Květen 2013/2 - Čtyři dny bez tatínka

Angieblack zůstala s Adámkem čtyři dny bez tatínka. Adámek byl celou dobu moc hodný a maminku vůbec nezlobil. Školku také zvládá na jedničku, poslouchá paní učitelku a líbí se mu tam. Angieblack měla naplánovaný program, ale plány jí pokazilo rozbité auto. I tak si ale užila návštěvu kamarádky a maminky. Na kontrolním ultrazvukovém vyštření, kam jí  poslala gynekoložka, se dozvěděla, že miminko už má kolem 4,5 kg a narodí se plánovaným císařským řezem.

Rodičky rovněž obdrží NOVINKU vydavatelství Babyonline, publikaci Zdravé těhotenství.

• Angieblack - 37. týden těhotenství

Angieblack (29 let, druhorodička, 37. týden)

Zvládli jsme to - čtyři dny bez tatínka. Adámek asi vytušil, že by mě jinak odvezli do blázince a byl teda vzorný. Ale i tak jsem toho měla dost, už se opravdu špatně pohybuji, když si lehnu na gauč a rozležím se, tak je strašné se zvedat.

V úterý jsem odevzdala dítě prvně do školky samotné. Vběhl tam, pozdravil učitelku, svlékl se s její pomocí a už mě neznal. Já se nenápadně vytratila, ani jsem nebrečela, ale přemýšlela jsem celou dobu, co asi dělá ten můj velký kluk.

Zajela jsem za kamarádkou, dala si v klidu čaj, pak jsem vyzvedávala nějaké oblečky na Marečka od známé a šla do poradny. No lidí zase jako na Václaváku, druhý den byl svátek, tak jim vypadl jeden ordinační den a hned to bylo znát. Šla jsem na řadu až s hodinovým zpožděním, už jsem přemýšlela, jak to udělám s dítětem, abych ho stihla vyzvednout. Naštěstí jsem pak šla na řadu. Zmínila jsem se doktorce, že mě začíná pobolívat jizva. Když si večer lehnu, tak mi ztvrdne břicho a dítě se začne vrtět, tak to občas řízne. No, vyšetřila mě a hned mě poslala do nemocnice na UZ. Nečekala jsem takový fofr, ještě ten den jsem si tam musela zajít. Měla jsem trošku strach, taky kam dát Adámka. Naštěstí Honza od mamky měl odjíždět až večer, tak ho na tu hodinku pohlídal. V porodnici to taky vypadalo na dlouho, zrovna ten den dělá primář screeningy, takže má objednané pacientky. Naštěstí mě vzal skoro hned.

Měla jsem radost, že zrovna on, na ultrazvuky je nejlepší v okolí, ale trošku jsem se bála, co mi řekne. Tak koukal na jizvu, ptal se, jak chci rodit, což jsem se vyjádřila tak neurčitě. Pak se ptal, jestli jsem trpěla, když jsem se otevírala, atd. Říkala jsem o té naší genetické ''zátěži''. Všechno zkontroloval a udělal biometrii. V tu dobu jsem byla 36tt a Marek má váhu a rozměry donošeného dítěte v ukončeném 38tt, takže přirozený porod se nekoná. Primář, který je celkem odpůrce císařů, když to fakt není potřeba (kamarádce vynadal), mi ho sám doporučil, že to nebudou riskovat a podle nálezu, velikosti, mě nechá do 39-40tt a pak půjdu pod kudlu. Sám to odhadnul na cca 4,5 kg. Tak jsem nevěděla v tu chvíli, jestli mít radost nebo se rozbrečet strachy. Ale už jsem se s tím srovnala, prozatím.

Abych nezapomněla, Áďa to ve školce zvládnul na jedničku, říkal si na čurání, poslouchal, dostal diplom za soutěže, na který byl strašně pyšný a já na něj taky. Jsem moc ráda, že jsme ho tam dali.

Ve středu nám tatínek odjel a nám začalo ''pré''. Nic v plánu nebylo, byli jsme celý den na zahrádce. Plány jsem měla na čtvrtek, ale co čert nechtěl. Vypravila jsem se, samozřejmě zmatky, sednu do auta, co mi tu tatínek nechal a ono nenastartovalo. Takže já hotová, brečela jsem, že se rozbilo, že neodjedeme, že musím zrušit školku, naplánované věci půjdou do háje. No, byla jsem vzteklá. Takže jsme se zase svlékli a byli doma. Nejhorší na tom bylo, že jsem neměla doma nic k jídlu, došly pleny a všechno. A hlavně jsem si říkala, že si trošku orazím od dítěte, ale museli jsme trčet doma. Opět teda se překonal a byl hodný.

V pátek přijela na návštěvu kamarádka na celý den, má úžasnou holčičku, nevěstu pro Adama, ten se o ní staral jak o poklad, hráli si, my si pokecaly a bylo to fajn.
Další den mi přijela dělat společnost mamka, uvařila nám, což bylo super. Hlavně si hrála s Adamem a já si odpočinula, odjížděla taky až večer. Já dodělala čepici pro kamarádku a šla si taky lehnout.

Všechno celkem zvládám, ale je to už náročné, břicho je těžké. Záda teda nebolí, spíš třeba kyčle, když se přeležím, ale jinak jsem na tom myslím si výborně.

Konečně jsme se dočkali a v neděli odpoledne nám přijel tatínek, Adámek byl štěstím bez sebe, ne že by ho nějak extra postrádal, ale přeci jen zaregistroval, že tu s námi není a ptal se po něm.

Tento týden mě čeká poslední poradna u mé gynekoložky. Musím jí odevzdat nález z porodnice, čeká mě monitor a pak už budu chodit ty dva týdny do rizikovky v porodnici. Adámek bude ve školce, já si pak vyřídím nějaké pochůzky a konečně si nakoupím věci na Marečka a zabalím tašku. Jsem ostuda, ale nic z toho nemám. O víkendu nás čeká malování a Ikea, snad to zvládneme.