Rodíme společně s BOL - představení maminek

Úspěšný seriál „Rodíme společně s BOL“ pokračuje!

Představí se nám maminky v různých týdnech těhotenství. Každý týden se nám budou svěřovat s tím nejzajímavějším, co prožily, a svoje prožitky zdokumentují fotkami. Kromě toho, že se dozvíme, jaká vyšetření maminky absolvovaly, můžeme sledovat proměnlivost a individuální prožívání těhotenství u každé z nich. 

Které maminky se projektu účastní?

• beruska (27. týden těhotenství)
• Lenižurka (5. týden)
• MikeFree (24. týden)
• Amálie (8. týden)
• Renie (24. týden)

Beruska (27. týden těhotenství na začátku seriálu Rodíme, čeká třetí miminko)

Ahojky Bolky :)

Jmenuji se Blanka a už ani nepamatuji, kdy jsem se narodila. Někdy je to tak dávno, někdy nedávno. Máme jednu malou domácnost s velkým srdcem.

Život mi rozveseluje můj drahý manžel, se kterým se opravdu nenudím a jako správný muž dokáže vždy ženu překvapit…..jak jinak než mile….A jako první překvapení bylo i naše první dítě, které se narodilo před 14 lety. Z malého uzlíčku nám vyrostl kluk, který se stal velkou oporou, s důvěrou a tím nejlepším humorem jaký může puberťák mít.

Protože jsem byla mladá maminka, jedno dítě bohatě stačilo a naplňovalo nás. 

Ale jak to tak bývá, touha po mimi se znovu objevila. Tomáškovi jsme v jeho 6 letech pořídili brášku Štěpánka …fotbalistu. Narodil se už s kopačákem u nohy a tahle hra se pro něj stala srdeční záležitostí.

Bydlíme v krásném prostorném bytě, kde každý máme svůj koutek. Všichni máme duši sportovní a lesní a tak i trávíme náš volný čas. O dovolené nebo o víkendu rádi brouzdáme lesem, po horách, na kole či pěšky, sjíždíme české řeky a brouzdáme v moři.

A aby byla naše rodina kompletní, touha mít holčičku se nám naplnila v létě. Z holčičky se nakonec na UZ ve 21 tt vyklubal chlapeček. Takže opět kluk do naší bláznivé rodiny.

Jak zvládám třetí těhotenství? Možná je to věkem nebo tím, že tělo po třicítce je lenivější…nevím, ale narůstající bříško mi přineslo bolavé klouby a záda, tvrdnutí bříška snad od samého začátku, otoky a všelijaké to bolení a omezování se v pohybu, které jsem u předešlých těhotenství neznala. Proto jsem zůstala od 13 tt doma na neschopence. Pracuji jako prodavačka, kdy jsem dlouhé pracovní směny na nohách špatně snášela a po domluvě s mým gynekologem zůstala doma.

Čas letí a dnes už jsem 27 tt a mám před sebou vyšetření na těhotenskou cukrovku.

Lenižurka (26 let, při startu seriálu na úplném začátku druhého těhotenství)

Moc vás všechny zdravím. Jmenuji se Lenka, je mi 26 let a bydlím v malém městě na úpatí Krušných hor.
Kdyby mi dříve kdokoliv tvrdil, že za tři roky nebudu bydlet v Brně, kde jsem studovala, ale ve svém rodném Klášterci, budu navíc vdaná a v náručí moci chovat svou první dceru, šla bych do kolen a za břicho se popadala. Ale jak to tak bývá - nikdy si nemůžete být jisti, že se scénář, který vám přijde v jednu chvíli vašeho života nereálný, opravdu neodehraje.

Jak to všechno začalo:
S mým mužem jsme se dali dohromady za pikantních okolností a o tomto našem setkání moc rád vypráví. Těmito informacemi zatížím asi časem svůj blog. V té době jsem druhým rokem studovala v Brně vysokou a čekal mě minimálně ještě rok do ukončení alespoň bakalářského studia. Za Fandou do Klášterce jsem jezdila každý víkend. Když jsem byla přes týden v Brně, občas jsem si přivydělávala při výrobě trdelníků a také jsem začala obsluhovat v „baby-kavárně“ v Líšni. Všichni známí i zákazníci mi s takovým tím chápavým výrazem ve tváři soucitně říkali: „Ta tvá práce, to je skvělá antikoncepce, viď? To musí být náročné poslouchat celý den jen dětský křik.“ A já se vždycky usmála, protože co jim budu vykládat. Já si při té práci udělala na rodičovství vlastní názor a postupem času mi docházelo, jak to přes všechna ta napomínání a nervování se, musí být krásné být rodičem, protože jsem viděla ty jejich šťastné obličeje a všude kolem mě bylo strašně moc vroucího citu a nekonečné lásky. A navíc jsem si do toho při výrobě „lattéček“ a toastů vymýšlela vlastní vzorce pro výchovu dětí. Přišlo mi to hrozně vtipné.

Od svých šestnácti jsem užívala hormonální antikoncepci a po třičtvrtě roce vztahu s přítelem jsem se s ním domluvila, že ji chci přestat brát a budeme používat jinou metodu. Důvodem byly nedávno prodělané embolické stavy mé babičky i maminky a strašák zvaný vrozená trombofílie. Respektoval mé rozhodnutí a choval se v tomto ohledu velmi zodpovědně. Jenže co čert nechtěl, moje tělo bez těch prášků snad poprvé v životě zažilo hormonální rej pod vlastní režií a každý následující měsíc mi dalo pár dní jasně najevo, že plodné dny se vyznačují hlavně nadměrně zvýšenou chutí plodit. Po čtyřech takových měsících jsme se pod návalem emocí a zážitků z návštěvy u známých, kteří měli zrovna tříměsíční miminko, rozhodli, že by to mohlo být moc hezké mít také takového mimíska. Následující měsíc mi vyšly plodné dny přesně na víkend a bylo vymalováno.

Pak už jsem jen kontrolovala proužky na těhotenských testech a hrozně toužila vidět tam dvě čárky. Ač už jsem to měla podle cyklu čtyři dny mít a krvácení se neobjevilo, stejně mi stále test ukazoval čárku jen jednu. Už jsem to moc neřešila a říkala si, že mám zkrátka po vysazení antikoncepce nepravidelný cyklus a pravděpodobnost početí v tak rozhašeném těle je asi mizivá. Jednou takhle ráno jsem to před cestou do práce nevydržela a šla si udělat další test. Řádně jsem si prostudovala návod a zjistila, že ne třičtvrtě minuty, ale jen patnáct sekund (!) mám čekat, než ho vyndám z nádobky. Ty dvě čárky tam pak byly okamžitě jak vyšité. Sama sebe jsem v duchu otitulovala zvířecím příměrem. Tohle se může stát snad jen mně. Další víkend jsem tuto novinu předvedla skrze ukázkový těhotenský test i příteli. Byl dojatý, a dokonce jsme společně museli napsat a dobře uschovat první dopis miminku (Fifince, Nežertě, Františkovi), který si pak jednou bude moci přečíst.

Mé těhotenství nepostihly žádné vážnější obtíže. Neslo se v duchu psaní a odevzdávání bakalářské práce, dodělávání zkoušek z předmětů posledního semestru, dvou angín, státnic, promoce, stěhování se do Klášterce za přítelem, poslední předmiminkovské dovolené, žádosti o ruku, překotného plánování a realizace naší svatby a také zaměstnání před nástupem na mateřskou. Vynutila jsem si ještě něco jako líbánky, a tak jsme strávili jeden podzimní víkend ve Františkových lázních. Do toho jsme zvládli do rozestavěného bytu pořídit alespoň kuchyň a manželskou postel. Pak už jsem si podle doporučení starších užívala klidu, míru a nerušeného spánku, který mě měl brzy navždy opustit.:-)

Dva měsíce před plánovaným porodem jsem se snažila narychlo dohledávat a zjišťovat, co nejnutnějšího musím bezpodmínečně pro miminko doma mít, a tedy koupit. Dost mě trápilo, že jsem neměla poblíž bydliště žádnou známou s malými dětmi, ani těhotnou kamarádku. Všichni mě navíc považovali za mladou matku a bezdětní známí mě zařadili do kategorie „těhotná = nepoužitelná”. Nakupování miminkovských oblečků a nejnovějšího kočárku se mi vyhnulo obloukem. Chtěla jsem co nejvíce ušetřit a zároveň jsem neměla potřebu mít něco speciálního. Vždyť co potřebuje malé miminko k životu? Mít kde hajat, kde se přebalit, co papat a hlavně potřebuje rodičovskou náruč. To byla má filosofie. Oblečení a látkové pleny jsem měla zapůjčené po mé sestřeničce, dokoupila jsem z druhé ruky postýlku, přebalovací pultík i kočárek a týden před porodem si přečetla uzounkou knihu o novorozencích a péči o ně. Porod byl sice dvanáctihodinový, ale jinak vcelku bezproblémový a holčička Sára se měla k světu (3810 g, 52 cm). Postupem času, jak pak malá rostla a poznala jsem maminky s dětmi, mě začalo mrzet, jak málo jsem si užila přípravu v těhotenství a byla jsem pevně rozhodnutá to příště dělat úplně jinak. Nenapadlo by mě ale, že si to všechno budu moci vynahradit tak brzy.

Pořád ještě Sárinku kojím, velmi nám to pomáhá při zvládání případných zimních onemocnění. Přináší to ale i jisté nevýhody. Dost jsem po porodu zhubla a váhou jsem klesla i pod tu, kterou jsem měla před otěhotněním. Vypadám jako kostra. Velmi štíhlou postavu jsem sice zdědila po mamince, ale už se sama sobě nelíbím, jelikož nemám pořádně ani žádný sval, jak se věnuji pouze malé a sport zanedbávám. Rozhodla jsem se nedávno, že to změním a začala jsem si zjišťovat, kam bych takhle mohla zajít a začala jsem se těšit jako malá, že se zas o sebe začnu trochu víc starat.

Z toho, že nám před čtrnácti dny těhotenský test sdělil pozitivní výsledek, jsem se dosud úplně nevzpamatovala. Věci, které mi v tu chvíli běhaly hlavou, byly šílené. Poprvé v životě jsem nemohla z šoku nějakou dobu ani promluvit. Můj manžel mě dlouze objímal a snažil se ze mě vydolovat aspoň slovo. Až když jsem dokázala zaplašit všechny ty negativní emoce a nápady, jak se taková svízelná situace, že dítě teď mít prostě nechci a nemůžu, řeší a naladila jsem ve svém nitru smíření, zaplavila mě vlna radosti a smála jsem se. Sama sobě. Od té doby už myslím jen na to, co všechno chci miminku a sobě dopořídit a neustále musím tulit tu naší roční kočičku, protože už přesně vidím, jak pobíhá nad malým sourozencem, snaží se ho krmit a dávat mu hračky, směje se na něj a vzteká se do breku, když jí košík se živou panenkou beru z dohledu a dosahu.

Moje paní doktorka má teď, jako na potvoru, jarní prázdniny. Tak snad mi ten můj stav brzy potvrdí či vyvrátí. Začnu se pro jistotu pořádně cpát a navzdory všem výživovým doporučením jíst aspoň za tři.

Přeji i vám všem ostatním spoustu takových zvláštních překvapení, co rozproudí krev v žilách a rozesmějí, opatrných těšení se na nadcházející a také spoustu radosti z každodenních strastí :o) 

A s laskavým vaším svolením, děkuji svému muži, jelikož je vždy nablízku připraven být mi tou největší oporou. A své mamince, jelikož dokáže dát tolik lásky, kolik je jí zrovna potřeba. Těším se na tu reakci, až se dozví, že bude podruhé babičkou ...

Vaše Lenižurka

MikeFree (24 let, 24 týden těhotenství, prvorodička)

Ahoj holky Bolky,

jmenuji se Míša, je mi čerstvých 24 let a své první těhotenství si užívám ve svém rodném městě Jindřichově Hradci.

Mému (prozatím) příteli je 34 let a je tomu rok a měsíc, co jsme se poznali. Naše seznámení bylo souhrou mnoha a mnoha náhod a obdobně vzniklo i mimi. Dalším členem naší domácnosti je přítelova babička, která nám se vším pomáhá (občas až moc). Započítávám i mého domácího mazlíčka, který momentálně přebývá u mých rodičů, než nám mimi odroste a tím je „hadice“ Pipina (užovka červená), která vzhledem k její délce 175 cm byla uznána za prozatím k dítěti nežádoucí.

Jak jsem již poznamenala, tak vznik miminka byla náhoda. Již po necelých dvou měsících vztahu jsme se s Romanem dohodli, že bychom chtěli miminko, a že to necháme náhodě. Antikoncepci jsem již několik měsíců nebrala, takže jsme jen „přestali dávat pozor“. K překvapení obou se hned další ms nedostavila a my jsme zjistili, že čekáme miminko. V té době jsme spolu nebydleli a byli jsme spolu chvilku, takže to vše bylo složité. Samozřejmě všechny počítáte správně a miminko bohužel samo uznalo, že pro něj ještě nemáme správné zázemí a tak jsme si museli ještě chvilku počkat.

Čekali jsme poctivě 3 měsíce, jak doporučovali lékaři a pak se o miminko pokoušeli znovu. Nyní už jsme bydleli spolu, i když dost improvizovaně. Nečekala jsem, že by to znovu šlo tak rychle, ale stačil jeden pokus a já věděla, že se zadařilo, i když test stále nereagoval. A po dalším týdnu nám to potvrdila i paní doktorka.

A tak začaly veškeré radosti a starosti nanovo. Tentokrát jsem se tolik neradovala a čekala do 12. tt. Ale u mne nemohlo být nic bezproblémové, takže hned v 9. tt jsem poprvé jela s krvácením do nemocnice, kde si mne nechali kvůli hematomu. Pak znovu ve 13. tt kvůli vcestné placentě, která mi pak dělala problémy až do 20. tt. Z toho plyne celkový čas strávený v nemocnici: cca 1 měsíc. Na neschopence jsem hned od okamžiku, kdy bylo těhotenství zjištěno, a vzhledem k problémům jsem měla nakázaný klid na lůžku. :(

Nyní je to již téměř 24 týdnů a já konečně můžu občas na procházku a chlubit se s bříškem. Oba screeningy dopadly zatím dobře, takže čekáme malou Kristýnku, která má vše co by měla mít a má se čile k světu. Všichni žijeme přípravami, i když já se zatím nemůžu moc účastnit, protože k přípravám patřila předělávka elektriky. Tu už máme za sebou a teď už se „jenom“ maluje.

 A tak držte palečky, ať už to máme brzo za sebou a můžeme chystat ty miminkovské věci.

Pěkný den přeje MikeFree s Kristýnkou.

Amálie (30 let, 8. týden těhotenství, prvorodička)

Ahoj, jmenuji se Amálie, ale říkejte mi Amálka. Je mi krásných 30 let, jsem v 8 týdnu a něco, můj doktor říká, že na ty drobný se nehraje, takže jsem v 8tt. Bydlím v bytě se svým manželem na Vysočině, nemáme ani kočku ani psa, čekáme rovnou miminko.

Můj příběh o miminku začal už kolem 27 let. Měla jsem docela divoké mládí a rozhodla jsem se, že už jsem vyzkoušela snad všechno a všude, a když jsem viděla svoje okolí a spolužačky, jak se to rozrodilo, začala jsem přemýšlet a co já...?

Do té doby jsem závodně sportovala, takže na rodinu ani nebyl čas, holky to mají složitější, ale s ukončením aktivní kariéry se mi to začalo v hlavě měnit...

Se svým drahým manželem jsme měli podobný problém, hlava už se rozhodla, že chce rodinu, ale čas nebyl. A tak jsme se jednoho krásného dne potkali na seznamce. Možná se to bude zdát jako příběh z pohádky, ale je tomu tak. "Z nedostatku volného času hledám někoho bláznivého, kdo by se mnou chtěl zestárnout" Tak nějak zněl inzerát. A my se našli... Po půl roce jsme spolu začali bydlet a po více jak roce uvažovat o svatbě, a tak se taky stalo...ANO, prstýnky a manželství je tu.

Vzali jsme se loni, věk už na to máme. Vzhledem k tomu, že jsme se na veřejnosti naším vztahem moc nechlubili, bylo okolí dost šokované. Jak říkám, prostě nebyl čas. Všichni si mysleli, že jsem těhotná, když se tak rychle bereme, prý je to tak teď moderní! Omyl, byla to láska a mnozí ani nevěděli, že jsme přes půl roku zasnoubení, facebook taky nemusí vědět všechno!

Dobrého půl roku jsme od rodičů, hlavně od tchýně a v práci poslouchali, kdy jim to teda prozradíme, kdy to PŘEKVAPENÍ bude a my furt nic...

A tak jsme se o těch dětech začali vážněji bavit i my. Dříve jsme to odkládali až po svatbě, tahle výmluva už neplatila, tak což takhle do toho jít? Řešili jsme otázku bydlení, auto, atd. všechno nasvědčovalo tomu, že jsme opravdu připraveni do toho jít, ale necháme tomu volný průběh, ať si sama příroda řekne... (tak si přál manžel, asi se trochu bál být tatínkem, ale ženská si poradí...)

Říká se o mně, že jsem tabulková... Díkybohu! Takže menstruaci mám přesnou jak hodinky, poznám, kdy je čas žít, čas umírat atd., takže jsem začala víc pozorovat svoje tělo, a když mi Vánoce zkazila perioda, rozhodla jsem se, že Silvestr bude ten den D. ;-) Nechtěla jsem, aby to bylo nucené, děti se mají dělat s láskou, a tak jsem nasadila ženské zbraně, a manžela jsem prostě klasicky svedla.

Stačil jeden platný pokus a za měsíc už jsem si načůrala dvě čárky. :-)

Radost jsme měli velikou oba dva, ale protože jsme pověrčiví, ještě jsme to doma neříkali, počkáme na první velký UTZ.

Prý se to dřív ani nemá oznamovat...

Renie (28 let, 24. týden těhotenství, prvorodička)

Ahoj holky Bolky!

Jmenuji se Renata a v lednu tohoto roku jsem oslavila své 28. narozeniny. Bydlíme s manželem asi 20 km západně od Brna a čekáme naše první miminko. Bude to chlapeček.

Když jsem se dívala do své vizitky tady na BOL, tak jsem zjistila, že jsem se registrovala v červnu roku 2010 a marně jsem přemýšlela proč. Pak se mi to vše vybavilo a tady se začalo moje putování za štěstím a splněným snem…

V červnu roku 2010 jsem se zasnoubila a v diskuzním klubu v kolonce Svatba a zasnoubení vypisovala svoje pocity. Byla jsem šťastná a potřebovala jsem se o to s někým podělit. Postupem času jsem začala s přítelem plánovat svatbu, která se měla konat 2. července 2011. Ano, měla se konat! Jak už to tak bývá, tak bývalý přítel dva měsíce před svatbou zjistil, že není schopný mít k někomu nějaký závazek a ani hluboký cit. Řekl mi, že si ani není jistý, jestli chce mít děti. Oba jsme od toho vztahu očekávali něco jiného. Odešel a já jsem zůstala sama. Díky holkám a jejich diskuzím v kolonce Ach ti chlapi, jsem zjistila, že nejsem jediná na světě, že to není žádná ostuda a že je to dobře, že to takhle dopadlo. Musela jsem vstát a začít žít sama za sebe. 

Žádného partnera jsem od rozchodu nehledala. Neměla jsem na to čas a ani myšlenky.

Můj život se v tu dobu točil okolo tatínka, který se léčil s rakovinou prostaty. Jemu jsem věnovala veškerý svůj čas, protože jsem nevěděla, kolik času nám zbývá.

Když jsem měla chvilku na přemýšlení, tak jsem se občas dívala na hvězdy a přála si, abych někdy v budoucnu potkala chlapa, který mě bude milovat takovou, jaká jsem, bude chtít rodinu a ta pro něj bude vším.

Když mě kamarádka v srpnu roku 2012 vytáhla na diskotéku, abych přišla na jiné myšlenky, tak jsem netušila, že tam potkám svůj osud a vlastně taky se mi splní moje tajné přání…Tady jsem ho potkala - Tondu - svého budoucího manžela. Zpočátku jsem mu dávala zabrat, protože jsem měla strach s někým znovu žít a pustit se do něčeho neznámého, znovu někomu věřit. Odmítala jsem ho, i když jsem věděla, že je to moc hodný kluk.

V září a říjnu 2012 byla situace s tatínkovým zdravím už neudržitelná. Věděla jsem, že brzy zemře. Jeho přání bylo, aby zemřel doma v kruhu své rodiny. Tohle byla chvíle, která prověřila náš vztah. Chtěla jsem, aby Tonda odešel, aby se šel někam bavit, daleko od smrti a všeho toho smutku a on zůstal! Řekl, že mě neopustí. A jak slíbil, tak udělal…

Po tatínkově smrti (8. října 2012) jsme jednou seděli u skleničky vína a s Toníkem jsme si řekli, že už nebudeme čekat, že život je přece moc krátký na to, abychom se pořád něčeho báli a něco odkládali. Začali jsme se pokoušet o miminko a zasnoubili jsme se. Svatbu jsme měli 20. dubna 2013. Já vím, že si někdo řekne, že je to poměrně narychlo, ale já jsem věděla, že jsem našla toho nejlepšího chlapa a že ho nenechám odejít!

Jenom to miminko se nám nějak nedařilo ? Antikoncepci jsem brala 10 let a věděla jsem, že to nepůjde hned, ale všechny ty měsíce a na těhotenském testu jedna čárka…Bylo to hrozné! Ta rada, že na to máš přestat myslet, je sice skvělá, ale hůře proveditelná. Myslela jsem na to pořád, připadala jsem si jako neschopná ženská, poloviční ženská. V srpnu 2013 jsem se rozhodla, že chci mít jistotu a vyrazila jsem k doktorovi. Můj gynekolog to udělal úplně obráceně, neposlal nás na žádné testy a rovnou mi předepsal Clostilbegyt.

Hned po prvním cyklu se zadařilo a my čekáme naše první miminko ? Našeho malinkého chlapečka! Těhotenství probíhá v pohodě. Za celou dobu mi nebylo po ránu ani jednou špatně, za což jsem náležitě vděčná! Podle ultrazvuku jsem nyní ve 24. týdnu těhotenství a termín porodu mám stanoven na 18. června 2014. Tak snad to všechno dobře dopadne a vše bude dál probíhat bez komplikací (ťukám do dřeva).

Život mi dal pár krutých ran, tak jako každému. Nejsem žádná hrdinka. Můj tatínek mi pořád chybí a bude mi chybět až do konce života. Nejvíc mě mrzí, že nikdy nepozná svoje vnoučátka a ta nepoznají jeho. Vím, že se na ně hrozně těšil a plánoval si s maminkou, že si budou brát děti a budou s nimi jezdit na výlety. Vím, že osud mi jednoho vzal, ale mým mužem a naším miminkem mi to chtěl vynahradit. Šíleně je oba miluji a jsou mi vším! Aby ta moje bolest nebyla tak velká, tak si říkám, že tatínek to všechno vidí. Sleduje nás, dává na nás pozor a je s námi pokaždé, když na něho myslíme. Možná že to on nám poslal našeho chlapečka…Kdo ví?

Doufám, že jsem vás svým prvním spisovatelským výplodem moc nenudila a do budoucna se těším na vaše ohlasy, rady a zkušenosti.

Vaše Renata