Ostře sledovaná maminka Kamila – rok poté

Nedávno jsem si při vkládání fotek z pouti uvědomila, že už je to rok, co jsme s Verčou a Naďou psaly deníčky o našem těhotenském finiši. Pár dnů poté, přišel mailík od Janči s nabídkou, zda bych nechtěla napsat pokračování.... a já si řekla, proč ne?

Andulka se narodila 16. 9. 2009 a byla oooobr miminko (4.650 g a 52 cm). Na to, jak byla veliká, byl porod celkem pohoda. Pak bohužel díky přirostlé placentě nastaly komplikace a já si užila krušné chvíle a nakonec stejně skončila pod narkózou kvůli vyčištění dělohy. Během porodu a díky následným 2 hodinám vnitřního krvácení, jsem ztratila obrovské množství krve, ale protože jsem před těhotenstvími byla aktivní dárce krve a ráda bych v tom po skončení kojení Andulky pokračovala, odmítla jsem transfůzi. Doktoři se příliš nadšeně netvářili, ale protože můj život nebyl v přímém ohrožení, tak mé přání akceptovali.

Daní za mou tvrdošíjnost byla neschopnost starat se o miminko. První den jsem byla ráda, když si ji odnesly sestřičky k sobě na sluníčko, aby nezežloutla. Byla jsem slabá jako moucha a každý krok mi dělal problém. K tomu horko, šílená nemocniční postel a uzavření mezi čtyřmi stěnami ... nic z toho mé rekonvalescenci nepřispívalo. Naštěstí Andulka byla hodné miminko, žloutenka se jí nerozjela, pěkně se přisávala a přibývala a tak nás po pěti dnech pustili domů. Doktoři sice dělali trochu drahoty, protože jsem měla krevní hodnoty 50 % pod normálem, nakonec mě vybavili Aktiferinem a já se mohla vydat do víru rodičovských radostí. Musím říci, že nebýt mé mamky, která k nám skoro 14 dnů jezdila a pomáhala mi, tak bych to horko těžko zvládla. Unavovalo mě všechno, motala se mi hlava, kolikrát jsem se bála, abych s Aničkou neupadla. Ale díky poctivému jedení železa, dodržování pitného režimu a odpočinku jsem se postupně dávala dohromady.

Moje představy a strachy před porodem a dnešní realita

Mezi mé obavy před porodem patřilo to, jak to chlapi doma spolu zvládnou, hlavně Pepíček, který na mě byl zvyklý. A ejhle, ono to šlo. :) Přes den hlídala Pepíka moje mamka a na noc jezdila domů a službu měl tatínek. Musím ho pochválit, protože za tu dobu, co jsem byla v porodnici, přestal Pepíček nosit plínku na spaní. Celkově mě po návratu z porodnice přišel Pepík dospělejší, než když jsem odjížděla.

Dalším bubákem pro mě bylo to, jak Pepíček miminko přijme a zda nebude žárlit, nezačne dělat naschvály a nebude se vracet k dřívějším zlozvykům (počůrávání). Naštěstí se mé obavy nevyplnily, a když byla Andulka malá, tak byl Pepík tou nejhodnější chůvou, pomáhal mi, nosil plínky, mastičky.... no, prostě paráda. Bohužel, tím jak Andulka rostla a vyžadovala stále větší pozornost a teď, když se mu pomalu stává konkurentem, sem tam nějaký žárlivý a naschválnický kousek přijde. Zatím se to projevuje hlavně tím, že jí bere hračky, občas ji odstrčí a udělá nějaký naschvál. Je to možná i tím, že Pepík prochází tou svojí „první pubertou“, protože se změnil i v jiných směrech. Vzteká se, snaží si vše vybrečet.....kolikrát mě dokáže vyžhavit do běla. V září má jít do školky, což zatím odmítá a já se děsím toho, jak to zvládneme a zda to nebude brát jako odstrk kvůli Andulce. Ale jinak na ní nedá dopustit a ona na něm doslova visí a zbožňuje ho. Spolu tvoří bezva dvojku, ze které asi časem budu šedivá. :)

Náš režim

S narozením Andulky se u nás moc nezměnilo. Snad jen to, že od té doby Pepík nechodí spát po obědě. Tím, že Andulka není moc velký spavec a já byla zvyklá si během těhotenství lehnout po obědě s Pepíkem a odpočívat, neumí Pepa usínat sám....a málokdy se stalo, že Anna spala v tu dobu, kdy byl čas na odpolední Pepův spánek, a tak spaní po O odpadlo. Má to své plusy i mínusy. Dobré je, že se posunula doba, kdy Pepa večer usíná a tím pádem máme s manželem večer více klidu. Na druhou stranu se občas stává, že je navečer dost unavený a protivný a hlavní nevýhodou je to, že přes den musím být pořád v akci.

Pepík a Andulka - NEBE A DUDY

V poslední době není dne, aby mi z pusy nevyklouzla věta: „Jó Pepíček, to bylo hodné miminko...“ A je to pravda. Pepa byl klidné miminko. Netrpěl miminkovskou kolikou, o prdících jsem četla jen v časopisech, když mu rostly zuby, tak jsem to ani nevěděla, nikam si nespěchal, se svojí chlapskou rozvážností dokázal ležet v postýlce, pozorovat hračky okolo, rád se choval, rád spal a na vše měl dost času. V kočárku seděl a pozoroval, nikdy jsem nemusela použít kšíry, věci po něm byly jako nové...prostě kliďásek.

Zato u Andulky jsem si „užívala“ od malinka. Nejprve koliky a prdíky, kdy nebýt SabSimpexu, asi bych se zbláznila. To, že bude mít brzy zuby, jsem věděla měsíc dopředu, protože byla protivná, skákaly jí teploty a v noci se budila co půl hodiny. Od mala není žádný spáč, nevydrží chvilku v klidu na ruce, aby si ji člověk mohl pochovat, v kočáře permanentně visí na kšírách. Od kočáru se hnu jen tehdy, když usne. Všechno trhá a devastuje, takže po užívání Andulkou půjde asi vše “na smetiště“. Každé položení během dne do postýlky nebo ohrádky znamená řev, že se kolemjdoucí otáčejí (naštěstí jich na naší samotě moc neprojde, protože jinak bych už dávno byla v Televizních novinách. :)) Do všeho jde s vervou a bez pudu sebezáchovy, takže je samý ťukanec a šrám, protože i když jí jsem stále v patách, tak si vybere právě ten okamžik, kdy nejsem v pohotovosti, a něco vyvede.

Mohlo by to vypadat, že si stěžuji a že nejsem ráda, že Andulku mám....NENÍ TO TAK. Andulku miluju, jsem pyšná na to, jak je šikovná. Tetelím se blahem, když ji paní doktorka v poradně chválí, jak je bystrá, když ji obdivuje okolí, a když sleduju její každodenní pokroky. Snaží se vyrovnat Pepíkovi a myslím si, že brzo mu bude rovnocenným partnerem. A mně se uleví, až začne chodit - alespoň doufám. :)

A co tatínek?

Manžel se na druhé miminko těšil stejně jako na první. Opět jsme si nechali zatajit pohlaví mimíska, tak bylo krásným překvapením, že se nám podařil páreček. Tatínek obě děti miluje a ony zbožňují jeho....však také Andulka krásně říká „táta“ a když manžela vidí, nejraději by vyskočila z kočáru.

Bohužel, dnešní doba je boj o přežití, přežít znamená mít peníze a mít peníze, to je práce, práce a zase práce. Jako živnostník si manžel nemůže moc vybírat a musí brát práci, dokud je, což v praxi znamená, že kolikrát je pryč od rána do večera, občas i o víkendech dle přání zákazníků. Z toho důvodu je čas, kdy se může věnovat dětem vzácný.

Pokud je ale doma, věnuje se jim na plno. Lumpačí spolu, hrají si nebo jdou na procházku. Zatím více volného manželova času zabere Pepík, který si užívá, když může taťkovi pomáhat, hrají spolu fotbal, skládají stavebnice a vláčky. U toho je Andulka zatím spíše rušivý element. Ale taková procházka ke kravičkám se dá podnikat společně.

Pro mě to znamená, že jsem na výchovu dětí celé dny sama. Naštěstí mám poblíž babičky, které jsou ochotné pohlídat, když je potřeba a to je moc fajn. Díky tomu mám i chvíle sama pro sebe, můžu si zajít na masáž, kosmetiku, ke kadeřnici a hlavně, nemusím s sebou tahat děti všude - po nákupech, pochůzkách po úřadech a lékařích. Protože když mám ta naše zvířátka spakovat, nastrkat do aut a nic nezapomenout, je to občas fuška.

Závěrem

Za ten rok se toho pro naši rodinu až zas tak moc nezměnilo. Přibylo pár starostí, práce a spousta radosti. Byla jsem nucena přehodnotit důležitost domácích prací, protože dokud jsem měla jen Pepíčka, stíhala jsem vše celkem v pohodě. Teď, to co neudělám brzo ráno, dokud děti spí, nebo pozdě večer, když usnou, není. Anna spí hodinku přes oběd, za tu chvilku se stihneme sotva najíst a pak tak půl hodinky pozdě odpoledne, jinak je stále akční. Tím pádem péče o domácnost vázne, dělám jen to nejnutnější podle potřeby. Raději se snažím věnovat chvíle, kdy Andulka spí, Pepíkovi, aby se necítil odstrkovaný. Když potřebuji udělat nějaké větší práce (posekat zahradu, umýt okna, atd.), poprosím mamku o hlídání.

Jak řekla jedna moje kamarádka, která má 4 děti....mít 1 nebo 2 děti je rozdíl, pak už je to jedno... už ti to nepřijde. A něco na tom asi bude. Nemyslím materiální rozdíl, tam je každý „krk“ znát, ale chci říci, že s jedním miminkem je sice práce, ale člověk nemusí čas dělit. Se dvěma a více dětmi je to už o něčem jiném, musí se snažit být spravedlivý, zorganizovat si čas a neodbývat jedno kvůli druhému....a já doufám, že se mi to v rámci možnosti daří.

Za pokračování příběhu Kamile děkujeme a přejeme hodně radosti s dětmi.