Barbora popisuje porod

„Rodíme společně s BOL“ pokračuje! Barbora se s námi loučí posledním deníčkem, ve kterém popisuje, jak probíhal její porod, který byl nakonec ukončen akutním císařským řezem. Martina odjela v neděli na dovolenou a poslala nám fotku z ultrazvuku. Marcela tráví horké letní dny s Filípkem na koupališti a připravuje se na narození Jasmínky.

Které společnosti věnují maminkám užitečné přípravky a potřeby pro miminka?

Které maminky se projektu účastní?

 

Barbora (2 děti)

Ahoj,

jak už všichni víte, 18.6. v 0:19 hod se mi narodil chlapeček Bohoušek. Jako závěr mých těhotenských deníčků bych vám ráda popsala svůj porod.

Jak to všechno začalo

V pátek ještě nic nenasvědčovalo tomu, že bych měla rodit. K večeři jsem se rozhodla udělat řízky s bramborovou kaší, protože jsem na ně měla hroznou chuť. Po večeři jsme šli spát. Kolem půlnoci mě vzbudily poslíčky a pálení žáhy. Hned jsem si řekla, že to mám z těch řízků a že jsem neměla takové těžké jídlo jíst. Po dvou hodinách trvajících poslíčcích jsem si začala říkat, že to třeba nejsou poslíčci, ale po zkušenostech minulých jsem si nechtěla dělat plané naděje. Poslíčky se začaly zpravidelňovat a zesilovat. Zhruba ve dvě hodiny jsem vstala z postele, vyčůrat se a ucítila jsem v břiše takové slabounké lupnutí a po noze mi začal stékat čůrek čiré tekutiny. Zaplavila mě vlna vzrušení a radost. Málem jsem začala skákat radostí. Hned jsem vzbudila manžela, že rodíme. Ten také po zkušenostech z dob minulých jen něco zamumlal a chtěl spát dál. Řekla jsem mu, že mi praskla voda a pořádný pohled do mých očí mu stačil, aby mu bylo jasné, že opravdu rodím. Vyskočil a chtěl hned jet do porodnice. Mírnila jsem ho, že jsem úplně v začátku, takže klid. On si uvařil kafé a dal cigárko a já se omyla a oholila. Potom jsme zavolali matce, že rodím a Pepa pro ní jede, aby pohlídala kluky. Bylo to efektivnější než budit je a tahat je k ní. Muž i matka byli takoví vyplašení a vše honem honem. Já byla nadšená, ale jinak klidná, tušila jsem, že máme ještě dost času. Zhruba kolem 5 hodiny ranní jsme vyjeli směr Hořovice s pravidelnými, ale stále slabými kontrakcemi.

Příjezd do porodnice v Hořovicích

V Hořovicích mě přijímala sympatická sestřička a mladá lékařka. Vyplnily se mnou každá anamnézu a všechny potřebné dokumenty, které jsem podepsala. Koukly na můj porodní plán a k mojí naprosté radosti řekly, že je reálný a v podstatě vše, co tam mám napsané, je možné. Dokonce i ten můj porod v kleče. To, že byly obě ochotné a vstřícné, mi hrozně pomohlo. Potom mě lékařka vyšetřila a tam teda nic moc. Otevřená na 1 cm. A prokázání odtoku vody se ukázalo jako problém. Úplně to samé jsem kdysi zažila s Toníkem. Když nalili Temašvaryho roztok na vložku, bylo zmodrání jen minimální. Takové možná ano a možná ne. A výtěr z pochvy byl negativní na vodu. Já ovšem stále tvrdila, že voda trochu skutečně vytekla. Lékařka ještě provedla ultrazvuk, kde se ukázalo, že mezi hlavičkou a hrdlem děložním voda skutečně není a tak je pravděpodobnější, že odtekla. A věřila mi. To kdysi v Motole nevěřili a byl s tím ze začátku hrozný problém a pro mě stres. Braly mě tedy jako by voda tekla, ale pro nerozběhnutý porod mě umístily zatím na oddělení gynekologie, kde jsem byla na pokoji sama.

 

Tím, že většinu noci jsme s mužem nespali a na něm je únava hodně znát, poslala jsem ho domu, ať se ještě vyspí, ať je fit, až bude skutečně potřeba. Chtěla jsem si taky odpočinout a nebyl tam v tu chvíli potřeba. Jemu přišla ztráta času a benzínu jet zpět do Prahy, tak zajel autem do lesa, tam si položil sedačky a spal v autě. Domluvili jsme se, že přijde ve 14 hodin, kdy jsem měla naplánovaný monitor. Já mezitím odpočívala, ale spát kvůli sílícím kontrakcím už nešlo, takže jsem si psala s kamarádkami smsky a na facebooku.

Odpolední vyšetření a monitor

Ve 14 hodin monitor a vyšetření. Otevřená na 4 cm a kontrakce sílící. Potom už se mnou byl muž na pokoji. Kontrakce už dost bolely, ale stále se to v pohodě dalo. Takže jsme si spíš povídali, já si sprchovala bříško teplou vodou a snažila se ještě trochu odpočívat, ale to už fakt nešlo. Když už se intervaly mezi kontrakcemi opravdu zkrátily a intenzita bolesti se dost zvětšila, šla jsem za sestřičkou. Zkoukly mě a přesunuly na porodní sál. Ten se mi moc líbil. Bylo tam lůžko, veliká vana, žebřiny, žíněnka a jiné pomůcky. Bohužel do vany, na kterou jsem se celou dobu tak těšila, jsem nemohla. Prý kvůli prasklé vodě a možnosti infekce. Ale nakonec jsem si pěkně vystačila i se sprchou.

Rozběhnutí porodu na porodním sále

Manžel byl úžasný. Když jsem potřebovala, masíroval mi záda. Což bylo zvlášť při kontrakci velice úlevné. Pomáhal mi ve sprše, podával věci, dával napít. Mohla jsem se o něj opřít a prodýchat kontrakci. A hlavně tam byl se mnou a podporoval mě. Když jsem brečela, že už nemůžu, vždycky řekl něco, co mě nakoplo pokračovat dál. Pořád mi opakoval, jak mě miluje, jak jsem šikovná a jak to pěkně zvládnu. Takhle jsme tam ještě pár hodin blbli. Jednou, když jsem šla do sprchy, jsem najednou slyšela zase lupnutí a cítila jsem, že ze mě zase něco vytéká. Zbytek vody, řekla jsem si. Koukla jsem na vložku a ta celá hnědozelená. Hned jsem řekla muži, ať jde pro porodní asistentku. Úplně mi celá situace nedošla a ještě jsem si vlezla do sprchy, že se vysprchuji. To už tam byla porodní asistentka a řekla, ať sprchy nechám a jdu si lehnout na monitor. Uvědomila jsem si, že voda má být vlastně čirá a i celou dobu byla čirá a najednou je zkalená. 

Doprasknutí vody a podání oxitocinu

Rozbrečela jsem se a chvíli jsem byla k neutěšení. Už to bylo prostě dlouho, byla jsem unavená, vyčerpaná a ještě tohle. Postupně mě porodní asistentka, lékařka a manžel utěšili, že miminko je v pořádku, ale bude to chtít porod popohnat. Toť dilema pro mě. Nechtěla jsem žádné urychlování, nechtěla jsem disurpci vaku blan ani podání syntetického oxitocinu. Chtěla jsem porod přirozený. Ale ta zkalená voda a celkově dění v té chvíli mě přesvědčilo k tomu, že jsem dala souhlas k ,,doprasknutí vody,, a podání oxitocinu na zesílení kontrakcí a urychlení porodu. Do teď nevím a asi to nebudu ani zkoumat, jestli tato chvíle porod zachránila, nebo ho totálně poslala do kopru. Řekla jsem si, že se stalo a řešit to hlavně sama se sebou nebudu. Každopádně od této chvíle to začalo být brutální. Kontrakce zesílily o 100 % a interval se zkrátil na minutu. Myslela jsem, že umřu. Tento závěr mám trochu v mlze. Jednak kvůli šíleným bolestem a také protože jsem dostala na inhalaci plyn na zmírnění bolestí. Pamatuji si, že jsem držela muže za ruku, nehty jsem se mu zadírala do předloktí. Hrozně jsem křičela a hekala a to jsem měla předsevzetí, že budu rodit ukázněně, ne jako nějaká hysterka. Ale ty bolesti byly tak šílené, že to jinak nešlo. Pokaždé, když jsem cítila přicházející kontrakci, začala jsem fňukat a prosit manžela, ať mi pomůže, ať to zastaví. Chudák, musel se cítit hrozně bezmocně. Držel mě za ruku, hladil mě po hlavě a něco mi povídal. V průběhu mi dali dýchat ten plyn, musela jsem ho dýchat vždy, když jsem měla kontrakci. To se mi líbilo, kontrakce a doprovodná bolest jakoby byla někde v dálce. Cítila jsem ji, ale nepřipouštěla jsem si ji k tělu. Slyšela jsem z dálky hlasy manžela a porodní asistentky. Začala jsem mít halucinace, že všichni sedíme na louce na nějaké párty a hulíme nějaké drogy. Přišlo mi teda na místě nabídnout i porodní asistence. Strčila jsem před ní náustek na inhalaci se slovy ,,dej si,,. Potom jsem slyšela muže, jak se vedle mě hrozně směje, uvědomila jsem si, co jsem udělala a začala jsem se smát taky. To mi zkazila kontrakce, ze smíchu jsem přešla do řevu. Porodní asistentka mi nacpala náustek zpátky do pusy, ať si radši dýchám. To bylo moc fajn, byly jsme zase na párty s manželem, porodní asistentkou a hulícím šnekem (netuším, kde můj mozek přišel na šneka, co si s námi taky dával). Za chvilku jsem slyšela, jak mi z dálky říká porodní asistentka, že plyn už stačil, že jim nemůžu vysát celou bombu. Chytla jsem se náustku a odmítla jsem ho pustit. Musela mi ho vyrvat.

Bez plynu to bylo zase peklo. Už zase jen samá bolest a křik. Lékařka mi hlásila, že jsme na 9 cm a že kdybych chtěla, můžu tlačit. Já moc nechtěla. Tak mě vyhnaly z lehátka a šli jsme na porodní stoličku. Moc jsem jim na lehátku nespolupracovala. Byla jsem sice otevřená, ale dítě bylo stále dost vysoko. Takže byl předpoklad, že na stoličce klesne a mně se bude i líp tlačit. Nešlo to ani na stoličce a potřebovala jsem čůrat. Šla jsem na záchod a tam jsem začala tlačit. Tlačila jsem tam zhruba na pět kontrakcí a to mě hnaly zase na lehátko. Všichni povzbuzovali, že už je konec, ještě chvilka a bude miminko. No a pak se to pokazilo.

Dítě se nemůže dostat ven

Najednou jsem zevnitř cítila hrozně divný pocit. Už jednou jsem rodila, pamatuji, jak je co cítit a jak co probíhá. Najednou mě zavalil divný pocit. Zařvala jsem, že to nejde, že se vevnitř něco stalo. Lékařka mě spíš laxně začala vyšetřovat. Řvala jsem toho na ně během porodu hodně, takže mě už brala s rezervou. Najednou jsem z ní ale vycítila stres. Zavolala druhou lékařku, ta mě také vyšetřila. Houkly na mě, že dítě se zaseklo, porodní cesty jsou najednou šíleně nateklé. A dítě se nemůže dostat ven. Rychle rychle připravit na císařský řez. Svolala tým k operaci, mně mezi tím navlékly kompresní punčochy, vycévkovaly mě a přesunuly na operační sál.

Akutní přesun na operační sál

Na sále jsem bůh ví proč musela znovu už asi po páté během hospitalizace odpovědět na otázky na co jsem alergická, kolik vážím apod. Řvala jsem na anesteziologa, že už to někde mají uvedené, proč mě s tím teď otravuje. Potom jsem musela podepsat souhlasy s celkovou anestezií a císařským řezem. Bez brýlí v bolestech, podepsala bych jim i amputaci nohy. Měla jsem šílené bolesti, hrozně jsem se bála o Bohouška a nucení na tlačení neustávalo. K tomu mě přivázaly nohy k lůžku, což bylo šílené.

Slyšela jsem, jak anesteziolog vysvětluje medikovi, jak se ředí jakýsi lék. Medik to nechápal a trvala mu odpověď. Zařvala jsem na ně, že jim kašlu (použila jsem jiné výrazivo) na učení, ať už mě sakra uspí plus dalších pár nadávek a křiků. Velice slušná hysterie. Nakonec si pamatuji, jak mi dávají přes pusu masku a říkají, že po tom budu spát.

Probudila jsem se s šílenou bolestí břicha

Probudila jsem se na Indermediálu hroznou bolestí břicha. Napůl jsem vnímala na půl ne. Bolest břicha a někdo se mnou hýbal. Zase jsem usnula. Vzbudila jsem se úplně zmatená a mátožná a nade mnou už byl můj muž. Hladil mě a říkal mi, jak jsem úžasná. Hned jsem se ptala na miminko, jestli je v pořádku. Ujistil mě, že je miminko v pořádku. Řekl mi, kde teď je a ukázal mi pár fotek na mobilu, co vyfotil po porodu. Mohl tam být jen chviličku, takže jsme se rozloučili a šel domů.

Byl to náročný výkon s velkou ztrátou krve

Já jsem se ještě pořádně prospala, dala jsem si spoustu léků na bolest a pár pytlíků plasmy, protože jsem ztratila 1,5 litru krve během operace a zjistili mi poruchu srážlivosti krve, to si budu muset ještě dořešit někde na hematologii. Výkon to byl prý náročný, protože byl Bohoušek už celkem hodně napasovaný do porodních cest a nešel ven ani vagínou a ani řezem. Byla jsem pochválena, že jsem fanaticky trvala na celkové narkóze. Protože jak mi řekla lékařka, u tohohle bych být fakt nechtěla.

Přesunutí na normální pokoj s Bohouškem

Druhý den mě přesunuly na normální pokoj a třetí den jsem tam dostala i Bohouška. Nechápu ženy, co jdou do císaře dobrovolně, protože si myslí, jak si tím vše ulehčí. Břicho bolí úplně neuvěřitelně. Vstávání i změna polohy je peklo. Natož pak starání o dítě. Když si vzpomenu, jak jsem po běžném porodu skákala jako křepelka, je tohle fakt děs. 

Rozloučení na závěr

Teď, když toto píšu, už jsme doma.

Na závěr bych chtěla napsat, že s výběrem porodnice jsem byla spokojená. Všichni byli ochotní, milí a moc pěkně se o mě starali. Jak personál porodních sálů, tak oddělení šestinedělí miminkovské i ženské části.

A mého muže miluji za to, jak mi při porodu pomáhal a podporoval mě a za to, jak zamilovaně kouká na Bohouška a jak mi doma s ním pomáhá.

Toť můj porod a závěr mých deníčků. 

Bára