Říjen 2013/2 - Těhotenská cukrovka, pracovní aktivita a návštěvy příbuzných

Tento týden se hodně pracovalo, ale zbyl čas i na návštěvu příbuzných:

• Sylviecucy už zase plně pracuje a o víkendu se vydala na návštěvu k přítelovým rodičům,
• Dominikakolarova absolvovala vyšetření na těhotenskou cukrovku a svěřila se, že se doma nudí,
• Buik poprvé návštívila diaporadnu a poslechla si zajímavé přednášky v rámci Femina festu,
• Ady.S se s Ondrou vyřádila na Bramborové olympiádě a s hrdostí ho propůjčila na Vítání občánků,
• Kacato prožila týden aktivně, odskočila si i do práce a Verunku nechala poprvé ve školce.

 Které maminky se projektu účastní?

• Sylviecucy (23. týden těhotenství)
• Dominikakolarova (25. týden těhotenství)
• Buik (26. týden těhotenství)
• Ady.S (33. týden těhotenství)
• Kacato (36. týden těhotenství)

Sylviecucy (27 let, prvorodička, 23. týden)

Jestli minulý týden byl spíše odpočinkový, tento jsem opět najela do pracovního režimu, jak jsem na něj byla zvyklá. V úterý brzy ráno jsem vyrazila s kufrem na tři dny do Olomouce, kde jsem měla na starosti školení spolu s mou kolegyní z Prahy. Občas bylo zábavné stát před účastníky, soustředit se na výklad a nemyslet na to, že se mrně vevnitř pohybuje jako o život :-) Nicméně pracovní povinnost to byla příjemná, zejména také proto, že s kolegyní, se kterou máme školení na starost, si dost rozumíme... její touha otěhotnět je vysoká, bohužel příroda jí nepřeje, ale bere to statečně a diskuse o miminku jí nevadí, sama se ptá na detaily a sdílí se mnou radost... dokonce se jí podařilo i cítit pohyby našeho mrněte, tak už jsou pohyby silné! Volné večery jsme v Olomouci trávily příjemně - procházka po krásném historickém centru, večeře, příjemná kavárnička... kdo by chtěl tip na výbornou kávu s luxusní obsluhou v Olomouci, nechť se na mě obrátí :-) Jen odjezd zpátky domů byl náročnější, než jsem čekala - hodina jízdy vlakem do Ostravy není nic složitého, ale vybrala jsem si špatného dopravce s úzkými sedadly, málo místem na nožky a už vůbec žádným prostorem pro kufr. 

I přesto, že bříško se má vesele k světu, nikoho v kupé nenapadlo mi s kufrem pomoci. Při vystupování jsem požádala mladšího pána, zda by mi pomohl sundat kufr z horní police, dostala jsem doslova „seřváno“ od jeho mladé přítelkyně, že mám cestovat s vlastním chlapem a neobtěžovat toho jejího... ani na slovo jsem se nezmohla, jak opařená jsem byla ! A protože jsem do Ostravy dorazila poměrně brzy, nemohl mě Kuba vyzvednout autem, štrádovala jsem si to tedy domů tramvají, kde mě požádala maminka s kočárkem, zda bych jí pomohla vystoupit... slušně jsem se omluvila a vysvětlila, že vzhledem k mému stavu nechci tahat těžké věci, nicméně maminka mi celkem neslušně řekla, že ona v těhotenství tahala všechno možné, nejen že jí to nic neudělalo, ale taky se na své těhotenství nevymlouvala. A to už jsem toho opravdu měla dost a drze vyštěkla, že o svém těhotenství si budu „sakra“ rozhodovat sama... no dívala se na mě dotčeně a já na ni naštvaně. Přijela jsem tak znechucená, že jsem se doma jen obrátila a vyšla si na příjemnou procházku ve slunečném podzimním dni. Cestou se mi podařilo koupit mrněti krásnou zimní bundičku jen za stovečku a domů jsem se vrátila s úsměvem, že mám opět krásný den! :-)

Páteční odpoledne jsem trávila spolu se sestrou a její malou u našich rodičů. Vzhledem k tomu, že přes den ještě pracuji, dostanu se k rodičům vždycky jen odpoledne, a to bývám většinou docela unavená... sotva se zmůžu na pár vět, jak je, co mrně, kdy jdu na kontrolu a jak se má Kuba... pak vypínám mozek, jen ležím na sedačce a říkám si, jak strašně se mi nechce zvednout... a to jsem teprve v 6. měsíci!

V sobotu dopoledne jsme vyrazili k rodičům od Kuby. Bydlí ve Šternberku za Olomoucí, takže když už se k nim vydáváme, zůstáváme alespoň na víkend. V poslední době mi to dává občas zabrat, jejich domácnost je zvyklá na typická česká těžká jídla, špatně jsem to snášela už dříve, co teprve teď, když mi podstatnou část břicha zabírá mrně. V neděli jsem v polovině oběda řekla „dost, tohle už nemůžu“, čímž jsem trochu tatínka urazila, že to báječné knedlo,zelo,vepřo nedojím.. .ale v tu chvíli mi ani tak nepřišlo důležité, jestli jsou nebo nejsou uražení, jejich stravování mě zabíjí. Čím mě vyšokovala Kubova maminka, byl její nápad, že si v lednu vezme volno, aby mohla za mnou přijet na týden a pomáhat mi v domácnosti. Upřímně - mám ji ráda, je fér, upřímná, pomáhá nám, ale po porodu budu mít dost starostí sama se sebou a sžitím se s mrnětem, natož abych se starala ještě o to, jestli mám doma dostatečně uklizeno, navařeno a nakoupeno, jak se ode mě jako od ženy v domácnosti očekává. Kubovi rodiče jsou totiž „stará škola“ - když jsme oznámili, že jsme těhotní, slyšela jsem názory jako „jedině látkové plenky... jedině domácí kašičky... a o dítě se stará výhradně matka, tzn. ne, že bude Kuba v noci k mimču vstávat“ – mnoho věcí jsme si museli vysvětlit, ale přesto se některé naše názory stále rozcházejí a nejsem si jistá, jestli její příjezd bude pro mě opravdu pomoc. Její nápad v lednu zřejmě odmítnu... Kuba sice bude hodně na cestách až do konce února, takže budu doma s mimčem sama, na druhou stranu si říkám, že to není úplně špatně, protože na sebe s mimčem potřebujeme čas, abychom si ve všem udělali nějaký systém a harmonogram... a kdyby bylo nejhůř, mám přece sestru s čerstvými zkušenostmi, která bude nachystaná v pozoru, aby nám pomohla... není se čeho bát :-) Naopak! Čím víc se blížíme k cíli, tím více se na mrně těším!

Co se nám ještě tento týden podařilo, je výběr kočárku! Viděla jsem jej před čtvrt rokem v časopise, jeli jsme se na něj podívat a i přesto, že nám majitel doporučil i další značky, tento se nám pořád líbil nejvíce... máme jej objednán, takže brzy bude náš :-)

Následující týden mám kalendář plně obsazený ženskými aktivitami... kadeřník, kosmetika, kávička s kamarádkami... ale v úterý hlavně 3D ultrazvuk s mimčem!

Dominikakolarova (20 let, prvorodička, 25. týden)

Dnes jsem byla na vyšetření skrz těhotenskou cukrovku a jsem velice zvědavá, jak to dopadne. Bylo pro mě peklo vstávat místo krásných 10 hodin v 5 ráno, abych na 6. hodinu seděla v ordinaci. Celé dvě hodiny bez jídla a pití a ta sladká voda, kterou musíte vypít, nic moc, ale naštěstí jsem si ráno v trafice koupila nový výtisk časopisu Maminka, který mě na ty dvě dlooouhé hodiny alespoň zabavil... ještě, že už to mám za sebou :-) Tak nějak jsem pořád přemýšlela, o čem bych měla psát, vždyť se u mě nic nového kromě nějaké návštěvy doktora neděje, ale když jsem pak sedla k počítači, šlo to nějak samo a myslím, že spousta z vás se s mým dnešním příspěvkem ztotožní ;) 

Nikdy jsem si nemyslela, že období těhotentsví pro mě bude tak nudné. Ano, opravdu se nudím, závidím těhulkám, co chodí do práce. Já jsem ze začátku těhotenství také byla v práci, ale pak přišly zdravotní problémy - špatné uchytávání placenty - a musela jsem zůstat doma. Samozřejmě po delší době jsem si našla brigádu, ale dva dny před nástupem jsem měla úraz prstu, takže jsem si řekla, že to bude asi znamení... raději vážně nepracovat a být doma. No jo, jenže co chcete pořád dělat? Jako těhotná toho spoustu dělat nesmím nebo nemůžu, a když už něco udělám, tak mi doma nadají, že se do ničeho raději nemám pouštět, jen odpočívat. Ale copak se dá neustále jen odpočívat? Nějaký pohyb, činnost, zálibu, cokoliv prostě mít musíte, jinak byste se zbláznili, no ne? Veřte, že už je nad mé síly jen přemýšlet nad tím, co mám dělat :-D

Na druhou stranu je lepší užít si ten klid, pohodu a nicnedělání, než přijde na svět ten náš kluk. Nevím proč, ale mám takový pocit, že to nebude zrovna nejhodnější dítko a mě čekají probdělé noci i dny, nekonečné uklízení, přebalování, umývání čehokoliv a tak dále... Samozřejmě vím, že to nebude procházka růžovou zahradou, je mi jasné, že všechno nemůže jít podle plánů, ale nebylo by fajn, kdyby to tak fungovalo? Kdybychom prostě spokojené miminko uložili do postýlky a šli si po svém, aniž by začalo za 10 minut brečet a my jsme museli přestat s činností, kterou jsme právě začali dělat? Ano, proto tu máme tatínky, ti by nám přece měli se vším pomáhat, proto se budu snažit přítele do všeho zapojovat hned od začátku... naučit ho miminko koupat, přebalovat, uspávat, no prostě vše, co je potřeba, samozřejmě kojení necháme na mamince :-D Četla jsem totiž nedávno pár článků ve formě příběhů od maminek, které svého přítele nebo manžela RADĚJI k ničemu nepustili a vše si udělali pro jistotu sami a po svém. Nevím, co je k tomu vedlo, jestli byli ti muži opravdu tak nezodpovědní či neschopní, nebo jim jen jejich drahé polovičky tolik nevěřily, nebo jestli je to nějaká ,,psychická deformace", která postihne každou druhou ženu po porodu???

Když už tu zmiňuji ty tatínky, jsem velice zvědavá, s čím přijde přítel dnes domů... máme totiž výročí, ne, že bych ho nějak slavila nebo na tom nějak lpěla, ale bylo by milé, kdyby si muž na takovou věc vzpomněl, nemyslíte? Nemusí přece nosit domů kytky, čokolády, dárky, i když přiznejme si, že by se nám to všem líbilo :-D Znám spoustu párů, které svá vyročí slaví, ať už jsou jakákoli, a znám také hodně těch, kteří trpí kvůli tomu, že jeden z nich zapomněl a ne a ne si vzpomenout. No, raději na to nebudu myslet, abych pak příteli nepředvedla pod náplavou hormonů nějakou scénu :-D Samozřejmě vám dám příště vědět, jak to dopadlo ;-)

Přeji krásný start do nového, snad teplého a slunného týdne.

Buik (32 let, druhorodička, 26. týden)

Někdy se zdá, že dny se vlečou, a někdy letí jako raketa, ani nevím, do jaké kategorie zařadit tento týden. Aspoň, že nám počasí přálo a celá rodinka byla zdravá. 

V pondělí jsem měla prohlídku u paní doktorky, kam se mnou šel i manžílek. Marečka jsme předali babičce a rychle vyrazili. U paní doktorky jsme chvíli čekali, ale pak si mě už sestřička pozvala. Paní doktorka mě zkoukla, čípek beze změny (z čehož mám radost, protože v poslední době mi dost tuhne bříško a taky mě občas pobolívá v podbříšku). Dle očekávání mám zvýšit množství hořčíku. Pak jsme se šli podívat na prcíka – zavolali jsme tatínka – a paní doktorka nám potvrdila, že zase čekáme kluka. Jako poslední na řadu přišla těhotenská cukrovka – té jsme věnovali asi nejdelší část (díky ní byl prcek přeměřen a tak vím, že má zhruba 800 g, je v pořádku a všechny průtoky jsou takové, jaké mají být, i obrázky jsem dostala). Měla jsem nějaké dotazy, ale především Martin měl spoustu dotazů. Nejvíc ho zajímaly odchylky měření :oD, což mě docela pobavilo, prostě za žádnou cenu nechtěl připustit, že bych mohla mít těhotenskou cukrovku. Nakonec jsme se rozloučili a plni dojmů odcházeli domů.

Středa byla věnována opět cvičeníčku – zase ta Zdravá záda. Zdá se, že toto cvičení začíná být opravdu oblíbené, za chvíli budu muset dávat pozor, kdy si dělám rezervaci, protože tentokrát tam byla spousta ženských. Dnešní cvičení jsme z větší části strávily na míčích, což naprosto zbožňuju, a opět jsem si oprášila pár cviků, které budu dělat na uvolnění páteře i doma. Odpoledne jsme vyrazily nakoupit jablíčka do Pěnčína – naprosto zbožňuji tu vůni jablek v těch velkých skladech! Nikdy nevím, jaká si vybrat, a nejraději bych brala všechna. Při návratu dom jsem udělala pár fotek Máry v tom úžasném odpoledním sluníčku.

Ve čtvrtek jsem Marečka předala babičce a vyrazila, jak já říkám, do „diaporadny“. Toto vyprávění by bylo opravdu na dlouho, nejen, že se mi dle popisu podařilo čekat někde úplně jinde, když jsem pak našla správné dveře, tak se stejně časy objednání nedodržovaly a jako bonus přijel akutní případ a paní doktorka byla stažená k němu (takže místo předpokládané hodiny jsem tam strávila dvě a půl hodiny a byla jsem vděčná, že jsem si prozřetelně vzala svačinku). Nejdříve s námi mluvila „nutriční poradkyně“, pak jsme šly na odběr krve, následovalo vážení u sestřiček, učení měření a nakonec přišla na řadu paní doktorka, se kterou se sepsala zdravotní dokumentace. Nafasovaly jsme dva recepty na vyzvednutí měřítek a taky tyčinek na měření těch sacharidů v těle, domluvily jsme si další termíny schůzek a taky dny, kdy budeme volat, jak nám vyšly výsledky měření a s hlavou plnou nejasností jsme odcházely domů. Uvidíme, třeba se to časem víc vyjasní, dohledala jsem si na netu nějaké ukázky jídelníčku a uvidím, jak mi budou vycházet ta měření. Ale myslím si, že by to neměl být problém a já i prcek to v klidu zvládneme – jen mít pevnou vůli!

V pátek si vyzvedla Máru druhá babička, že s ním půjde odpoledne na procházku, ale zároveň jako zodpovědné ženy jsme se všechny tři (obě babičky a já) zúčastnily referenda, které se zde, ve městě pod Ještědem, konalo :o)

Sobota dopoledne byla opět věnována těhotenské józe - velice příjemné protažení a uvolnění spolu s relaxací. Malej kopal, jako kdybych byla kopací balon. Byla tam vůbec legrace, bavila jsem se s nastávajícími maminkami a zjišťovala si, jestli se třeba s některou nepotkám v porodnici. Cvičitelka si tam přivedla svou cácorku (vybouchlo jí hlídání), a tak ta hodina byla doplňována takovým hezkým dětským žvatláním :o). Odpoledne jsem s babčou a Márou vyrazila do nemocnice – konal se tam Femina fest. Přiblížila bych to jako soubor přednášek, dopoledne byl zaměřen na ženy v přechodu a odpoledne na těhotné ženy. Sice jsme tam nevydržely dokonce, protože se nám Mára probudil a začal dělat rámus, ale pár přednášek jsme si vyslechly (co je to život ve dvou – na co si v těhotenství dávat pozor, těhotenství a doktor – seznam všech vyšetření, info o vývoji plodu, sex v těhotenství – tady se nám Mára probudil – tak dostal ochutnat aspoň zdravou stravu, kterou tam nabízeli, vybral si kuskusový makovník a teda moc mu nejel :oD a pak jsme odešli – jeli jsme k bráškovi opékat buřtíky).

Neděle byla taková spíš odpočinková. Dopoledne jsme vyrazili do bazénu, kde si to Mára zase užil. Já si uplavala pár bazénů a po pravdě, už to začíná být hodně znát – jsem na začátku sedmého měsíce a všechno začíná být náročnější. Odpoledne následovala dvouhodinová procházka, protože hřálo sluníko, bylo nezbytné toho ještě využít!

Malej začíná stále častěji kopat, je to znát víc a víc a já se těším, až budeme moci pozorovat i to, že škytá. Je to zvláštní, ale najedou se mi také začínají vracet vzpomínky na první porod a už se tak moc netěším :o). Co se dalších příprav na mimi týče, tak jsme byli nakoupit nějaké plíny do zásoby. Taky jsem vyštrachla různá kousátka, hračky, ponožtičky a tak (prostě hračky, které Mára nedostal, že jich bylo hodně, a nebo věcičky, které jsme dostali teď – třeba na tom Femina festu).

Ady.S (31 let, druhorodička, 33. týden)

Začátek týdne byl smutný, ale postupně se vše obrátilo a já jsem si užila pohodový týden plný zajímavých akcí.

Pondělí - jeden ze dnů, na které je lepší radši zapomenout, ale nejde to, protože i smrt patří k životu. Odpoledne jsem měla domluvenou babičku, která vyzvedla Ondru ze školky, abych se já mohla zúčastnit pohřbu velmi dobrého rodinného přítele. Neplánovaně se to protáhlo, Ondru jsem si vyzvedávala docela pozdě a po návratu domů jsme oba putovali do postele.

V úterý jsme se probudili do pěkně mrazivého dne. S Ondrou jsem nemusela pospíchat do školky, a tak jsme mohli vyrobit bramboráčka – výrobek z brambor, který byl vstupenkou na odpolední akci. Byl to vlastně rest z minulého týdne, kdy byl Ondra nemocný a nemohli jsme sledovat připomenutí na nástěnce o Bramborové olympiádě. Dopoledne jsme navštívili pana logopeda, písmenko nám zůstalo stejné, jen mám být více důsledná. A pak Ondra už spěchal do školky, kde spolu s ostatníma Žabičkami vařili bramborový guláš. Odpoledne vypukla ve školce prima akce Bramborová olympiáda. Děti nejprve přivítali Bramborovou královnu, pomohli jí najít bramborové zlato a pustili se do soutěží, po jejíchž splnění dostali za odměnu hranolky. Soutěže byly vtipné a i praktické – vození brambor v kolečku, přenesení košíku s brambory v gumákách, hod bramborou, uhádnutí hmatem, co je v pytlíku, složení bramborových vykrajovátek a na závěr překážková dráha. Rodiče pomáhali při plnění úkolů a na závěr se mohli zúčastnit soutěží jako vykrojení nejvíce tvarů z brambory, oloupání uvařených brambor na čas nebo rozeznání různých druhů koření na kousku brambory. Během celé akce se prodával bramborový guláš a pravá bramboračka, které děti vařily, a taky byla možnost opečení buřtíku nad ohněm. Musím uznat, že dětem se jídlo moc povedlo, a zavčasu jsem si řekla o porci do krabičky, aby mohl na večeři ochutnat i taťka. Domů jsme došli správně unavení, plní zážitků.

Konec pracovního týdne jsem už věnovala úklidu doma a odpočinku.

Sobota byla naopak velice důležitá, Ondru si ve školce vybrala paní učitelka na program Vítání občánků. Věděli jsme, že musíme být v 9 hodin na radnici a že nás čekají dvě skupinky dětí. Co jsem ale nevěděla, že bude jediný kluk mezi 8 děvčaty. Musím se přiznat, že jsem to první vystoupení viděla hodně rozmazaně přes slzičky, které mi pýchou tekly. Při druhém jsem byla schopná udělat několik fotek na památku. Za 14 dní si celou akci zopakujeme, tak snad to ustojím bez slziček. Na oběd jsme byli pozvaní k Martinové mamince, které Martin dopoledne pomáhal se zazimováním zahrádky a rytím.

Neděli jsme věnovali rodině a navštívili švagrovou, se kterou jsme dodatečně oslavili Ondrovy narozeniny, a Martin měl za úkol opravit jim doma počítač. Pro mě další příležitost nemuset vařit a klukům jen svítila očka, když měli dva dny řízečky. Odpoledne jsme navštívili ještě městské muzeum a prohlédli si nejen nově zpřístupněné prostory sklepení, ale i vykopávky z místní oblasti tam instalované. Ondra si pak užil v herně k tomu připojené, kde si mohl vyzkoušet hru hon na mamuta (přiznám se, doslova mě přehrál) a jak se v době kamenné mlelo obilí či dělaly díry do kamene.

Další týden je zatím v duchu doktorském, a to nejen já, ale i Ondra. Stále mi zůstává zaskládaný kout, kde bude kolébka.

Kacato (32 let, druhorodička, 36. týden)

Pondělí 30. 9. u nás byl dnem velkých změn. Verunka „oslavila“ dva a půl roku, nastoupila do školky a já na svou druhou mateřskou dovolenou. Do školky jsme se vypravily na osmou hodinu. Verča byla pořádně natěšená a já zvědavá, jak to tam bude probíhat. Školkovou zahradu zná, ta je odpoledne otevřená pro veřejnost a chodíme si tam hrát, tak nešla zcela do cizího prostředí. Paní učitelka je sympaťačka, třída pěkná, zůstaly jsme tam spolu na hodinku, pohrála si a šly jsme domů s tím, že další den zůstane o chvilku déle a sama. Dopoledne volal truhlář, u kterého jsme měli objednané postele pro děti do pokojíčku a vestavěnou skříň do ložnice, že ve středu přijedou montovat. Odpoledne jsme zajely nakoupit a trošku uklízely doma. 

V úterý jsem odvedla Verču do školky, chvíli tam s ní zůstala a pak jsem si zašla po dlouhé době v klidu nakoupit a kolem 10. jsem ji zašla vyzvednout. Během dne přijel pošťák a dovezl balíček, objednala jsem si kojící podprsenky a malý balíček plínek do porodnice. Odpoledne přijela mamka pohlídat Verunku a my s Michalem jsme připravovali a stěhovali místnosti na středeční montáž.

Středa byla asi nejnáročnější na domluvu, ale nakonec všechno klaplo tak, jak mělo. Byly to takové škatule hýbejte se. Ráno odvést Verunku do školky, počkat na montéry, zaběhnout pro Verunku do školky, udělat oběd a na 3 hodiny jsem byla domluvená v práci, že jim přijdu udělat vyúčtování prodejů, tak jako každé čtvrtletí. Takže předat Verunku tatínkovi, ten ji pak předal babičce a já jsem mohla v klidu pracovat. Když jsem v 7 večer došla domů, byla jsem moc ráda, že je Verča okoupaná, najezená, stačilo ji jen uložit, dát si nohy na stůl a odpočívat. 

V práci to bylo moc fajn a vždy, když tam jsem, tak mě zamrzí, že nemůžu od toho ledna nastoupit tak, jak jsem plánovala, ale pak to zase brzo přejde.

Všimla jsem si, že teď mám takový frmol, že si toho prcka v bříšku ani moc neužívám a neuvědomuju si ho během dne, tak jsem ráda, že večer o sobě dává pěkně vědět. Vystrčí na mě patičku, já ho polechtám a zase ji schová, tak si spolu hrajeme. Nakoupeno a vypráno máme asi všechno, jen je třeba to dochystat a sbalit tašku, která stále není sbalená :D Ale rodit se dá v klidu i bez tašky. Jinak mě trápí jen noční křeče v nohou, po jedné takové mě bolelo lýtko ještě týden, a křeč v kotníku je taky chuťovka. Už se nemůžu otočit v posteli z boku na bok, ale to je spíš vtipné, než aby mě to nějak omezovalo, a těch pár týdnů to už vydržím.

V pátek chlapi konečně domontovali pokojíček i skříň, tak jsme to Verunce uklidili a nachystali, aby tam mohla hned spinkat. Byla nadšená.

O víkendu jsme zajeli na oběd k našim a v neděli pokračovali v úklidu ložnice po montáži, ať se nová skříň může co nejdříve začít používat.

Aktuálně končíme 35. týden.

Příběhy maminek dle podkladů zpracovala Veronika Steidlová Kordasová.