Listopad 2013/4 - Nejhezčí zpráva týdne

Tento týden všechny budoucí maminky absolvovaly ultrazvuk a snažily se odpočívat:

• Sylviecucy se věnovala miminku v bříšku, nechala se ale také zkrášlit v kosmetickém studiu a užila si vaření,
• Dominikakolarova si zvyká na nové prostředí vlastního bytu a nechala se unést 3D ultrazvukem miminka,
• Buik prožila velký stres při vyšetření srdíčka miminka, nakoupila spoustu dárků a pochutnala si na obědě uvařeném manželem.

Které maminky se projektu účastní?

• Sylviecucy (30. týden těhotenství)
• Dominikakolarova (32. týden těhotenství)
• Buik (33. týden těhotenství)

Sylviecucy (27 let, prvorodička, 30. týden)

Tento týden jsem se hodně věnovala naší malé hvězdičce. Chtěla jsem, aby si po minulém pracovním týdnu odpočinula a měla se v brušku spokojeně.

V úterý jsme byli na kontrolním ultrazvuku... malá váží 1550 gramů, takže váhově odpovídá týdnu, ve kterém se nacházím, výškově odpovídá spíše o týden více, asi bude vysoká po taťkovi :-) Otočená je stále zadečkem dolů, ale dle doktora není důvod se znepokojovat, má čas i místo se otočit. Po celý týden se pohybovala dost aktivně, možná už tu správnou polohu hledá. Slyšeli jsme i srdíčko, lepší než rajská hudba. Suma sumárum jí těhotenství svědčí stejně dobře jako mně... nejhezčí zpráva tohoto týdne. Hned za ní ještě to, že za poslední tři týdny jsem přibrala jen 600 gramů... oslavila jsem to zákuskem!

Ve středu jsem se nechala zkrášlit v kosmetickém studiu na wellness kosmetice. V podstatě je to kombinace masáže a ošetření pleti, v praxi to znamená, že si hodinku a půl poležím s podloženými nožkami v teplém, voňavém a uklidňujícím prostředí, mezitím šikovná paní hýčká mou pleť a dělá mě hezčí. Byla to parádní chvilka jako vždycky.

Odpoledne jsem strávila na menším posezení s holkami, jedna z nich je momentálně v 9. týdnu svého druhého těhotenství. Po rozhovoru s ní jsem doma děkovala své malé, že mě netrápí. Zuz si moc dobře neprožila ani první těhotenství, kdy v podstatě celých 9 měsíců proležela doma, z toho v prvním trimestru s hematomem, ví, co to jsou nevolnosti, bolesti zad i nespavost. Bohužel s druhým mimčem si prožívá něco podobného, až na to, že místo hematomu má enormně zvětšenou část dělohy, která jí způsobuje lehké krvácení. Od doktora má nařízen absolutní klid, nejlépe na lůžku, což ale s téměř dvouletým klučinou, který se chce bavit a hrát si, úplně nejde. Držím jí palce, aby se jí malé udrželo a těhotenství probíhalo klidněji. Doma jsem pak uvažovala nad tím, jaké mám štěstí, že jediné, co mě v těhotenství tížilo, byla únava a spavost v prvním trimestru, což je ta nejpříjemnější těhotenská potíž, jakou jsem mohla trpět. Stačilo se jen vyspat :-) Faktem taky je, že od doby, co jsem otěhotněla, se můj pohled na život změnil, a já jsem tak spokojená, až se toho občas děsím. Věřím, že to malá cítí a je nám tak vzájemně moc dobře.

Ve čtvrtek jsem se účastnila další lekce předporodního kurzu... zopakovali jsme si, jak správně dýchat v jednotlivých fázích porodu, diskutovali jsme o věcech, které nás zajímaly a podívaly se i na záznam porodu... ne, že by to bylo extra příjemné, protože u některých žen byla opravdu vidět bolest, ale v závěru jsme dojatě pozorovaly, jak si svého dítěte užívají a blaženě se usmívají... četla jsem spoustu rozhovorů s čerstvými matkami, které často mluvily o neuvěřitelném přívalu naprosto jiné lásky, než kterou dosud zažily... začínám to pomalu chápat :-)

O víkendu jsme měli s Kubou rodinnou idylku. Já jsem se vyžívala ve vaření a on se soustředil na postavení dalších kousků nábytku do dětského pokojíku... a tak máme připraven přebalovací pult a komodu pro její hadříky. Zbývá nám ještě dětská postýlka, kterou jsme v pondělí objednali, ale protože budeme mít ruční výrobu z borovicového dřeva, počkáme si na ni zhruba 2 až 3 týdny. Nevadí, můj plán mít vše připraveno do konce roku se plní. V lednu už budu jen ležet a čekat na ten den, kdy poprvé uvidíme naši malou. Jak já se těším!

Příští týden přijede do Ostravy můj šéf se dvěmi nejbližšími kolegyněmi, nejen, že jim předám své poslední úkoly, notebook, telefon a další služební věcičky, ale rozloučíme se i na večeři ve francouzské palačinkárně. Moc se těším, že se ještě uvidíme.

Dominikakolarova (20 let, prvorodička, 32. týden)

Tak už je to konečně tady... začalo nám snežit!!! :-) Na to jsem se taaak strašně dlouho tešila. Sice napadlo z neděle na pondělí jen pár cenťáků, ale stále nám sněží. Teď mi je docela líto, že nemůžu tento rok na lyže, na kterých jsem se loni naučila jezdit, protože mě to celkem chytlo. No tak snad příští rok už by to mohlo jít. Každopádně s příchodem sněhu začíná ta opravdová zima, na kterou se každý rok tak těším, nejen protože jsou Vánoce - nejkrásnější svátky v roce, Silvestr, který budeme trávit doma, tak jako loni, ale bez alkoholu, a to oba dva (přece jen kdyby náhodou, tak aby mě měl kdo odvézt), ale taky protože mám v lednu narozeniny a tento rok se nám přidá další důvod, proč se na zimu těšit... bude tu s námi náš maličký :o)

Od soboty jsme konečně ve svém, poprvé jsme tu spali a musím přiznat, že si budu muset zvykat na nové prostředí. Ale máme to tu krásné, konečně je něco dle mých představ, a to potěší každou ženskou, no ne ? :-D Byt jsme sladili do naší oblíbené červené barvy, ke které přidáváme už jen bílou a černou... taková ta klasika. Jen ještě pár drobností chybí, například židle do kuchyně nebo koberec a skříň do šatny, umyvadlová baterie, někde nám taky chybí dveře (ty nám dělá můj nevlastní otec, je to truhlář, takže o starost míň)... ale i bez toho se dá pár dnů přežít. O víkendu jsme sice něco málo ještě dokoupili, pořád to ale není vše. Bude prostě nějakou chvíli trvat, než se vše dolatí do detailů a my se tu zabydlíme.

Taky už jsme si KONEČNĚ přivezli kočárek. Je trojkombinační, takže jsem nadmíru spokojená, protože shánět ještě vajíčko a za pár let kupovat golfák se mi opravdu nechce. Já o sobě můžu říct, že nejsem pověrčivá, na tyto věci prostě nevěřím, takže si kočárek necháme doma, pěkně v šatně, kde nebude nikomu překážet a bude na očích (nemůžu se na něj totiž vynadívat). Taky dětský koutek se chystáme brzy zařídit (s postýlkou, hračkami atd.). Chci prostě mít na příchod miminka vše pečlivě připravené a ne něco shánět na poslední chvíli. U nás to taky bude trošku problém skrz dostupnost, může se stát, že tu v lednu budeme mít metr sněhu (jsme přece jen na horách), to se pak po nákupech těžko jezdí. V týdnu mi taky konečně dojde balík s oblečením pro malého, takže budeme zase o krok napřed.

V pátek jsem byla na kontrole u pana doktora a musím říct, že jsem celkem zklamaná... dorazila jsem kolem půl 8, abych stíhala autobus za hodinku zpátky domů, JENŽE jsem se nepodívala, že jsem objednaná až na 8:40, takže jsem si pěkně poseděla v čekárně. Po dalším čekání u sestřičky (byly přede mnou dvě pacientky) jsem se konečně dostala do ordinace p.doktora. Myslela jsem si, jak mi na ultrazvuku ukáže celýho drobečka, ale doktor zkontroloval jen čípek (který je naštěstí už zase o něco lepší), pak mi tedy na ultrazvuku ukázal alespoň Vašíkův obličejíček ve 3D (což bylo na druhou stranu super, protože jsme ho pozorovali celkem dlouho), zrovna spinkal a cucal si prstík... no byla jsem z toho úplně vedle, jaký má krásný nosánek a pusinku, je to opravdu zázrak vidět své dítě, ještě než se narodí. Pak jsem ho poprosila o fotku, bohužel dělají fotky jen z klasického UTZ, takže jsem se doma nemohla pochlubit tím, co jsem viděla ve 3D, ale alespoň něco. Pak už jsme spolu jen konzultovali mé problémy s krví (dostala jsem další prášek, na který budu zapomínat) a další návštěvu. Odešla jsem z ordinace a byla jsem ještě stále okouzlená tím, co jsem dneska viděla na monitoru, a když jsem vyšla ven, uvědomila jsem si, že nevím vůbec nic... nevěděla jsem, jak je velký, kolik váží, v jaké poloze je... no prostě věci, co mě tak zajímaly, jsem se nedozvěděla, a budu muset čekat další tři týdny! No nic, pro příště se poučím, pěkně si to vše napíšu a budu se ptát tak dlouho, dokud se vše nedozvím. Chci s sebou taky vzít přítele, sice se mnou už jednou byl, to jsme ještě chodili do Zlína (tam si pan doktor těhotné opravdu užíval, protože jich neměl tolik jako pan doktor tady), ale to byl prcek ještě tak malinký, že toho nešlo moc rozeznat, teď si ten pohled užije určitě víc.

Doufám, že se mají ostatní těhulky a maminky skvěle a jejich děti jsou teď v tom škaredém, proměnlivém počasí zdravé a dělají jim jen samou radost. Tímto je všechny zdravím a přeji další klidný týden plný pohody ;o)
 

Buik (32 let, druhorodička, 33. týden)

Mám ohromnou radost, že už dvě holčiny z Rodíme s BOL mají své cvrčky u sebe, a já jim ještě jednou moc gratuluju. Nevím, jestli z toho, nebo z něčeho jiného na mě v tomto týdnu padnul i takový neurčitý splín. Nic se mi nechtělo, nikam se mi nechtělo, bylo mi tak nějak smutně.

Vůbec netuším, co jsem dělala v pondělí, nejspíš jsem se psychicky chystala na úterý, byla jsem dost nervózní, nikde jsem u ničeho nevydržela, byla jsem nehezky protivná. Nemám ráda takové nervy! Taky nám přišla objednávka z Feeda – plínky pro prcka, objednala jsem i dudlíčky a nějakou kosmetiku. Mára měl největší radost z rozbalování, z balíku plen jsme stavěli hrad a z krabice jsme nakonec udělali stáj pro koníka.

V úterý jsem tedy předala Máru babičce (protože do porodnice mi říkali, ať ho raději nevodím – je to holt takové naše malé šídlo) a vyrazila jsem na sono směr porodnice. Vůbec, ale fakt vůbec se mi tam nechtělo. Sice zase uvidím prcka, ale to sono srdíčka mě prostě děsilo – snažila jsem si to nepřipouštět, ale to prostě tak nějak nejde. Měla jsem kliku, protože lidi brali dle objednání, to zde není vždy zvykem, většinou berou, jak kdo přijde, a tak jsem vlastně předběhla dvě maminy. Na druhou stranu, řada na mě přišla stejně o 20 minut později, než jsem byla objednaná. Přiběhla jsem tam na poslední chvíli, ale stihla jsem se nasvačit a ještě si vyndat knížku a snažit se o čtení. Opět tam na mě čekaly dvě doktorky – mladší, co se zaškoluje, a zkušenější, co ji učí. Mladší začala měřit prcka a zeptala se mě, v kolikátém jsem týdnu. Já si za živého boha nemohla vzpomenout, prostě nervy, mno. Pak začala zkoumat to srdíčko, ale moc jí to nešlo – opravdu se to hledá prckovi přes páteř a ta viditelnost u mě není ideální. Přišla k ní ta zkušenější doktorka a začaly si tam něco šeptat. Mně bylo úplně do breku (ve chvíli, kdy vidím dvě doktorky, jak čučí do monitoru a něco si potichu šeptají, fakt z toho čuchám jen to nejhorší – rychle jsem si ještě říkala, že nebudu brečet!). Pak zasedla zkušenější doktorka, opět přeměřila prcka (řekla, že budu ve 33. týdnu dle rozměrů) a zase najela na srdíčko.  Po asi 10 minutách se jí to hezky povedlo a ta mladší doktorka řekla, že paráda. Pak jen obě zkonstatovaly, že je zde jedno ukázkové miminko, které má srdíčko naprosto v pořádku. Na to se mi zalila očka slzami a už si toho moc nepamatuju. Najednou ze mě spadl ohromný balvan, ale zároveň jsem si přišla tak utahaná.

Ve středu únava stále trvala, takže jsme jen jako každý den procházkovali – stále trénuji chození s Márou na těch kšírách, protože za ruku nechce vůbec chodit. Ale řekla bych, že se pomalu, ale jistě zlepšuje, už tolik neutíka! Jediné pozitivum na středě bylo, že dorazil další dáreček pro Máru, který jsem objednala -  jo, už se mi to hezky uceluje.

Ve čtvrtek jsem se domluvila s babčou, že mi udělá pár foteček. Ale nerada zde přiznávám, že se mi z těch fotek snad ani jedna nelíbila :o(. Jen jsem neměla odvahu jí to říct :o). Mno jen pro ilustraci jednu přidávám.

Pátek byl nákupní – velký nákup do domácnosti a taky shánění nějakých dárečků. Musím uznat, že jsem zase něco ulovila, tak jsem měla ohromnou radost. A co víc, babička se prořekla, že se jí něco líbí, a tak jsem neváhala a hned to nabonzovala dál, a tudíž i brácha má krásný dáreček pro babču. Domů jsme táhly tolik tašek, že jsem měla pocit, že budu mít o půl metru delší ruce.

Sobota měla být krásně relaxační. Dopoledne jsem vyrazila na těhotenskou jógu, kde jsem se nádherně protáhla a opět prohodila pár slůvek s nastávajícími maminami. Jedna už má termín porodu za tři týdny a stále s námi chodí cvičit! Večer jsme chtěli dát Máru k babičce, zajít na véču a pak do kina. Jenže manža byl utahanej, nikam se mu nechtělo, a tak jsem jen s Márou vyrazila k babče, kam dorazil i brácha s rodinou. Malý odpoledne vůbec nechtěl spát, a tak jsem si říkala, že bude hezky spinkat v noci. Ó, jak hluboce jsem se pletla. Já si do jedenácti četla a pak, že půjdu spát. Mára byl ve čtvrt na dvanáct prvně vzhůru a s brekem. Tak jsem ho musela uklidnit, dát mu napít, zachumlat – vydrželo mu to asi hodinku. Pak zase nastal ukrutný řev, chudák, ještě se poblinkal a pak nemohl usnout a jen brečel. Takže jsme spolu do tří seděli na gauči – vždycky, když jsem ho položila, že půjde spinkat, tak ohromný křik, kopání nožičkama. Jak jsem ho posadila, přestal plakat. Asi ho bolelo bříško, taky zbaštil, co se dalo (hlavně dobrůtky u babičky). Ráno vstával před sedmou (takže pro mě 4,5 hodiny spánku – asi příprava na prcka, co??!!!).

Neděle byla opět nenáročná. Dokonce manža udělal obídek (teda, já jsem maličko pomáhala, ale jen maličko). Pozval svou maminku, ať se nabaští s námi. Přišla, ale nebylo jí moc dobře. Z jídla spíš uzobla, pak rychle manžu ostříhala a zase utíkala domů. My jsme následně vyrazili v dešti a ve tmě na procházku (stejně je to strašné, jak je teď už po čtvrté hodině šero a do půl páté tma – ty procházky jsou tak smutný a nepříjemný, ale vím, že se tím malej uťape a pak hezky spinká, takže nedá se svítit, musíme chodit).

V dalším týdnu máme prohlídku v diaporadně, tak doufám, že měření dopadne dobře a my stále budeme moci zůstat jen u diety (tedy bez inzulínu). Taky má dorazit jedna maminka na focení své holčičky, budu doufat, že fešanda bude hezky spolupracovat! Budu vyrábět věnce – už mám vyhlídnuté větvičky – a taky budu vyzvedávat dárky k svátku pro švagrové :o).

Tak a teď budoucí maminky pohladí pupíčky a nastalé maminky dají za nás pusinky cvrčkům, mějte prima další týden!

Příběhy maminek dle podkladů zpracovala Veronika Steidlová Kordasová.