Rodíme společně s BOL - Listopad 2012/1 - Balónky pro Ježíška

Tento týden se mimo jiné dozvíme, jak Ivulísek pouštěla s Kvítečkem balónky Ježíškovi, Janney nám popíše pěknou americkou tradici - shower party. Také se dočteme, že Lillynka s Markétkou stále marodí, stejně tak jsou nemocní i u Antary. Zuzka.F už své těhotenství na venek údajně nezapře, MartiHy nám popíše rodinnou dovolenou v Turecku a Angieblack nám poví něco o návštěvě budoucího pradědečka.

Sponzorem ONLINE projektu Rodíme společně s BOL je společnost Feedo.cz, která každé z pěti rodiček po porodu věnuje dárkový poukaz na nákup v hodnotě 1.000 Kč.

Rodičky rovněž obdrží NOVINKU vydavatelství Babyonline, publikaci Zdravé těhotenství.

• Ivulisek - 38. týden těhotenství
• Janney - 35. týden těhotenství
• Lillynka - 24. týden těhotenství
• Zuzka.F - 23. týden těhotenství
• Antara - 18. týden těhotenství
• MartiHy  - 17. týden těhotenství
• Angieblack - 12. týden těhotenství

Ivulisek (30 let, druhorodička, 38. týden)

Ani jsem se nestačila otočit a týden za námi :-D

V pondělí jsem měla na ráno poradnu s prvním KTG. Využila jsem přítomnosti mojí mamky a vzala ji sebou, aby pohlídala Květulku. Lidí hafo, KTG bylo v pořádku a u paní doktorky jsem se dozvěděla, že se „tam“ už něco pomalu chystá. Bohužel mi řekla, že mám pozitivní nález na streptokoka, ale tak musím si taky ozkoušet vše, že. Vzala si taky jen letmo UTZ a kukla, zda je malá hlavičkou opravdu dole, neb se jí nezdál tvar bříška, ale byla tam kde má. Trochu jsme se bavily o porodu a dohodly se, že za 14 dní uděláme UTZ s váhovým odhadem a domluvíme se co a jak, pokud teda do té doby neporodím. Pak jsme sjeli na město k oční, Květulovi pro recept na lepítka na očička, vyhodili babičku na vlakovém nádraží a zbytek dne trávili už jen doma úklidem po hodech, co jsme měli o víkendu.

Úterý bylo u nás parádní, dojela mi kamarádka Kačka, co jsme se seznámily na předporodních kurzech u Kvítečka a doteď se stýkáme, s Matýskem a tak jsme kecaly, šli jsme na pěknou prochajdu, kluci na odrážecích kolech lítali, pak si zdobili perníčky, co jsme s Květulou v pondělí večer ještě upekli a byl to prostě takový suprový, pohodový den. Bohužel já už pak po takových procházkách trpím jak pes :-(. Bříško mi hrozně tvrdne a jsem ráda, že sotva lezu.

Středa byla taková rozlítaná. Dopoledne jsme jen tak prolítli a na 12:45 měl Kvíteček pravidelnou kontrolu na alergologii v UH nemocnici. Venku bylo krásně, tak jsme vyjeli o kousek dřív, zaparkovali auto na parkovišti mimo nemocniční areál a využili sluníčka a udělali si takovou 15 minutovou procházku k ordinaci. No popravdě, jsem v půlce litovala, že jsme nedojeli až dovnitř autem, ale malý se potřebuje provětrat. Jelikož je hned vedle sono kyčlí, tak čekárna plná maminek s miminkama a malý se teda ukázkově předvedl. Došli jsme do čekárny, nahlas a zřetelně pozdravil, byl hodný, seděl mi na klíně a vše komentoval, no všichni z něj byli nadšení, jak je to hodný a milý chlapeček :-D. U paní doktorky bylo taky vše na jedničku a pak jsme si to zase trajdali zpět k autu. Každou středu máme v 16 hodin školičku, kde se stýkáme s maminkami „břestecký klub maminek“. Děti řádily jako vždy a v půl šesté jsme měli domluvené s tatínkem, že na nás počká u hospody, my ho nabereme a jeli jsme zpět do města nakoupit na páteční akcičku. Domů zase až večer, unavení a já opět byla ráda, že jsem „lezla“.

Čtvrtek byl pro nás takový odpočinkový. Žádné akce a cestování, prostě obyčejný den s obyčejnými událostmi, teda myslím si, neb mi to už vše splývá do jednoho :-D. Pátek byl pro mě náročný, ale spíš fyzicky. Na 19 hodinu jsme měli domluvenou návštěvu, ještě k příležitosti mých narozenin, známých a pojali to jako košt vín. Takže jsem od rána stála v kuchyni a připravovala občerstvení. Ještě jsem uklízela, aby bylo v sobotu volno, a opravdu jsem se zastavila až kolem 18 h. Návštěva byla super, odcházeli všichni kolem 2h ranní :-D. V sobotu dopoledne bylo proto takové „lážo plážo“, kdy jsme se s přítelem snažili vyhovět Kvítečkovi, ale u toho si trochu ještě odpočinout :-). Na oběd jsme si to už trajdali do Zlína, kde jsem pokoupila malému pár nových kousků oblečení a taky pár dárečků a večer jsem si mákla a do pozdních nočních hodin balila vše, co jsme již nashromáždili. Teda řeknu vám, ale bez bříška to jde líp :-D.

Neděle byla suprová, na 9h na ráno jsme měli nástup na hale a připravovali jsme akci „vypouštění balónků s přáním pro Ježíška“. Akce se konala v rámci břesteckého klubu maminek a bylo to fajn strávené dopoledne. No a na 13 h. opět na halu, kde si tatínek připravil aparaturu a po 14 hodině to vypuklo. Přišla spousta lidí a v 15 hodin jsme vypustili na 300 balonků (tolik přání nebylo, ale když jsme si dali tu práci a nafoukly tolik balonků, tak museli letět všichni, že). Děti pak chodily na podium a říkaly básničky, zpívaly písničky a sladká odměna je neminula, Ani rodiče nepřišli zkrátka a byli zapojeni do soutěží a nakonec se dětem pouštěly písničky a tancovaly, lítaly až do 18h. Květula byl uřícený, spokojený, já už tolik ne, sezení mi nedělalo dobře a hodně mi tvrdlo bříško.

Byl to pro nás opět plný týden zážitků, já se ale těším, až bude trochu klidněji, cítím se hodně unavená, vše mě vyčerpává, hlavně procházky a už nemám tolik sil.

Janney (29 let, druhorodička, 34. týden)

Další týden je za námi a zatím žádná velká pohodička. Pořád se něco děje. Příjemná událost, na kterou jsem se už dlouho těšila se udála v sobotu. Měla jsem moji Baby Shower. Párty, kterou pro mě musí někdo uspořádat a kam moje kamarádky přijdou oslavit mé očekáváni miminka a dají mi pro miminko různé dárečky. Párty pořádala moje nejbližší kamarádka Alyson a kamarádka Drea a Liz ji pomáhaly.

Bylo to odpoledne u Alyson doma a vše bylo nádherně vyzdobené. Malé pokojík bude v barvách šedé a světle růžové a jako téma jsem zvolila sovy. Vše tak bylo vyzdobené v těchto barvách, byly tam květiny, balonky, svíčky ve skleničkách, různé zákusky, ovoce a další dobré jídlo. Alyson dokonce ušila takové vycpané sovy, které mi pak dala jako dekoraci do pokojíku. Také mi vyrobila takový "kolotoč" nad postýlku nebo přebalovák, kde jsou také sovy a kytičky a každá z přítomných se mohla připojit ušitím pár stehů. Také tam koloval takový zápisník, kam každá měla napsat nějakou maminkovskou radu, moudrost nebo jakýkoli citát. Udělají mi pak z toho takové vzpomínkové album i s fotkama.

Bylo hrozně fajn vidět moje kamarádky dohromady na jednom místě, kde se sešly jen pro mě, i když se samozřejmě všechny mezi sebou neznají. To byl opravdu pěkný pocit. Poté co jsme si sedly, se každá představila a řekla odkud mě zná, kdy jsme se potkaly a podobně. Bylo to krásný. Liz měla připraveno pár her, kdy jsme například musely odhadovat cenu pár miminkovských věcí z obchodu a kdo byl nakonec v součtu nejblíže, dostal dárek. Pak došlo na otevírání dárků. Z toho já jsem vždy trochu nervózní. Každý na mě kouká, je mi trapně, že dostávám dárky jen já a bojím se, že nebudu dostatečně na americké poměry při každém dárku nadšená. Jedna mi pomáhala rozbalovat,druhá psala, od koho jsem co dostala, abych pak mohla sepsat děkovná přáníčka a Alyson mě ještě k tomu fotila. Ale myslím, že nakonec jsem to zvládla a nikoho snad neurazila. Dostala jsem různorodé dárky. V jednom obchodě jsem si zařídila tzv. "registry". Je to seznam věci z daného obchodu, které bych si přála. Každý do toho může nakouknout a koupit mi tak věci, které jsme si vybrala já a Terry. Dostala jsem tedy některé věci z toho seznamu a pak samozřejmě nějaké ty oblečky - asi nemůžou odolat - i když oblečení moc nepotřebuji. Také mi kamarádky samy něco vyrobily, což je skvělé. Např. látkové prsní vložky na kojení, speciální zástěru na kojení, za kterou se můžu pohodlně schovat, deku, kterou lze použít i na zem na hraní atd. Také jsem dostala několik poukázek do obchodu, kde si plánujeme koupit houpací křeslo na kojení a vůbec na pohodlné sezení s miminkem. Teď musím sepsat a poslat ta děkovná přáníčka.

V úterý jsem byla na prohlídce u doktora. Proběhlo to rychle. Prohmatal mi břicho a poslechli jsme srdíčko. Malá je v podstatě ve stejné pozici - hlavou dolů. Kope mě vydatně a neustále tam dělá nějaké gymnastické kousky, nejlépe, když si chci v klidu sednout a najíst se nebo lehnout a spát. Břicho mi změřil na 35cm a už mám 65 kg (o 12,5 Kg víc než při otěhotnění). Na další kontrolu jdu v úterý za 2 týdny,  kdy už mě vyšetří vnitřně a vezme vzorek na test na streptokoka. Pak už budu chodit každý týden. Tento týden jsem měla docela dost energie a tak jsem se konečně vrhla na vymalování pokoje pro miminko. Jde jen o spodní část zdí, které chci šedou barvou a ne to nechat tou šíleně akční oranžovo-růžovou, kterou to je od předchozích majitelů. I tak je to ale hodně práce a já se tomu nezvládám věnovat vice, jak hodinu a půl. Příští víkend bych to ráda měla dodělané, abychom mohli sestavit postýlku, přebalovák a pod. Také bych měla říct, že už máme na 100% vybrané jméno, ale nikomu ho neříkáme, pouze rodičům. Nechceme slyšet případné negativní názory a tak vůbec - prostě jsme se oba shodli, že si ho tentokrát necháme pro sebe. Prozradím jen, že jména bude mít naše holčička tentokrát dvě,  jak je tady v USA zvykem. První jméno je zároveň i české a druhé byste v českém kalendáři nenašli, ale pro nás má hlubší význam a já jsem si na něj po několita letech, kdy ho Terry zmiňoval zvykla a už mi nepřijde tak divné. Přijde mi krásné, ale jako první jsem ho nechtěla.

Tento týden ale také manžel udělal velké rozhodnutí, které mi zajistilo dostatečný stres, i když jak dny plynou, čím dál lépe se s tím smiřuji. Na BoL jsem v diskuzi zmiňovala, že dostal nabídku na jinou práci. No tak tu nabídku přijal a práci bude měnit. Dohodli jsme se ale, že před narozením malé nastoupit nemůže. Je to tady složitější s pojištěním a v nové práci nebude mít pro rodinu tak výhodné a porod je tu drahý a tak by se nám to vůbec nemuselo vyplatit. Byly tam i další důvody, jako, že má teď schovaných pár dnů dovolené na dobu porodu a těsně po porodu a v nové práci by ho hned po nástupu domů nepustili. Naštěstí byli flexibilní a nastupovat by měl až 7. ledna. Plat bude mít sice vyšší, ale zaměstnanecké výhody a pojištění jsou horší a tak to vyjde sečteno podtrženo na stejné peníze. Celé je to hlavně o tom, že by měl dělat mnohem víc to, co opravdu chce a naučit se věci, které pak budou mít mnohem větší hodnotu pro případné další zaměstnáni za pár let. V nynější práci už prostě není vůbec spokojený a každý rok je to nanovo nejisté, zda dostanou dostatečně dotací na další rok práce, nemluvě o lidech s kterýma teď musí pracovat. Doufejme tedy, že to opravdu v nové práci bude lepší. Největší problém na tom všem je, že je to v přes hodinu vzdáleném městě a on bude muset každý den dojíždět. To stresuje mě, protože je samozřejmě větší šance, že nabourá nebo se mu něco stane. Také bude mnohem dál od domova, kdyby se cokoli stalo a o penězích za benzín ani nemluvím. Ale chce to, tak musím doufat, že to bude tak skvělé, jak si přeje a že se naše miminko moc neopozdí, aby byl aspoň týden s námi doma. Nikoho jiného tu na pomoc mít nebudu. Znamená to ale samozřejmě koupi druhého auta a to nějakého, které nemá velkou spotřebu. Tak se teď zaměřujeme na hledání auta. V nynější práci nedá výpověď do poloviny prosince a budeme doufat, že by ho tam nechali zaměstnaného do 4.lednam abychom neměli týden bez příjmu. Samozřejmě celá situace vyvolala doma řadu každodenních diskuzí, ne vždy příjemných, takže minulý týden byl opravdu lehce stresový.

Kdyby nám aspoň tak ta naše miminka dopředu řekla, kdy se chystají na svět. Všechno plánování by bylo jednodušší.

Lillynka (31 let, druhorodička, 24. týden)

 Uplynulý týden nepřinesl žádné změny. Markétku pořád trápí velký kašel, takže do školky s ní nemělo cenu vyrazit. Ke všemu začalo být mizerně i mně. V sobotu večer mě chytila silná migréna, která se mě držela i celou neděli. Když se mi konečně udělalo líp, tak pro změnu v pondělí mě chytla znova. Zjistila jsem, že hlavním spouštěčem je čokoláda a tak se jí teď vyhýbám velkým obloukem. Už od soboty mi je celkově mizerně a tak jsem včera zajela ke své doktorce, která mi potvrdila, že mám zánět močových cest a nasadila mi antibiotika. Při té příležitosti mrkla na miminko, to je v pořádku. Dokonce jsem si mohla poslechnout i jeho srdíčko. Jen mi docela za týden povyrostlo břicho. Když mi minulé pondělí měřila fundus, byla délka 18cm, tuto středu byla 25cm..no páni :)). A 100% mi potvrdila pohlaví, ale psssst :).

Doufám, že do konce týdne nám oběma bude líp a v pondělí se vrátíme k normálnímu životu. Práce a školka. Teď zrovna sedím v knihovně, protože jako na potvoru nám přestal před týdnem fungovat internet, na pár dní nám ho půjčil soused, ale teď jsem úplně bez připojení a tak krátký výtah z minulého týdne posílám na rychlo z knihovny. Aspoň důvod půjčit si nějaké knížky. Plány na víkend zatím moc nemáme, jen bych během zítřka měla někde sehnat dárek pro synovce, který slaví v neděli své první narozeniny. Ale nejdůležitější a nejhlavnější je dát se dohromady. V pondělí máme taky v plánu zajít vrátit knížky s Markétkou do dětské knihovny, zrovna ten den v ní bude probíhat výtvarná dílna - s korálky a budou se odevzdávat obrázky do soutěže o nejhezčí vánoční pohlednici. Dneska se ani moc nerozepisuji, opravdu se u nás nic zajímavého neděje.  Příští týden, doufám, vás zásobím lepšími zprávami.

Zuzka.F (28let, prvorodička, 23. týden)

Od minulého pátku, co jsem byla u lékaře a zjistil mi cukr v moči, jsem omezila konzumaci sladkých věcí a na ten glukozotoleranční test jsem se rozhodla jít až na tom 24. týdnu, jak mi říkala gynekoložka. Jinak pohyby jsou čím dál silnější a hlavně když řídím a když vařím, tak to má asi zájmy po tatínkovi :-) taky je hodně aktivní večer a dopoledne o něm ani nevím. Dokonce i tatínek už cítil, jak se hýbe. Je to i hodně vidět, jak se mi "přelívá" břicho. Taky mám konečně úspěchy na váze a za týden jsem přibrala 2 kila. Konečně si toho všimly i maminky, co mají u nás ve školce děti. Takže závěr tohoto týdne je ten, že už to neutajím - je to na mě vidět na první pohled. Taky jsem zjistila, že se nemůžu už moc předklánět a mamka aktivně naběhla mi umýt podlahy. Zjišťuji, že už začínám být částečně závislá na pomoci druhých...to brzo :-) Ještě k tomu ta naše náruživá aportérka dobrmanka - neustálé házení míčku si nenecháme ujít. Snad to ještě nějaký čas zvládnu.

Antara (31 let, druhorodička, 18. týden)

Uplynulý týden u nás pokračoval nemocemi. Poté co jsem byla nemocná já (angína a průdušky), pak Vašík (herpetická angína a zánět dásní), lehnul i Honza, který to chytil od Vašíka, i když nás doktorka ujišťovala, že je to nakažlivé především pro děti do 3 let. Takže pro mě to byl dvojitý zápřah, nejen se starat o malého, ale i x-krát denně lítat nahoru, přinášet a odnášet čaj, jídlo,... no však znáte muže, hned umírají :) Jinak jsme si s Vašíkem užívali ještě celkem přijatelného podzimu, chodili jsme na procházky, i když už nebyly několikahodinové, přeci jen už je dost chladno, sbírali listí do vázy a také jsme konečně našli kamaráda - 16 měsíčního Kryštofka od nás z ulice. Takže kluci si spolu už 2x hráli, máme v plánu navštívit společně hernu a vůbec přes tu zimu společně občas trávit čas.

A v sobotu jsme si hráli pro změnu my s Honzou, přišel kamarád, takže jsme měli herní večer a po dlouhé době jsme si zahráli několik stolních her. Byl to parádní relax, jen kdybych ráno nemusela vstávat pár hodin potom, co jsme to zabalili :) Mimino se má zatím k světu, na posledním ultrazvuku jsem byla před 14 dny a další mě čeká 4. prosince. Tam už se nad dozvíme, jestli čekáme vytouženou holčičku nebo dalšího raubíře. Mezitím ještě musím absolvovat návštěvu svého endokrinologa, doufám, že hodnoty hormonů štítné žlázy budou v pořádku a nebude mně muset zvyšovat dávku prášků.

MartiHy (26 let, prvorodička, 17. týden těhotenství)

Vzhledem k tomu, že se toho za poslední týden moc neudálo, rozhodla se Vám Martina popsat nedávnou rodinnou dovolenou.

V neděli 16. září nám konečně začínala naše dlouho očekávaná dovolená. Odjížděli jsme po čtvrté hodině odpolední směrem na Londýn.  A ještě k tomu po mojí ranní směně v práci. V deset večer nás čekala loď přes kanál a já už jsem se děsila, že mi bude zase špatně jako vždycky. Tentokrát mě ani tak nepotrápila nevolnost na lodi, jako spíš každé dvě hodiny močový měchýř. Nevím, co se honilo hlavou Davidovi, když jsem vždycky oznamovala, že zas musím, ale mě bylo příšerně a už jsem se i sama na sebe zlobila. Ale nešlo tomu nijak pomoci. Nakonec jsme druhý den okolo čtvrté odpoledne dorazili k mým rodičům do Česka. No to bylo slávy :-). Hned v úterý jsme jako mladí zvědaví rodičové zašli k doktorovi. Dostali jsme fotku našeho shluku buněk a jeli jsme koupit prckovi kočárek. Pan doktor říkal, že jsem v osmém týdnu, ale mě se to moc nezdálo. Spíš jsem typovala tak šestý či sedmý. Oba jsme byli tak strašně pyšní. Obešli jsme si tři obchody, než jsme objevili ten pravý  černooranžový kočárek. Tak takový jsem nikdy nechtěla. ale kupodivu v reále vypadají ty barvy úplně jinak. Tak nějak líp, než na fotkách z internetu. Prostě úžasný kočárek. David byl nadšený a celý natěšený, už v obchodě machroval, jak s ním bude brázdit ulice :-D

Druhý den nás čekalo další velké cestování. Cesta letadlem do Turecka společně s mými rodiči. Já jako stále hladová těhulka jsem měla narvanou kabelku jídlem a pitím, abych vydržela. Na což hned při kontrole přišli a zabavili. Naštěstí naše letecká společnost poskytovala občerstvení během letu. Jídlo bylo jediné, co mě tehdy zajímalo. Tak jako jsem musela každé dvě hodiny na záchod, tak jsem musela co dvě hodiny i jíst. Dovolenou v Turecku jsme si všichni užívali. Byl to naprostý relax. Já jsem se držela spíš ve stínu, nechtěla jsem, aby nastaly nějaké obtíže z horka a ze slunce, ale nijak mi to nevadilo. Všechny ty ovocné koktejly a dobroty, kterými jsme si nacpávali břicha, způsobily okamžitý nárůst váhy. U mě to byly dvě kila. Ani intenzivní plavání nepomohlo. Ale stálo to za to :-) Deset dní uteklo jako voda a po všech těch výletech a povalování se na pláži, nás čekala cesta domů. Tentokrát byl let úžasný. Bylo úplně jasno, tak jsme celou dobu koukali z okna na vše, co bylo pod námi. V Česku nás čekal docela teplotní šok, ale dalo se to vydržet. Spíš jsme si říkali s manželem, co nás čeká doma. Zimní bundy :-)

Ach to náročné cestování. Druhý den po cestě letadlem jsme opět seděli v autě a odjížděli směr Německo. Loučení s rodiči bylo srdcervoucí. Vždycky proběhnou slzičky, velké objímání a mávání. Já se z toho vždycky vzpamatovávám ještě další hodinu, kdy jsem teprve schopná slova. Nicméně opět to byla pekelná cesta. A to jen kvůli mým záchodovým zastávkám. V duchu jsem si říkala, že to není možné, abych byla tak moc „učůraná“. Bylo to možné. V Německu jsme si udělali přestávku na přespání u Davidova otce. Je to na půl cesty a nám to vždycky prospěje. Loď jsme měli až další den ve čtyři odpoledne, tak jsme se mohli aspoň v klidu vyspat a odpočinout. Ale já už jsem chtěla být doma. Vůbec se nezdá, jak takové cestování dokáže unavit a hlavně unudit, skoro až otrávit. Další cestovní den pokračoval úplně normálně nudně na dálnici, jako ten předchozí. Průjezd zbytkem Německa, Belgie a kousek Francie. Takhle se to zdá jako kousíček, ale je to nekonečných 6 hodin v sedačce auta. Plus dvě hodiny loď a dalších pět hodin domů. A pořád ty moje zastávky :-( Samotnou mě to už otravovalo. Ovšem třešničkou na dortu, z celého našeho cestování byla nejhorší zpáteční plavba. Uf, ještě teď je mi zle, když si na to vzpomenu. Strašně foukalo, takže moře bylo neskutečně rozbouřené a loď se kymácela na všechny strany. David si opět ze mě dělal srandu, že jestli půjdu krmit racky. To bylo peklo. Tak jak jsem od jištění těhotenství až do této chvíle nepocítila jediný náznak nevolnosti, tak tam se mi to všechno vynahradilo. Já jsem celé dvě hodiny proklínala a modlila se, ať už jsme na břehu. Opravdu to bylo peklo. Nakonec jsme zdárně dojeli domů bez jakýchkoliv dalších obtíží. Padli jsme do postele a spali jako mimina. Ráno nás čekalo vyložení všech věcí z auta, ale já se nejvíc těšila, až si zase prohlídnu kočárek :-D Ten prcek má takové štěstí. Vlastně tehdy ještě shluk buněk :-D

Angieblack (29 let, druhorodička, 12. týden)

Nepamatuju se, že bych s Adamem měla takovou žravost jako teď. Vařila jsem třeba jídlo a fakt jsem se na to těšila jak feťák na dávku. Je to možná částečně i tím, že mi to pomáhá, aby mi nebylo špatně. Není to taková nevolnost jako v prvním těhotenství, nezvracím, ale občas mě to kopne, z ničeho nic a letím. Jídlo mi pomáhá, aby mi bylo líp. Vlastně podle toho, že je mi špatně vím, že se mám najíst. Taky když se na to moc nezaměřuju, nic mi není. Únava ani není, tak normálně jako poslední dva roky. Mám sice možnost jít spát třeba v osm, ale je toho tolik, co mám udělat. Žehlení, zase se mi sešly objednávky na háčkování, musím udělat hvězdy na okna na vánoce, atd. Znáte to.

Každý týden doktor.  Už jsem byla jednou na krvi, kvůli screeningu, pak běžné těhotenské odběry týden. Absolvovala jsem s Adamem, naštěstí to v nemocnici odsejpá, takže jsme dlouho nečekali a Adam byl hodnej. Dokonce nás jednou vzala sestřička přednostně. Tento týden v úterý mě čeká poradna, tak třeba zase uvidím prcka číslo dvě. Mám přijít nalačno, kvůli glykémii a taky přinést moč. Snad nezapomenu, těhotenská demence už se projevuje. Taky se musím doktorce zmínit, že mi nejspíš už začalo tvrdnout břicho. Tyhle tlaky si pamatuju od Adama, takže to poznám. Hlavně, když mám plnej močák. I tak mi to ale přijde celkem brzo. Adam nám teď dělá fakt radost, krásně se rozpovídal, sice nemluví ve větách, jako někdo, že, ale i tak mluví na jeho věk krásně. Slova tedy spojuje minimálně, maximálně křičí "Áďa běží" nebo "spadlo samo". Ale slova krásně zopakuje, sice si je třeba nepamatuje, ale opakuje, co mu řeknete. Moc se nevzteká, poslechne, jen když chce a hodí se mu to, ale tak nějak v mezích. Jeho oblíbené slovo je teď "šám". Všechno sám, pokouší se oblékat, sám teda jí už dlouho, sám si skládá Lego. Naštěstí si nechá pomoct nebo vysvětlit, co má dělat. Nočník i záchod zvládá na jedničku, řekne si nebo i jde sám, je bez plen. Nehody jsou, ale fakt výjimečně.

A co se dělo v jednotlivých dnech? Začátek týdne byl v klidu. Ve středu jsem ovšem vyrazila se ségrou, sestřenicí a kamarádkou na VIP premiéru Breaking Dawn - Part 2. Bylo to i s přípitkem a programem, od 8 hodin. My to viděli jako první, "obyčejný"lid si musel počkat do půlnoci. Ovšem mají můj upřímný obdiv, já bych nejspíš i přes napínavost usnula už při titulcích. Bylo to super, užila jsem si to. Ve čtvrtek jsme vyrazili na pravidelnou návštěvu u mého dědy, Adamova pradědy. Je mu 92 let, je pořád čipera, akorát je občas obtížný se trefit, aby měl dobrou náladu. Ale to už je daň za ten věk. Na mě si teda nic nedovolí, vozím mu Adama, toho zbožňuje, vždycky neuvěřitelně omládne, když tam přijedeme. Pohrajou si, pokecají, já mu dovezu nějaké drobné nákupy, co si objedná a odvezu si prádlo na praní. Mám ještě i babičku, jeho manželku, ale ta si minulý rok zlomila nohu v krčku, takže si jí její dcera odvezla do Mariánek a stará se o ni. U dědy je to dost unfriendly pro člověka o holích. Přes léto ale byla s dědou, je vidět, že i když se posledních asi 20 let skoro nesnášeli, tak si navzájem chybí. Odpoledne nás čekala pravidelná procházka s kamarádkami a jejich dětmi, děti si vyhrají a my pokecáme. V pátek neočekávaný výlet do města, úžasný vynález jménem S-karta a přeposílání peněz na účet nějak nefungoval, takže jsem musela aktivovat a vybrat v hotovosti. Snad to příští měsíc bude fungovat, jak má. Sobota byla u mě pracovní, kamarád, kterému jsem přes léto chodila vypomáhat do restaurace, mě povolal do služby, tak jsem si tam šla odpočinout. Neděle odpočinková, oběd u mámy, nemusela jsem vařit, pak jsme jí dítě nechali, dojeli na nákup a okouknout nějaké dárečky. Utíká to celkem rychle, jen kdyby nás nečekala ta zima, obávám se, že se potáhne jak týden do výplaty.

Příběhy maminek dle podkladů zpracovala Jitka Bednaříková