Veru-beru po roce

Jak se nám žije? Nemohu napsat MNĚ, protože už se nedokážu myslí odpoutat od toho, že mám dvě děti a s manželem jsme celá rodina.

Měla´s nějaké představy před porodem, jak to bude vypadat se 2 dětmi? Pokud ano, jaké?

Před porodem jsem měla určitou představu o dvou dětech. Třeba si pamatuji, že jsem obdivovala všechny své kamarádky se dvěma dětmi, to když jsem sotva stíhala s tím jedním. Pamatuji si na různé rady a úsměvné poznámky zasloužilých, to když jsem si stěžovala, jak mi jedno dítě dává zabrat. Ach ano, bylo to úsměvné, teď bych se smála také.

Někdo mě utěšoval, že když je první holčička, bude z ní chůvička a bude mi pomáhat atd. Byla jsem napnutá, trochu se bála a byla zvláštně vzrušená z toho očekávaného dobrodružství.

Druhé těhotenství jsem proplula, miminko v bříšku si pořádně neužila, a proto jsem se na něj moc těšila a slíbila si, že si ho maximálně užiji, až bude se mnou. Ano, užila jsem si ho dostatek, když jsme byli spolu v porodnici, doma už na mě čekala Anička, manžel, a neodmyslitelná domácnost.

Jaká byla po porodu realita? Lišila se od očekávání? Liší se od života před porodem?

Po porodu se ale Štěpánkovi zhoršil zdravotní stav a hospitalizovali nás v nemocnici. Nečekala bych, že se mi po Aničce bude tak stýskat, bylo to zvláštně smutné období. Měla jsem oči plné stesku po Aničce a při tom v náručí to největší štěstí. Pozitivní na tom bylo, že si Anička nejvíc užila tatínka.

Doma jsem pak měla miminko u sebe v ložnici, přes den usínalo samo a já mírnila Andulku, aby byla potichu, to s sebou přinášelo postupné reakce, až to došlo tak daleko, že začala dělat naschvály, pokakávat se, bouchat s hračkami, vztekat se atd. Některé dny byly přímo plnotučné na zážitky, myslím, že manžel si to do dneška neumí představit, protože on byl vytočený po prvních minutách doma. A moc nenaslouchal, když jsem si „stěžovala". Byla
jsem někdy zoufalá a brečela, a taky se uklidňovala s holkami na Bolu. První dva měsíce byly nejživější, pak jsme si zvykli a dále to bylo jen lepší a lepší.

Hodně jsem se připravovala na kojení, nakoupila vše potřebné, jen ať mě nic nezaskočí! Přes to všechno se dařilo jen po určitou dobu a několik měsíců jsem jen odsávala a mléko podávala v lahvičce, to přinášelo pár situací, na které si vzpomínám. Když jsem miminku poprvé lahvičku dala a ségra tomu nemohla uvěřit „Mami, to nejde, ty mu přece musíš dát prso, nebo já mu dám?" Pak taky manželovy unavené oči, to když jsem si vedle něj v noci odsávala po třech hodinách a budila ho tím „Už zase, už néé!!??", ale přežili jsme.

Změnilo se něco během roku od narození druhého dítěte? Zavedli jste si nějaký režim?

Abych zvládala, bylo důležité nastavit pravidla. Místo toho, že se Andulka vzbudila a celé dopoledne dojídala snídani a svlékala se z pyžama, naučila se přijít z postýlky rovnou převlečená, vyčistit si hned zuby a sednout ke stolu. Ulevilo se mi, že jsem jí to nemusela stokrát opakovat a ještě tajně doufala, že si to vše Štěpánek osvojí. Po obědě se naučila být tak půl hodinky sama v pokoji a já jsem si v počátcích po unavených nocích mohla lehnout v obýváku, byla jsem vděčná i za 20 minut spánku. Večer jsme už netrpělivě čekali na tatínka a společně se starali o miminko, změnilo se to, že Andulka si musela počkat s koupáním i večeří a tak chodila a chodí spát později než by měla, až okolo osmé. Ale je zase starší a tak to možná k tomu patří. Změnilo se i to, že po pár měsících začala být na brášku hrdá, režim a rituály se zažily a všechno se zdá být bezvadné.

Liší se nějak od sebe obě děti?

Protože jsem si při Aničce vše zapisovala, vytvářela deníčky a fotoalba, dost často jsem obě děti porovnávala. Ale určitě všechny potvrdíme, že to nejde, kromě podoby si nejsou v ničem podobné, jsou úplně jedinečné. Možná mohu říci, že obě brzy začaly chodit a mluvit (Štěpánek se zatím jen pokouší, ale dobře řekne asi deset slov). Aničce jsem dávala jen předepsané potraviny, vhodné hračky, sterilovala dudlíky. Štěpánek v 11 měsících ochutnal šunkofleky, mléko od krávy, cucá autíčka a dudlík jen oplachuji. Hrozné?

Co na to tatínek? Jak se těšil na druhé dítě, jak si dětí užívá, dělí mezi něčas? Jakým aktivitám s dětmi se nejraději věnuje?

Manžel byl u prvního těhotenství i porodu vystrašený, podruhé vše zvládl mnohem lépe a říkal, že vidí i na mě, že z druhého dítěte nejsem tak vystresovaná a že si to nějak víc užívám. Je to pravda, Andulku jsme stále hlídali, poslouchali a skoro jí nenechali chvilku v klidu, dokonce i tep jsem jí chodila měřit (ale ona byla také moc nemocná po porodu, a možná proto jsme se tak chovali). U Štěpánka jsme věděli, že vše má řešení a případně, že máme pohotovost za rohem. Věděla jsem, že to bude piplačka, ale byl zlaté miminko, jen chtěl spát a jíst. Manžel se do něj podle mě zamiloval a to říkal, že neví, jaké to bude tulit se s klukem?? Myslím, že to je jeho životní láska. A opravdu to co se říká, platí i u nás, koukají spolu na auta, dokonce i od něj dostal auto k narozeninám, dělají skoro až kaskadérské kousky a hodně spolu řádí. S Andulkou manžel chodí hlavně na kolo, občas jí bere s sebou do práce a ona si to hodně užívá (pamatuju si, že jsem i já byla vděčná, když jsem s tátou třeba štípala třísky, asi to tak holky mají) a pak mi vypráví, co všechno mohla dělat a jak důležitá činnost to byla. Já s Andulkou hlavně maluju a tancuju, co budu vytvářet se Štěpánkem, nevím.

Co je pro Tebe v současné době nejnáročnější a co nejradostnější?

Když je jedno dítě hodné a druhé zlobí, je těžké být spravedlivým rodičem, musíme být neustále ve střehu, abychom Štěpánka neupřednostňovali a Andulku jen nekárali. A to je asi pro mě i manžela nejnáročnější, strašně rádi bychom se tulili se Štěpánkem, kdy chceme, hráli si s ním, kdy a kde chceme, jeli s ním na výlet, ale musíme brát v potaz, aby Andulka nebyla odstrčená, nežárlila. Je někdy složité vydat se na výlet, hlavně když mnohokrát tam Andulka dělá scény a z pěkného dne se vracíme všichni podráždění. Mě občas vytočí, když si potřebuji něco zařídit a než se Andulka vypraví, tak Štěpán usne... Už ani nevím, kdy naposledy jsem si s někým domluvila schůzku a přišla na ní včas. Nejradostnější jsou pro mě chvilky, kdy slyším, že se Štěpánek řehtá, když si hraje s Andulkou, když se ke mně Štěpánek přitulí a Andulka mi řekne, že jsem její láska. Vzácné jsou pro mě chvilky klidu a ticha. Ať se snažím, jak nejlépe umím, stejně se mi všechno nedaří, jak bych chtěla a na to žádná rada neexistuje, jako rodič asi nebudu nikdy spokojená a jestli jsem to alespoň trochu zvládla, to se dozvím za desítky let, až moje děti budou o mé rady stát.

Máš nějaký tip, radu, vychytávku pro ostatní maminky. Něco, co by Ti určitě usnadnilo život, kdybys věděla před tím, než jsi zjistila?

Sama jsem hodně četla a diskutovala na netu a rozhodně mi pomohl článek od Renči s úplatky do porodnice - také jsme koupili Andulce hračku a dali jí miminku do postýlky, jako že je od něj pro ní. Hodně jsme na návštěvách mluvili o Aničce, až jsme na miminko kolikrát zapomínali, a pak jsem si vždycky řekla, že nebudu blázen, že teď musí mít miminko přednost, že kvůli Andulčiným náladám ho nemůžu nechat hladovět atd. To bylo hodně ze začátku, snažila jsem se vcítit do ní, bylo mi jasné, že je zmatená, celý život nás měla jen pro sebe, všichni jsme se starali jen o ní... Ale v průběhu toho roku zvládla odložit pleny, dudlík i mlíčko v lahvi. Všechno, co jsem slýchala, je pravda a mohu to jen potvrdit, mít jedno dítě je záhul, mít dvě je jednodušší. Cítím se báječně a šťastně, že je mám. A na okamžiky, kdy jsem cítila bolest porodů, kdy jsem viděla Štěpánka poprvé, když ho Andulka viděla poprvé, na ty nezapomenu a ničím se nedají nahradit. A teď už musím jít, Štěpánek mi dal hodinu a teď na mě volá z postýlky, a Andulka si hraje v pokoji, ale jak ho uslyší, přiběhne k němu a začne "No ahoj, ty kloučku náš, mamííí, pocém já už to sama nezvládnu." A já se vrátím do koloběhu dne s dvěmi dětmi.

Za pokračování příběhu Veru-beru děkujeme a přejeme hodně radosti s dětmi.