Únor 2014/1 – Kdy už to bude?

Aktualita ze dne 8. 2.: Sylviicucy se 8. února 2014 ve vítkovické porodnici narodila dcera Stela! Míry 3200 g a 51 cm. Moc gratulujeme!

Poslední maminka z Rodíme online, Sylviecucy, se porodu opět nedočkala, nicméně miminko je úplně v pořádku. Z rovnováhy ji navíc vyvedly neustálé smsky a telefonáty zjišťující její aktuální stav a polekala ji možnost vyvolávaného porodu. Přes týden ale pobývala u rodičů, kde se nechala hýčkat, a s Kubou si naplno užila víkendové dny.

Které maminky se projektu účastní?

• Sylviecucy (40. týden těhotenství)

Sylviecucy (27 let, prvorodička, 40. týden)

Nečekané se stalo realitou... je únor a já jsem stále těhotná. Dnes oficiálně přenáším dva dny, ale stále se cítím tak na osmý měsíc, jako kdyby porod byl ještě pořád daleko.

V pondělí jsem absolvovala první kontrolu v porodnici, kam mě můj pan doktor předal k vyšetření. Dle jeho instrukcí jsem jela do porodnice na osmou ranní, kdy vyšetřují těhulky... respektive měli by vyšetřovat. Po velmi krátké chvíli jsem pochopila, že je úplně jedno, kdy a v kolik přijdete, protože vyšetřují všechny zapsané a až prostě přijdete na řadu, tak teprve půjdete. Do porodnice jsem dorazila ve tři čtvrtě na osm a odcházela jsem v půl jedenácté, to mi vůbec nebylo příjemné.

První, co jsme z vyšetření absolvovaly, byl monitor srdíčka, na kterém jsme s malou strávily našich rekordních 45 minut, protože malá prostě spala... mohla jsem s ní třepat, mohla jsem krčit nohy, šťouchat do bříška kolenem, dřepnout si... nevzbudilo ji téměř nic a sestřička mě tam nechala trápit se tak dlouho, dokud alespoň nějakou malinkou aktivitu neprojevila. Už tady jsem byla trochu nešťastná, že toto musím podstupovat.

Po natočení srdíčka jsem čekala v čekárně, dokud si mě pan doktor nezavolal... ještěže jsem na radu kamarádky nezapomněla doma na knížku a svačinku, jinak bych umřela buď nudou, nebo hladem. Čekání bylo dlouhé, čekárna čím dál tím plnější. Nicméně nakonec jsem uznala, že se to víceméně vyplatilo, protože jsem narazila na velmi sympatického mladého pana doktora, který se mi opravdu důkladně věnoval. Nejdřív vyšetřil čípek, poté ultrazvukem bříško. Výsledek byl v podstatě stejný jako poslední týden – nic zásadního se neděje, malá se má dobře, plodovky je dostatek, váží cca 2950 gramů. Přišlo mi, jako kdyby týden vůbec neuběhl... jen jsem tam tak seděla, koukala na něj a říkala si: „To se jako za týden nic nepohlo?“

Na ultrazvuku mi pan doktor ukázal celé miminko a pochválil malou, jak krásně se mu ukazuje a že jsou to obrázky jako z učebnice... výstavní :-) Na závěr jsme se dohodli, že pokud nenastane spontánní porod, dostavím se na další kontrolu za týden a budeme domlouvat termín na vyvolání. Zítra mě tedy znovu čeká budíček, cestování do porodnice, dlouhé čekání a kdoví, co ještě... opravdu doufám a malou i prosím, ať nedojdeme do stadia vyvolávání. Pořád mám v živé paměti podrobný popis porodu od Buik a děsím se toho víc než klasického spontánního porodu.

Co je na přenášeném těhotenství snad úplně nejhorší, je reakce okolí... není den, kdyby mi minimálně pět lidí nepsalo/nevolalo, zda se už něco děje. Strašně, ale strašně mi to leze na nervy a jsem už opravdu nepříjemná. Dennodenní telefonáty od Kubových rodičů, jestli už jsme v porodnici, neustálé SMSky od různých známých, jak to teda vypadá... dokonce i mé sestry se ptají lidi z mého okolí, zda už jsme porodili. Přijde mi to otravné až hysterické, že některým už ani neodepisuji, ať si myslí, co chtějí.
A ač to asi myslí dobře, vůbec mi tím nepomáhají. V pátek to došlo do takové míry, že do večera jsem byla téměř pod zoufalým tlakem, který u mě vyvolal hlubokou krizi, že všichni z našeho okolí už porodili (a všichni dříve, než byl termín), jen u nás je hrobové ticho a že je s mým tělem určitě něco špatně a vlastně za to můžu já... já vím, blbost... ale pod tou palbou SMSek a telefonátů jsem se trochu složila na hromádku, takže když mě Kuba po svém příjezdu našel v kuchyni s hysterickým pláčem, vyvalil oči hrůzou. Dnes už jsem klidná, beru věci tak, jak jsou, a věřím naší dcerušce, že sama ví moc dobře, co dělá.

V polovině týdne jsem se na naléhání rodičů přestěhovala k nim, chtěli mě mít pod silným dohledem... taky, že ano, na procházku mi bylo dovoleno jen a pouze kolem domu a jen a pouze na pár minut. Můj program se tedy skládal jen z TV, knížky, spaní – už je to tak vágní, že ani nudit se nedokážu :-) Nicméně vzhledem k tomu, že ani o víkendu se malá neposunula směrem ven, v pondělí si opět balím tašku a stěhuju se k našim, kde mě zase čeká jen TV, knížka, spaní.

O víkendu jsem se ale tetelila blahem, Kuba se rozhodl rozveselit mi dny, a tak jsme sobotu strávili na příjemné procházce a na zákusku v naší oblíbené cukrárně a v neděli jsme vyrazili na menší nákupy do nákupního centra a spojili to s kávičkou v kavárně... po celý víkend se snažil se mi věnovat, povídali jsme si, tulili se a užívali si toho, že jsme spolu. Bylo to moc fajn :-)

Držte palce, aby příště už přišla zprávička o narození a ne další můj zoufalý příspěvek o tom, že se u nás stále nic neděje :-D

Mějte se prima!

P. S. Paní fotografka nám konečně upravila těhotenské fotky, tak posílám dvě ochutnávky :-)

Příběh maminky dle podkladů zpracovala Veronika Steidlová Kordasová.