Nadule1 po roce se 2 dětmi

Děkuji za bezva nápad vrátit se k našim čtenářkám a přiblížit jim, jak se náš život s příchodem druhého dítěte změnil.

Měla jsi nějaké představy před porodem, jak to bude vypadat se 2 dětmi? Pokud ano, jaké?

Abych řekla pravdu, tak už si nevzpomínám. Určitě jsem nějaké představy měla, ale spíš to byly obavy. Nebyla jsem si jistá, zda vše v pohodě zvládnu, jestli se ještě v mém srdíčku najde dost lásky pro druhé dítě. Obavy, které mi dnes přijdou až směšné, protože už vím, že s trochou dobré vůle se dá zvládnout vše a láska, kterou v srdci chováme se s počtem dětí nedělí, ale násobí. :-)

Jaká byla po porodu realita? Lišila se od očekávání? Liší se od života před porodem?

Překvapilo mě, s jakou lehkostí Hanička vplula do našich životů. Ona byla (a stále je) zlaté miminko. Co jsem nejvíc ocenila, tak to byl její spací režim. „Ráno“ vstávala kolem 12, 13 hodiny – čili jsem měla celé dopoledne volné pro Kubíčka. Snažila jsem se po ranním rituálu vždy vymyslet nějakou aktivitu, u které jsme se společně vyřádili, aby – až se miminko vzbudí – neměl pocit, že je na vedlejší koleji. Po probuzení Haničky jsme pak měli cca 5 hodin, než přišel taťka z práce. Ty jsme vyplnili různě. Ať už to bylo malování prstovými barvami, pečení cukroví, čtení knížek, zpívání – zjistili jsme, že vše zvládneme i s mimčem. Výhoda byla v tom, že Haničku bavilo nás pozorovat a když ne, tak jí zabavily hračky.

Když přišel taťka z práce, tak jsme většinou vzali kočárek a šli na procházku a na nákup. Někdy šli kluci sami a já měla chvíli klidu. V tomto období chodívala Hanička spát kolem 23 hodiny a Kubík v 19:30 – takže jsme měli 3 a půl hodiny jen na miminko. To načasování bylo prostě perfektní.

Spací režim Haničky se začal měnit pozdě... Sice postupně ukrajovala z toho denního spánku, ale pořád spala tak do 11, což bylo dostačující. Teprve po půlroce začala chodit spát dřív a tím pádem i dřív vstávat. Jenže to už byla pro Kubíčka parťačka a začali si hrát společně. Kubík jí rád podával hračky, pak jí je bral a měnil za jiné. Co mě obzvlášť těší je to, že kromě asi tří drobných incidentů se nestalo, že by jí vědomě ublížil. Takže žádné dramatické žárlení se u nás nekonalo.

Možná to bylo i tím, že jsem od začátku Kubíka nechala, ať mi s Haničkou pomáhá. Nosil plenky, pomáhal přebalovat, asistoval prakticky u všeho. Nikdy jsem mu ani nezakazovala na ní sahat, jen jsem vysvětlila, že musí opatrně. On je v tomto ohledu velice citlivý a tak nebyl problém.

Jak to u nás vypadá dneska? Haničce je jedenáct měsíců, leze jako drak, staví se, obchází, co se dá.... a s Kubíkem jsou jedna ruka. I když se o něco občas tahají, tak je vidět, jak je společná hra baví. Kubík přiběhne, zavolá na Haničku „Pojď!“ a ona s velkým úsměvem leze za ním do pokojíku, kde si sami hrají. Nechávám je samotné, protože jim nemůžu stát pořád za zadkem. Vím, že ten pokoj je „baby friendly“ a mám tam zapnutou chůvičku, takže slyším, co se tam tak zhruba děje. Ze začátku jsem byla nervózní hodně, ale už se to zlepšilo. Ono vůbec to může vypadat, že jsem děsnej flegmouš, ale když nějakou scénu už vidím po stopadesátý, tak už mě prostě ze židle nezvedne. :))

Změnilo se něco během roku od narození druhého dítěte? Zavedli jste si nějaký režim?

Tomáš (manžel) změnil zaměstnání. Což bylo dobře, protože předchozí zaměstnavatel měl finanční problémy a to se odrazilo i na atmosféře ve firmě... a Tom mi pak domů chodil nabroušenej a otrávenej. Proč to ale hlavně zmiňuji je to, že nyní nemá tak pružnou pracovní dobu a chodí domů později – obvykle v pět. Také hodně často jezdí pracovně pryč na víkendy, takže jsem víc sama, než jsem bývala. To si nestěžuju, jen konstatuju. :) Na druhou stranu ti, kteří nás znají, ví, že Tom doma pomáhá hrozně moc a bezmezně nás miluje a to je to nejdůležitější. :-)

Druhá věc, která se změnila, je ta, že mám hlídací tetu. Ona občas i dřív hlídala Kubíka, ale když byla Hanička úplné miminko, tak teta chodila pravidelně vozit mimi, abych mohla pracovat (učit) a později začala chodit v pátek, hlídat Kubíka, abych mohla s Hani do bazénu. Je to pro mě neskutečná pomoc, protože děti jí milují, já jí naprosto důvěřuji a ona vyhoví, když je to jen trochu možné. Babičky máme daleko a na takovéto pravidelné hlídání jsou nepoužitelné. :)

Co se režimu týče, tak momentálně to u nás funguje tak, že ráno vstanu s Haničkou (kolem šesté) a udělám jí Sunar a připravím rovnou i mlíko pro Kubíka. Pak Haničku přebalím, převlíknu a převleču taky sebe. Hanička si pak většinou sama hraje – má klid, může si vzít, co chce a nikdo jí to nebere. Kubík vstává tak kolem půl osmé a sám si vypije mlíko, které má připravené v termoobalu u postele. Když ho vypije, tak přijde a jeho první cesta vede na nočník. Už asi 4 měsíce je i na noc bez plen a zvládá to na jedničku. Za poslední dva měsíce se počůral jen jednou, což je bezva. Pak připravím snídani a Kubíkovi pustím pohádku. My máme místo večerníčku raníček. U snídaně já pročítám Babyonline a sleduji, co je nového. Další záchytný bod je oběd ve 12 hodin (plus mínus). Kubík už obvykle spát nepotřebuje, Hanička jde podle toho, kdy je unavená. Někdy se stane, že prospí dopoledne, tak pak po obědě nespí. Jindy má naopak dopoledne aktivnější a usne až po obědě. Nechávám potřebu spánku na ní, jak si řekne. Doma mi spí mnohem lépe než v kočárku, takže na procházky chodíme, když se vyspí. Výhoda je, že když Hanička usne, můžu vzít Kubíka ven na dvorek, protože chůvička mi tam normálně funguje (no v případě Haničky stačí i otevřené okno – ona se umí ozvat :)). Kolem 15. hodiny je svačina, 18-19 večeře a pak už vana, mlíko a postýlka. Když je taťka doma, tak je večeře, koupání a ukládání dětí k spánku jeho doména. A když vše klapne podle plánu, tak už ve 20:00 (někdy i krapet dřív) máme volno.

Tuším, že režim se nám trochu změní od září, až zase začnu učit a chodit cvičit. Ale bude to jiné „jen“ v tom, že nechám dětičky na krku tatínkovi a já uteču. :))

Liší se nějak od sebe obě děti?

A jak!!! Ani nevím, kde začít. Hanička je o moc šikovnější, než byl Kubík. A to, co se týče pohybu, tak i ostatních dovedností. Překvapuje mě pomalu každý den. Namátkou: umí pískat na flétnu i do píšťalky, říká: „máma, táta, bába, papat, díky, bác, dej, na, taky, takle (takhle)“, umí napodobit rybu, koně, tygra, krávu a ovci, mává a zároveň říká „pápá“, ukazuje jak je veliká, dělá paci, paci a vařila myšička kašičku a další dvě básničky, kde se ukazuje rukama (neviděla, neslyšela apod.). Tohle jsou věci, které Kubík dělal až někdy po roce a ona to má od deseti měsíců zmáknutý a přidává. :)
 

Hanička není cestovní typ. Kubík v autě spal. Sotva jsme ho připoutali, tak byl tuhej. Hanička ne a auto jí moc nebaví. Což je pro nás nezvyk, ale snad už se nám podařilo najít způsob, jak jí zabavit. A to je Kubíkův hrací volant. To je jediná hračka (doposud), která Haničku vážně zabaví a naštěstí jí ho Kubík půjčuje. (Asi mu to její kňourání taky vadí. :D)

Hanička kouše při kojení. Od prvního zubu. Kubík mě nekousl ani jednou! A to jsem ho kojila docela dlouho. Protože mi Hani zmasakrovala bradavku a zbylo mi tak na krmení jen jedno prso, dostala na zkoušku Sunar. No, spí mi po něm znatelně lépe (asi jí to mlíko už nestačilo) a nebudí se v noci, takže u toho zůstaneme. Je to ode mě možná trochu sobecké, ale já potřebuju být vyspaná a ne kojit stokrát za noc. Potřebuji mít na ně energii hned od rána a takhle jsme spokojené obě.

Jo a je nervák. Ale jakej. Kubíkovi, když se něco nedařilo, tak to zkoušel tak dlouho, až uspěl. Hanička? Ta se vzteká jako blázen. Zatím je to spíš sranda, ale až dojde na období vzdoru, tak to si asi užijeme. Kdybyste viděli, jakou dneska udělala scénu. Chtěla jíst sama banán, tak jsem jí ho dala do ruky a on jí klouzal. No já bych jí pomohla, ale ona se vztekala, že chce sama a pak ještě víc, že jí to klouže. Komedie. :))) To má po tatínkovi. On je taky andílek, ale běda, jak se mu něco nedaří :))).

Co na to tatínek? Jak se těšil na druhé dítě, jak si dětí užívá, dělí mezi ně čas? Jakým aktivitám s dětmi se nejraději věnuje?

Tatínek se těšil moc a Haničku si užívá. Ani bych neřekla, že mezi ně dělí čas – ono to moc nejde. On přijde z práce a už po něm oba lezou. Spíš si děti rozdělily tatínka. Tím, že je Kubík větší, tak ho někdy vezme s sebou, že jedou sami nakoupit nebo něco zařídit. Ale když jsme všichni pohromadě, tak si myslím, že se jim věnuje stejně. Že žádnému z nich nenadržuje nebo tak něco. :)

Co je pro Tebe v současné době nejnáročnější a co nejradostnější?

Nejnáročnější jsou dny, kdy se Kubík vrátí od babičky. To je na zabití. Z hodného kluka je neposlouchající, provokující, zatvrzelý tvor a moje nervy trpí. :) Naštěstí to zatím vždy po pár dnech pominulo a vrátil se náš hodný Kubík. Další varianta náročných dnů je ta, kdy Kubík po obědě usne. To totiž znamená, že bude „dlouhá noc“ – straší tu pak minimálně do 22 hodin a to je vážně dlouhé. Máme taky rádi, když si můžeme vydechnout a jen tak posedět, popovídat si, zkouknout film nebo otevřít láhev vínka.

Nejradostnější? Nejradostnější jsou pro mě okamžiky „obyčejného štěstí“. Když sedím s dětmi na zemi a oba se na mě sesypou a pusinkují mě. Když ráno vstanu k Haničce a ona mě přivítá ohromným úsměvem a zářícíma očkama. Když pozoruji, jak si děti spolu hrají a smějí se na sebe. Když jdeme všichni na procházku a užíváme si tu naší rodinu. Když vidím pokroky dětí a jejich nové dovednosti. Těch radostných chvil je každý den skutečně mnoho.

Máš nějaký tip, radu, vychytávku pro ostatní maminky. Něco, co by Ti určitě usnadnilo život, kdybys věděla před tím, než jsi to zjistila?

Nenapadá mě nic, co bych nevěděla už dřív. Myslím si, že pohodová rodina je o pohodové atmosféře doma. Nestresovat se kvůli malichernostem, nezlobit se kvůli věcem, které za to nestojí. Někoho rozčílí i rozlitá voda nebo rozsypané jídlo. To jsou věci, které děti nedělají schválně (většinou) a tak se je snažím přecházet. Jasně, že když je to po desáté za den, tak už taky vypěním, ale vy víte, jak to myslím. Je důležité děti zabavit a naučit je, aby si taky chvíli vystačily samy. To mi dává čas zrelaxovat, vypít si v klidu kafíčko a vymyslet další „akci“.

A mám jednu vychytávku, které se by se měly teď hned chytit všechny maminky! Alespoň jednou měsíčně nechat děti doma tatínkovi a vyrazit s kámoškama na večeři a pokec. A když se zadaří, tak totéž i s manželem. Čas od času povolat babičku a vyrazit na rande a užít si večer jen sami.

Za pokračování příběhu Nadě děkujeme a přejeme hodně radosti s dětmi.