banner

Září 2013/2 - Malí řidiči, procházky v lese a otázka pohlaví

Tento týden byl typicky podzimní - pobývalo se na chatě, chodilo na kulturní akce a odpočívalo se:

  • Sylviecucy se objednala na těhotenské focení a plánovala vybavení pokojíčku,
  • Dominikakolarova se podělila o své problémy s bydlením,
  • Buik absolvovala cvičení na míčích a s celou rodinou vyrazila na program ke 40. výročí Ještědu,
  • Ady.S se potvrdilo pohlaví miminka, s Ondrou navštívila logopeda a odtajnila nám svého partnera,
  • Kacato si s Verunkou celý týden užívala pohodu na chatě v Beskydech.

 

                                                                                                                                                                

Sponzorem ONLINE projektu Rodíme společně s BOL je společnost Feedo.cz, která každé z pěti rodiček po porodu věnuje dárkový poukaz na nákup v hodnotě 1 000 Kč.

Rodičky rovněž obdrží publikaci vydavatelství Babyonline Zdravé těhotenství.        

 

Které maminky se projektu účastní?

 

Sylviecucy (27 let, prvorodička, 21. týden)

V uplynulém týdnu byl nejzásadnější velký ultrazvuk... k doktorovi jsem šla po měsíční pauze a musím říct, že jsem se už konečně víc těšila, než bála... přece jen měsíc je dlouhá doba, za kterou se může s mrnětem stát cokoliv, takže obavy jsou na místě... ale čím víc v poslední době cítím pohyby, tím větší „kontrolu“ nad mrnětem mám :-)

Na ultrazvuku jsem viděla všechno. Doktor mi postupně ukázal hlavičku, ručičky, stehenní kost, páteř, ledviny, žaludek, srdíčko... neuvěřitelné pro někoho, kdo nikdy nic takového nezažil! Byla jsem jako v transu... na otázku pohlaví už ale doktor neměl tak jasnou odpověď, mrně nebylo úplně v nejlepší pozici... víme velkou pravděpodobnost, ale protože je to stále ještě trochu nejisté, prozradili jsme to pouze blízké rodině a okolí. Věřím, že za 3 týdny doktor řekne: „Ano, ano, je to opravdu...“ a já se pochlubím i vám :-)

Důležité je, že se mrněti vše vyvíjí krásně a má se v bříšku dobře. Občas mi své rozjaření dává silněji a silněji najevo svými pohyby, vždycky se ale musím usmát, když se svým „tančením“ začne - je to nádhera!

Během týdne jsme s Kubou trochu plánovali dětský pokojíček a definitivně se rozhodli, co do něj koupíme – zůstaneme věrni Ikea, protože nás dosud nikdy nezklamala a její design nábytku je na našem trhu snad pořád nejlepší. Vymyslela jsem si nad přebalovací pultík malou poličku se sovičkami, sice se Kuba trochu nedůvěřivě zatvářil, ale nakonec slíbil, že všechno bude :-)

Taky se mi podařilo objednat na těhotenské focení k velmi šikovné fotografce - její práci už znám, má sestra u ní měla focení již třikrát – těhotenské, newborn a s malou Claudií při 1. narozeninách... vždycky její fotky vypadají naprosto profi a krásně. Sice se na ně delší dobu čeká, ale výsledek stojí za to. Taky jsem ráda, že nám vyšla vstříc v termínu, protože obvykle o víkendech nepracuje, ale my s Kubovou prací bohužel jindy přijít nemůžeme. Je hodná, protože poslední listopadová sobota je naše.

V práci jsem v tomto týdnu opět absolvovala Prahu - trochu ustaraně jsem sedla do vlaku, zda se mi nestane to, co naposledy, a modlila se celou cestu za jízdu pouze obvyklé 3 hodiny a ne víc... sice se mi splnilo toto přání, ale zjistila jsem, že i ty 3 hodiny už jsou pro mě dost nepohodlné... a pro mrně taky tak, házelo sebou celou cestu :-( Tím si jen potvrzuji to, že dodělám nejzásadnější věci, na kterých jsme dohodnuti, a na zbytek dní využiju volno. Docela se těším, až budu mít víc volného času na sebe a mrně, na větší relax, plavání, nákupy a tak!

Jak jsem psala v minulém příspěvku, konečně jsme o víkendu nikam nevyráželi a užívali si poklidného víkendu v našem bytečku. Vzhledem k sobotnímu dopoledni, strávenému uklízením a praním, jsme se rozhodli nevařit a zajeli si na oběd do naší oblíbené restaurace. Po obědě se mě paní servírka zeptala, zda bych si dala kávu na trávení, mají i bezkofeinovou... neskutečně milé :-) Po obědě jsme se stavili k rodičům na bábovku, měli na hlídání od sestry malou, tak jsme se oba vyblbli... opět mi to připomnělo, jak moc Kubovi děti sluší. Ach, jak já se těším na to naše!

Dominikakolarova (20 let, prvorodička, 23. týden)

V minulém článku jsem psala o přicházejícím podzimu a vzpomínala jsem na školní dny, tentokrát bych se s Vámi podělila o pro mě dost aktuálním problému, a tím je bydlení.

S přítelem jsme bydleli ve Zlíně v malinkém bytě, mysleli jsme na naši společnou budoucnost, já jsem plánovala spoustu věcí a byli jsme vesměs spokojení. Ale pak to přišlo, zjistili jsme, že jsem těhotná, a nastala spousta problémů... tento byt je moc malý, takže jsme si kladli otázky, kam se budeme stěhovat, utáhneme to z jednoho platu a mateřské? A pak moje matka dostala nápad, abychom se přestěhovali zpět k nim do Orlických hor a spravili si tam jejich byt, ve kterém nikdo nebydlí. Oba jsme s tím souhlasili, protože nám vlastně v této situaci ani nic jiného nezbývalo - nedokážu si představit, že bych byla více než 100 kilometrů od rodiny a neměla bych nikoho, kdo by mně mohl pomoct, když bych potřebovala tak, jako tomu bude tady, kde mám rodiče jen kousek přes zahradu.
Byt ve Zlíně jsme tedy opustili, což je mi celkem líto, protože se mi tam opravdu líbilo, a přestěhovali jsme se do klidných, odlehlých Výprachtic. Dali jsme se i do spravování toho bytu a v tuto chvíli nám zbývá jen vymalovat a udělat koupelnu. Všichni, kdo si tímto procházeli nebo prochází, to jistě znají, je to problém nad problémy. Sem tam se kvůli tomu s přítelem i pohádáme, což mě mrzí, ale asi to k tomu patří. Neustále se utěšuju tím, že je to kvůli ještě nenarozenému Vašíkovi, který se musí mít co nejlíp, až přijde na svět. Musí mít přece již odmalička nějaké zázemí, domov a ne jen pronajatý byt, ve kterém nevíte, jak budete dlouho.

Těším se na tu veselejší část, a to bude nakupování věcí pro Vašíka. Pár věcí mám tedy po 5letém bráchovi, ale zbytek si vybereme a nakoupíme sami, aby se měl ten náš kluk doslova pohádkově a my jsme mohli být těmi nejlepšími rodiči, jakými jen můžeme být :-)

Buik (32 let, druhorodička, 24. týden)

To nevlídné, sychravé počasí nás příliš nebaví, chceme krásný sluníčkový podzim! Ale co, musíme si i tak vymyslet nějakou zábavu :o).

Kromě toho, že jsme se zase vydali do lesíčka a našli spoustu houbiček, vydali jsme se taky na hodně vycházek – jak vím, to je v těhotenství úplně ideální. Také jsme si s manželem udělali hezký večer – Máru jsme dali k babičce a vyrazili jsme na večeři. Ne nadarmo se říká, že před porodem by maminka měla zajít na „kafíčko“ s kamarádkami, navštívit kadeřnici a dojít si s manželem na večeři, protože po narození prcka už nebude tolik času! Také jsem se rozhodla, že koupím miminku nějaký obleček. Prošla jsem několik krámů a nakonec jsem domů přinesla jen kšandy pro Máru :o).

Ve středu jsem se vydala na cvičení s názvem Zdravá záda. Máru hlídala babička a na cvičení se mnou zavítala teta. Cvičení se koná v Libereckém cvičebním studiu s názvem Endorfin (takže jestliže nějaké nastávající maminky z Liberecka nevědí, kde si hezky zacvičit s ohledem na svoje pupíčky, tak mohu jedině doporučit). Myslela jsem si, že to bude klasické cvičení na velkém míči, ale nic takového. Protahovací a uvolňovací cviky na záda se prováděly ve stoje, sedě a vleže. Pomůckou nám byl jen malý balónek. Před začátkem cvičení se mě ještě přišla cvičitelka zeptat, v kolikátém týdnu jsem, a celé cvičení mi přizpůsobila. Když byl nějaký cvik, který už pro mě v tom 24. týdnu nebyl, tak ke mně došla a poradila mi jinou variaci. Určitě se na toto cvičení opět vypravím, protože uvolnit si záda, to je prostě ÚŽASNÉ (na obrázku vpravo je paní cvičitelka)!

Na sobotu jsme měli připraven další program a řekla bych, že poměrně náročný. Jak jsem již psala, bydlím v městě pod Ještědem a představte si, Ještěd měl 40. výročí, a tak k tomu uspořádali spoustu doprovodného programu. Nejdříve jsme vyrazili do depa tramvají a autobusů. Sice byl problém s pakrováním a množstvím lidí – Mára z toho byl celý zaseknutý (díky bohu, že aspoň tady byl zaseknutý :oD). Ale ve chvíli, kdy se dostal za „volant“ tramvaje a mohl si zvonit, co srdce ráčí, hned nám tak nějak ožil. Pak si ještě vyzkoušel řidičování autobusu a byl ve svém živlu. V rychlosti jsme ještě prolítli vlastí depa, modely tramvají a už jsme mířili k veteránům aut a moterek, kteří se k té slavnosti také přidaly.

Po shlédnutí této krásy jsme se vydali na cestu domů. Odložili jsme auťák na parkoviště a už zase jsme metelili na historickou tramvaj, která nás dovezla na konečnou pod Ještěd. Odtud jsme se pěšky vydali k lanovce. Musím říct, že jsem si nikdy neuvědomila, jak moc do kopce to je, jak těžký mám „ranec“ před sebou a jak strašlivě budu funět. Chvílema jsem myslela, že už to nedám :o). Nakonec jsem se za hlasitého podporování Martina dostala konečně do cíle. Ufuněná, zpocená a celkově utahaná (bolel i pupík) jsem zjistila, že před sebou máme tak dvacetiminutovou frontu. Mára už nechtěl sedět na koni a chtěl pochodovat, takže nám začala další etapa. Střídali jsme se ve stání ve frontě a honění Máry. Nechápu to, bylo tam tolik dětí, některé stejně staré jako Mára, a vklidu stáli u rodičů, nanejvýš si sem tam sebrali nějaký kamínek ze země. To naše šídlo lítalo ze strany na stranu, lovilo kameny, hlínu, pak Mára objevil bahno (to jsem ho tedy hnala), větve, chodil ostatním dětem dávat kamínky a vztekal se, když jsem ho v jednu chvíli vzala a šla si s ním stoupnout do fronty (Martin musel jít koupit lístky na lanovku). Vztekal se tak strašlivě, že nějaká starší paní to nevydržela a říkala mu, copak se vztekáš. Na chvíli jsme tak měli strašlivě hodného kluka, ale moc dlouho mu to nevydrželo. To už jsme naštěstí nastupovali do lanvky. Člověk by si řekl, že konečně bude klid, ale to naše malé šídlo se začalo bát. Začal tam brečet, ve chvíli, kdy se lanovka rozjela, tak by snad raději vystoupil (uznávám, v malém prostoru, tolik lidí, výška, která neustále narůstala, ale ostatní děti byly v pohodě). Proto jsem Máru dostala do náručí zase já, a tak se maličko uklidnil – ale stejně byl nejšťastnější, když jsme nahoře vystupovali (jen tak mezi námi, to samé bylo i při cestě dolů).

Na Ještědu jsme si za odměnu s tatínkem koupili svařáček a pak taky nějakou čokoládovou roládu. Jenže Mára získal, nevím odkud, další vlnu energie, a tak nám tam utíkal po Ještědu v restauraci, proplétal se mezi lidmi, dával jim svého dudlíka, plínu, prostě všechno, co měl po ruce. Najednou jsem neuvěřitelně zatoužila být už doma. Mě totiž žádná další vlna energie nepřišla, a tak jsem měla pocit, že se tam vlastně taky už jen tak motám. Rozhodli jsme se, že vynecháme tedy prohlídku vnitřku Ještědu (pokoje stejně známe, protože jsme tam slavili výročí) a že neuvidíme to zázemí nám až tak moc vadit nebude. Vystáli jsme zase frontu na lanovku, sjeli, došli k tramvaji a domů jsme se doploužili kolem půl osmé (akce začínala aspoň pro nás ve dvě hodiny). Já jsem si rychle vlezla do sprchy, za chvíli u mě byl i ten mrňous … a marně se snažím vzpomenout si, kdo usnul rychleji, jestli já, nebo on.

Tak to byl náš 24. týden, neděle byla určena už jedině odpočinku a nabírání nové síly. Bříško, mám pocit, je větší den ode dne. Dost často tuhne, což se mi moc nelíbí. Baštím horčík a nějaké vitamíny a moc se netěším na další týden, kdy mě čeká očkování s Markem, test na těhotenskou cukrovku, s Markem zajít k doktorovi kvůli neohebnému prostředníčku (i když doktoři tomu říkají jinak). Jo, bude to zase jednou náročné!

Ady.S (31 let, druhorodička, 31. týden)

Tento týden byl poklidný, i když počasí bylo pěkně aprílové, a to se podepsalo i na našem zdravotním stavu, kdy jsme všichni prodělali lehkou virózu.

V úterý jsem strávila s Ondrou doma, dopoledne jsme měli domluvenou návštěvu u logopeda, která se předchozí týden nekonala. Pan doktor byl moc hodný a Ondra hned od začátku spolupracoval, jak měl. Protože jsme byli u logopeda poprvé, nevěděli jsme, co nás tam čeká, ale nebylo to nic těžkého, Ondra na začátku opakoval několik slov, která mají stejná písmenka, aby se ukázalo, kde je problém. Musím říct, že Ondra je liška podšitá a umí všechna písmenka správně vyslovit, ale když se mu nechce, tak to odflákne, to poznal i pan doktor, protože ho občas dokázal ošálit. Stejně tak se Ondrovi moc nedařilo opakovat celé věty, jako kdyby tam hledal něco záludného, a první slovo zkomolil. To mohlo být ale způsobené i lehkou rýmou, kterou měl - uvidíme příště, jestli se to bude opakovat. Jako první písmenko jsme začali pilovat Ř, a tak máme každý večer svoji logo chvilku před zrcadlem.

Odpoledne jsme byli domluveni s mojí sestrou, že si u ní vyzvednu pár věcí pro miminko, a tak jsme si udělali malý výlet autem za sestřenicemi, kde si to Ondra moc užil.

Středa byla poklidná, já jsem si udělala odpočinkový den a čekala jsem na balíčky objednaného oblečení jak pro miminko, tak pro Ondru, aby mu to nebylo líto. Odpoledne mě ale začala pobolívat hlava a bolest se večer změnila v pěknou migrénu, kterou jsem pociťovala až do pátku. Díky tomu jsem zrušila účast na těhotenském cvičení.

Na čtvrtek jsem se moc těšila a ráno jsme s Ondrou vyráželi do školky dřív, oba jsme potřebovali stihnout svůj autobus. Ondra na plavání, kam začal chodit na kurz (měli už druhou hodinu), mimochodem se mu tam moc líbí. A já jsem hned po zamávání při odjezdu šla na svůj autobus do Šumperka. Potřebovala jsem oběhnout pár obchodů a něco nakoupit. A hlavně zajít na kontrolu ke gynekologovi. Bohužel sestřičky opět nezkamaly a já jsem v čekárně strávila hodinu a půl čekáním. U sestřiček mě pak čekalo klasické nahlášení přírustku na váze, tentokrát se ručička ukázala na + 4 kg, změření tlaku, i když na dvakrát, protože na poprvé to ukázalo divné číslo, zkontrolování moči a odevzdání tří zkumavek krve. Pan doktor mě pak prohlídl spodem, jestli je vše, jak má být, a pak ještě zkontroloval mimíska, jak se mu mě daří ultrazvukem.

Musím říct, že když vidím, jak mimísek roste a prospívá, mám vždycky slzy v očích. Dozvěděla jsem se, že má okolo 1900 kg a měří 39 cm. Také se potvrdilo, že se nám v bříšku ukrývá Ondrou vytoužená holčička. Vše je jinak v pořádku, problémy nemám a dostala jsem další předpis na hořčík. Příští kontrola bude za tři týdny. Po kontrole jsem ještě potřebovala vyřídit papírování na pojišťovně a domů mě nakonec dovezl taťka autem i se zásobou domácích rajčátek.

Pátek byl zase trochu odpočinkový - před nadcházejícím víkendem, kdy jsme chtěli přebudovat pokojíček dětí, i když se plány nakonec změnily.

Moc se ve svém vyprávění nezmiňuji o partnerovi. Je to tím, že chodí do práce ráno, kdy i my se vypravujeme do školky, a vrací se kolem 19 hodin, někdy i později, takže stihne sotva si chvíli pohrát s Ondrou a pomoct mi ho uložit do postele. Čas strávený s námi ale vynahrazuje o víkendu, kdy vyrážeme buď všichni nebo jen chlapi na výlety. Tentokrát to bylo na Den železnice do České Třebové. Oba si to náramně užili a já jsem si alespoň doma udělala pořádek ve skříních a probrala oblečení s výměnou za zimní.

Další týden je v plánu začít prát věcičky pro miminko a začít sepisovat potřeby, které je třeba nakoupit.

Kacato (32 let, druhorodička, 34. týden)

Celý tento týden jsme s Verunkou a mimčem v bříšku strávily na chatě v Beskydech. Takže tento zápis nebude moc akční, nebyla žádná kontrola ani nákup, spíš jsem se na horách psychicky připravovala na praní a žehlení věcí pro Robinka a další chystání, kterému se vzhledem k týdnu těhotenství už asi nevyhnu :-) Právě začínáme 34. týden.

V pondělí ráno jsme se rozloučily s tatínkem, který odjel do práce, a dopoledne za námi přijely na chatu holky, to bylo radosti, když se Verunka opět shledala se Zuzankou, dělaly, jako by se roky neviděly. Daly jsme si oběd, pak chvíli odpočinuly a odpoledne jsme vyrazily na procházku do lesa. Sice trochu mrholilo, ale v lese to nebylo skoro ani poznat a nakonec to byla pěkná procházka. Našly jsme pár hříbků, ostružiny a borůvky a asi po 2 hodinách jsme se vrátily zpátky na chatu. Daly jsme si svačinku, holky si ještě pohrály venku, pak následovaly pohádky, večeře a šly spát. Verunce se začala rozjíždět rýma a večer už měla teplotu 38 °C, dostala čípek, vyspala se a ráno byla naštěstí bez teplot.

V úterý nás počasí nešetřilo, celý den pršelo a bylo asi 5 stupňů, takže jsme ani nevystrčily nos a celý den jsme byly s holkama zavřené v chatě, což vzhledem k Verunčině večerní teplotě ani tak nevadilo, odpočinula si a byla už v pohodě. Rýmu jsem od ní chytla já a trošku i Zuzanka, ale naštěstí zůstalo jen u té rýmy a nic víc z toho nebylo. K večeru jsme s kamarádkou měly trošku obavy, protože na Lysé hoře, což je 9 km od nás, začalo sněžit, tak jsme si říkaly, jestli to dojde až k nám a budeme vytahovat sáňky, nebo to přestane, naštěstí přestalo :-)

Další dny jsme trávily střídavě na procházkách v lese a hraním v chatě, vařily jsme si dobrůtky a vymýšlely program pro holky. Chodily jsme krmit koníčky, kteří mají výběh kousek od nás, a celkově si užívaly toho, že nejsme ve městě. Jeden den jsme si daly pauzu od vaření a zašly si na oběd do místního hotelu, mají tam dětský koutek, tak to byla pohodička a příjemně strávené odpoledne. Na obědě v restauraci mě překvapil telefon, volala ředitelka ze školky, že mají ještě volná místa a do 30. 9. k nim můžeme přijít Verču zapsat a může začít ihned docházet do MŠ. Tak tam v pondělí zaneseme přihlášku a nějak se domluvíme. Asi zatím jen na jedno, dvě dopoledne v týdnu, ať si pomalu zvyká a ať mi není doma moc smutno :-) 

 

V pátek nastalo střídání osazenstva na chatě, holky odjely a přijel za námi tatínek, takže ho Verunka okupovala celý víkend a já jsem měla relativní klid. V neděli jsme uklidili chatičku a odjeli zpět do civilizace.

Příběhy maminek dle podkladů zpracovala Veronika Steidlová Kordasová.

Diskuze ke článku Září 2013/2 - Malí řidiči, procházky v lese a otázka pohlaví

Holky, já mám pocit, že vaše těhotenství je absolutní pohoda.
pěkně jste to holky zase prožily ultrazvuky trošku závidím, my už se na obrazovku skoro nevlezem tak už prcka uvidím asi až naživo opatrujte pupíky a těším se zase na další týden :)
Jůůů.Adélko gratuluji k holčičce.
A už víte jméno?

Vybraná anketa

Kolik jste přibrala v prvním těhotenství?

50 %
1 hlas

50 %
1 hlas

0 %
0 hlasů

0 %
0 hlasů

0 %
0 hlasů

0 %
0 hlasů

Celkem hlasovalo 2 unikátní návštěvníci

Diskuze 0

Mohlo by vás zajímat

Knihy vysoce hodnocené odborníky i rodiči zaštiťuje matka-lékařka Jana Martincová.

Zdravé těhotenství

těhotenství
Unikátní publikace pro těhotné i šestinedělky věnující se současně zdravé výživě, zdravému vaření krok za krokem a zdravému cvičení před, v průběhu těhotenství i po porodu. O tom nejdůležitějším, co rozhoduje o zdraví Vašeho miminka! Zkuste to!
cena pouze u nás: 199 Kč