Porod Vašíka od dominikakolarova

• Datum: sobota 4. 1. 2014
• Místo: porodnice v Ústí nad Orlicí
• Váha: 2 952 g
• Délka: 48 cm

A je tady den P...

Poslední dny před porodem byly naprosto normální, vůbec nic jsem na sobě nezpozorovala. Říkala jsem si, že ten osudný den příjde nejdřív tak za dva týdny.

Jsem přesně ve 38. tt. a je sobota 4. ledna, přesně 4:30. Probouzím se, protože pod sebou cítím mokro, myslela jsem si, že mě prcek nakopal do močového měchýře spíš, než že by mi praskla voda :-D Ale to jsem se spletla... opravdu to byla plodová voda. ,,Co teď? Budu rodit? Není to zase jen planý poplach? Mám ještě chvíli počkat?" Otázek se mi hlavou honilo tolik, že jsem nevěděla, co mám dělat dřív. Rozhodla jsem se tedy pár minutek počkat, co bude dál, jestli přijdou kontrakce a opravdu pojedeme do porodnice.

Za pár minut to začalo... první kontrakce... nečekala jsem, že hned napoprvé budou tak bolestivé, ale za minutku mě přechází a já budím přítele s tím, že jedeme. Filip vylezl z postele a jen mi odpověděl, ať klidně během dne volám, kdyby něco, že dojede z práce a ihned pojedeme do Ústí rodit. Myslela jsem, že si dělá srandu. ,,Ale já myslím, že pojedeme hned!" řekla jsem mu a přišli další bolesti. Vzala jsem telefon a okamžitě volala mamce, která u nás byla za minutku, aby nám pomohla a podpořila mě. Zvedla jsem se z postele, šla si vyčistit zuby, oblíct se, doplnit pár věcí do tašky a pak to teprve začlo... stahy jsem měla stále intenzivnější a po kratší době. Steží jsem slezla ze schodů, hned jsem to zaparkovala na záchodě, protože se mi udělalo špatně, takže přítel ještě letěl pro kýbl do auta :-D Brala jsem to pořád tak nějak s klidem. V autě to teprve začlo, navíc počasí nebylo zrovna nic moc a přes hustou mlhu nešlo vidět, takže jsme jeli dost pomalu. Měla jsem pocit, že mě ta bolest zničí. Nevěděla jsem, co dělat, jak dýchat, čeho se v autě chytnout, abych tu bolest alespoň trošku zmírnila, a jen jsem celou cestu nadávala, to mi aspoň trošku pomohlo :-D

Asi po 45 minutách jsme konečně dorazili do porodnice a našli příjem (který je tam mimochodem v patře, takže když nejde výtah, máte smůlu, milé těhulky, musíte po schodech, my jsme měli to štěstí, že výtah fungoval). Sestry se mě v prvé řadě začaly vyptávat na všechny údaje, chtěli po mně spoustu věcí, ale v tu chvíli jsem nevěděla vůbec nic... číslo na přítele jsem musela hledat v telefonu, aby si ho opsali, to samé s jeho adresou, kterou jsem měla na nějakém papíře, no byla to celkem sranda.
Převlékla jsem se do té jejich růžové „košilky“ a šla rovnou na sál. Chvíli trvalo, než dorazil pan doktor, a mezitím mě celkem přísná porodní asistentka říkala, co mám a nemám dělat (té paní jsem hrozně vděčná, protože každá rada, co mi dala, každé slovo, co řekla, mi pomáhalo). Cítila jsem, jak se miminko dere ven, a doktor stále nikde. Pak konečně dorazil... takový mladý pan doktor a za ním Filip. Když jsem ho viděla, byla to pro mě neuvěřitelná úleva (ze začátku jsem měla pochyby o jeho přítomnosti u porodu, ale čím víc se blížil konec těhotentsví, stále víc a víc jsem si  přála, aby tam byl přítel se mnou). Nikdy nezapomenu na jeho výraz, když vcházel do těch dvěří, měl v očích úplnou hrůzu, myslím, že v tu chvíli vypadal hůř než já :-D Ten pocit, že je tam celou dobu s vámi, drží vás za ruku a podporuje, je k nezaplacení. Pak se porod rozjel naplno, prý byl drobek venku asi na tři zatlačení. Měl 48 cm a necelé 3 kg. Přiznám se, že si všechno nepamatuju, pár momentů mi vypadlo, ale nikdy nezapomenu na ten pocit, když poprvé vidíte toho drobečka venku a slyšíte jeho hlásek a pak když ho můžete mít ještě na sále celé dvě hodiny u sebe. Když si na to vzpomenu, hned mi tečou slzy po tvářích, protože to byl ten nejúžasnější moment v mém životě :-)

Takovej to byl drobeček :-)

Fotka ještě ze sálu, proto je horší kvality, neměli jsme s sebou foťák.

Těch pár dnů v porodnici na oddělení šestinedělí bylo fajn. Celkem jsem si odpočinula a tak nějak uklidnila po tom všem. Klidně bych tam ještě pár dní zůstala, protože co jsem doma, ještě jsem se nezastavila, myslela jsem, že budu odpočívat a chlap že za mě všechno udělá, ale asi jsem se dost spletla :-D. Naštěstí jsem neměla nejmenší problém při porodu (dostali jsme 10 bodů z 10, z čehož jsem byla mile překvapena), šití bylo minimální a dobře se hojí, takže to není zase taková hrůza, jak jsem čekala. Od úterka si už užíváme prcka doma. Vašík je moc hodné miminko (teda zatím:-D), vstává, kdy má, pěkně papá a paní doktorka potvrdila, že je to zdravej chlapeček :-)

Tady jsme ještě v porodnici.

Chtěla bych ještě pochválit porodnici v Ústí n. Orlicí, kde jsem byla nadmíru spokojena. Všichni jsou tu moc milí, obětaví, vstřícní a prostředí velice příjemné. Pokud někdy v budoucnu budu jěště rodit, tak určitě tady. Všem doporučuju ;)

S tatínkem...

No a jak se cítím jako maminka? Připadám si teď jako úplně jiný člověk, to maminkování mě změnilo hned v ten moment, co přišel synáček na svět. Nemůžu pořád uvěřit tomu, že tohle malé stvoření jsem nosila 9 měsíců pod srdcem. Jsem z něho totálně unešená. Doufám, že mu budu tou nejlepší matkou, jakou budu moct.

... a taky s maminkou.

Mamince (i tatínkovi :-) za celý BOL moc gratulujeme!