Únor 2013/2 – Trable s muži, oslava přes skype a další vyšetření

Lillynka si užívá posledních dní před porodem dcerku Markétku, absolvovala poradnu i první monitor a večeřela s maminkou v restauraci. Prozradila, jakou kytičku si vybrala k Valentýnovi a jak si poradili se sestavováním nového nábytku. Posteskla si ale také, že se se svým partnerem Robertem moc nevídají. Zuzka.F se udržuje ve stálém pohybu, aby předcházela nepříjemným bolestem břicha, nakoupila několik drobností do pokojíčku a udělala velký úklid, do kterého zapojila i svého manžela Honzu. Současně si postěžovala na jeho styl spaní a hlasité probouzení, které ji ruší. Antara navštívila se synem Vašíkem, kamarádkou Luckou a jejím synem Kryštofem hernu, kde si ale zablokovala záda. Zažila nepříjemný zážitek s rozzuřeným psem a vychutnala si večeři s holkama Bolkama. Konečně také sehnala dřevěné koše na tříděný odpad. Především u ní ale vrcholí přípravy na svatbu, která bude již tuto sobotu. MartiHy zažila nečekané překvapení, když ji na kontrole v ordinaci přivítala místo Kath Nicol. Nakonec se ale tato paní doktorka ukázala jako velmi milá a schopná, zařídila jí dokonce toleranční glukózový test a doporučila předporodní kurzy. Přes skype probíhala oslava jejích a manželových narozenin s rodiči – jak dopadla a jakou radost měl manžel David z dárku? Angieblack bojovala s nemocí a únavou, objednala se na 3D ultrazvuk a skoro po roce si našla čas na návštěvu u kadeřnice. Podle slov jejího okolí jí nový střih velmi sluší.

Sponzorem ONLINE projektu Rodíme společně s BOL je společnost Feedo.cz, která každé ze sedmi rodiček po porodu věnuje dárkový poukaz na nákup v hodnotě 1.000 Kč.

Rodičky rovněž obdrží NOVINKU vydavatelství Babyonline, publikaci Zdravé těhotenství.

• Lillynka - 37. týden těhotenství
• Zuzka.F -36. týden těhotenství
• Antara - 31. týden těhotenství
• MartiHy  - 30. týden těhotenství
• Angieblack - 25. týden těhotenství

Lillynka (31 let, druhorodička, 37. týden)

37. týden přinesl opět spoustu práce a starostí. Do konce porodu si zřejmě už neodpočinu, ale aspoň mi to utíká. Celý týden jsem měla Markétku doma, to jsem psala již minulý týden. Do školky mohla jít, ale já si jí chtěla ještě užít, zřejmě to bylo naposledy, co jsme byly jen my dvě. Momentálně se mi hýbe břicho, zřejmě Alča protestuje, že jsme na dámskou jízdu mohly počkat na ni :))

Ve středu jsem měla domluvenou poradnu a první monitor. Měla jsem tam být na devátou, takže když jsme s Markétkou ráno vstaly, nasnídaly jsme se, hned jsme vyrazily. Ona k mé mamce do práce, já naproti k paní doktorce. Monitor proběhl v pořádku, prý už tak dlouho neviděla hezké výsledky. Prohlédla mě a vše je zatím v pořádku, očividně se rodit nechystám. Uvidíme, co se za týden změnilo, ve středu jdu na svou předposlední návštěvu ke gynekoložce. Což mi připomíná, že je na čase zavolat do porodnice a domluvit si kontrolu v 39.
tt.

Odpoledne přijela mamka, a protože Robert byl v Kladně a nevěděly jsme, kdy se vlastně vrátí, zašly jsme si společně na večeři do pizzalezerie. Poslední dobou bych mohla pořád jíst, naštěstí jsem během 14 dnů přibrala pouze 400 g, tak snad už se mi váha rapidně nezvětší.
 

Jinak od této poslední návštěvy mívám poslíčky. Občas mě přepadne taková bolest břicha, že se musím zastavit, do toho mě malá samozřejmě kope do žeber a to dost bolí, takže někdy je to hodně náročné.

Ve čtvrtek jsme s Markétkou zajely dopoledne na rychlý nákup, větší jsme si nechaly na odpoledne, až dorazí Robert. Měla jsem slíbenou kytičku k Valentýnu, takže jsem si v LIDLu (to je u nás jediný obchod) vybrala moc
pěknou gerberu v květináči, snad mi hned nechcípne :)

V pátek konečně dovezli nábytek, jenže jsem se musela rozčílit, protože řidič přijel sám a ty bedny byly docela těžké, a tak jsem mu se dvěma musela pomoci. Naštvanost vystřídalo docela nadšení, protože nábytek vypadá moc pěkně. Robert byl v pátek celý den na lyžích v Herlíkovicích, takže přijel zase až večer. Poslední dobou spolu opravdu trávíme minimum času. V sobotu a v neděli byl ale akční a pracoval také doma. V sobotu trochu
poopravil šmouhy na zdi a po obědě jsme začali montovat komodu a noční stolky. Tedy návod je katastrofický, takže nám to trvalo skoro celý den.

Večer pro změnu odešel s kamarády a já s Markétkou zůstala zase sama doma. Večer jsem byla tak unavená, že jsem nakonec usnula v půl 10. Jenže to bych nebyla já, abych se 4x za noc neprobudila a nemusela na záchod. Vím, patří to k tomu, ale je to dost omezující.

V neděli jsme si zašli na oběd a odpoledne přijeli naši, protože mamka, když slyšela, jak nám to montování jde, poprosila tátu, zda by nepomohl Robertovi smontovat postel, abychom se konečně taky vyspali pořádně a ne na starých rozvrzaných válendách. Táta je na tohle machr, takže za dvě hodinky byla postel hotová. My s mamkou jsme mezitím dole poklízely kuchyň a vyhazovaly zbytečnosti, které babička nastřádala. Postupně se totiž chystám přemístit svou kuchyň právě dolů, aby nahoře v patře zbyly už pouze ložnice. Ke všemu jsem dostala skvělý nápad, že tu malou místnost nahoře změníme Markétce na její vlastní ložnici, aby měla víc soukromí, až bude Alenka ve věku, kdy bude potřeba ji přestěhovat z postýlky do velké postele. A Markétka je tak nadšená, že tuto změnu zřejmě budeme dělat ještě v létě.

A já jsem konečně spokojená, mám naplněnou komodu a pro miminko tím pádem vše připravené. Během týdne doděláme zbylé komody a v sobotu se smontuje velká skříň a definitivně bude rekonstrukce považována za ukončenou. Mám radost, opravdu to hodně prokouklo.

Tak zase za týden :)
 

Zuzka.F (29 let, prvorodička, 36. týden)

Tento týden celkem nic zajímavého. Celý týden byl spíše relaxační, i přesto mě občas tvrdne břicho už i s malým bolením – že by poslíčci? Asi jo, občas se to tak bolestivě napne, nejhorší to je, když ležím nebo sedím. Tak jsem radši v pohybu, pořád si vymýšlím práci, i když obyčejnou jako je věšení prádla a vaření, ale musím se prostě hýbat.

V týdnu jsem si udělala nějakou radost a dokoupila pár blbůstek do pokojíčku, tak posílám fotku. O víkendu jsem přemluvila Honzu, abychom udělali velký úklid. Tohle počasí je hrozné, pes nám do domu nosí špínu, mohla bych pořád zametat. Takže jsem mu nachystala kyblíček Savo a tekutý písek a měl na celé dopoledne co dělat. Máme malý baráček, ale hekal u toho, jako kdyby uklízel na zámku. Říkám mu: „Neboj, brzo začnu taky uklízet, abych nemusela přenášet.“ :-)

Taky pak celý víkend prospal, a když nespal, tak seděl u počítače. V neděli vymyslel návštěvu jeho známých a řekl mi to pár minut před odjezdem. To už jsem psychicky nevydržela a musela jsem se jít někam zavřít a vybrečet se. Prostě už jsem toho měla s ním dost za celý víkend. Celý týden to totiž u nás vypadá tak, že usne večer na gauči, tam spí do čtyř do rána, pak se přesouvá do ložnice a v sedm mu zvoní budík do práce. Takže mě pokaždé vzbudí klapnutí dveří ve čtyři ráno a já pak do pěti nespím, a pak mě vzbudí ještě jeho budík. Začínám uvažovat, že už se nastěhuju do dětského pokoje, abych se nemusela rozčilovat. Takže teď nevím, kdo má větší hormonální změny, jestli já, nebo on? A to se snažim být milá a starat se o něj :-)

Ale nedělní návštěva u jeho známých dopadla dobře, mají ročního chlapečka a ten mi měřil bříško – posílám na fotce. Příští týden mě čeká už zase paní doktorka a natáčení srdíčka, tak se mám na co těšit. A příští sobotu slavíme narozeniny naší dobrmaní holčičky, bude nám už 6 let a bude i dortík, tak pošlu taky fotku rodinné oslavy :-)

Antara (31 let, druhorodička, 31. týden)

Začátek týdne byl jako vždy rušný. V pondělí ráno jsem usoudila, že mi moje lehká rýma už nijak nepřekáží, a vypravili jsme se s Luckou a Kryštofem do Brandýsa do herny. Hernička moc příjemná, útulné prostředí, ze začátku jsme tam byli sami, takže kluci mohli řádit dle libosti. Jen mně se povedlo hned po 5 minutách při vysazování Vašíka na skluzavku zablokovat si záda. Nějak jsem si prostě neuvědomila, že v mém stavu vysazovat 10 kilo do takové výšky nebude úplně ideální :) Co teď? Záda mě hrozně bolela, nemohla jsem se ohnout, ale domů se nám nechtělo. Naštěstí se tedy Lucka Vašíka ujala a starala se o něj na skluzavce a v bazénu s míčky a já si zatím hrála s jejím klidnějším Kryštofem, kterému stačilo sedět na gauči a číst knížky
nebo stavět z látkových kostek věž, zatímco ten můj poděs zkoušel jezdit po skluzavce hlavou dolů a po nohou :) Po 2 hodinách jsme to zabalili, na klukách bylo vidět, že už toho mají dost, a rádi se nechali naložit do auta. Ještě jsme se stavili v lékárně pro kostivalovou mast na záda - nic jiného už mi neprodali – a pro pizzu k obědu. Doma jsem ohřála pizzu a Vašík šel rád hned po jídle do postele, protože dopoledne nespal. A já si konečně
nahřála rašelinový polštářek v mikrovlnce a sedla si s nohama nahoru... docela úleva. Nevím, nevím, jak zvládnu ten domluvený sraz v Kulíškově za 14 dní, to bude asi hodně náročné, Vencu pořád hlídat a chvíli si nesednout. Po odpoledním spaní jsme ještě vyrazili na procházku s oběma klukama, kde jsme měli docela nepříjemný zážitek. Na louce proti nám vyběhl dost rozzuřený kříženec ovčáka s něčím a páníček nikde. Jako psi miluju, ale
ne nevycvičené a útočící bez pána. Vašík ač normálně vrhající se na každého psa, aby ho pohladil, naštěstí pochopil, že s tímhle žádná zábava nebude, a schoval se za mě. Lucka vzala brečícího Kryštu do náruče a já si vzpomínala na základy obrany ze cvičáku a přemýšlela, jak Vašíka ubráním. No naštěstí po chvilce dorazil jeho pán - totálně ožralý - použila jsem celý svůj slovník nadávek, ale nezdálo se, že by to na něj zapůsobilo, a jen se i se psem odvalil pryč. Brrr, opravdu nepříjemný zážitek... Večer jsem měla domluvenou večeři s holkama Bolkama. Bylo to super, dobré jídlo, příjemná atmosféra a hlavně ta společnost :) To byl zase takový relax, pokecaly jsme, zasmály se, probraly vše důležité i nedůležité a tak rychle to zase uteklo... Už se těším, až budeme moci vyrazit na nějakou dámskou jízdu, kdy to budeme táhnout až do rána, dáme si třeba i něco k pití a hlavně nebudeme muset ráno vstávat k prckům... Už aby to bylo.

V úterý jsem spíš odpočívala, než něco dělala, záda mě ještě bolela, venku už zase kupy sněhu, které bylo potřeba odhrnout, no super... Odpoledne jsme tedy šli s malým na nákup s pekáčem, celkem to šlo, je vidět, že už si na něj začíná zvykat a už ani nekřičí, když jedeme z mírného kopečka :) Jen nazpátek to nebylo nic moc, táhnout dítě s pekáčem do kopečka a k tomu nákup na zádech... ufff... zlatý kočár.

Ve středu odpoledne jsem využila toho, že se Honza vrátil za služebky dřív, a vyrazila jsem do víru velkoměsta, zatímco hlídal. Nejprve jsem konečně vyzvedla prstýnky, přece jen svatba na krku a nám se pořád nedostával čas je vyzvednout. Jsou krásné, jen jsem si, co jsem doma, odvykla prstýnky nosit, tak to bude asi trochu nezvyk. Pak jsem se zastavila za klukama v práci, probrat všechny nejnovější drby a trochu si vyčistit hlavu od dětí a popovídat si zase jednou o pracovních věcech. Následovala dlouhá zastávka na nákupech, potřebovala jsem pro mimino ještě pár věcí, z nichž jsem stejně polovinu nesehnala. A pro Vašíka jsem chtěla ty společenské kalhoty, ale neúspěch, takže půjde v džínách, protože je nikde nemůžu sehnat. Ale aspoň
jsem mu na jaro koupila úžasné kalhoty na ven na lacl a triko, tak bude fešák :) Jo ještě jsem zapomněla, už mi dorazil balíček s věcmi do porodnice, tak jen co přijedeme ze svatby, tak zapakuju tašku, kdyby něco :)

Domů jsem přijela akorát na večeři, unavená z těch hromad lidí a zralá tak akorát padnout do postele a spát. Bohužel spánek se moc nekonal, Vašík se krátce po půlnoci vzbudil s tím, že má lehkou rýmu a kašel a byl z toho mírně hysterický, takže jsem ho půlku noci chovala v náručí a utěšovala. Ráno jsme vyrazili do lékárny a na nákup a po zbytek dne jsem zkoušela přesvědčit Vencu, že když bude v klidu sedět a koukat na pohádky nebo si číst knížku, že mu bude líp...No samozřejmě jediné, co chtěl on, bylo lítat venku nebo po celém bytě... sedět... pche.. taková nuda. Takže večer večeříme, Vašík jako obvykle večeři bojkotuje a raději kouká na včelku Máju, když tu... začal kašlat a najednou poblinkal sebe i půlku gauče, než jsme cokoliv stačili udělat. Byl z toho hodně vyděšený, přece jen se pozvracel poprvé v životě, pokud nepočítám ta miminkovská ublinknutí, chudák. No vykoupala jsem ho a převlékla, zatímco Honza vydrbal gauč, i když odér se tu trochu ještě vznášel celý večer :) Bála jsem se, jaká bude noc, a řešila, jestli půjdeme ráno k doktorce, přece jen víkend na krku, ale
Vašík opět překvapil. Spal krásně, celou bez jediného probuzení a ani jednou nezakašlal. K doktorce jsme tedy nakonec nešli, nechtěla jsem sedět 2 hodiny v čekárně plné chrchlajících dětí a riskovat, že jeden z nás chytí
ještě něco horšího týden před svatbou. Ostatně na Vencovi není nijak vidět, že by byl nemocný, má trochu rýmu, kterou s řevem odsáváme, a sem tam zakašle, ale jinak tu řádí jako drak a je naštvaný, že mu povoluju jen 20minutovou procházku jednou denně místo několikahodinové :)

V sobotu jsme jen ještě zajeli na nákup do Globusu, chtěla jsem vlhčené ubrousky, co byly v akci, rovnou jsme koupili dřevěné koše na tříděný odpad, to jsem ráda, nikde jsem nic hezkého nemohla sehnat. Tedy to bych kecala, mám vyhlídnutou dřevěnou lavici s vnitřním prostorem na třídění odpadu, která by nám sem krásně pasovala, ale 4 tisíce za ni momentálně opravdu nedám. To musí počkat. Jo a Vaškovi jsme koupili motorku odrážedlo, takže už pilně trénuje před domem společně s Kryštofem, který má podobnou. To bude na jaře zajímavé, já s kočárem a Vašík na odrážedle... no asi mu na něj přivážu nějaký provaz. :)

V neděli ráno jsem měla v plánu vstát v 6 s Vašíkem a upéct ke snídani domácí croissanty, ale dítě bylo kupodivu ochotné jít s tatínkem dolů a já jsem si pospala do úžasných půl 9. Luci, promiň, ten recept vyzkouším jindy :) A tento týden mě čeká velká událost, takže na mě holky v sobotu ve 12:30 myslete, ať vše klapne a nic se nepokazí, ať například v těch šatech neumrznu nebo si nezlámu nohu ve střevících na podpatku apod.... Začínám z té svatby být trochu nervozní, tak posílejte nějaké uklidňující pozitivní vibrace a já vám na oplátku pošlu svatební fotografie :)

MartiHy (26 let, prvorodička, 30. týden)

V úterý jsme byli u Midwife. Těšili jsme se nejvíc na to, až uslyšíme šmudlíčkovo srdíčko. Tentokrát nás v ordinaci přivítala Nicol, která zastupovala Kath, ta byla zrovna na dovolené. Trošku mě to rozhodilo a díky tomu jsem i zapomněla pár dotazů, co jsem měla připravené. Nakonec tahle Nicol byla hrozně milá a ukecaná. Jako vždy byly první otázky ohledně toho, jak se cítím. Pak mi na lehátku změřila velikost břicha a prohmatala jej. Hned jsem se jí ptala, jestli si myslí, že je moc velké. Tak mi hned vysvětlovala, že mezi horní a dolní hranicí křivky měření břicha vycházím přesně uprostřed. Takže velikost přesně akorát. To se mi ulevilo, protože pár lidí z práce mi pořád říkalo, jak mám hrozně obrovské břicho, a strašili mě tím, že budu mít opravdu veliké mimi. Nicol ale potvrdila, že všechno je tak akorát, i šmudlíček je správně veliký. Pak přišel na řadu poslech. Podle prohmatu typovala, že hlavičku měl nahoře, tělíčko vpravo a ručičky s nožičkama na levé straně. Jenže to se mi moc nezdálo, protože cítím vždycky kopání na pravé straně. Nikdy mě nekope vlevo. Tak jsem na to Nicol upozornila a po chvilce bedlivého ohmatávání souhlasila se mnou. Nakonec i tím ultrazvukovým odposlechem se to potvrdilo. Tak jako posledně měl šmudlík 150 úderů. Bylo to úžasné ho zase slyšet.

Když mi Nicol chtěla brát krev kvůli anemii, tak jsem se jí ptala na diabetes. V rodině jsme cukrovkáře měli a dokonce i ségra měla těhotenskou cukrovku. Nejdřív nám říkala, že toleranční glukozový test podstupují většinou jen obézní ženy. Ale na základě rodinné historie mi hned zařídila tento test v nemocnici. Okamžitě tam volala a domluvila nám nejbližší termín, což je ve středu ráno. Překvapilo nás, že to zařídila tak rychle. Taky nám doporučila předporodní kurzy a hned nám i dala jejich rozvrh a kontakty. Stačí si jen vybrat datum a čas. Byli jsme s touhle Nicol moc spokojení. Ne, že bychom s Kath nebyli. Další návštěvu nám naplánovala už za tři týdny. Už teď se těším, až zase uslyšíme ten bušící rachot. Ten zvuk je prostě k nezaplacení. Ještě ten den večer jsme si volali s našima přes skype. Vždycky si voláme ještě ten den, když máme nějaké vyšetření nebo
když máme návštěvu u Mifwife. Ale tentokrát měli i naši pro nás novinky. Den před tím byla mamka na vyšetření na oční klinice ve Zlíně. Odsud si odvezla samé dobré zprávy a hlavně termín operace. Tak nám to vychází skoro shodně. Mamka bude na nemocenské po operaci očí a já budu taky doma už na mateřské. Aspoň si budeme moct kdykoliv zavolat.

Zbytek týdne pokračoval dost poklidně. Chystali jsme na sobotu malou oslavičku mých a Davidových narozenin s pár přáteli. Ale nakonec se nic nekonalo. Anička psala, že mají nemocné děti a dva další kamarádi museli do práce.

Nakonec jsme oslavovali jen s mými rodiči přes skype. Přesně devět hodin hovoru a pořád bylo o čem mluvit. Spát jsme šli ve čtyři ráno a hovor byl tak bujarý, že se nám ani nechtělo jej ukončit. Probrali jsme snad vsechna témata a přece jsem měla pocit, že jsme si neřekli všechno. Ale aspoň jsme pořádně oslavili Davidovy narozky.
Vlastně jsem mu popřála o dva dny dřív, ale co na tom sejde. Měla jsem pro něj naprosto úžasný dárek a byla jsem napnutá jak struna, co na to bude říkat. A ten večer to byla perfektní příležitost. Aspoň i mamka s taťkou měli jeho reakci z první ruky, protože oni o dárku věděli. Když David strhal papír z krabice, spadla mu čelist pěkně nízko. V krabici byla kamera s projektorem. Byl nadšený a hned ji zkoumal a zkoušel. Taky se ptal mého taťky, co a jak. Taťka má totiž stejnou, jen starší model s menším rozlišením. Byl vážně nadšený. Však v neděli, když se probudil a přišel dolů do obýváku, ještě se zalepenýma očima jak malé dítě, se ptal: „Kde mám kameru?“ :-D Muži takové dárky prostě milují. Taťka zase objevil na skypu funkci focení, tak během hovoru nás pořád fotil a fotku vždycky poslal. Oni ti chlapi jsou někdy fakt jak malé děti :-D Ukazovali jsme jim podložku s polštářem kolem hlavičky, co jsme koupili prckovi do autosedačky. Tak jsme byli vyfoceni. No proste fotí všechno :-D I moje obří břicho :-D My jsme všichni veselá kopa s bonusem, když chlapi začnou vymýšlet blbosti. No jestli i prcek bude takový raubíř jako tatínek a děda, určitě bude doma veselo.
 

Angieblack (29 let, druhorodička, 25. týden)

Nemoc sedla i na mě. Bolí mě v krku, nos mám plnej, nic necítím a jako na potvoru tu nemám žádné léky. Ne, že bych měla nějak moc na výběr, ale došel nám dokonce i med do čaje.

Tento týden se naštěstí nedělo nic speciálního, žádná vyšetření jsem naplánovaná neměla, jen tedy jsem odevzdala ségře tu kultivaci na moč.

Přemohla mě taky veliká únava a už mi to nepřišlo normální, přišla jsem si malátná a opravdu unavená, ani zvednout jsem se kolikrát nemohla a špatně se mi dýchalo. Už si nepamatuju, kdy se dělají krevní testy, aby se zjistila chudokrevnost. U Adámka jsem na ni trpěla, takže jsem si sama naordinovala železo, koupila v lékárně k tomu i pangamin, vitamín B mi taky neuškodí a na energii mi to taky pomáhá. Mírné zlepšení už pociťuju.
Taky jsem se objednala na 3D ultrazvuk, jdeme 8. března, tak už se těším. Doufám teda, že se dr. minule nesekla s tím pohlavím, protože Adámek vytrvale tvrdí, že je tam ségra a ne brácha.

Program byl klidový, ani návštěva dědy se nekonala, odvezli ho totiž do nemocnice se zánětem slinivky, nějakou dobu si tam pobude. Aspoň mu doma vyperu všechno prádlo a uklidíme. On to totiž vytrvale odmítá, že to není potřeba.

Taky jsem se po cca roce dostala ke kadeřnici, ségra můj nový účes okomentovala slovy, že zase vypadám jako člověk. Kamarádka mě pochválila, že vypadám krásně, že mám jen bříško a nikde jinde jsem moc nepřibrala.
Víkend jsem se tedy snažila aspoň trošku vyléčit, což ne moc dobře šlo, protože tatínek měl dlouho plánované uzené u kamaráda. Aspoň v neděli se mi poštěstilo trošku odpočívat, odjeli na půl dne ke tchýni.
Tento týden bude už trošku hektičtější, musím po úřadech ohledně trvalého pobytu, pak podle zdravotního stavu na sraz do Prahy, ve čtvrtek OGTT a poradna a v pátek možná další sraz s kolegyněmi z porodnice. O víkendu zase další maškarní. No, uvidíme, co z toho stihneme a jak to proběhne.

Příběhy maminek dle podkladů zpracovala Veronika Kordasová.