurzu nejvíc oceňuji to, že má spíše psychologický efekt, porodní asistentka nám hodně vypráví o zkušenostech ze sálu, o tom, že křičet je lidské a pokud nám to pomáhá, není třeba se tomu bránit, radí nám, jak se při porodu soustředit jen sama na sebe a nevnímat zvuky z jiných sálů... to přesně potřebuji. Těším se na další lekce... vím, že jedna z nich bude věnována videu o porodu, kterému se leckteré nastávající maminky vyhýbají. Já se naopak těším, svůj porod takhle nikdy neuvidím :-D  Po celou dobu kurzu mě malá lehce kopala, jako kdyby mi dávala najevo: „Mamko, poslouchej, ať víš, co máš dělat, až se rozhodnu jít na svět.“ :-D

Od pátku až do neděle nastala velká příprava - bytu a ledničky - na nedělní příjezd Kubovy rodiny – rodičů a bratra, kteří u nás strávili celý nedělní den. Pro mě to znamenalo v pátek odpoledne uklidit, v sobotu během odpoledne nakoupit a večer vařit, aby na neděli bylo vše nachystáno. Nic, co by se nedálo zvládnout, kdyby nám osud trochu program nenarušil. V pátek totiž volal majitel obchodu, ve kterém jsme si objednali kočárek, že si pro něj můžeme přijet, protože má naskladněno. Mohli bychom si jej vyzvednout i příští víkend, ale ani jeden z nás nechtěl čekat, tak jsme v sobotu ráno nadšeně vyrazili do Olomouce, kde jsme mimo kočárku koupili i lahvičku, kousátko, punčochy a usínáčka. Doma jsme kočárek vesele skládali, kombinovali a vozili po celém bytě... je daleko lepší, než jsem čekala!

Nedělní návštěva Kubovy rodiny byla milá. Společně jsme poobědvali, dali si kávu a dezert, probrali, co všechno je nového, podívali se na 3D ultrazvuk a zkoukli i všechny věci, které pro malou máme. Byli jsme pochváleni, jak už jsme na příchod malé připraveni, ať už výbavou nebo dětským pokojem, se kterým Kuba už opravdu udělal zázraky. Nakonec jsme se s mamkou domluvili, co nám do výbavy ještě dokoupí, ať máme opravdu to, co potřebujeme, a nepořizuje věci, které by byly navíc... jsem za to vděčná. Ale musím říct, že jsem musela opravdu hluboce přemýšlet, co ještě nemáme... moc toho není :-)

Následující týden strávím na posledním turnuse školení na jihu Moravy... bude to v podstatě má poslední pracovní aktivita :-)

Dominikakolarova (20 let, prvorodička, 30. týden)

Pamatujete, jak jsem vám psala o mé nevolnosti v autě? No... tak mám za sebou vyšetření u doktorů a ukázalo se, že mi prostě nic není. Můj doktor mi řekl, že v těhotenství se sem tam něco takového stane, že takový stav může potkat každého. Já jen doufám, že mě už to nepotká, protože to bylo opravdu nepříjemné. Říkám si, že je velkým štěstím, že jsem byla zrovna s přítelem, protože doma bych byla úplně sama a takhle mi měl aspoň kdo pomoct. No doufejme, že teď už to půjde bez problémů :-)

Tak jako každý týden to u nás bylo vesměs stejné, kromě toho povyražení u doktorů :-D Každý den mám stejný program... spím tak do 10-11 hodin, protože dřív vstávat to opravdu nejde, projdu koupelnou (mimochodem tam jsem asi nejdéle :-D), potom zkontroluju nějaké maily atd. a následuje oběd... pak už jen čekám, až dorazí brácha ze školky, abych si aspoň s ním mohla promluvit o tom světě venku. Je opravdu příjemné vidět toho prcka každý den. Když jsem chodila do školy a jezdila domů sem tam na víkend, bylo mi po něm opravdu smutno, a teď mě každý den zlobí, otravuje, ale taky dokáže potěšit :-) Když se tak na něj dívám, vzpomínám, jak jsme jeli za mamkou do porodnice, byl tak malinkej a já jsem měla Vánoce z toho, že jen pohl ručičkou :-D a jak kráááásně voněl... jeee, já už se tak těším na to miminko :o) No a když si vezmu, že teď je to takový samostatný kluk, který půjde za rok do školy, bože, jak ten čas letí, tak si říkám: ,,Jak asi bude vypadat ten náš lump? Po kom asi bude, jak vzhledově, tak charakterově? Jestlipak bude mít krásné, dlouhé řasy po tatínkovi?" Otázek tohoto typu mám plno a každý den nad tím přemýšlím, ale nebude to dlouho trvat a za chvíli se dočkáme, vždyť ty dva měsíce utečou jak voda, snad ještě oslavíme mé narozeniny, a pak přijde na svět ten náš rarášek.

Ještě dodám, tak jako každý týden, jak postupujeme s bytem... máme hotový obývací pokoj s kuchyní, už chybí jen dovést novou rozkládací sedačku, skříně, sporák, varnou desku a nanosit věci jako nádobí, oblečení a bytové doplňky. A o víkendu přítel komplet dodělá záchod. Strašně jsem se bála toho, že se to nestihne, ale nakonec asi vše dobře dopadne.

Tak doufám, že i vy máte tak jako já dobrou náladu, která vám vydrží po zbytek týdne, nakonec proč si ji nechat nečím nebo někým kazit, že? :-) Mějte se krásně.

Buik (32 let, druhorodička, 31. týden)

Tento týden se nás chytil nějaký „moribundus“, táta ho přinesl z práce, a nejdřív zkosil Máru, a pak se vrhnul rovnou na mě. Takže u nás se posmrkává, kašle, berou se různé kapičky, prášky, prostě opravdu úžasný týden. Jinak to byl týden, který opravdu stál za to, a takový už opravdu NECHCI ZAŽÍT!

V pondělí měl dorazit pán na výměnu baterie v kuchyni. Měla jsem takovou radost, že konečně budu mít delší baterii a že už se nebude stříkat na linku a stěnu. Pán sice přišel – s mírný zpožděním (takže se dopoledne vůbec nešlo ven), ale dorazil. Mára mu musel u všeho asistovat. Nosil po bytě svoje nářadí a chtěl ho měnit za to pánovo. Prostě legrace. Během asi 20 minut bylo vše vyměněno, odzkoušeno a pán zase utíkal dál. Jaké bylo mé zděšení, když jsem den na to zjistila, že baterie protéká a já budu muset pána uhánět znova. :o(

V úterý jsem zkoušela léčit „moribundus“. Ve chvílích volna jsme vyráběli vánoční věcičky.

Ve středu jsem se vypravila na preventivní prohlídku k praktické lékařce. Byla jsem objednaná, tak se dalo předpokládat, že tam nebudu čekat v čekárně mezi ostatními. Ale hezky od začátku. Ráno jsem dala malému rychle nasnídat, pak jsem ho oblékla a chtěla ho odvést k babičce. Když jsme konečně sjeli výtahem dolů, u baráku stáli nějací dva pánové z technických služeb. Jak jsem k nim došla, tak se mě ptali, jestli nevím, komu patří modrý Suzuki – zatrnulo mi, to je samozřejmě moje. Hned mi proběhlo hlavou, že mi ho nabourali, úplně jsem se zpotila. Ale ukázalo se, že na mě chtějí jen zavolat policii, protože stojím za nějakou čárou. V rychlosti přidělávám Máru a vděčná odjíždím. Jen mezi námi, ani si necouvli se svým autem, takže já, než jsem se tam vytočila, jsem byla celá zpocená a šíleně mě bolelo břicho od toho, jak jsem se musela stále ohlížet, abych do nich nenajela. Odevzdala jsem v rychlosti Máru a uháněla k doktorce. Hned mě vzali dovnitř. Zvážit, změřit a pak jen ve spodním prádle k paní doktorce. Lidi, mně byla taková zima! Celá splavená a ještě jí tam odpovídat na tisíc dotazů. Pak jsem si lehla na lehátko a ona si poslechla srdíčko, protože prohmatávat na břiše mě stejně nemohla. Nakonec mi řekla, že jsem nějaká nastydlá, ať si beru panadol, a tím se mnou byla hotová. Sestra ještě rychle ukázala čísílka a dostala jsem pochvalu, že zrak je dobrý. Naprosto vymrzlá jsem se urychleně oblékala. K mamce pro Máru jsem přijela asi do půl hodiny, ale řekla bych, že s mírnou teplotou.

Čtvrtek se nesl v duchu dalšího čekání na pana opraváře. Vlastně můžu být ráda, že dorazil tak rychle, že? A že voda natekla jen do pánvičky pod dřezem a nikam jinam. Opět jsem na něj čekala celé dopoledne (ještě se mě ptal, v kolik vstáváme, a tudíž já jsem už od 5:45 h byla na nohách a čekala), takže veškerý nás program vzal za své. Na odpoledne jsem pro změnu čekala na pošťáka, taky mi volal, aby se domluvil, v kolik dorazí, a přijel „jen“ o celé dvě hodiny později. Hlavní je, že dovezl to, co měl – tedy dárky pod stromeček – nerozbité a vypadající přesně tak, jak jsem si přála.

Pátek byl zase ve stylu běhání. Nedivím se, že se stále nemůžu zbavit toho „moribundusu“, když mám samé nervy a nemám čas ani prostor se pořádně vyležet. Domluvila jsem se s babčou, že pohlídá Máru – jela jsem na zápis do porodnice, který je v době od 12:30 do 14:00, což přesně malý spí. Kvůli té těhucukrovce jsem se ještě před odjezdem musela najíst, takže mě babča pozvala na obídek, což bylo supr. Jenže... vše je naplánované, já odcházím z baráku a chytí mě sousedka, které je přes osmdesát, kam jdu a jestli ji neodvezu k jejímu doktorovi. Chjo, takže změna plánu a nejdřív odvážím ji. Rychle doběhnu už s časovým zpožděním k babče, která tam má na návštěvě tetu. Ta když slyší, že pak jedu do města, hned mě požádá, jestli ji vezmu domů. Má něco s kyčlí, a tak se jí strašně špatně chodí. V rychlosti se tedy naobídkuju, odvezu tetu. Od tety jedu rychle na gynekologii, kde potřebuji ještě potvrdit jeden papír. Úplně se zděsím, když k porodnici přijíždím ve 13:30. Nemůžu najít ani místo na zaparkování. Auto musím nechat hodně daleko od porodnice a pak se snažím s tím pupkem upalovat, jak jen to jde. Jenže mi samozřejmě cestou začíná hezky tvrdnout, takže moje chůze vypadá prapodivně. Kolem tři čtvrtě rozrážím dveře do porodnice :o).

Nejdřív ovšem musím pro změnu na wc, jak se malý při tom sprintu pootočil, mám pocit, že tam ani nedojdu. Ve 13:47 jsem v čekárně a doufám, že tam stále jsou. Byli, ohromná klika! Pozvou mě dál a je fakt, že jsem ani ne během pěti minut zase venku. Vlastně tam všechno mají uloženo z doby, kdy jsem čekala Máru. Takže jen všechno přečetli, jestli to stále souhlasí, dostala jsem opět kupu papírů na prostudování na doma a mohla jsem jít. Pak jsem utíkala do pojišťovny vyzvednout si korunky za ten jejich program Zdravý život. Doběhla jsem tam ve 13:58 (je to kousíček od porodnice). Vůbec jsem netušila, že mají pouze do dvou – ale výhoda pro mě byla v tom, že to, co jim normálně trvá 15 – 20 minut, stihly za 4 minuty – vážně!!! Tudíž 14:02 stojím před pojišťovnou a pro změnu uháním na poštu. Ohromné fronty, však to znáte při pátku, ale mě už to nerozhodí. Po poště zase utíkám nakoupit – babča má narozeniny a manžel svátek, takže sháním medovník, který samozřejmě nikde nemají, takže obíhám město jak divá. Nesehnala jsem, jedinou spásou bude supermarket, a tak se začnu ploužit k přibližovadlu. Lidi, než jsem k tomu autu došla, uběhla skoro hodina. Já jsem už vážně nemohla ani chodit! Fronty v supermarketu mě zase vrátily zpátky do života, ale odměnou mi bylo, že tam na mě jeden medovník opravdu čekal! Ještě vyzvednout Máru a pak domů. Po pravdě, přijela jsem po šesté, šla jsem se osprchovat a v osm už jsem byla v posteli totálně grogy, a to jsem musela ještě do devíti čekat kvůli druhé večeři a těhotenské cukrovce – tohle už NECHCI ZAŽÍT! Jo a jen mezi námi, zjistila jsem, že baterie opět protíká :o(!

Sobota byla ve znamení rodinné oslavy. Ještě ráno Martin uháněl nakoupit to, co chybělo, a babičce kytičku, protože měla narozeniny. Sešla se celá rodina – takže nás tam bylo 14 (dvě tety přišly den před tím a třetí teta nedorazila, protože jí taky skolil nějaký „moribundus“ :oD). Byla to dlouhá oslava, a když jsme kolem osmé večer odcházeli, já jsem byla tak utahaná, že jsem celý nedělní den věnovala kurýrování. (A to jsem chtěla Máru zase vzít do dílniček, mno nedalo se svítit.) S manželem jsme jen udělali zase trošku příprav na mimi – umístili jsme klukům do pokojíku další lampičku, Márovi jsme upravili postel (už se blíží doba, kdy se přestěhuje z postýlky do postele), dali jsme tam zábrany, přichystali žebřík, přivrtali hodiny a tak podobně.

Po tomto týdnu se cítím dost utahaná, „moribundus“ se mě stále drží, takže pořád smrkám, kašlu (takový ten brutální kašel), ale teploty nemám, tak aspoň něco. V pondělí jdu na prohlídku na gynekologii, takže aspoň nějaké hezké vyhlídky – uvidím mimi. Doufám, že mi brzy bude líp! Jinak jsem viděla svůj stín a totálně jsem se zděsila… já mám normálně pupan :oD.

Ady.S (31 let, druhorodička, 38. týden)

Juchůůů, další týden za námi, jsem už docela ráda, nejen že se nemůžeme dočkat doma miminka, ale také už mě přestává těšit tahat ten můj hemžící se baťůžek na břiše. Celý týden se točil kolem miminka a potřebných věcí kolem.
 
V pondělí mě čekalo sepsání porodopisu v porodnici, to byla pro mě novinka, u Ondry jsem na ničem takovém dopředu nebyla a info nechtěli tak podrobné. Teď mě naopak překvapilo, že jsem musela diktovat vše kolem prvního porodu, i když to pak sestra našla v kartě v PC. Žádné vyšetření se nekonalo, je to tím, že můj lékař sám natáčí ozvy dítěte, a tak není potřeba prý i u nich. Při odchodu jsem dostala informace, co vše je potřeba zabalit do tašky při nástupu, a základní informace o porodnici a novorozeneckém oddělení.  

 

Úterý bylo naopak pohodovější a já jsem si konečně udělala čas a dle seznamu si nachystala tašku, raději jsem přibalila i něco navíc, co vím, že se mi u prvního porodu hodilo. Je to zvláštní, u Ondry jsem ji měla nachystanou už dávno a byla jsem víc ve stresu, aby mi něco nechybělo. Odpoledne měl Ondra školkovou akci „Uspávání broučků“. Byla jsem ráda, že nebyla až taková zima, jak strašili, přesto jsem se navlíkla do zimní bundy a byla jsem jak velryba na suchu. Celá akce byla vlastně lampionový průvod spojený s plněním úkolů, za které děti na závěr dostaly odměnu v podobě jablíčka od Podzimníčka. Jeden z úkolů byl i zazpívání písničky o broučcích, to jsem jaksi neustála a při zpívání Ondry se mi po tváři rozutíkaly slzy, jak mě to dostalo.

Středa byla doslova úřední. Vzhledem k tomu, že nejsme s Martinem sezdaní, bylo potřeba vyřešit příjmení miminka po porodu. Věděla jsem, že je k tomu potřeba občanský průkaz, rodný list obou rodičů a naše přítomnost. První problém nastal, když jsem neměla u sebe těhotenskou průkazku, jsem na ni doma zapomněla, bohužel úřednici nestačila ukázka mého břicha ani telefonát s lékařem, který těhotenství potvrdil – uznávám, byla to moje chyba. Druhý problém nastal, když po mně chtěla rozsudek od soudu, že jsem rozvedená déle než 300 dní, to jsem nečekala, tím spíš, když má přístup do registru obyvatel, kde si to může ověřit. Nakonec jsme se domluvili, že vše sepíšeme a podepíšeme a já během dne donesu oba dokumenty k ověření a až poté mi paní předá podepsané přiznání k otcovství a ke jménu. Vše se ale povedlo a papír máme doma. Odpoledne jsme ještě stihli s Ondrou zajít na těhotenské cvičení, ale to se už malé moc nelíbilo a dávala to značně najevo bolestivým kopáním.

Ve čtvrtek mám pravidelnou kontrolu na gynekologii. Vše je stále při starém, tlak nechávám stále doma 111/79, Aničce řádí srdíčko monitoru jako cválající koník a na ultrazvuku krásně ukázala, jak dělá opička, škrábe se na hlavičce a na bradě. Jsem ráda, že mám doktora, který mi dělá ultrazvuk při každé návštěvě, trochu tím kompenzuje dost časté a dlouhé čekání i přes objednání. Za týden zase a já už trochu doufám, že snad už naposledy u něj. Ondra měl ve školce poslední hodinu plavání, a tak bylo odpoledne plné dojmů toho, co kdo přes den zažil.

O víkendu začala velká akce vybourání skříně v šatně. Ondra byl na výletě u mých rodičů, tak jsme se do toho mohli pustit pořádně, hlavně do třídění věcí vhodných k vyhození. Já nikdy nemám to srdce něco vyhodit a pěkně to syslím na někdy, včera jsem ale naštěstí měla vyhlazovací náladu a dnes jsme se mohli uběhat do popelnice s tříděným odpadem.

A pár perliček od Ondry na závěr. Ondra se hrozně těší na sestřičku a nechce připustit možnost, že se doktor na ultrazvuku spletl. No tak bráchu v takovém případě prodáme. Naštěstí si to rozmyslel a brášku si tedy necháme, ale budu rodit tak dlouho, dokud doma nebude sestřička. Mám já to ale zajímavé vyhlídky :-)

Kacato (32 let, druhorodička, 41. týden)

Tak 40. týden je pomalu za námi a my se stále hlásíme 2v1 :-)  Pořád žádné známky blížícího se porodu, ani jeden poslík, jen už to je takové únavné, vstávání z postele, běžné domácí práce, starost o Verunku. Ale musím říct, že když čtu na FB příspěvky maminek se stejným termínem porodu jako my, tak si pořád můžu pískat, jak to máme v pohodě, že nás nic netrápí.

V pondělí šla Verča konečně po týdnu opět do školky, tak jsem měla trochu obavy, jak to zvládneme, ale je šikulka a bylo to bez problémů. Já jsem během dne stihla nákup a menší úklid, jinak se mi nic dělat nechtělo, tak jsem odpočívala.

V úterý odpoledne byla Verunka objednaná k paní zubařce, protože jsme objevili na zoubku začínající kaz, tak jsme raději šli hned, ať jí na to koukne, případně spraví. Abych pravdu řekla, neuměla jsem si představit, že bude 2 a půlletému prckovi vrtat zoubek, tak jsme vzali s sebou jako posilu tatínka. Neměla jsem odvahu si s ní sednout na to křeslo, ať jim tam ještě neporodím, ale aspoň bychom to už měli za sebou :D Verča ale byla skvělá, seděla tátovi na klíně, pěkně otevřela pusu, nechala si prohlédnout zoubky, vyvrtat si kaz a opravit si dírku. Koukala jsem s otevřenou pusou, jak byla šikovná a ani nemukla. Sice jsem ji na to asi 3 týdny připravovala, ale u tak malého dítka člověk nikdy neví, jaká bude reakce. Jinak musím říct, že sestřička i paní doktorka jsou úžasné a svým přístupem mě vždycky dojmou.

Abychom se ve středu nenudili, pozvali jsme si truhláře a necháme si udělat komodu s knihovnou do ložnice, tak jsem byla ráda, že jsme to stihli pořešit ještě před porodem. Kdy to bude hotové, to už mi je celkem jedno, montáž bude rychlá a zvládneme to i s miminkem doma.

V pátek jsem měla po týdnu kontrolu v porodnici, opět to bylo časově náročné, strávila jsem tam 3 hodiny. Monitor byl v pořádku, Robča pěkně kopkal a já jsem tam málem usnula. Tlak a moč taky v pořádku. Na vyšetření u lékaře jsem čekala asi 2 hodiny, protože se rodilo a doktoři běhali tam a zpátky. Nakonec jsem se dostala na řadu a nález byl téměř beze změn oproti minulému týdnu. Robča má váhový odhad cca 3350 g, tak už se trošku děsím toho, jak až naroste. Po kontrole jsem musela stihnout obchod, pak vyzvednout Verunku ze školky a odpoledne jsem strávila vleže na gauči a vegetila si. Opět musím pochválit našeho tátu, když přijde z práce, snaží se hodně pomáhat, věnuje se Verunce a dopřávají mi klid.

Víkend jsme měli odpočinkový. Neměli jsme žádný daný program, tak jsme si užívali doma. S Verčou jsme upekly bábovku, vykládali jsme Robinkovi, že už se na něj těšíme, koukali jsme na pohádky a celkově si užívali možná poslední víkend ve třech. V neděli se Veru s tatínkem vypravila opět do akvaparku, tak si užili společný čas taky jen ve dvou, což mě moc těší, když vidím, jací jsou správní parťáci a jak to spolu pěkně zvládají.

V pondělí  11. 11. začínáme 41. týden a zároveň máme termín porodu, tak jsem napnutá jako kšandy, jestli bude nějaká akce, nebo nás bude prcek ještě chvilku napínat, a v úterý 12. 11. nás čeká další kontrola. Pokud by se Robinek během týdne rozhodl vylíhnout, budu vás informovat :-)

Pohlaďte pupíky a mějte se hezky.

Příběhy maminek dle podkladů zpracovala Veronika Steidlová Kordasová.