Říjen 2013/3 - Týden uběhl jako nic

Tento týden uběhl opět rychle:

• Sylviecucy strávila týden na zdravotní dovolené a prozradila pohlaví miminka,
• Dominikakolarova trpí těhotenskými problémy a zamyslela se nad reakcí mužů na těhotenství,
• Buik se vydala na Den s hasiči, vyrazila na rodinný výlet a cítí se skvěle,
• Ady.S navštívila několik lékařů, doma uklízela a zbyl jí čas i na procházku,
• Kacato se věnovala žehlení a konečně si nachystala tašku do porodnice.

Které maminky se projektu účastní?

• Sylviecucy (24. týden těhotenství)
• Dominikakolarova (26. týden těhotenství)
• Buik (27. týden těhotenství)
• Ady.S (34. týden těhotenství)
• Kacato (37. týden těhotenství)

Sylviecucy (27 let, prvorodička, 24. týden)

Další týden uběhl jako nic. Pamatuji si to jako včera, kdy jsem zjistila, že jsme s mrnětem ve 4. týdnu těhotenství... a najednou jsme o dalších 20 týdnů dál. Ani jsem si pořádně nestihla ty týdny užít. Možná i proto jsem od středy na zdravotní dovolené, abych měla čas se zastavit, zrelaxovat a vnímat toho drobka, kterého teď mám. Je to fajn, na druhou stranu se mi potvrdilo, že jsem všechno jen ne relaxační typ, takže doma místo ležení a čtení dělám pořádky všude, kde se dá – v papírech, oblečení, botech. Kuba je chudák nejvíc zmatený a dennodenně se mě ptá, kde najde tohle a kde tamto.

V úterý jsme s Kubou absolvovali 3D ultrazvuk... moc jsme se těšili i přesto, že jsme nevěděli, zda se mrně dostatečně ukáže, aby to vůbec stálo za to. Nejen, že se ukázalo, ale krásně s námi i komunikovalo...  v jedné chvíli ručkou zamávalo, ve druhé otevíralo pusinku. Mám pocit, že jsem zatím nikdy nic hezčího neviděla. A protože máme od doktora potvrzeno pohlaví, můžu se s ním veřejně pochlubit celému světu... tramtada dááá... čekáme holčičku :-) I když se ke konci ultrazvuku malá trochu schovávala, záběry máme krásné, i na fotkách jde zřetelně rozpoznat její obličej... mamka, když snímek uviděla poprvé, řekla: „To bude celý Jakub.“ Sama jsem zvědavá. Ovšem živá bude dost - sám doktor říkal, že takovou ďáblici na ultrazvuku už dlouho nezažil, neustále sebou šila. Sama o tom vím své, po celý den její pohyby cítím. Občas bývají už tak silné, že se jí podaří mě v 6 ráno vzbudit... takový budíček jsem v době své zdravotní dovči nepotřebovala :-) Co je ale důležité, vše se vyvíjí, jak má, a cítíme se opravdu dobře!

Během týdne jsem dopoledne trávila relaxačně-aktivně: občas úklid, občas vaření, občas knížka, občas film... na co jsem měla chuť! Odpoledne jsem využila vycházek od doktora a vyrážela ven, na čerstvý vzduch, na návštěvu k rodičům či sestře, ke kadeřnici zkrášlit svou hřívu, na kafe s kamarádkami... tolik věcí jsem za jeden týden snad ještě nikdy nestihla :-) Ale občas se mi zastesklo po práci a na notebooku jsem něco málo popracovala. Uvědomila jsem si, že i když mě bude princezna určitě velmi zaměstnávat, práce mi bude chybět. Na čem jsme se během týdne s Kubou dohodli, byly další termíny toho, co je potřeba zařídit... objednala jsem se na předporodní kurz, definitivně jsme se dohodli na nábytku do dětského pokojíčku a domluvili se na další víkend, že jej koupíme a sestavíme, sepsali jsme další potřebné věci, které potřebujeme obstarat... chůvičky, cestovní postýlku, monitor dechu... našli jsme dětskou doktorku v okolí našeho bydliště. Dohodli jsme se, že s malou strávím na rodičovské 2 roky a našli jsme v okolí školky, jesličky, na které se obrátíme pro rezervaci místo pro naši malou.

Protože nám doktor potvrdil holčičku, mohly jsme se sestrou pustit do přebrání jejích miminkovských věciček po Claudince... v sobotu jsem si po našem babském odpoledni nad kávičkou a dortem dovezla obrovskou tašku plnou bodíček, dupaček, ponožek, šatiček, mikin, pyžam a kdo ví, čeho ještě - obrovská výhoda mít starší sestru s dítětem stejného pohlaví, po které mohu mnoho zdědit... plusem je i to, že spoustu věcí, které jsem si dovezla, jsem malé Claudince sama koupila :-) Troufám si říct, že s krabicí mnou koupených a s taškou od sestry darovaných věcí máme výbavičku oblečení hotovou. V prosinci mě čeká nekonečné praní a žehlení... o jeeeje :-)

Následující týden mě čeká vyšetření těhotenské cukrovky - držte mi palce, aby dopadlo dobře... nerada bych přišla o vánoční bramborový salát ;-) A taky se chystám na těhotenskou jógu... fajn je, že kamarádka je v 15. týdnu těhotenství, takže mám parťáka !

Dominikakolarova (20 let, prvorodička, 26. týden)

Tak nám Vašík opět o něco víc zlobí, mám pocit, že týden co týden je to horší a horší. A ty známé, všude popisované těhotenské problémy se také ozývají častěji... Mám opravdu problém se spaním, nejen protože se snad každé dvě hodiny budím, abych šla na záchod, ale taky se mi opravdu nepohodlně leží. Začínající křeče v nohách nejsou zrovna nic příjemného a o bolesti zad ani nemuvim. Sem tam mám taky ještě problém se žaludkem, takže žádná hitparáda to vážně není :-D Nedokážu si představit, co budu dělat za měsíc – dva, až všechno to, co tady popisuju, bude ještě několikanášobně horší :-/

Minulý týden jsem se dozvěděla, že moje kamarádka, stará stejně jako já, která se kdysi odstěhovala z našeho rodného města Hustopeče, je taky těhotná a dokonce mě o dva týdny předběhla. Byla jsem celkem v šoku, protože by mě nikdy nenapadlo, že by ona mohla mít tak brzo dítě. No i když u mě to taky zrovna nebyla nějak očekávaná věc. Každopádně jsme měli co probírat... pohlaví miminka, velikost bříška, naši váhu, naše vytříbené chutě, chlapy atd. Po pár hodinách psaní jsem zjistila, že jsem nepopsatelně ráda za to, co mám. Když se mi svěřila, že její přítel ji opustil ihned po tom, co mu sdělila tu radostnou zprávu o miminku, nebo že jí jeho rodina udělala kvůli jejímu těhotenství ze života hotové peklo, docela mě zamrazilo. V tu chvíli jsem si nedokázala představit, že bych byla v její situaci. Četla jsem spoustu článků o tom, jak zareagovali muži, když jejich partnerky otěhotněly, nebo když se miminko narodilo. Zprvu byli někteří natěšení jako malé děti, kterým oznámíte, že budou mít brášku nebo sestřičku, ale pár týdnů před porodem se u nich rázem něco změnilo a radost, kterou předtím oplývali, byla pryč. Někteří své ženy opustili, jiní si našli milenky a domů chodili jen z povinnosti atd. Proto jsem tak ráda, že mám skvělého partnera, který je pro mě nejlepším kamarádem, milencem i oporou v každé situaci. Jsem ráda, když si vedle mě jen tak lehne, položí mi hlavu na břicho a poslouchá, co se uvnitř děje, a je zklamaný, že necítí, jak malý kope, nebo když se prostě jen tak z ničeho nic zeptá, jestli něco něpotřebuju a mám všechno, nebo jestli mi není špatně... Na druhé straně je tu rodina, která mě podporuje naprosto ve všem a strašně mi pomáhají, nejvíc samozřejmě moje matka, za kterou jsem nesmírně vděčná a doufám, že jí to budu moct někdy oplatit :-) Dokonce mám pocit, že po tom, co se můj otec dozvěděl, že jsem těhotná a čekám kluka, má ke mně taky trochu jiný vztah, dříve jsme nějak nekomunikovali a teď se alespoň snaží občas zavolat nebo napsat zprávu, to člověka aspoň trochu potěší po těch letech ignorace.

Vím, je to spíše o mém zamyšlení, ale která z vás nezažila něco podobného... která nastávající maminka nepřemýšlí o tom, jestli jejich partner bude ten správný táta nebo její rodiče dobrými prarodičemi. Které z vás neukápla slza, když jste viděly film nebo četly nějaký příběh o někom ve stejné situaci jako vy, avšak v jiných - horších podmínkách nebo se vás to dokonce netýká.

Buik (32 let, druhorodička, 27. týden)

Mám radost, za chvíli nebude už v týdnu těhotenství dvojka, ale trojka, supr. Ale spolu s tím se začínají vkrádat takové ty různé myšlenky, jako jak budu zvládat ty dva caparty najednou?? Mára zatím nespí ani celou noc – respektive nejmíň dvakrát se probudí, že nemůže najít dudlíka a nebo že chce napít :oD. Mě napadá jediné řešení – odstranit dudlíka. Jen z toho mám zase pak takovou obavu, aby měl aspoň něco, až tady bude brácha, na uklidnění :oD.

Tento týden byl takový pohodový. Třeba v pondělí jsme vůbec nevytáhli paty z domova – fakt ani dopoledne a ani odpoledne. Byl tak ošklivo, sychravo, nikam se mi nechtělo. V úterý už jsme teda paty vytáhli :oD, aby se neřeklo, hlavně nakoupit (zase nějaké plíny pro malé mimi – za chvíli budu mít zaskládanou skříň, hned v pondělí budu muset nějak řešit ty úložné prostory, začínají se moooc plnit). Odpoledne jsme dali Máru babičce a vyšli si s manželem na večeři a posedět se známými, byl to moc prima večer a já jsem si tak krásně zarelaxovala.

Ve středu jsem šla tradičně cvičit – zdravá záda jsou prostě potřeba. Proto bylo supr, že Mára spal u babči, protože jsem ho ráno nemusela budit, rychle mu dát nabaštit a předat babče. Takhle se spolu hezky nasnídali a přijeli si pro mě. Měly jsme s babčou totiž ještě nějaké běhání – kvůli mému sňatku – mám podpisové právo k jejímu účtu, ale jelikož se mi změnilo příjmení, musely jsme to opět podepsat obě.

Ve čtvrtek jsme se vydali s babčou a Márou, asi naposledy v tomto roce, do lesa. Našli jsme jen pár kousků, ale Mára si to jako tradičně užil. Babča byla vlastně taky spokojená, protože říkala, že jí to bude stačit akorát na houbový guláš. Odpoledne se u nás stavila druhá babča, a tak jsme šli na dlouhou procházku – mno a jako tradičně večer jsem necítila ani nohy a ani záda :oD. Když ono bylo tak krásné počasí a bylo prostě škoda sedět doma na prdelce :oD.

V pátek nic zajímavého nebylo (jen jsem dělala pár foteček kamarádčiny malé a také Máru v podzimním pozadí). Ale sobota se mi opět moc líbila. Začala takovým tím pohodovým cvičením – těhotenskou jogou. Marečka jsem předala tátovi a sama si šla užívat s druhým prckem. Naprosto zbožňuji ukončování této jogy. Prostě si třete ruce a pak si je přikládáte na bříško a děkujete prckovi, že s vámi tak krásně cvičil – vždycky si tak nějak připadám, že jsme hezky „propojeni“. Odpoledne jsme se vydali na „Den s hasiči“ nebo jak se to jmenovalo. Dojeli jsme tam autem s tátou a Márou. Byla tam spousta dětí, a tak byl Mára spokojen. Jen tátovi se tam nelíbilo (především to, že Mára si tam sbíral kameny a písek ve velkém, ale ono bylo tak nějak po dešti, takže to spíš bylo takové blátíčko), a tak mě hnal pryč, ani jsem si nestihla sníst svačinku :o(.

Neděle byla věnována rodinnému výletu. Kromě toho, že jsme se díky vyhraným lístkům od BOLu podívali na výstavu For Toys, která byla naprosto úžasná, zastavili jsme se také za manželovým bratránkem. Na výstavě jsme nakoupili nějaké dárky, ať už pro Máru, nebo zrovna pro prcka od bratránka (Martin mě musel táhnout pryč, protože já bych tam nakoupila tolik věciček pro miminko, a přitom jich máme doma tolik, a co víc, dostali jsme od bratránka další). A vlastně ten nejdůležitější dárek, který jsem tam Márovi chtěla koupit, jsme tam nikde neobjevili – tatrovku. Tedy jedna tam byla, ale jak nám sdělili, tak to je teprve vzorek a k prodeji bude až v roce 2014.

Jinak já si připadám tak nějak v pohodě. Bříško tedy stále tuhne poměrně často, ale to bude i tím, že si zapomínám brát brášky. V příštím týdnu si budu vzorově zjišťovat hodnoty sacharidů v krvi pomocí glukoměru, tak jsem zvědavá, jak to bude vycházet. Také bych se chtěla konečně objednat k praktickému lékaři, aby mi do těhotenské průkazy vyplnil vše, co má.

Ady.S (31 let, druhorodička, 34. týden)

Tento týden utekl nějak rychle, bude to asi tím, že čas tak strašně moc letí neúprosně k porodu.

Pondělí jsem si udělala krapet odpočinkový a doma jsem jen prala, odpoledne jsme si s Ondrou po školce zašli na procházku spojenou se sběrem kaštanů a spadaného barevného listí.

V úterý jsme brzo ráno vyrazili do Šumperka, kde byl Ondra objednaný na oční. Prohlídku absolvuje každý půlrok, jedná se o běžnou prohlídku, kdy sestřičky změří očka na přístroji a projdou 3D obrázky. U paní doktorky pak dostane brejličky se zakrytým očkem a podle tabule čte, kam míří nožičky písmenka E různých velikostí. Zkontrolovala, jak očka reagují na střídavé zakrývání a jak vidí obrázek v barevných brýlích. Na závěr ještě prohlédla sítnici pod speciálním přístrojem, toto vyšetření nemám ani já ráda, ale Ondra ho zvládl s přehledem a dostal velkou pochvalu za perfektní spolupráci. Jojo, zase jsem se dmula pýchou. Pak nás čekala ještě jedna paní doktorka, a to dětská, díky nemocem jsme odkládali očkování - záškrt, tetanus, dávivý kašel, a tak jsme využili možnosti času a zdravého období. A i tady musím Ondru pochválit, sice pár slziček ukáplo, ale sladká odměna a balík obrázků ho udobřila. Za odměnu jsme si zašli do cukrárny na dobrotu a k mému překvapení na přání Ondry vynechali návštěvu hračkářství a radši zašli ukázat babičce poraněný zadeček. Ale jen na chvilku, protože Ondra spěchal do školky, aby o něco nepřišel.  

Ve středu jsem se pustila do uklízení koutku pro kolíbku a hurá, mám splněno. Ondru začal zadeček  po očkování trochu bolet, ale doma zůstat nechtěl, jen si vyprosil vyzvednutí po obědě. Doma jsme pak odpoledne strávili hraním a povídáním si o miminku, jak to bude, až bude s námi venku z bříška. Taky jsme spolu opět vyrazili na těhotenské cvičení a po cestě domů nesměl chybět sběr kaštanů.

Ve čtvrtek jsme operativně měnili plány, Ondra se probudil s reakci po očkování – nateklý zadek a ne zrovna prima nálada určovala, že dnes školka nebude, do toho na mě skočil bacil rýmy a celkové tělesné únavy, tím padl i plán odvést Martina do Šumperka na pracovní schůzku autem. Ondra hned, jak se dozvěděl, že dnes do školky nejde, záhadně ožil, naštěstí správným směrem a pustil se do malování obrázků. Já jsem zalezla s čajíkem do peřin a snažila se léčit.

V poledne jsem ale musela i s Ondrou ke gynekologovi. Tentokrát čekání trvalo jen hodinu, ale dopadlo dobře. Tlak, moč a výsledky z krve v normě, váha se od minule nezměnila a je na + 4 kg. Doktor mě prohlédl, zda se neotvírám, a zkontroloval naši malou holčičku ultrazvukem. U toho byl i Ondra, a tak nám ukázal barevné srdíčko, všechny končetiny i  obličejíček. Fotečky sice mám, ale moc toho na nic vidět není, i tak udělali Ondrovi velkou radost, když mu je pan doktor dával. Spolu jsme ještě probrali nástup na PPM a vcelku jediný můj problém, a to, že se mi neustále dělají opary a vše se celkově špatně hojí. Domluvili jsme se na dočasném zvýšením skupiny vit. B a také na krevních testech zaměřených na tento problém. V úterý si mám zavolat, jak to dopadlo, tak jsem zvědavá. Po návratu domů jsem s radostí zapadla do postele a Ondra k hračkám.

Pátek nás marody překvapil, Ondru přestal bolet zadek, a tak mohl vyrazit s taťkou do školky, a já jsem byla plná energie a toho se musí využít. Večer jsem sice zase padala únavou, ale s dobrým pocitem uklizeného balkonu a umytého okna.

Na víkend jsme osiřeli od Ondry. Sobota byla ve znamení hub, do lesa jsme šli spíš na procházku a museli z něj doslova utéct a nekoukat na pravo na levo, dva košíčky byly plné, až nám to z nich padalo. Neděle byla uklízecí a nesla se v duchu užívání si tichosti - to se sice změnilo po návratu malého ďáblíka, ale zase jsme byli jako rodina pěkně pohromadě.

Kacato (32 let, druhorodička, 37. týden)

V pondělí jsem měla úřední den, chtěla jsem ukončit vyplácení rodičovského příspěvku, protože už jsem nastoupila na MD. Bohužel jsem díky chybě zaměstnavatele nevyřídila nic a akorát jsem se proběhla po celé Ostravě. Nejdříve jsem si vystála hodinovou frontu na úřadu práce, kde jsem zjistila, že mi chybí potvrzení ze sociálky, tak jsem se vydala na OSSZ, abych tam zjistila, že mi potvrzení stejně nemůžou vydat, protože zaměstnavatel dodal špatné podklady. Měli to tam od poloviny září a nikdo se neobtěžoval ozvat, že je něco špatně :-( Musela jsem si zavolat do práce, udělat trochu humbuk, aby se něco dělo. Prý to tam ekonom podá co nejdříve, ať se to dořeší, no jsem zvědavá. Takže pondělí bylo ve výsledku celkem neúspěšné.

Úterý už bylo lepší. Verunka je ve školce spokojená, takže mám dopoledne celé pro sebe a stihnu toho hodně udělat. Mou věrnou společnicí na dopoledne v tomto týdnu je žehlička, protože se mi tady toho prádla nakupilo nějak moc, ale kupodivu mi zatím delší žehlení žádný problém nedělá i mě baví. Odpoledne jsme s Verčou zajely ke kamarádce, která má téměř dvouletého Honzíka a měla pro mě nachystány ještě nějaké pidi věcičky pro Robinka.  

Ve středu po obědě jsme měli s Robinkem kontrolu u mé doktorky, opět všechno v pořádku a nic se zatím nechystá, výsledky stěrů na streptokoka vyšly negativně, takže v porodnici nemusíme nic řešit. Dále mi dala žádanku na příští týden na CTG do porodnice a za 14 dní k ní ještě půjdu na poslední kontrolu před předáním do porodnice.  Odpoledne jsme s tatínkem ještě zvládli matriku, kde jsme se dohodli na příjmení malého. Sice jsme 2 hodiny hledali jeho rodný list, ale nakonec to dobře dopadlo.

Ve čtvrtek se na oběd stavila kamarádka Evča se Zuzankou a po obědě jsme společně zašly pro Verču do školky, pak se prošly na hřiště, kde si holky poběhaly a vyřádily se a pak šly zase k nám na svačinku.  Holky pořádně zkolaudovaly nový pokojíček a já jsem to pak hodinu uklízela :-)

Pátek jsem měla opět žehlící a trošku jsem to přehnala, zároveň se projevilo brzké vstávání do školky, na které nejsem zatím moc zvyklá, a tak jsem večer uspala Verunku a šla taky spát, už bylo potřeba se pořádně dospat.

Sobotu jsme trávili klasicky u mých rodičů, takže výborný obídek a příjemný odpočinek pro mě. Verunka byla s babičkou 2 hodiny venku a já si užívala Robinka v bříšku, který po dobrém obědě pěkně hopsal.

V neděli jsem se konečně dopracovala k tomu, že jsem si sbalila tašku do porodnice, takže až na pár drobností, které tam přidám před odjezdem, mám hotovo a tatínkovi spadl kámen ze srdce, že to nebude muset pak balit on. Odpoledne jsme zašli Verči koupit zimní boty, ať se pak nemusíme s mimčem hned do obchodu a jsme připraveni na zimu. Dali jsme si zmrzku a šli na hřiště, protože bylo nádherně a téměř 20 stupňů.

Aktuálně končíme 36. týden, jsem bez jakýchkoliv příznaků blížícího se porodu a myslím, že to zase dotáhneme minimálně do toho 40. týdne jako s Verunkou, ale uvidíme, změnit se to může ze dne na den.

Příběhy maminek dle podkladů zpracovala Veronika Steidlová Kordasová.