Rodíme společně s BOL - Listopad 2012/2 - Návštěvy

Minulý týden byl plný návštěv. Zatímco Lillynka hostila příbuzné doma, Antara vyrazila za rodinou do Hradce. Angieblack absolvovala první návštěvu poradny a MartiHy také zavzpomínala, jaké to bylo na prvním ultrazvuku. To Zuzka.F se zatím těší na další prohlídku a doufá ve 3D fotku miminka. Janney dokončila přípravy pokojíčku a Ivulíska ani 39. týden těhotenství neodradil od hrabání listí.

Sponzorem ONLINE projektu Rodíme společně s BOL je společnost Feedo.cz, která každé ze sedmi rodiček po porodu věnuje dárkový poukaz na nákup v hodnotě 1.000 Kč.

Rodičky rovněž obdrží NOVINKU vydavatelství Babyonline, publikaci Zdravé těhotenství.

• Ivulisek - 39. týden těhotenství
• Janney - 36. týden těhotenství
• Lillynka - 25. týden těhotenství
• Zuzka.F - 24. týden těhotenství
• Antara - 19. týden těhotenství
• MartiHy  - 18. týden těhotenství
• Angieblack - 13. týden těhotenství

Ivulisek (30 let, druhorodička, 39. týden)

Týden je opět za námi a jak jsem ho prožila?

V pondělí hned na ráno jsem měla být u své doktorky na KTG. Byla jsem ráda, že mi Květoš nabídl, že mě tam doveze. Ne že bych si netroufla sama, ale opravdu mám dosti velké bolesti „dole“ a když mě tam „píchne“, tak to sakra bolí a řídit a ještě Kvítečka v zadu... Takže mě vyhodili a šli na vlakové nádraží. KTG bylo v pořádku a zbytek dne jsme strávili doma.V úterý nám dojela moje maminka. Naplánovali jsme si obě kadeřníka a i Kvíteček šel pod nůžky. Snažila sem se si kadeřnici, nehty a takové dávat až na co nejblíže k termínu. Kadeřnici jsme všichni zvládli na jedničku a odpo jsem vezla mamku zase na nehtíky a jelikož bylo krásně, strávila jsem čekání s Květulou venku. Ve středu jsem si zase domluvila kosmetiku a hlídala mamka. Krásně jsem si odpočinula, masáž a péče mi dělaly moooooc dobře. Odpo pak pro ni dojel bráška se svojí slečnou a tak jsme si užili fajn návštěvu. Dovezli mi košík na malou, takže už mám doma vše a jak odjeli, vrhla sem se s malým na hrabání listí. Ne a ne pořád opadat nafurt :-). Bohužel, pak jsem zase trpěla, ale byla jsem ráda, že jsme to zvládli. Konec týdne jsme spíš trávili doma. Opravdu už moc nevyjíždím sama. Pro jistotu. Takže jsme byli na prochajdě s kamarádkou a jejíma dvěma synkama a  pátek jsem teda pojala jako uklízecí a řádila jako černá ruka zákona :-D V podvečer pak jen na nákupy s tatínkem. V noci jsem trpěla. Měla jsem silné bolesti v oblasti pánve a bříško bylo pořád tvrdé. Taky nevím, co bylo malému, ale 3 noci po sobě sem k němu musela co hodinu vstávat a na náladě nám to oběma neprospělo. Sobota byla naplánovaná jako pracovní. Takže jsme dopoledne vyběhli všichni na zahradu, opět jsem shrabala nově spadlé listí a Květoškové ho odváželi. Odpoledne byla v plánu garáž, vyčistit a vycídit. Bohužel se nazdařilo, Květoš musel jet do práce a já se snažila odpočívat. Květula si krásně hrál sám v pokoji, ale mě nebavilo jen tak sedět. Nakonec jsme večer ještě jeli ke Květošovým rodičům na návštěvu. Bohužel večer jsme zjistili, že nám teče žlutá voda (jen pro upřesnění, v létě jsme byli víc jak měsíc na suchu, díky velkému suchu nám vyschla studna a i do teď jedeme na úsporný režim). Takže já zase nervy, že budeme bez vody. V neděli ráno jsme vstali a stav vody sice nebyl žlutý, ale kalný a nedala se použít na pití, vaření a doma balená jen perlivá. Takže dopoledne frk do Teska pro balenou vodu, a tak jsme se kukli, co tam mají, koupili jsme ještě nějaké malé dárečky pro blízké a rychle domů. Odpoledne jsme se vrhli na focení „bříška“ a konečně na garáž. Takže zase trpím, ale mám radost, že sme to zvládli udělat. Je vidět, že už mám 14 dní do termínu a tatínek je „nervózní“. Dochystala sem si poslední věci do porodnice a jeden večer jsme se bavili, kde co je, kdybych nebyla schopná, tak aby Květoš viděl, co tam ještě dodat, kde jsou doklady :-D. Jo jo, už se to blíží. Zítra jdu na poradnu, kde se s doktorkou domluvíme co a jak. Tak se těším.

Janney (29 let, druhorodička, 35. týden)

V uplynulém týdnu se mi konečně podařilo dohnat nějaké ty miminkovské resty. V pátek jsem dokončila vymalování pokojíku pro malou a jsem s výsledkem nadmíru spokojená. Po původních majitelích tu zůstal růžový pokoj s třemi různými odstíny růžové. Spodní tmavě růžová a ještě tmavší dřevěná lišta byly prostě šílené barvy a celý pokojík působil dost rušivě. Chtěla jsem to nějak uklidnit a zjednodušit a nakonec jsem se rozhodla, že nechám horní část světle růžovou, ale spodek, že vymaluji šedou a lištu bílou. Trochu jsem se bála, aby šedá nebyla moc tmavá, ale hned po vymalování jedné stěny mi bylo jasné, že jsem udělala dobře. Moc se mi to líbí. V neděli jsem vyburcovala i manžela a sestavil postýlku a přebalovací pult a společně jsme pověsili záclonu. Já vymalovala ještě vnitřek vestavěné skříně - celé světle růžovou. Violka nám nadšeně pomáhala a podávala šroubky, utírala prach a tak. O pár dní později jsem začala i prát různé deky, prostěradla, plenky a nějaké oblečky, takže se to hýbe dopředu. Ještě musím dokončit předělání staré komody. Zbývá mi polovina smirkování a pak natřít... To je asi můj největší rest, co mě znervózňuje. Pak už můžu vyprat zbytek oblečení, protože jej budu mít kam dát. Tašku do porodnice přichystanou ještě nemám, snad bude malá rozumná a ještě chvilku počká. Však má ještě měsíc.

Jak mi jinak je? Už to začíná být horší a méně pohodlné. V sobotu mi bylo opravdu špatně a většinu dne jsem proležela. Měla jsem hodně poslíčků a byla jsem šíleně unavená. Také břicho mám hodně dopředu a špatně se mi sedí. Takže co se týče energie, je to hodně nahoru dolu. Jeden den toho zvládnu hodně, druhý téměř nic. Také už nevydržím dlouho stát - například u vaření. To už mi pak břicho ztěžkne a vše mě bolí. Chodím pomaleji, Viola i Terry mi tak neustále utíkají. Ještě mám zvláštní problém, že jak ležím v noci na boku, tak mě hrozně bolí vnější stehna. Všechna váha je asi na nich a po pár hodinách mě hrozně bolí, jak kdyby byly jedna velká modřina. Zřejmě by to chtělo měkčí matraci, jenže to by mě zase bolela záda. Nebo by potřebovaly být ty stehna vyměkčená víc tukem, ale zrovna na nohy mi tuk nešel.:) S jídlem ale problémy nemám, žádné pálení žáhy a poslední týden mám navíc opravdu velký hlad. Někdy musím vstát z postele a ještě si jít vzít aspoň jablko.

U Violky ve školce jsem byla na třídní schůzce - jen já a učitelka - a všechno je v pořádku, Violka si vede dobře. Nejraději si prý vybírá výtvarnou činnost a matematiku. Také měla už nějaké názorové problémy s jednou spolužačkou, zřejmě Violce dělala naschvály a Violka si to nenechala líbit a šla to na ní říct. Ale prý to společně s učitelkou řešily a už je to v pořádku a bylo jim doporučeno, ať si nevybírají společné úkoly, když se pak v podstatě "pohádaj". Přišlo mi to až trochu legrační. Takové malé a už osobnostně narážej.

Ve středu dopoledne měl Terry zubní operaci. Byl na vytržení všech 4 zubů moudrosti. Na Violku šla rýma, tak jsem ji nechala ze školky doma, protože jsme se stejně musely postarat o tatínka. Dovézt a odvézt ho od doktora, vyzvednout mu léky a pak ho v podstatě uložit do postele. Dělali mu to pod celkovou anestezií, tak byl hodně mimo. Ve čtvrtek byl zde velký svátek Den díkuvzdání. Violce už bylo lépe a tak jsme Terryho nechaly doma a šly na sváteční večeři ke kamarádce Liz, kde má Violka jednu z nejlepších kámošek Abby. Bylo to moc fajn, děti si vyhrály a já jsem si i dala skleničku růžového vína. Terrymu už je lépe a dnes jsme dokonce už na zábradlí na verandě nainstalovali vánoční světýlka, jak si Viola přála. Příští týden nás čekají 4 dny bez tatínka, jelikož jede na služebku.

Lillynka (31 let, druhorodička, 25. týden)

Toto letí, další týden za námi. Dnes je sobota a já mám sepsat, co se za ten týden událo. Minulý víkend jsme trávili doma. Já dopoledne musela na nákup, Markétce přijela kamarádka, která bydlela naproti v domě, ale odstěhovala se a v sobotu večer jel Robert ke kamarádovi přes noc, takže jsme s Markétkou na chvíli osiřely. Co vám budu povídat, udělaly jsme si pěkný večer. Koupila jsem Markétce časopis Sluníčko, tak jsme spolu dělaly úkoly a pak si pustily pohádku. V neděli dopoledne jsme jely koupit dárek synovcovi k jeho prvním narozeninám, které ten den měl. Sjeli jsme do Butovic, do nákupního centra, tam je velký obchod s hračkami Bambule a tak bylo spoustu možností na výběr. Samozřejmě i Markétka si vybrala dárek, ale naštěstí si nechala vysvětlit, že jej dostane až k narozeninám, které má za měsíc. Aspoň nemusím přemýšlet nad tím, co jí koupit. Oslava probíhala u nás v klubovně, brácha to hezky připravil, všude byly nafouknuté balonky, sešla se celá jeho rodina a rodina jeho přítelkyně. Pro nás jsou to neznámí lidé, přeci jen, jsem jeho nevlastní sestra, takže se zas tolik nevídáme. Oslavenec přijel se zpožděním a byl trochu rozmrzelý, ale nakonec to bylo docela příjemné odpoledne a snad i náš dárek se mu líbil.

V pondělí jsem se po 14 dnech vrátila do práce a Markétka do školky. Robert měl pro změnu tento týden dovolenou, tak aspoň vozil Markétku a já chodila do práce dřív. Pondělí uteklo docela rychle, i když ten návrat do práce nebyl zrovna ideální. Dobírala jsem antibiotika a sedět celý den v open office je při nemoci nepříjemné. Klimatizace, suchý vzduch to mi moc nepřidávalo. Odpoledne jsem si vyzvedala Markétku na hudebce a šly jsme do knihovny. Samozřejmě jsem si popletla datum a výtvarná dílna měla být až ve čtvrtek, ale aspoň jsme půjčily jednu knížku, kterou teď po večerech čteme a odevzdaly ten obrázek do soutěže. V úterý na večer přijela Robertova sestra s rodinou. Byla jsem ráda, že jsem ve dvě musela z práce. Čekala mě prohlídka u zubaře. Naštěstí vše je v pořádku, žádný kaz se nekonal. Paní doktorka mi pouze vyčistila zubní kámen. Ten den šla se mnou i moje mamča a tak jsme pak společně vyzvedly Markétku ze školky, která byla hodně překvapená, že pro ní došla babička. Doma už Robert uklízel, připravoval se na příjezd rodiny a já mezitím šla chystat večeři. Na druhý den jsem si naplánovala dovolenou a Marky jsem uvolnila ze školky, aby si mohla užít sestřenku a bratránka. Proč vlastně přijeli na návštěvu  uprostřed týdne? Švagr je lékař a skládal poslední atestaci a vzal sebou do Prahy celou rodinu. Ve středu dopoledne po tom, co si děti hezky pohrály, jsme se vypravili do centra, že si uděláme procházku. Počasí ale bylo hodně ošklivé, takže jsme skončili na oběd v jedné příjemné restauraci, pak se sešli s Davidem, který mezitím úspěšně zkoušku udělal, a vydali se na krátkou procházku kolem Národního divadla přes řeku, došli na tramvaj a jeli jsme domů. Protože malý Davídek usnul, mohly jsme se se švagrovou sebrat a zajet si na kávičku. Pár minut od nás je taková italská prodejna, pekárna. Jmenuje se to WineFood. Mají takový vnitřní trh, kde můžete posedět nad dobrým jídlem, vínem a pak si třeba nakoupit v rybárně, čerstvou zeleninu, domácí zmrzlinu, nebo pečivo a cokoliv italského vás napadne. Hezky jsme si popovídaly nad teplým jablečným moštem a koláčem a po páté jsme dorazily domů. Nás s Robertem potom čekalo hlídání dětí, protože si Evča s Davidem chtěli udělat hezký večer. Bylo to náročné mít tři děti pohromadě, ale nakonec jsme vše zvládli a všechny děti usnuly. Ve čtvrtek jsem opět kmitala ráno do práce, celý dům byl úplně tichý, všichni ještě spali. Ten den odjížděla rodina zpátky domů, ale až odpoledne. Nakonec jsme se ještě sešli na rychlém obědě kousek od mé práce. Když odjeli, měl Robert něco dohodnutého s kamarádem a tak mi přivezl Markétku do práce. Vyrazily jsme spolu potom koupit svetr, a protože její velké přání od Ježíška byly princeznovské šaty, koupily jsme šaty, jako měla princezna na Vlásku. Ale jak udělat, aby jí je přinesl Ježíšek? No chtěla mu volat, že si je vybrala, a že jí je má přinést... Nakonec jsem to uhrála zase na narozeniny, které má chvilku předtím. V pátek už to byl zase jen obyčejný pracovní den. Nic mimořádného. Dnes je tedy sobota, Robert je od rána v práci, já si zadělala těsta na cukroví a užíváme si volna. 

A jak se cítím? Teď už dobře. V pondělí mě vyděsila bolest břicha, už už jsem chtěla jet do nemocnice, ale nakonec jsem druhý den zjistila, že mi zase trochu povyrostlo a asi se jen roztahovala děloha. Miminko je živel, nenechá mě chvilku v klidu. Někdy mám pocit, že vůbec nespí. :). Pořád se mele, někdy se mi v břiše našponuje tak, že i cítím jeho zadeček, jak mě tlačí.  S Evou jsme podrobně zkoumaly fotku z ultrazvuku a potvrdila mi, že miminko má nos jako tatínek. Opravdu mají silné geny, zajímalo by mě, jestli bude mít alespoň něco ze mě :)) Na další týden mám naplánováno pár schůzek s kamarádkami a mamčou, taky bych konečně ráda dořešila vánoční dárky a za týden jedeme na dámský víkend do Drážďan, tak nám držte palce, ať jsme všichni zdraví a ten další víkend si užijeme se vším všudy. 

Zuzka.F (28let, prvorodička, 24. týden)

Tak přemýšlím co tento týden. Až ve čtvrtek jdu na kontrolu zase po měsíci, tak budu mít nové informace. Chci se zeptat, zda by nám pani doktorka udělala 3D fotku, tak uvidíme. Jinak tento víkend jsme nakoupili jitrničky a tlačenku a kroupovou polívku z místní domácí zabíjačky. Jsem si dala, to šla zdravá životospráva chvilku stranou :-) jsem na to měla chuť no... Tak se to snažím dohnat jablíčkem a mandarinkou, abych neměla špatné svědomí. Co mě ale víc vrtá hlavou, je občasné tvrdnutí břicha a to hlavně v klidu. Najednou mi vyleze boule na jedné straně břicha. Snažím se moc nepřemáhat a jím magnésko, a přesto je to občas nepříjemné. Tak nechci plašit, ale budu se muset poradit s paní doktorkou radši. Jinak nebudu v klidu. Snad bude vše v pořádku.

Antara (31 let, druhorodička, 19. týden)

Tento týden začal poklidně, až do úterý s námi byl Honza na neschopence, ale už mu bylo líp, takže pomáhal s Vašíkem a v úterý jsem si dokonce mohla pospat "až" do 8 hodin :) Zato středa byla rušná, večer jsme odjížděli, takže jsem celý den balila věci... Taky toho s sebou vezete vždy tolik, zvlášť pro děti? Nebo jenom já neumím balit? :) Takže balení, do toho vysvětlování Vašíkovi, že ven opravdu nejdeme, protože je tam hnusný smog, pekla jsem slíbenou buchtu pro bráchu, no a Vašík toho využíval a zlobil jako zjednaný. Asi si myslel, že práce mám málo, takže z potravinové skříně v kuchyni vytáhl velký kelímek hořčice a po mém upozornění, ať ho vrátí zpět, s ním vztekle mrštil o podlahu, takže se kelímek rozprskl po celé kuchyni a já strávila půlhodiny uklízením. V tu chvíli ze mě opravdu nelítala slušná slova :) Odpoledne jsme ještě stihli rychlou návštěvu Kryštofka spojenou s krátkou procházkou a pak velmi příjemná cesta do Hradce, kdy Vašík celou hodinu ječel a ječel, protože venku tma a on nic neviděl, že... Čtvrtek byl hrozně fajn, mamka měla volno, takže si Vašíka užívala, řádili spolu, byli na procházce, Vašík trochu potrápil kočku a psa a já si odpočinula. Odpoledne jsme zvládli i malé vánoční nákupy, hurá už mám první dva dárky :) Bohužel jsem měla ten stupidní nápad, že si v obchoďáku dám fresh nápoj, abych do sebe dostala vitamíny a že dám ochutnat Vašíkovi, s tím, že v tomhle by nemělo být nic na co je alergický. No bylo... Na seznam můžeme nyní připsat i mango... Takže navečer už byl hezky osypaný. Nastal obvyklý proces mazání + kapičky, ale v noci jsme toho ani jeden moc nenaspali. V pátek jsme si dál užívali pohostinnosti babičky a navečer se pro změnu přesunuli k Honzovým rodičům na víkend na Moravu, kde měla druhá babička narozeniny. Víkend byl super, děcka spolu řádila, Vašík byl tak rozdivočený, že ani večer nechtěl jít spát, užívali jsme si výborného jídla, po dlouhé době jsme se zase všichni sešli a pokecali, prostě pohoda...

Co se týče mimina, tak už konečně můžu potvrdit, že cítím první pohyby. Minulý týden, to bylo jen takové šimrání, ale tenhle týden se už hezky vlní a včera když jsem si lehla, tak se mně na jednom místě vyboulilo břicho, úplně bylo vidět, kde je prcek zrovna usídlený. :) Takže zatím vše vypadá v pořádku, jen já jsem pořád hrozně unavená a když jsem celý den na nohou s Vašíkem, tak mě kolikrát dost bolí břicho... A to mám před sebou ještě celou půlku těhotenství... Uff, ani si to nedokážu představit, ale vím, že to uteče hodně rychle. Tenhle týden ještě zůstáváme v Hradci, mě čeká trochu zařizování, ale užiju si i pár společenských návštěv, když mám hlídání. Už se těším.

MartiHy (26 let, prvorodička, 18. týden těhotenství)

Ve vyprávění v tomto týdnu bych se opět chtěla vrátit zpět v čase.

Začátkem října, hned po návratu z dovolené, to bylo asi v mém 10. až 11. týdnu, jsem informovala o mém těhotenství manažerku v práci. Zpráva se rychle rozkřikla a všichni gratulovali a smáli se štěstím. Angličani jsou docela dost srdeční lidé. Při jakékoliv dobré zprávě se hned objímají, smějí se a nemluví o ničem jiném. V těchto dnech jsem taky chtěla navštívit svého obvodního doktora a poradit se, co dál. Tak mi bylo řečeno, že se to dělá. Tak jsem milé paní na recepci u doktora vysvětlila mou situaci, načež ona mi hned napsala telefonní číslo, kam jsem měla zavolat. Mělo to být číslo na midwife a měla jsem si domluvit schůzku. Jenže jak jsem záhy v telefonu zjistila, nemluvila jsem s midwife, ale s oddělením „Antenatal“ přímo v nemocnici. Paní v telefonu se mě vyptávala na různé osobní informace, a já z toho byla celá nervózní. Nakonec mi dohodla termín schůzky s midwife, dala mi adresu a já byla ráda, že jsem tento telefonát zdárně ukončila. Abych to vysvětlila, pro cizince je někdy složité mluvit po telefonu, protože co člověk, to jiný přízvuk a rychlost mluvení. Což může být někdy problém, protože telefon hodně zkresluje.

8. října v 9 hodin jsme s manželem přišli do dětského centra, kde jsme měli schůzku a seznámili jsme se s Kath, naší midwife. Vyptávala se nás na všechny možné informace. Od toho, jak se cítím, přes moji váhu až po zjištění různých vrozených vad a nemocí v rodině. Vůbec netuším, jak dlouho jsme tam seděli a povídali si s ní, ale bylo to vážně dlouho a těch otázek bylo opravdu nekonečně. Nakonec mi vzala krev a vzorek moči, sdělila nám termín našeho prvního ultrazvuku v nemocnici, předala nám těhotenskou složku a šli jme domů. V té době už jsem horko těžko zapínala všechny moje džíny. Tak mi nezbývalo než se pomalu poohlížet po těhotenských kalhotech. Každý den, jsem projížděla Ebay a hledala ty nejlepší a nejhezčí. Po dvou týdnech už si v mé skříni libovalo šestero těhotenských džín a já si připadala jako ten nejdůležitější člověk pod slunecem, když jsem v některých vyrazila ven. Ale musím uznat, že to je teprve pohodlíčko v takových kalhotech. 30. října jsme dorazili do areálu Leghton hospital v Crewe a prožili jsme si peklo s parkováním. Ještě že jsme měli fůru času. Antenatal ward jsme naštěstí našli hned. Byla to budova hned naproti parkoviště se dvěma vchody. Do levého vchodu mířily naše kroky a do pravého budou mířit, až budeme rodit. Vešli jsme do haly a odevzdali těhotenskou složku na recepci. Dostali jsme formulář, jestli chceme podstoupit vyšetření na Downuv syndrom. Hned jsme si koupili v automatu tři známky, abychom mohli dostat fotky našeho šmoulíčka. Neuběhlo snad ani pět minut a už nás volala taková mladá těhotná asiatka, která vedla celý ultrazvuk. Vzala nás do takové malé komůrky s lůžkem. David si sedl na židličku a koukal na obrazovku nade dveřmi a nedočkavě čekal, až uvidí ten náš malý zázrak. Těch pár vteřin, než to vypuklo mnou projel hrozný pocit strachu a nervozity z toho, co uvidíme. Ale naštěstí tam byl náš malinkatý šmoulíček. První moment jsem měla až slzu v oku :-D David jen hltal, co se dělo na obrazovce. Ale náš šmoulíček se rozhod, že nebude spolupracovat. Klepání na bříško nepomáhalo, tak jsem se musela převracet z jednoho boku na druhý. Asi po pěti minutách se šmoulík umoudřil a otočil se. Moc se mu to ale nelíbilo, protože machal ručičkama jak zběsilý. Jako kdyby se rozčiloval. Naměřili mu 7 cm a stanovili datum porodu na 5. 5. 2013. Také prováděli další měřění kvůli Downovu syndromu. Nevím jak David, ale mě spíš zajímala obrazovka a ten malinkatý uzlíček na ní. Byl to úžasný pocit ho vidět. Až mi bylo líto, že už ultrazvku končí. Při odchodu z vyšetřovny jsem dostala zkumavku na vzorek moči a měli jsme čekat v hale. Po asi deseti minutách nás volala jiná paní, která nás vzala zase do jiné vyšetřovny, kde mi odebrala asi šest zkumavek krve a vzala si ode mě ten vzorek. Tay se vyptávala na spoustu dalších věcí ohledně kouření, jestli beru kyselinu listovou a tak podobně. A bylo to za námi. Odjížděli jsme domů úplně nadšení se třemi fotkami našeho šmoulíčka. Další ultrazvuk máme 17. prosince a návštěvu midwife máme příští týden. Po šmoulíčkovi se mi stýská a hrozně mě štve, že nemůžu vidět, jak hezky roste a mává ručičkama.

A jak se cítím já? Od samého začátku mě nepotkala ani jedna nevolnost. Za což jsem byla nesmírně ráda. Co je dost nepříjemné, jsou příšerné tlaky na močový měchýř. Jsem schopná vstávat i čtyřikrát za noc a jít čůrat. To je opravdu nepříjemné a vždycky ráno šmoulíčkovi vyhrožuju, že dostane na zadek, hned jak vyleze :-D Jemu je to ale vcelku jedno a někdy mě nutí chodit na záchod i co pl hodiny. Asi za odměnu :-D nebo spíš za oplatku za ty slova :-D Taky je pekelně mlsnej mlsoun jeden. Každý den má chuť na polévku. Takže se snažím každý den vymyslet nějakou dobrou polévku. Nejradši má zeleninovou, gulášovou a kuřecí vývar s nudlemi. No je to gurmán po taťkovi, ten taky vyžaduje po jídle něco sladkého :-D Minulý týden jsem cítila v bříšku takové jemné lechtání. Pokaždé na jiné straně – nejdřív vlevo, pak vpravo a pak i uprostřed. Myslela jsem si, že cítím šmoulíka, ale teď už nějaký ten den nic. Tak nevím, jestli to byl on, nebo ne.. Taky už teď poslední týden chodím v noci jen jednou, maximálně dvakrát. Vůbec nevím, cosi myslet, jestlli se třeba šmoulíček otočil nějak jinak. Je to docela těžké, když člověk neví, co má čekat a co ne. Nebo když neví co má cítit. Ale to se asi časem vytříbí a přijdu na to, co je co. Jisté v tuto chvíli je, že bříško se kulatí čím dál víc a pyšný taťka ho maže krémama a povídá si se šmoulíčkem.

Angieblack (29 let, druhorodička, 13. týden)

Utíká to strašně, zase neděle a další příspěvek. Málem jsem zapomněla. Zapomínání je teď celkově hodně velkej problém. Asi je to pravda s tou těhotenskou demencí. Ještě, že na prohlídky nezapomínám a sestřičky mi
všechno píšou.

V úterý mě čekala první poradna. Měla jsem tam být na osmou nalačno, to jsem řekla, že se z postele nevyhrabeme, takže jsme se v pohodě vypravili, odvezla jsem Adámka k mamce a vyrazila. Bylo mi teda mírně nevolno, ale vzala jsem si sváču. Glykémie v pohodě, hned jsem se najedla a bylo mi fajn. Baví mě sedět v čekárně a pozorovat ostatní ženský. Ono nic jiného ani nezbývá, moje doktorka převzala ordinaci po doktorovi, který se o mě staral předtím a má strašně moc ženských. Taky je tam myslím jen pár dní v týdnu, je snad na mateřský a ještě slouží v nemocnici, odkud si jí taky pamatuju. Ale čekání netrvalo dlouho, sestřička si mě vzala k sobě, vypsala průkazku konečně, zkontrolovala moč, změřila tlak, který mám podle očekávání nízký, u
mě je to teda div, měla jsem vždycky normální nebo vyšší. Pak jsem šla na řadu k paní doktorce. Je to nezvyk, vidět prcka na každé prohlídce, doktor ultrazvuk neměl, až ona si ho zařídila, takže to je pro mě trochu
nadstandard. Mimču se daří dobře, bylo krásně vidět. Na to tvrdnutí břicha mi dát zatím nic nemůže, tak jsem si aspoň koupila Magnesii. Výsledky odběrů, které už přišly, byly v pořádku, na UZ jsem objednaná na 3. prosince, tak se moc těšíme, až prcka uvidíme trochu líp a řeknou nám, že je v pořádku. Uvažuju, že se zeptám na pohlaví a stejně mi nejspíš řeknou, že nejsou jasnovidci a fakt to není poznat nebo to není jisté ani přibližné.

Ve středu zase tradiční návštěva u dědy, kterou si užil hlavně Adam, protože si tam může dělat víceméně, co chce a děda mu nebrání. Trošku mi vadí to počasí teď, hnusná inverze. Už tak je tma jak v pytli a tohle tomu nepřidá. Jako počasí mi to nevadí, ale ta tma mě ničí. Nestihneme kolikrát odpoledne ani jít ven. Na sobotu jsem měla program jistý, opět práce, měli jsme tam akci, takže mě bylo zapotřebí. Mrzí mě, že příští rok nebudu moct chodit zase. S pupkem se ani nevytočím mezi stoly a po porodu zase budu kojit, takže to taky
nepřichází v úvahu. Holt to budou muset zvládnout beze mě. Neděle odpočinková, měla jsem dovoleno spát dýl, bodlo mi to. Něco jsem i stihla připravit, mám v oknech už konečně vánoční truhlíky, začala jsem dělat papírové hvězdičky, v týdnu zadělám na linecké a budeme vykrajovat. Mezitím ještě umýt okna, vyprat záclony, zkontrolovat žárovičky, udělat věnec, uháčkovat objednané čepice. Když to tak vidím, už teď je mi z toho zase nevolno :-)


 

Příběhy maminek dle podkladů zpracovala Jitka Bednaříková