Porodní příběh Lídy: Jak čtyřnásobná maminka hodnotí svůj (možná) poslední porod?

Celou neděli už se objevovaly příznaky, že porod je za rohem. V pondělí brzy ráno Lídě praskla voda a poté, co se sama odvezla autem do porodnice, už vše probíhalo celkem hladce. Lída porod nakonec zvládla dokonce i bez injekce proti bolesti. Hned po porodu jí přiložili Dominička na hrudník a mohl začít „sladký“ bonding. Tentokrát se také Lída rozhodla nechat si placentu. Celý porod nakonec hodnotí kladně, přestože nedošlo na bylinnou napářku ani aroma difuzér. I na oddělení šestinedělí byl velmi příjemný personál. Doma zatím vše probíhalo lépe, než čekala. Starší děti Lídě pomáhají a ona si začíná pohrávat s myšlenkou, že Dominiček možná nakonec nebude poslední.

Ludmila

Pondělí 26. února se stalo mým 4. nejšťastnějším dnem v životě. Dnes se nám totiž narodil dlouho očekávaný syn Dominik Eliáš. Přiznám se, že by mě vůbec nenapadlo, že by mohl přijít téměř o týden dřív, ačkoli po nedávném hrozícím předčasném porodu mě to mohlo napadnout. Hlavní je, že teď už byl donošený a nehrozily komplikace. 

Neděle s prvními příznaky porodu

Je pravda, že nepřímé příznaky jsem registrovala už celou neděli. Ráno mi odešla hlenová zátka a začala mi pomalu odtékat plodová voda. Bolesti byly ale stále jen na úrovni poslíčků. Až večer cestou z letáků jsem cítila změny v intenzitě bolestí. Chtěla jsem je otestovat známým trikem s teplou sprchou a tehdy jsem zjistila, že začínám špinit. To už bylo znamení, že co nevidět odjíždím do porodnice. Porod Františka začal zrovna tak. V neděli ráno zátka, večer špinění a v pondělí po půlnoci praskla voda, takže už jsem věděla, s čím počítat. A taky se tak stalo.

Do porodnice se sama vezu autem

V pondělí jsem se probudila ve 4 hodiny a cítila jsem, že se něco začíná dít. Půl hodiny na to se ozvalo již známé lupnutí a vlhký pocit mezi nohama. Vystřelila jsem a pádila do sprchy. Naštěstí ale voda netekla tak rychle jako při posledním porodu. Pomalu jsem se oblékla, zkontrolovala tašku a chystala se odjet. Sama. Autem. Do poslední chvíle jsem vlastně nevěděla, jakou celá tahle situace bude mít dohru. Ale podle řečí, které manžel poslední týdny vedl, jsem pochopila, že nestojí o to, aby mě do porodnice vezl, natož aby byl u porodu. Dokonce výslovně řekl, ať si zavolám sanitku nebo se odvezu sama. Dál už jsem to neřešila. Kontrakce byly tak po půl hodině, takže nehrozilo, že bych v bolesti cukla volantem a někam vletěla. 

Na příjmu

V porodnici pak následoval klasický příjem. Monitor, UZ, vnitřní vyšetření a ještě nějaké papírování. Pak mě umístili na sál a následoval klystýr a holení. Bolesti pomalu sílily, ale ještě pořád se daly vydržet. Akorát byly mezi nimi dlouhé intervaly bez efektu. Proto mi porodní asistentka navrhla, ať si lehnu, v domnění, že se intervaly mezi kontrakcemi zkrátí, jenže ležení evidentně taky k ničemu nevedlo, jen k stále silnějším bolestem. Zřejmě jsem se neotevírala, jak bych měla, protože mi pan doktor předepsal spasmolytika na změkčení porodních cest.

Už je to tady, nakonec i bez injekce

Až když jsem mohla zase vstát a znovu chodit, začaly kontrakce konat svou práci. Naskakovaly tak brzy po sobě, že jsem se vzdala svého předsevzetí a zaprosila o cokoli na bolest. Nabízeli mi injekci, z té jsem zrovna nadšená nebyla, ale bolesti byly tak nesnesitelné, že jsem už souhlasila i s ní, ačkoli by mi stačil jen Entonox. Ten mi ale, nevím proč, dát nechtěli. Nakonec ale nedošlo ani na tu injekci. Při vnitřním vyšetření bylo zjištěno, že zbývaly do plného otevření 2 cm a to už nemělo smysl dávat žádné léky. Ty poslední 2 cm jsem si odkroutila rozkročmo opřená o parapet a najednou cítila strašné nutkání tlačit. Šla jsem se rychle položit a čekala na další kontrakci.

Dominiček je na světě!

Na tři zatlačení byl Dominiček venku. Okamžitě mi ho dali na hrudník a pohár štěstí se naplnil. Ta nejhorší bolest byla už pryč. Jen jsem se kochala svým novorozeným chlapečkem. Už na první pohled mě zarazilo, jak je maličký. Třebaže jsem čekala valibuka, nakonec měl něco málo přes 3 kilogramy.

Placenta

Ještě něčím jsem si svůj poslední porod okořenila: rozhodla jsem se odnést domů placentu. Když nám o této možnosti na kurzu řekli, tak mě tato myšlenka nejprve pobavila, ale potom jsem o ní začala vážně přemýšlet a úvaha se stala skutečností. Jenomže se vyskytl problém s odnosem. Orgán musel do dvou hodin po porodu opustit nemocnici. Hned na začátku porodu jsem si vyjednala s taťkou, že si pro ni přijede, když jsem manželovi odjela s autem. Nicméně dílo se vydařilo a placenta v tuto chvíli čeká v mrazáku na svůj další osud. Sama ještě nejsem rozhodnutá, co s ní. 

Sladký bonding

Pak už nás sestra nechala 2 hodiny bondovat s minimálními kontrolami mého stavu a krátkou návštěvou mého otce, který si přijel pro placentu. Nemohla jsem se na Eliáška vynadívat a stále nemohla uvěřit, že už to mám za sebou a že je tu s námi.

Jak celý porod a šestinedělí hodnotím?

Když tak zpětně celý porod hodnotím, tak jsem překvapená, jak skvělý byl. Trval necelých 5 hodin, takže rychlovka. Taktéž jsem chtěla využít bylinnou napářku a ačkoli jsem o tom sestře řekla, mé prosby vyslyšeny nebyly. Aroma difuzér jsem taktéž nepoužila, protože jsem měla rýmu a ucpaný nos. Stejně bych tedy nic necítila. Samozřejmě porod nebyl bezbolestný, ale mohl bolet ještě víc a to, že jsem ho nakonec zvládla bez tišících prostředků, za to si dávám velké plus. Docela mě zaujalo, jak velice podobný byl tento porod porodu před dvěma lety. I celý pobyt na oddělení šestinedělí byl pohádka sama. Neskutečně laskavý personál, příjemné sestřičky i lékaři. Paradoxně jsem si taky představovala, že ještě v sobotu zvládnu veletrh v Brně. No, osud to chtěl zřejmě jinak, tak jsem nikam bohužel nejela.

Moje dojmy ze čtyřnásobného rodičovství

Musím říct, že jsem mile překvapená. Čekala jsem, že padnu na pusu hned první den doma a ono je to snad poklidnější než před porodem. Eliášek je velice hodné miminko. Vůbec nepláče, jen spinká a budí se jen na krmení. Dokonce jako jediný ze sourozenců spinká celou noc a ve vlastní postýlce. Františkovo místo mezi námi v posteli tedy zůstalo nedotčeno. Dokonce i když chce František ode mne cucnout, nechá nejdřív gentlemansky napapat bráchu a on dojí „zbytky.“ Starší děti se snaží víceméně pomáhat v tom směru, že se věnují Františkovi, abych se já mohla věnovat domácnosti nebo si odpočinout. Akorát musíme dávat pozor na Frantu, protože chce miminko chovat, hladit a pusinkovat, tak aby mu neublížil. Samozřejmě vše ukáže čas a jak přijdou na řadu růstový spurt, prdíky a zuby, tak toho pláče bude víc a i věk udělá své a probudí se v Domčovi rarach.

Opravdu je Dominiček poslední?

Teď budu všem připadat jako blázen, ale začínám mít pocit, že tohle těhotenství nakonec nebylo moje poslední… Bohužel proti dalšímu dítěti hrají hlavně věk můj a potažmo i manželův a taky manželova ochota. Ovšem omyly se budou dít stále a jelikož chci zůstat věrná metodě plodných a neplodných dnů, je jen otázka času, kdy se v porodnici ukážu znovu.

Rozloučení

V tuto chvíli se loučím s celou redakcí Babyonline a děkuji za příležitost dělit se o zážitky z těhotenství. Ačkoli psaní deníčků bylo občas časově náročné, bude mi chybět. Taky děkuji za krásné dárečky od sponzorů. Dodnes lituji, že jsem nevyslyšela výzvu v roce 2021/2022, kdy jsem čekala Františka. Měla jsem obavy, co toto psaní obnáší a zda to budu zvládat. V tomto těhotenství jsem najednou dostala odvahu a chuť se projektu zúčastnit a jsem za tuto zkušenost nesmírně ráda. Doufám, že budu-li ještě někdy těhotná, dostanu opět možnost zasednout každý týden k počítači a psát deníček do redakce. Nechala jsem se inspirovat nápadem jedné maminky z minulých let a všechny deníčky si vytisknu jako krásnou památku na těhotenství. Přeji všem dalším těhulkám pisatelkám pohodové těhotenství a super porod. A taky šťastný vstup jejich děťátka do světa.

Loučí se,

Lída