Leden 2014/3 – Netrpělivost posledních dní

Jak prožila týden poslední budoucí maminka z Rodíme online?

• Sylviecucy byla zklamaná svým pocitem, který jí říkal, že minulý týden porodí. Absolvovala tedy ještě jeden, poslední monitor, zhodnotila, kolik za celé těhotenství přibrala, zamyslela se nad proměnou svého těla i nad strachem z porodu a s Kubou se odvážila vyrazit do kina.

Sponzorem ONLINE projektu Rodíme společně s BOL je společnost Feedo.cz, která každé z pěti rodiček po porodu věnuje dárkový poukaz na nákup v hodnotě 1 000 Kč. Rodičky rovněž obdrží publikaci vydavatelství Babyonline Zdravé těhotenství.

Které maminky se projektu účastní?

• Sylviecucy (39. týden těhotenství)

Sylviecucy (27 let, prvorodička, 39. týden)

Trochu nemůžu uvěřit tomu, že tento příspěvek sepisuji stále jako těhule... mám pocit, jako kdyby mě hned napoprvé zklamal mateřský instinkt, když jsem si myslela, že tento týden malá určitě vykoukne... nevykoukla, spokojeně si v bříšku chrní dál. Snažím se to neřešit, protože sama musí dobře vědět, kdy je její nejlepší čas, ale nemůžu si vysvětlit ten silný pocit, který jsem měla... :-(

V pondělí jsem byla naposledy u svého doktora na prohlídce... na monitoru srdíčka jsme opět strávily jen chvíli, malá se nechala krásně natočit a projevila i sama od sebe trochu pohybu. Při kontrole děložního čípku mě doktor trochu potěšil, protože odhadoval, že na pondělí a úterý by porod ještě neviděl, ale že z čípku už toho moc nezbývá a je relativně možné, že na kontrolu do porodnice už nebudu muset jít... měla jsem radost! Nicméně žádanku na převzetí k péči mi samozřejmě vypsal, popřál mnoho štěstí a sil u porodu a se slovy „těším se na naše další miminko v ordinaci“ jsme se rozloučili. Měla jsem chuť jej i obejmout za tu krásnou devítiměsíční péči, kterou nám věnoval, a v duchu jsem si řekla, že na první návštěvu po porodu donesu do ordinace něco sladkého jako poděkování.

Jak je vidno, i doktora příroda přelstila, jelikož od jeho kontroly uběhl týden a porod se nekonal :-)

Celkově jsem za těhotenství přibrala krásných 15 kilogramů, protože už ani jedna z nás extrémně neroste (těch 20 gramů za týden opravdu nepočítám), považuji to za ukončené číslo. Dnes jsem tak přemýšlela, jestli mi to vadí, nebo jsem relativně spokojená, a musím říct, že je mi to jedno. Je fakt, že v poslední době si připadám, že to snad není ani moje tělo, vždyť takhle „velká“ jsem nikdy nebyla, ale jedna z věcí, která mi dopomohla k mému spokojenému těhotenství, je fakt, že jsem jídlo prostě neřešila... ano, nejedla jsem plísňové sýry, paštiky a sushi, jak radí všechny příručky pro těhotné, ale když jsem měla chuť dát si ráno na snídani koblih, dala jsem si ho a neřešila jsem, jestli mi to zvětší boky nebo ne. Dle mého názoru se má těhotenství zdravě užívat, určitě se necpát dvěmi pizzami a deseti koláčky denně, ale taky do sebe nesoukat jen ovoce, zeleninu a obilniny, abych náhodou neztloustla o nějaké deko. Věřím, že se po porodu dostanu brzy do formy, těším se,až budu venku trajdat s kočárkem, našla jsem si v okolí i cyklostezky vhodné pro kočárek, které jsou různě dlouhé a fyzicky náročné, mám vyhlídnuté cvičení i s mrnětem na protažení svalů... určitě to s hvězdičkou zvládneme a já budu brzy ve svých proporcích :-) Jsem optimistka, nebude to lusknutím prstu, ale půjde to!

Každopádně cítím a vidím, že mé tělo je prostě jiné a možná už nikdy nebude jako dřív, protože zásah přírody je to velký. Vnímám, že se mi roztáhla pánev, zvětšila prsa... a je mi jasné, že některé změny zůstanou i po porodu a přijde mi to tak nějak fascinující, jak dokáže být příroda v některých ohledech silná.

Kuba se mě ptal, jestli se porodu vůbec bojím, nikdy jsme o tom spolu nemluvili a v poslední době ze mě vypadávají věty jako „ať už to je,  už chci rodit“, jako kdyby to mělo být stejně příjemné jako návštěva u kadeřníka... samozřejmě, že se bojím, snad nikdy k ničemu jsem neměla takový respekt jako k porození dítěte. Na druhou stranu ale nejsem jediná rodička na světě a kdyby to bylo něco tak strašně nesnesitelného, měly by ženy dvě děti a více? Neměly. A s tím do toho jdu. Nedávno mi sestra vyprávěla, že celých dvacet hodin, než nakonec malá Claudí vylezla, si říkala: „Jednou ta bolest skončí, jednou ta bolest skončí.“ Budu se hecovat něčím podobným :-)

Mé okolí bylo tento týden napjaté jako struna, takže nebylo dne, aby se mě pár lidí nezeptalo, zda už se něco hlo. Přišlo mi to až směšné, přece kdyby se něco opravdu událo, dali bychom vědět! V pátek jsem to nevydržela a doslova „pálkovala“ všetečné dotazy tím, ať se uklidní, že termín máme za týden... no nebylo to ode mě úplně slušné, ale těmi telefonáty a SMSkami mi opravdu nepomáhali. Někteří pochopili, že je ještě čas bombardovat, jiní ne... takže potenciální tchyně s tchánem volají každý den s otázkou: „Tak co? Už jste v porodnici?“

Kuba se ze služební cesty vrátil v pátek brzy večer... až jsem byla překvapená, že to zvládl takhle rychle. Byla jsem ráda, že celou sobotu věnoval jen nám a já si jej tak mohla znovu užít, dopoledne jsme udělali nákup opět těch největších a nejtěžších věcí na následující týden, pak nám sám iniciativně udělal na oběd palačinky (mňam!), odpoledne jsme si spolu lehli na malý odpočinek a pak vyrazili do kina. Jít týden před termínem porodu do kina je trochu risk, to uznávám, navíc jsme si vybrali tříhodinový film, ale říkala jsem si, že není rozdíl v tom sedět doma na sedačce a čučet na telku, kde dávají velké kulové, nebo sedět na sedačce v kině a koukat na film, který mě zajímá. Nejen, že jsem ty tři hodinky v pohodě vydržela, ale moc jsem si to užila a konečně se po celém týdnu vysedávání doma vyvětrala a odreagovala. Večer mi Kuba ještě napustil vodu, kde jsem už skoro spokojeností usla... byl to perfektní den! Neděle probíhala tak jako jiný den v Kubově sezóně... vyprat a vyžehlit všechny košile, zabalit, do toho Kuba pracuje a já tak různě, čtu, koukám na telku, courám s hadrem po bytě, jdu se projít... večer jsme ale ulehali do postele spolu a bylo vidět, že z jeho dalšího odjezdu na celý týden je dokonce víc smutný než já, a to je už co říct. Nedá se nic dělat, za dobrou práci, hezké peníze a jistotu se musí v dnešní době platit daň a v jeho případě je to toto cestování.

V pátek se Ostrava zahalila do sněhové a ledové přikrývky, taky nám i přituhlo, jak se ostatně na leden sluší a patří... bohužel pro mě to znamená omezení pohybu venku bez doprovodu. Krátké procházky každý den si tedy neodpustím, ale opatrně našlapuji a cupitám, abych sebou někde nesekla a vyhla se tak komplikacím kvůli pádu. Nemluvě o tom, že taková procházka v –12 stupních není zrovna extra nic příjemného :-D Takže už tak omezený denní program je o další aktivitu chudší.

Následující týden mě čeká kontrola v porodnici a taky přechodné přestěhování k rodičům, zřejmě už od středy, abych v den termínu nebyla sama doma. Na jednu stranu se těším na obskakování, na druhou stranu budu neustále poslouchat „sedni si, polož to, nechoď tam.“ Vidím to v jasných barvách :-)

Držte mi palce nadále!

Příběh maminky dle podkladů zpracovala Veronika Steidlová Kordasová.