Inzerce
Inzerce
Inzerce

První týden s miminkem doma

Jak zvládly maminky první týden s miminkem doma a co všechno se musely naučit?

                                                                                                                                                                

Sponzorem ONLINE projektu Rodíme společně s BOL je společnost Feedo.cz, která každé z pěti rodiček po porodu věnuje dárkový poukaz na nákup v hodnotě 1 000 Kč.

Rodičky rovněž obdrží publikaci vydavatelství Babyonline Zdravé těhotenství.        

 

 

Inzerce

Kacato, syn Robin se narodil 14. 11. 2013 ve 41. týdnu těhotenství

Náš první týden ve čtyřech

Robin se narodil ve čtvrtek 14. 11. ve 41. tt a domů z porodnice nás pustili v pondělí 18. 11.
 
Po cestě domů jsme se kvůli šelestu na srdíčku museli zastavit na dětské kardiologii ve FN Ostrava, kde už na nás čekali a kde Robinka pan primář řádně proklepl a zjistil, že už žádný šelest není slyšet; mohli jsme tak pokračovat domů.



Tam na nás už netrpělivě čekala Verunka s babičkou. Verunka byla z Robinka nadšená, celé těhotenství jsme ji na příchod brášky připravovali, tak už se ho nemohla dočkat a hned při jejich prvním setkání vznikla velká láska.

Měla jsem trošku obavy, jak to budu doma se dvěmi dětmi zvládat, ale musím říct, že úplně v pohodě. Robin je velmi hodné dítko, které krásně spí, jí a občas kouká. Již od porodnice mu
teče levé očko, tak vytírám Opthalem a uvidíme, co na to paní doktorka ve čtvrtek. Verča ho ihned přijala do rodiny, pořád všem vykládá, že máme doma Robina a ve školce už jim z ní jde hlava kolem :) V rámci svých možností mi pomáhá a je celkově skvělá. Jsou s bráchou od sebe 32 měsíců a u nás je tento rozdíl ideální.

Michal mě potěšil a zůstává s námi 14 dní doma, myslela jsem, že budu potřebovat pomoc, ale potřebuju ho jen na zavedení Verunky do školky a nákup, jinak vše zvládám krásně sama, ale aspoň si s námi trošku odpočine od práce a my s dětmi si ho pořádně užijeme.

Ve čtvrtek nás navštívila dětská lékařka, zkontrolovala a prohlédla Robinka, který během týdne, co je na světě, krásně překonal porodní váhu, na očko mu napsala kapky, prohmatala klíční kost, kterou měl zlomenou, domluvili jsme příští návštěvu a odjela za dalšími dětmi.
 
Na návštěvu se k nám přihrnuli prarodiče, ostatní návštěvy jsme nechali na později, ať Robinka zbytečně nezatěžujeme během šestinedělí.
 
Musím říct, že jsem byla velmi překvapená, jaká to je pohoda s druhým dítětem. Od Verunky si pamatuji, jak moc jsem byla unavená ten první měsíc z kojení, nočního vstávání, přebalování a
to taky byla velice hodná a téměř neplakala. Teď se nic takového nekonalo a vše je v pohodě. Člověk si u prvního dítěte tak nějak na všechno zvykne a u druhého už se nic moc neřeší.
 
To je asi tak vše z našeho prvního společného týdne a BOLu děkuji za zařazení do tohoto projektu.
 

Ady.S, dcera Anna se narodila 22. 11. 2013 ve 40. týdnu těhotenství

A je to tady – 26. 11. nás odpoledne propustili z porodnice. Jen před pár dny jsme jeli ve dvou a najednou si odnášíme v autosedačce malý kníkající uzlíček.

Při příchodu domů jsem nevěděla, co dřív, jestli jít chystat vše pro Aničku a nebo si jít sama lehnout a odpočívat, dokud spinkala. Nakonec jsme přenesli kolébku do obýváku, koukali na malou, jak spinká a u toho jemně kňourá. Z noci jsem měla krapet strach, ale malá se předvedla jako vzorné miminko a pěkně spinkala. S Martinem jsem měla domluvené, že první týden zůstane s námi doma a Ondra naopak zůstane u mých rodičů, i když mně to bylo trochu líto, ale zase pro to první zaběhnutí to pro mě bylo lepší.

Inzerce

Ve středu ráno po kupodivu klidné noci jsme začali s plánováním, v obýváku rozložili gauč a na něm malou základnu pro Aničku a mě, kolíbka na přesouvání byla moc těžká a v obýváku překážela. Dopoledne jsem se vydala do města nakoupit něco málo potravin a potřeb pro mě po porodu. Byl to divný pocit jít najednou do města bez břicha, bez Ondry a se strachem, že malá bude doma brečet. Odpoledne naopak vyrazil taťka k babičce, aby přivezl vaničku a po částech kočárek. Aničce se doma asi moc líbí, protože byla velký hodníček, který se pravidelně hlásil na jídlo a spánek.

Čtvrtek přinesl pořádný mráz a náledí, i přesto jsme vyrazili autem do města. Bylo potřeba přihlásit malou na zdravotní pojišťovnu. Paní na přepážce je moc ochotná, až natolik, že místo údajů Aničky napsala všude údaje moje, ale co, stane se, hlavní je, že Anička je přihlášená a od pojišťovny hned dostala dárek – knížku Naše děťátko, kam můžeme zapisovat první pokroky. Z pojišťovny jsme rovnou jeli k doktorce domluvit si první prohlídku a převzetí do péče. Měli jsme štěstí a sestřička nás vzala, i když jsme nebyli objednaní. Anička se paní doktorce moc líbila, zhodnotila ji jako zdravého novorozence a pozvala si nás za týden na převážení. Venku se to nijak nezměnilo, a tak jsme pěkně pomalu doklouzali po obědě domů. Musím přiznat, že mi i tento malý výlet vzal hodně sil. Ale byla jsem ráda, že mám obě věci vyřízené a můžu je odškrtnout ze seznamu, co je potřeba zařídit.

Na pátek jsem se moc těšila, měl se mi konečně vrátit Ondrášek. Ráno ho odvezl děda do školky a odpoledne jsme si ho chtěli vyzvednout už všichni. Děda se po předání Ondry do školky zastavil u nás, donesl Ondrův kufřík a nám uvařený oběd. Během dopoledně přivezl Martin poslední díl kočárku a odpoledne jsme mohli vyrazit poprvé kočárkovat. Ondra nezklamal a i přesto, že mě od pondělí neviděl, ze školky se mu moc nechtělo. Naštěstí ho obměkčila Anička, která čekala v kočárku venku s taťkou. Doma pak nastalo velké seznamování a sžívání se. Ondra se od Aničky nehnul a každou chvilku nám hlásil každý pohyb malé. Večer jsem byla ráda, že můžu říct větu: „Dětičky nám konečně usnuli.“

V sobotu jsme byli opět bez Ondry, moc se mu sice od sestřičky nechtělo, ale musel jít. Mně se alespoň během dne povedl nachystat dárek a dobroty a podvečer po návratu jsme oslavili jeho svátek. Večer jsme se poprvé odhodlali a pro Aničku nachystali první koupání doma. Trochu jsem se bála, aby to nebylo jako u Ondry, který první koupání se mnou doslova prořval, ale Anička je jiná žabička, vodu má ráda.

V neděli dopoledne kluci vyrazili k babičce, aby i ona mohla Ondrovi popřát, a já jsem měla doma trochu klidu pro Aničku. Odpoledne k nám přišla první návštěva, a to moji rodiče, podívat se nejen na Aničku, ale také oslavit Ondrův svátek.

V pondělí nastala velká zkouška, kluci ráno vyrazili do práce a já jsem zůstala doma s Aničkou sama. Bylo to zase něco nového, už nešlo zavolat taťko, podej mi, nebo střídat se při zakňourání. Anička je ale od začátku hrozně hodná a má ráda svůj malý režim, nabaštit, přebalit, chvilku se pohoupat v náruči a v zavinovačce hned zase usnout. Dopoledne jsme zvládli a při odpolední procházce jsme vyzvedli Ondru ze školky. Večer jsme pak počkali na taťku a mohli mu vyprávět, jak jsme zvládli první den sami.

Po týdnu můžu říct, že mám doma hodné děťátko, které v noci spinká, a ustálila se na dvou budíčkách za noc, kdy se jen napije, vyměníme plínku a spíme dál, hlavně spí ve své kolébce. Přes den skoro nezapláče, jen jemně zakníká, aby ohlásila svoji nespokojenost.

Ondrášek příchod sestřičky taky zatím zvládá dobře, Aničku neustále pusinkuje, nabízí jí dudlíček, každou chvilku by si ji chtěl pochovat. Uvidíme, jak to bude dál :D.

Dominikakolarova, syn Václav se narodil 4. 1. 2014 ve 38. týdnu těhotenství

Náš první společný týden

V sobotu 4. 1. v 6:00 poprvé na svět vykoukl náš Vašíček, byla jsem přesně ve 38. tt. Od té chvíle jsem malého nespustila z očí, kromě toho, když mi ho v porodnici asi na necelou hodinku sebrali... byla jsem dost nervózní, to vám povim. Když mi ho pak umytého, zabaleného v plínce a oblečeného přivezli na pokoj, nevěřila jsem tomu, že tohle je moje dítě, to, co mě celých 9 měsíců „trápilo“ nevolnostmi, kopalo mě a absolutně změnilo nejen můj život.

 

Inzerce

V porodnici jsme strávili 3 dny, které jsem si užívala, protože jsem věděla, že doma to už takhle nepůjde (a taky že ne :-D). Když jsme v úterý odjížděli z Ústí nad Orlicí, kde jsem rodila, domů, byla jsem lehce nervní z toho, že teď už jsem na drobka sama, že už nemůžu zvednout telefon a zavolat sestřičce, aby nám s čímkoliv pomohla, a taky že už nejsme pod stálým dohledem lékařů. Nicméně domů jsme museli :-D

Inzerce

Náš první společný týden byl takový spíše chaotický, řekla bych (tedy aspoň pro mě)... spousta lidí volala, psali a zjišťovali, jestli už jsme doma a jaký ten maličký je a jak se cítí maminka atd. Já jsem neustále pobíhala po bytě a uklízela, aby byl Vašík v čistém prostředí a vůbec pro svůj vnitřní klid (jsem tak trochu puťka po mamce), ale samozřejmě nic nepřeháním. Tento týden jsem se seznamovala se vším, co patří k „práci“ rodičů, mám na mysli správné přebalování, kojení, uspávání a vše kolem. Vašík byl tak maličký, že jsem se zprvu bála, abych mu nějak neublížila, abych ho moc nezmáčkla nebo příliš neutáhla plínku apod. Nakonec jsem na všechno příšla a dokonce i koupání, ze kterého jsem měla taaakový strach, zvládáme na jedničku :-) Zapojil se i tatínek (i když ze začátku se dost bál) a já jsem na něj hrozně pyšná.

Pár dní po propuštění z porodnice jsme museli vyřídit pár věcí na úřadech, takže jsme vyrazili i s prckem. Protože jsme nepočítali s porodem tak brzy (i když já jsem stejně pořád říkala, že to bude dřív, než byl termín), nestihli jsme zajít na matriku, a tak se jmenoval náš syn prvních pár dní svého života po mně... tedy Kolář. Málokterý chlap má za svůj život dvě příjmení, no ne? :-D Ale domluvili jsme se s přítelem, že příjmení bude mít po otci, takže v rodném listě už je to Václav Slezák :-) Taky jsme byli u paní doktorky, která řekla, že jsme naprosto zdraví, i když nás ještě zlobí poporodní žloutenka a sem tam prdíky.

Jako maminka a tatínek jsme s Filipem ještě šťastnější než dřív. Náš vztah tohle všechno, co se dělo za posledních 9 měsíců, posunulo na úplně jinou úroveň... jsme si o tolik bližší, milujeme se ještě více než předtím a tu lásku chceme a taky budeme předávat našemu synovi a doufáme, že pro něj budeme těmi nejlepšími rodiči, jakými jen můžeme být.

Chtěla bych tímto pozdravit ostatní holky – bolky a popřát jim krásně prožité chvíle s jejich miminky nebo těhotenskými bříšky :o)
 

Buik, syn Lukáš se narodil 9. 1. 2014 ve 40. týdnu těhotenství

Porodnice

Jestli si dobře pamatujete, tak naše druhé škvrně – druhý kluk – jménem Lukášek se narodil 9. 1. 2014 (čtvrtek) a měl míry 3460 gramů a 49 centimetrů. Na svět přišel v 10:20 h po vyvolání a udělal nám tím ohromnou radost. Opět jsem byla přidělena na pokoj číslo sedm a na tu samou postel jako u prvního syna. Tentokrát zde už ovšem ležela jedna maminka. Pak nám tam dovezli ještě jednu maminku a tím byl pokoj plný. První den vypadal tedy tak, že mi kolem druhé hodiny přivezli prcka a začal náš boj. Do půlnoci jsem kojila pětkrát, a to zhruba co dvě hodiny (tedy kojila – maminky vědí, že jde spíš o nějaké přikládání miminka, které ovšem moc mlíčka nevysosá – v mém případě tedy určitě ne). Byla jsem stále nabitá tou energii, takže mi vůbec nevadilo, že jsem se nevyspala, ale byl zde jeden ohromný problém – nesnáším chrápání, už od mala, a ta jedna mamča moc chrápala. Vstávaly mi chlupy úplně všude, nevěděla jsem, co dělat, jak se zachovat, a tak jsem trpěla a po pravdě moc si přála, aby se její miminko probralo a začalo brečet. Protože pak jsem si konečně mohla „odpočinout“ já (jsem strašná, že??!!).

Druhý den (pátek) opět „kojíme“ co dvě hodiny, a to do slova a do písmene – bohužel mlíčko stále není. Kolem páté hodiny ranní jdu prcka zvážit a změřit mu teplotku. Teplota je v pořádku, ale úbytek váhy je docela velký, vážíme 3340 gramů, ale ještě to není tak strašné. Dokonce jsme ubyli nejméně z miminek na pokoji, tak aspoň nějaká pozitiva. Prcek musí opakovaně chodit (tři dny po sobě) na vyšetření, jestli nemá cukrovku (díky mé těhotenské cukrovce). Vše je tak nějak v pohodě. V noci už je to náročnější… chrápání ovšem stále přetrvává a já se opakovaně dotazuji, zda náhodou nebude volný nadstandard!

Máme zde třetí den (sobota), prcek se hlásí častěji a častěji ke „kojení“ a mě začíná docházet, že stále nic nedostává. Jeho křik mi vhání slzy do očí, ale říkám si, že musíme bojovat. Už prošel několika vyšetřeními a všechny vychází velice pozitivně. I já jsem už v pořádku a je mi řečeno, že když začne přibírat, nebude žádný problém s tím nás už třeba zítra propustit. V porodnici je totiž chvilkově vyhlášen stop stav v přibírání rodiček. Je nás tu asi 22, i přistýlky se musely vyndat. Bohužel, nevypadá to dobře, když jsem ráno prcka vážila, tak měl 3220 gramů – váha nám jde stále dolů. K večeru se mi zdá, že jde malý do žluta. Ptám se na to dětské sestřičky a ona mi říká, že se mi to opravdu nezdá! Během návštěv za mnou dorazil Martin i s Márou a já měla naprostý šok. Mára byl tak neuvěřitelně hodný, mazlil se se mnou, neutíkal, prostě úplně jiný prcek, než který tu byl ve čtvrtek. Že bych mu chyběla?

Další den, už čtvrtý (neděle), při vážení jsem zjistila, že prcek opět ztratil pár gramů, už je na 3220 (což představuje zhruba těch 10 % přípustných ztrát). Když k nám přichází sestřička, tak se jí opět ptám, jak to vypadá s nadstandardem – prý dnes či zítra bych se tam mohla přestěhovat, ale jestliže mě třeba zítra pustí domů… ne, důležité je se vyspat. A kdo ví, jak dlouho tu ještě budu, protože při jejich kontrolním vážení měl malý 3120 gramů, což znamená, že zase zhubnul :o(. Všechny děti jsou ráno ještě změřeny, zda náhodou nemají žloutenku. My se vejdeme do limitu, ale děti od holek bohužel ne. Jsem moc ráda, že se odpoledne stěhuji na nadstandard, protože na našem pokoji je to slzavé údolí – holky jsou bez dětí (což také znamená, že bych se vůbec nevyspala kvůli chrápání).

Pátý den (pondělí) už začínají dávat malému příkrmy, ráno měl 3150 gramů, což v podstatě opět představuje úbytek oproti předchozímu rannímu vážení. Také mě chtějí už za každou cenu propustit domů. A mě je zase do breku, pane bože, to je už druhé dítě, kterému nejsem schopná dopřát mlíčko – chyba rozhodně nemůže být v nich, ale ve mně :o( … a to ještě nevím, co mě čeká v noci. Chybí nám už jen poslední vyšetření – sluch, a i to dopadlo na výbornou. Skvělé je, že na nadstandardu za vámi mohou návštěvy tak říkajíc kdykoli, takže za mnou dorazí mamka dopoledne a Martin odpoledne. Jelikož tedy malý ode mě dostává minimum mlíčka, tak ho chodím dokrmovat, nicméně došlo ke změně služeb a sestřičky si tuto základní, ale pro nás velice důležitou informaci nepředaly :o(. Takže když vyrazím s prckem kolem půlnoci na příkrm, dostane jen pár kapek (to zjišťuji i při převážení), takže trpíme oba a já nevím, kdo z nás víc. V podstatě hned, jak přijedeme z dokrmení, začne zase brečet a ač se snažíme o „kojení“, mám ho u prsa přes dvě hodiny a stále brečí. Nedá mi to a prostě vyrážím znovu za sestřičkou. Dostávám neuvěřitelný pojeb a se slovy, že jdeme stejně v úterý domů, že nemám blbnout, už to nevydržím a vyjedu na ni (znám to od Marka, skákalo kolem mě několik laktačních poradkyň, ale prostě to furt neteklo). Pak se smiluje a dá mu konečně najíst… tak spokojené dítě jsem dlouho neviděla!

Šestý den (úterý) se mě snaží opravdu co nejrychleji zbavit :oD. Většinou se domů odchází až po obídku, ale mně řeknou, že si pro mě mají do dvanácti přijet. Počítali jsme, že se teda v nemocnici ještě naobědvám, ale na druhou stranu… domů se těší snad každá. Proto rychle měníme plány, vše organizujeme a kolem jedenácté je Martin v nemocnici. Jdu se ještě rozloučit s holkama z původního pokoje, je tam stále slzavé údolí, protože jejich prckové mají ještě žloutenku, takže domů je nepustí a co víc, mimča dostávají jen na kojení jednou za tři hodiny. Naše váha ráno byla 3220 g a tuto váhu nám zapisují i do propouštěcích papírů.

Jsem strašlivě unavená, ale nesmírně šťastná, že se jede domů. Nikdy bych nevěřila, ale mně se tak strašlivě stýskalo po Marečkovi, vždycky, když jsem si na něj vzpomněla, tekly mi slzy, sice je to mizera, ale prostě patří do mého života, a když v něm není, je mi smutno. Dostávám propouštěcí zprávu a v podstatě celé dopoledne mi stále všechny sestry opakují, kde máme zaplatit nadstandard, ale mně je to jedno, hlavně, ať už jedeme domů.

Doma

Je 14. 2. 2014 něco kolem poledne a my s prckem konečně odcházíme domů – začíná náš domácí boj. Je neuvěřitelné, jak čas doma rychle letí, asi je to tím, že je člověk v jednom kole, ale ten první týden bývá opravdu nejnáročnější. Tím, že mě propustili během dopoledne, nejsou doma všechny věci připravené, počítali jsme s tím, že mě propustí až po obídku – bohužel to nemůžu už změnit, protože mě ze všeho odhlásili. Měníme proto v rychlosti plány, Martin jde zaplatit nadstandard a pak už utíká pro mě a prcka – těšíme se domů, a to moc. Při odjezdu z porodnice ještě volám paní doktorce, že jsme propuštěné, a domlouváme se, že se za námi přijde podívat. Doma vládne neuvěřitelný chaos, je tam i babička, a tak v rychlosti všechno chystáme – stůl v obyváku na přebalování, povlíknout vozíček, ve kterém bude prcek spinkat, do toho rychle ohřívám obídek a ještě založit prckovi „deníček“, do kterého si píši, kdy jedl a kolik toho zvládnul (je totiž neuvěřitelné, jak mi všechno splývá a já pak nejsem schopná říct, v kolik naposledy jedl – poučila jsem se u Máry, tam se mi tento deníček opravdu vyplatil!). Mareček kolem stále pobíhá a chce se mazlit – opravdu jsem mu chyběla, a tak má ohromnou radost, že má už konečně svou maminu doma. Po obídku zjišťuji, že jsem neuvěřitelně unavená, dostávám dokonce i zimnici, a tak všechna topení v bytě jednou naplno, já jsem nabalená, ale stejně se jí nemůžu zbavit. Kolem šesté odpoledne přichází paní doktorka. Všechno jí ukazujeme, dostáváme spoustu informací, prohlídne si prcka a zhruba po půl hodince opět odchází. Malý si v podstatě během dne pije, kdy chce, není v tom žádná pravidelnost, ale hlavně, že baští, a já doufám, že i přibírá. Rozhodla jsem se totiž, že budu kojit za každou cenu. Máme sice nakoupenou krabičku UM, ale i stříkačku, kterou ho dokrmuji. Mám pocit, že sice nasosá víc vzduchu než mlíčka, ale opravdu to za to stájí. Jen se bojím, že problém bude s Márou. Dvě ruce mi nestačí, nezvládám zároveň kojit Lukyho a odhánět Máru, který na něj chce neustále šahat, ach jo.

Další den pro nás začíná v jednu hodinu po půlnoci, kdy si Luky žádá zase baštu (ta jedna hodina mu zůstala, budí se mi tak každý den, ze začátku baštíme opravdu co tři hodiny a mohla bych si podle něj řídit i hodinky, ale s postupem času se ta doba prodlužuje …. nicméně v jednu jsme vždy vzhůru). Kolem druhé hodiny je dojedeno a začíná křičet Mára – jdu mu tedy dát napít a on zase v klidu usíná. Další bašty jsou ve čtyři a kolem sedmé. Kolem osmé hodiny vstává i Mára a kolem desáté se k nám přidává i táta. Vzal si dovolenou, bohužel s tím, že mě propustili z porodnice až po šesti dnech, jsme společně doma jen dva dny a pak musí zpátky do práce, protože prostě není dovolená – má práci na dobu určitou a tudíž omezené množství dovolené (většinu jsme vybrali na letní dovolenou). Mára má z brášky stále dost, všude za mnou chodí jako pejsek, všechno kontroluje a stále dokola opakuje mimi, mimi, mimi – jako kolovrátek. Uvědomuji si, jak moc jsem šťastná, že jsem doma a mám kolem sebe svoje kluky. Dopoledne vyrážíme s klukama na procházku – naše první procházka – sice není dlouhá a děláme pouze pár fotek na mobil, ale i tak mi dělá neuvěřitelně dobře. Ale stejně po návratu díky únavě mě opět přepadá zimnice, takže zase topíme o sto šest. Odpoledne probíhá v pohodě. Večer prcka prvně koupeme doma – je to taková nádhera, úplně jsem zapomněla, jak je úžasné pozorovat toho malého, jak se mu ve vodě líbí, vůbec v ní nebrečí, ale ve chvíli, kdy ho vyndávám, musí to vědět celý panelák, jak moc křičí. Pak už jdeme všichni do hajan, protože únava je opravdu veliká. I dnes jsme se pokoušeli o „kojení“, mlíčko stále ovšem není v takovém množství, jaké by bylo potřeba. Mára je čím dál tím víc zvědavější a tudíž já mám stále méně prostoru na krmení, bohužel vůbec nemá odhad a tak neví, co si může dovolit. Zatím ho sice drží Martin – snaží se ho zabavit, ale už zítra jde Martin do práce, a tak to bude ještě náročnější.

Třetí den po propuštění a já jsem stále tak neuvěřitelně unavená, stále se nemůžu zbavit té zimnice. Martin už nemá dovolenou, tak jsem na prcky sama. Je neuvěřitelné, jak dlouho nám teď trvá naše ranní vypravování. S Márou snídáme až kolem desáté hodiny. Sice jsme vzhůru od sedmi, ale to křičí Lukášek, a tak dostává nejdřív najíst on. Máru mezi tím dávám na nočník – vydrží tam skoro půl hodiny a vždy, když ho chci sundat, tak mě odhání. Luky mezi tím stále pofňukává, takže ho mám na rukou. Když konečně zabere, dávám ho do košíku a do deseti minut opět křičí. Je to takový koloběh, který se neustále opakuje. Stíhám mezi tím pouze obléknout Máru a občas si s ním trošku pohrát. Konečně kolem té desáté, po další baště, usíná a my se můžeme s Márou v klidu nasnídat. Také si stále více uvědomuji, že i naše druhé dítě bude „nutriloňák“. Mára neustále doráží, při kojení by byl rád, kdybych se věnovala jemu, a veškeré nápady na zabavení ztroskotávají (a stále se to zhoršuje). Po snídani přichází babička a společně jdeme na vycházku (to děláme každý den – vždy, když je táta v práci, tak pro nás přichází babička a jdeme společně ven a v závislosti na tom, jakou má táta směnu, jde s námi babča buď dopoledne, anebo odpoledne, a to samé můžu říct o manželovi – vždy, když je pak doma, tak s námi jde na druhou procházku on). Po procházce je Mára tak utahaný, že jde rovnou do hajan, já dávám nabaštit Lukymu a teprve potom přichází na řadu můj obídek – rovnou chystám i porci pro Máru, aby to bylo po jeho probuzení všechno jednodušší. Luky opět nechce spinkat, je to takový nějaký nespavec, nebo co. Pak se budí Mára, dostává taky baštu a vyrážíme všichni ven. Po odpolední procházce je zde opět náš kolotoč. Nabaštit Máru, vykoupat ho, vykoupat Lukyho a nabaštit ho :oD. A člověk ani neví, ale najednou je desátá hodina a jde se rychle do hajan. Mezi tím se musí připravit obídek na další den, poklidit, dát vyprat pračku a nebo něco podobného – je to fakt fuška.

Další dny se odvíjí už stejně. Snídaně kolem desáté, procházka, obídek (někdy i s Márou, a to v tom případě, že není moc unavený, jinak jde spát a obědvá až po probuzení), další procházka, koupání a spánek. Všechno toto je proloženo baštou Lukyho – každá bašta zabere 30-45 minut.
Když to shrnu, je to opravdu náročné, někdy fakt padám únavou. Na druhou stranu, když se pak podívám na ten náš úžasný spící „balíček“, vím, že jsem nesmírně šťastná a že bych na světě za nic neměnila!!! Tímto se s vámi loučí dvojnásobná mamka Buík a všem přeje, aby se měli podle svých představ. Nakonec přidávám jeden alespoň pro mě pravdivý citát: „Žádné dítě není tak roztomilé, aby matka nebyla šťastná, když konečně usne.“ … ti moji dva konečně spí, a tak se i já vydávám zaslouženě do pelíšku.

Sylviecucy, dcera Stela se narodila 8. 2. 2014 ve 41. týdnu těhotenství

Stela má dnes devět dní. Ale pořád vypadá jako to malinkaté mimuško, které právě vytáhli z bruška.
První týden se Stelou byl plný emocí... šťastných, ale i těch opačných. Na vlastní kůži poznáváme, jak velká zodpovědnost je mateřství a kolik strachu dokáže člověk vyprodukovat, když má najednou malé dítě. Na druhou stranu se ale potkávám s tak jiným druhem lásky, že ani popsat to nejde.

Běh v porodnici byl tak nějak stejný... vizita, kojení, spaní, návštěva, kojení, spaní atd. V podstatě celý pobyt Steluš prospala, jak to občas u malých miminek bývá... píšu občas, protože na oddělení bylo slyšet, že ne všechny miminka první dny prospí :-) Když jsem malou kolébala v náručí, přemýšlela jsem, jaká asi bude, až vyroste, začne mluvit, čím se stane... někdy jsme na sebe vzájemně koukaly a já si tak říkala, co si asi myslí... vidí mě vůbec? Ví vlastně, že jsem ta její máma, která ji nosila tolik měsíců? Fascinuje mě... tím, jak vypadá, jak spí, jak se dívá na svět.

Po příjezdu z porodnice se nejen na malé, ale i na mně projevila změna prostředí... najednou jsem si uvědomila, že jsme na všechno sami, nikde žádný kouzelný telefon na šikovnou sestřičku, která mi řekne, co a jak. Malá můj strach vycítila a přechod domů jsme tak měli s pláčem a huštáním až do brzkého rána, kdy chuděrka odpadla únavou. Pochopila jsem, že nejdřív se musím uklidnit já sama, aby i Stela vycítila, že se není čeho bát, je doma a v bezpečí. Následující dva dny jsme tak strávili v mírné pohodě a klidu, hlavně v noci mě mile překvapovala, když v sedm večer už spokojeně chrněla ve své postýlce, budila se pravidelně co tři hodinky na kojení a posléze hned zase usla... opakovaně až do sedmi do rána. Cítila jsem se spokojeně, Stela taky a Kuba si pochvaloval, jak šikovné má holky a že mu to může každý jiný tatínek závidět.

Zakřikli jsme to. V neděli se začala projevovat větším pláčem, vrněním, protahováním, pištěním... nevěděli jsme, co to znamená. Byla najezená, přebalená, odgrgnutá, vyprázdněná... přesto pořád hlasitě a nepřetržitě plakala až křičela. Vůbec nebyla k utišení. Když to neustávalo až do večera, rozhodli jsme se ze strachu o ni jet na dětskou pohotovost. Nečekala jsem ale, že budeme až do jedenácti do večera lítat po všech čertech... :-(

Na dětské pohotovosti mi ne úplně příjemný doktor řekl, že by „snad“ mohly malou trápit prdíky, doporučil kapky a abychom měli jistotu, že nic nepodcenil, poslal nás do druhé nemocnice na úplně opačné straně města na chirurgii, kde by snad malé mohli udělat ultrazvuk bříška. Na chirurgii jsme se potkali s dvěma mladými doktory, kteří se na malou sice podívali, ale se slovy „nejsme dětští doktoři“ nás poslali na oddělení dětské kliniky, která se nacházela sice ve stejné nemocnici, ale v jiné budově o kus dál... už jsem byla z toho přecházení od čerta k ďáblu, neustálého vysvlékání a oblékaní malé nervózní, o Kubovi nemluvě. Na dětské klinice nás nechtěli přijmout, protože s věkem dítěte spadáme spíše pod novorozenecké oddělení, nakonec ale paní doktorka vytušila, že na tom psychicky už nejsem nikterak valně a malou vyšetřila... potvrdila problémy s bříškem, ukázala, jak se provádí masáž na úlevu a zvážila malou před a po kojení, abychom zjistili, že má neuvěřitelně vyvinutý sací reflex, který dokáže do bříška doplnit až moc mléka, které pak její střeva neumí strávit... Po návratu domů jsme s malou prochovali zbytek noci a říkali si, jak strašné je své dítě vidět a slyšet v takové bolestivé situaci a neumět nijak pořádně pomoci. Postupně jsme během dní podávali kapky Sab Simplex, které ale malé vůbec nepomáhaly, pravidelně jsem s malou masírovala bříško tymiánovou mastí a cvičila s nožkama, prdíky jí odcházejí, ale vždycky s velkým křikem, který neustává ani potom, když si uleví... občas na mě přijde opravdu plačtivá krize, kterou se snažím co nejrychleji odstranit, protože není nic horšího, než své malé ukázat, jak jsem z jejího stavu nervózní.

Teď je situace taková, že míváme dobré a špatné dny/noci... občas krásně přes den odpočíváme a v noci relativně dobře spíme, občas přes den hodně křičíme a v noci se strašně trápíme. Ze všech stran slyšíme rady typu „počkej tři měsíce a uklidní se to samo“, ale není to tak lehké, jak se zdá.
Malá je naše sluníčko. Co si naopak velmi užívám, je vidět Jakuba, jak se ke Stelince chová... miluje ji, zbožňuje ji, udělal by pro ni všechno na světě. A to je prostě krásné, nejkrásnější :-)

Příběh maminek dle podkladů zpracovala Veronika Steidlová Kordasová.

Diskuze » Poradna »
Sdílejte
Poslat odkaz příteli Vytisknout článek
Diskuze » Poradna »
Sdílejte
Poslat odkaz příteli Vytisknout článek
Komerční sdělení

Související články

První týden s miminkem doma - diskuze

  • Ahoj holky.
    Až dnes jsem si přečetla vaše příspěvky a nemůžu uvěřit tomu jak strašně rychle to uteklo.Přidávám se k mamince Sylvě...taky obdivuji mamky s více dětmi.
    Jsem ráda,že jste všechny zdravé a naopak mě mrzí,že máte trápení jak vy tak miminka,ale pevně věřím že časem se opravdu vše zlepší.Já můžu říct,že u nás je vše zatím celkem v pohodě a zvládám to,ale někdy má Venoušek taky svůj den(a kdo ke že:-D)

    Přeji vám všem krásně prožité chvíle s dětmi a doufám,že se sem tam spojíme a podělíme o to jak to doma klape ;-)

    Mějte se krásně maminky :-)
  • Holky, to jsme ale šikulky, to nám to krásně jde! Musím říct, že se blíží jedenáctá hodina, oba prckové spí ... já tu koukám na toho maličkého a říkám si, že rok 2014 bude zase jedním z nejhezčích roků mého života ... a nejspíš i vašeho, že??!! Protože jsme dostaly ty krásné voňavé dárečky. (mno dobře, pro někoho to nebude rok 2014, ale 2013)

    Musím nás moc pochválit a ať nám to takhle hezky od ruky jde i dál ... a nebo ještě lépe :oD
    Buik   | 28.02.2014 22:37:14
    Reagovat | URL příspěvku
  • Je moc fajn vedet, jak se s mrnaty mate..a jsem rada za to, ze si to vsechny uzivate. Ted z vlastni zkusenosti musim projevit hluboky respekt nad vami..matkami, ktere mate dve (a vice) deti. Mam pocit, ze tak dobre organizacni schopnosti fakt nemam..z nasi domacnosti je totalni chaos a to je tady jen jedna mala beruska :-( Snad to bude casem lepsi..je fakt, ze Stelu ty prdiky trapi fakt hodne a dava nam to vsem trem dost zabrat. Je to obrovska zkouska trpelivosti.
    Preji vam holky bolky,at si to dal krasne uzivate :-) Budu na vas myslet a verim, ze cas od casu vas tady potkam ;-)
    sylviecucy   | 28.02.2014 17:11:20
    Reagovat | URL příspěvku
  • krásné :)
    ahoj holky, to je paráda, nedávno jsme začínaly psát a teď už je máme všechny doma a krásně se sžíváme       užívejte si to a ať jsou dětičky zdravé    
    kacato   | 26.02.2014 20:21:11
    Reagovat | URL příspěvku
  • Holky, nádherné vyprávění. Přenesla jsem se o 8,5 roku zpět a vzpomněla jsem si na náš první týden doma s Danielkou. Pěkný fičák. Ale člověk si zvykne, vytvoří si režim a už to běží jako po drátkách.
    tygřímáma   | 26.02.2014 18:26:52 | Reakcí: 3, poslední: 27.02.2014 21:17:55
    Reagovat | Zobrazit reakce | URL příspěvku
Vložit příspěvekČlanky s diskuzí

Poradna

Dobrý den,
ráda bych se zeptala, zda je pravděpodobné, že jsem otěhotněla 24.11., když na uz, který proběhl 30.1. byl vidět pouze gestační váček a 15.2. už byla potvrzena srdeční akce? Nemám pravidelnou menstruaci, ale nejsem si jistá termínem porodu.

Moc děkuji za Váš čas

Dobrý den,

datace těhotenství a od toho termín porodu se koriguje na prvotrimestrálním ultrazvukovém vyšetření, v rámci internetové poradny se více radit bohužel nedá.

MUDr. Pavla Zahrádková | Babyonline | dnes, 07:40
Položit dotaz Všechny dotazy a odpovědi
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. V pořádku Odmítnout Další informace
×