Porod Stely od Sylviecucy

• Datum: sobota 8. 2. 2014
• Čas: 15:14 h
• Místo: Vítkovická porodnice Ostrava
• Váha: 3 200 g
• Délka: 51 cm

Už na pondělní prohlídce v porodnici, kdy jsem malou přenášela třetí den, mi bylo úplně jasné, že jen tak sama na svět nevykoukne a nevyhneme se vyvolání. I paní doktorka zastávala stejný názor, když po důkladné kontrole zjistila, že nález je stejný jako v posledních dvou týdnech. Termín na indukci, tedy vyvolání porodu tabletami, nám byl stanoven na pátek 7. února, nástup do porodnice v 6 hodin ráno. Říkala jsem si, že je do pátku spousta času, a tak jsem nelenila a v pondělí po kontrole nejen že jsem uklidila celý byteček, ale pustila jsem se i do mytí oken... no co, cítila jsem se dobře a kdyby se mělo něco stát, tak při nejhorším porodíme... to přece chceme, no ne ? Ani mytí oken malou nerozproudilo, dále si lebedila v bříšku jako kdyby nic. Na středeční kontrole v porodnici se na mě pan doktor díval jako na blázna, že přenáším již pátý den a můj nález vypadá na osmý měsíc... spousta srandy byla :-) Se slovy „hezké páteční vyvolávání“ jsme se rozloučili, kdo by to byl řekl, že se spolu na porodním sále znovu setkáme :-)

Je pátek 7. února pár minut po šesté hodině ranní, když s Kubou a velkou taškou vcházíme na příjem vítkovické porodnice. Mám zvláštní pocit, kdy vím, co nastane, ale vlastně nevím, co přesně bude. Příjem byl rychlý a svižný, přece jen za tři kontroly v posledních dvou týdnech měli o nás všechny informace a nic zásadního se nezměnilo. Na příjmu jsem se převlékla do košile a nechala se „ubytovat“ na oddělení šestinedělí, tak jako Kacato jsem se ocitla na pokoji č. 14, kde nebyly žádné maminky s miminky, na rozdíl ale od Kacato jsem na pokoji nebyla sama... spolu se mnou zde ležela paní po císařském řezu, jedna slečna, která na císař čekala, a také paní, která byla v ranném stadiu těhotenství se špatnými výsledky srdíčka miminka.

Po „zabydlení se“ na pokoji jsme společně s Kubou vyrazili na porodní sály, kde jsme natočili monitor srdíčka, opět jsem cvičila ostošest, protože malinká ráno spí jako dudek a nějaké monitory ji absolutně nezajímají. Zhruba v půl osmé dorazila paní doktorka, která mě stručně seznámila s procesem vyvolávání a zkontrolovala porodní cesty... zjistila, že nález je opět nezměněn, a protože nejsem vůbec připravená na porod, jemně mě upozornila, že dnes se to zřejmě nerozběhne a budeme ve vyvolávání pokračovat zítra. Zavedla první tabletku a já jsem si (už sama) šla lehnout s knížkou na pokoj, kde jsem čekala do devíti hodin na další kontrolu. První tabletka s námi nehla ani o kousek, proto na kontrole v devět hodin následovalo zavedení tabletky druhé. V mezičase do další kontroly v jednu odpoledne jsem střídavě spala, četla, zašla si na oběd a zavolala kamarádkám, že se nic neděje. Na kontrole v jednu odpoledne paní doktorka uznale zkonstatovala, že měla ráno pravdu, když řekla, že dnes neporodíme... nález nezměněn. Už mi to přišlo až směšné... vyleze ta holka vůbec někdy z břicha ven?

Okolo třetí odpoledne jsem začala cítit mírný tlak v podbřišku a s nadšením jsem vzpomínala na příspěvek Kacato, která při vyvolání měla podobný průběh. Protože jsem okolo čtvrté odpoledne čekala návštěvu Jakuba, rozhodla jsem se mezitím zabavit teplou sprchou... ta mi na chvíli udělala velmi dobře, nicméně posléze se bolest v podbřišku začala zintenzivňovat a zase slábnout v pravidelných několikaminutových intervalech. Když dorazil Kuba na návštěvu, už jsem se na chodbě občas i svíjela bolestí. Původně jsem chtěla vyčkat až do plánované kontroly v šest večer, ale bohužel... v pět odpoledne jsem klepala na sesternu, že mám intenzivní bolesti co 5 minut a potřebovala bych vyrazit na porodní sál. Jaké bylo mé zklamání, když kontrola na sále dopadla téměř stejně jako ostatní... nález sice trochu lepší, propustná na jeden prst, nicméně bolesti jsou spíše reakcí na prášky indukce a ne ty správné kontrakce, které bychom potřebovali. Následující hodinku jsme tak s Kubou čekali na porodním sále, zda se situace změní a bolesti opravdu znamenají probíhající první dobu porodní, nebo ne. Po hodině pan doktor konstatoval, že se o porod nejedná, navrhl poslat tatínka domů a mě na pokoj, kde mi sestra píchne uklidňující injekci na noc. Injekce mě nejen neuklidnila, naopak... rozjela mi bolesti ještě o jednu úroveň výš, na pokoji jsem tak vydržela ležet maximálně hodinku, když jsem zpátky utíkala na sesternu, že bolesti jsou nevydržitelné. Na kontrole na porodním sále pan doktor zjistil, že jsme sice o kousíček postoupili, ale stále nemáme ty správné kontrakce. Dal mi tedy dvě možnosti: analgetika na mírné uklidnění a odpočívat do rána, kdy budeme znovu vyvolávat, nebo pomalou přípravu na porod, tzn. nasazení antibiotik na streptokoka, infuze, klystýr atd. Neváhala jsem ani minutu a pustili jsme se do přípravy na porod... celou noc se o mě starala milá sestřička, která mi co hodinku dávala „program“ – nejdřív antibiotika, pak monitor srdíčka, pak klystýr... mezitím jsem chodila po sále, seděla, pravidelně rozdýchávala bolesti, občas usla a hlavně jsem neustále trávila čas ve sprše, která snad jediná mi dokázala na chvíli ulevit. Ani nevím, jak jsem těch několik hodin vydržela, ale bylo sedm hodin ráno, když paní doktorka na kontrole skoro s radostí zjistila, že už jsme na dva prsty... mně to jako šťastná zpráva nepřišla, když vím, co jsem kvůli tak malému krůčku v noci musela prožít. Navrhla zavolat tatínkovi a zavézt infuzi na urychlení porodu. S Jakubem jsme spolu na porodním sále strávili přes šest hodin, kdy mi mezi rozdýcháváním bolestí a sprchami postupně zaváděli epidurál, antibiotika, infuze, oxytocin a kdoví, co ještě. Když paní doktorka v půl třetí vyřkla ortel: „Již delší dobu jste otevřená jen na šest centimetrů a nález nepostupuje, navrhuji to ukončit a provézt císařský řez,“ pro ni tak jednoduché rozhodnutí, pro mě neuvěřitelné zklamání. 20 hodin jsme se s malou snažili o porod přirozenou cestou, během těchto dvaceti hodin jsem slyšela celkem šest rodiček porodit své potomky a záviděla jim, jaké už mají štěstí, že mohou své uzlíčky chovat v náručí... a my nakonec budeme násilně vytaženi z břicha :-(

Následující kroky byly ultra rychlé. Během několika minut byl připraven operační sál, anesteziolog mi zavedl epidurální anestezii, Kubu instruovali, kde se má pohybovat a jak mě uklidňovat… já jsem jen celou dobu ležela, koukala do stropu a modlila se, ať to mám za sebou. V 15:12 byl zaveden řez, v 15:14 byla Stelinka na světě... ihned začala plakat, byla jsem tak šťastná, že ji nemuseli křísit, až se mi roztřáslo celé tělo úlevou… nepřestalo se třást, dokud jsem ji na pooperačním nedostala do náruče. V 15:35 jsem byla zpět zašitá a v 15:40 byla anesteziologem ukončena operace. Pamatuji si jen nepříjemné tlačení na břicho, když mi vraceli zpět dělohu do břicha... a Kubu, který po celou dobu seděl u mé hlavy, hladil mě a šeptal, že malá je v pořádku a zdravá a já budu určitě taky. Nebýt jeho, asi to tak nezvládnu... neskutečná opora, na kterou nikdy nezapomenu.

Na pooperačním pokoji jsem strávila zbytek dne i noc. Sestřičky mě kontrolovaly co hodinu, zda dostatečně piju tekutiny a mám v normě tlak... rekonvalescence probíhala v pořádku, na druhý den jsem byla schopná se postavit na nohy a dojít do sprchy i na WC, takže mě mohli zbavit nejen drenu z břicha, ale taky cévky na moč... další neskutečná úleva, opět jsem se cítila jako pohyblivý člověk. Malou mi donesli pokaždé, když jsem si řekla... nemohli jsme si sice užít první chvíle tak, jak jsem si přála, ale viděla jsem ji, pochovala jsem si ji, nakojila jsem... byly jsme prostě spolu a já za to byla moc vděčná. Když mě porodní asistentka na druhý den převážela na šestinedělí, řekla: „Tak se tady hezky rozhlídněte a za tři roky vás přivítáme na plánovaný císař,“ otřepala jsem se a řekla si, že to snad radši zůstaneme u jednoho dítka... a když se mě teď  někdo zeptá, jestli to nakonec není lepší než se trápit u tlačení, tak s upřímností musím říct, že v případě císaře není o co stát... je to tak studený a neosobní porod, že nemáte šanci si zažít tu správnou euforii z toho, že je vaše dítě na světě. Nemluvě o tom, že po vytažení dítěte z břicha jej vlastně skoro nevidíte, nešáhnete si na něj.

Na oddělení šestinedělí jsme s malou strávily obvyklou dobu čtyř dní, po kterou mohu vítkovickou porodnici i novorozenecké jen a jen doporučit... mnoho šikovných sester a doktorů, kteří mi byli oporou, i když jsem na ně zvonila několikrát denně. Naprostá spokojenost!
Malá Stelinka se stala v porodnici velkou raritou, každý chodil obdivovat její vlásky a já je vlastně okukuju doteď... po kom je má ? :-)

Těžko uvěřit, že uteklo deset měsíců těhotenství, několik hodin porodních bolestí, pár minut operace a čtyři dny v porodnici... a malé stvoření je tady s námi, v našem bytě... a já začínám poznávat, že teď to teprve všechno začíná :-)

Mamince za celý BOL moc gratulujeme!