Inzerce
Inzerce
Inzerce

Jak probíhal porod Luciaska84, Danicky84, Jezurky?

Na tomto místě se nám naše milé dámy - účastnice Rodíme společně na BOL - svěří, jak probíhal porod jejich ratolestí.

Jako první se s námi o své vyprávění podělila Lucka, která porodila 17.5. 2012 syna Ondráška a následně Dana, která porodila také syna a to jen o dva dny později. Na konci června se k nim přidala také Pavla, které se narodila dcera Beatka.

 

Inzerce

Sponzorem ONLINE projektu Rodíme společně s BOL je společnost Feedo.cz, která každé z pěti rodiček po porodu věnuje dárkový poukaz na nákup v hodnotě 1.000 Kč.

Rodičky rovněž obdrží NOVINKU vydavatelství Babyonline, publikaci Zdravé těhotenství.

Inzerce

 

Luciasek84 - narození Ondráška - 17. 5. 2012

Ráno 17.5.2012 jsem měla v 7 hodin nástup do porodnice na vyvolání. Upřímně, nespala jsem skoro celou noc. Šli jsme spát asi v jednu hodinu ráno a vstávali v půl šesté. Barunku hlídala babička, která u nás přespala. Kontrakce jsem sice měla každou chvilku, ale protože to jsem měla už asi měsíc, nepřikládala jsem tomu velký význam. Do porodnice jsme dorazili přesně, vyfasovala jsem parádní košilku velikostně pro 3-4 osoby a šla na monitor.

Vyvolávání porodu se nekoná

V půl osmé přišel doktor zavést tabletku. Byl opravdu hodně milý, vtipkoval a měl dobrou náladu. Při kontrole zvedl jedno obočí, druhé obočí a pak konstatoval asistentce vedle: „Jo vyvolávat, jo? A co byste chtěli vyvolat? Je otevřená na 5 cm, vemte ji na přípravu." V tu chvíli jsem byla úplně konsternovaná. Prostě jsem čekala, že to bude mít trochu jiný spád a hodně mě to překvapilo. Hlavně proto, že bych do porodnice s takovými kontrakcemi rozhodně nejela, když už jsem je měla tak dlouho a protože voda mi nepraskla, prostě bych to nepoznala. :((( Šla jsem manželovi oznámit, že místo na snídani si má skočit na porodní sál.

Po klystýru jsem strávila asi půl hodiny ve sprše a pořád jsem se cítila tak nějak v pohodě. V devět hodin jsem už byla na sále, kde na mě čekal manžel. Ten byl v šoku asi ještě víc než já. Porodní asistentka se mě zeptala, jestli chci epidurál. Řekla jsem že ano, nejlépe ihned a trojtou dávku. :D Bohužel anesteziolog musel k urgentnímu císaři. V 9:30 mi asistentka píchla vodu. Opravdu jsem necítila vůbec nic a nevidět ten nástroj, kterým to dělají, nemusela jsem být vyděšená k smrti. :) Kontrakce už každých 6 minut, ale šlo to vcelku vydržet. V 9:45 se uvolnil anesteziolog, bohužel však porodní asistentka zcela překvapeně zvolala, že nemáme co píchat, že jsem na 8 cm a za chvilku bude Ondrášek na světě. Málem jsem sebou švihla. Takhle jsem si porod teda nepředstavovala. Kontrakce po píchnutí vody zesílily, každé 4 minuty a já začínala být totálně vyplašená. Začalo mi být strašné vedro, takže místo držení za ruku mě manžel ovíval oběma rukama obličej (asi půl hodiny v kuse, chudáček). Když to viděla asistentka, přinesla mokrý hadr. Muž při pohledu na mě, jak se tam svíjím bolestí, vůbec netušil, na co ho asi tak přinesla, slušně poděkoval a položil ho vedle mě na postel. :)) Našla jsem ho asi půl hodiny po porodu.

Ondrášek je na světě!

V 10:15 přišla krize. Byla jsem totálně mimo, kontrakce po dvou minutách, ale tak drsné, že jsem křečovitě držela oběma rukama madlo u postele a být jen trochu nalomené, nastopro jsem jim to tam rozložila. Nějaké dýchání nepřocházelo v úvahu, říkala jsem si v duchu, co já tam vlastně dělám. Nejhorší je ta bezmoc, že se nedá nic dělat. Prostě čekat na tlak na konečník. Ze mě už kapal pot, zavřené oči a jen jsem odpočítávala vteřiny, do kdy to vlastně přežiju. Pak šlo vše ráz na ráz, objevila se doktorka, upravila se postel na porodní polohu a já mohla tlačit. Na 2 kontrakce a byla venku hlavička, na třetí pak zbytek tělíčka. Nemám ve zvyku při bolesti nadávat nebo křičet, takže porod proběhl téměř za ticha a hlasu „tlačte, ještě, ještě jednou". Já byla naprosto dezorientovaná.



Ondráška mi hned položili na bříško, já úplně automaticky objala tělíčko, chytla jsem jeho ručičku a ze spánku jsem ho vítala. Zaregistrovala jsem manžela, jak mě objal, slzy se mu kutálely po tváři, děkoval mi a líbal na čele. Ale upřímně, vše bylo jak v mlze, myslím, že jsem ani nedokázala pořádně otevřít oči. Doktorku jsem jen zaslechla zakřičet, že ztrácím hodně krve, takže malého vzali pryč, a já zbytek skoro nevím. Tatínek prý stříhal šňůru a zmizel za miminkem, mně se udělalo strašně zle a vyfasovala jsem blinkací nádobku, měla jsem jen kousek od toho sebou seknout. Byla jsem i hodně nastřižená, takže šití trvalo dost dlouho.

Inzerce



Ondrášek se narodil v 10:46, 53 cm a 4140 gramů. Když mi ten uzlíček donesli, byla jsem slabá jak moucha. Pamatuju si, že mi byla děsná zima, klepala jsem se a jen držela malého v náručí. Nedokázali jsme v tu chvíli ani nikomu zavolat a dát vědět, že se malý narodil, já jsem nemohla ani mluvit. Porod mě opravdu absolutně vyčerpal. V porodnici jsem strávila 3 nekonečně dlouhé dny a těšila jsem se domů.

Inzerce

A co na malého říká Baruška?

Obrovské převapení nás však čekalo doma v podobě sestřičky. Baruška je z miminka úplně hotová. Neustále ho pusinkuje, hladí, jakmile vydá nějaký hlas, zakřičí „mimi páče" (mimi pláče) a hledá dudu. Neujalo se u nás žádné pomáhání při přebalování, Baruška prostě buď jen kouká nebo sedí u mě a čte nahlas knížky, já jedním okem čtu s ní, beztak je znám nazpaměť a tak se zabavíme všichni. Nedělá žádné scény a opravdu se s miminkem sžila parádně. Při kojení se ke mně přitiskne z druhé strany, já ji obejmu volnou rukou, ona tak třikrát dá pusu malému a strašně se směje, pokud se náhodou při kojení pokaká, nebo kouká na pohádku a je absolutně v klidu. Opravdu nevidět to, neuvěřím tomu. Jediným problémem je noční spaní Barušky. Po návratu z porodnice se budila každé 3 hodiny s šíleným pláčem a nevyspala se. Postupem času se to lepší, občas spí už zase celou noc až do rána, ale není to pravidlem. Přitom stačí, aby k ní někdo přišel, pochoval ji a položil zpět do postele. Přiznávám ale, že mě to vcelku mučí, netuším jak jí pomoct. Snad to časem přejde. Ondrášek krásně spinká, usíná v 8 večer a na kojení se budí mezi 3-4 hodinou ráno. Protože přes den kojím každé 2 hodiny, nechávám ho v noci spát. Přibírá krásně, na 14denní prohlídce měl již 4400 gramů a 55 cm.

A jak to zvládáme doma?

Nebudu si ovšem hrát na supermámu a přiznám, že je to náročné. Třeba už jen při tom, že když Baruška potřebuje na nočník, tak hezky zahlásí, ale já kojení přerušit nemůžu, tak jsme se zase posunuli o krok zpět a suché plínky prostě nestíháme a já nevím, jak Barušce vysvětlit, proč najednou na nočník nemůže.:( Vaření je také kapitola sama pro sebe. Jednou rukou dávám ochutnat Barborce, která somruje i syrovou bramboru, z druhé strany nandavám dudlíka a už nezbývají ruce na nějaké vaření. Složitější jídla vůbec nevedu. Velkou pomocí je pro mě fakt, že už se Baruška nají úplně sama. Sice pak uklízím bordel všude okolo, ale aspoň mám chvilku, kdy můžu něco kolem poklidit. Největší kámen úrazu je ovšem odchod ven. Venku se totiž mé dítko mění na neřízenou střelu, kterou je problém uhlídat bez kočáru, natož s ním. Neustále někam leze, strká do pusy, vše co najde, rozhodně nejde tam, kam potřebuju já, ale tam, kde je to nejvíc nebezpečné. S odrážedlem drandí po silnici místo po chodníku a já z ní mám občas nervy nadranc. Na nějaké delší výlety to rozhodně ještě dlouho nevypadá. Náročné je také snažení, aby se nikdo necítil odstrčený. Baruška se nezdá, ale pozoruje naprosto každý můj pohyb.



I přesto si najdu chvilku jen pro sebe. Večerní koupání je logisticky vyřešený projekt, na který už ovšem potřebujeme pomocnou sílu v podobě tatínka. Já v 7 hodin nachystám Barušce večeři, mezitím se připravuje vanička. U koupání už ovšem musí být, Baruška cáká Ondrovi na nožičky, já myju a hlídám, ať mi ho neutopí. Při mazání, oblékání a přípravě na kojení se chystá velká vana a manžel koupe Barču. Když kojím, tak si Baruška čistí zuby, po odříhnutí si všichni dáme pusinky na dobrou noc a odcházíme uložit děti do pokojů (spí každý zvlášť), přečíst pohádku. V půl deváté je hotovo a my máme celý večer volný, což je parádní. Já nyní, 14 dní po porodu vůbec nevím, že jsem rodila. Po zdravotní stránce jsem opravdu úplně fit a ve srovnání s prvním porodem rekonvalescence úžasná.

Danicka84 - narození Honzíka - 19. 5. 2012

Dva dny po porodu jsem sebejistě tvrdila, že už v životě rodit nebudu, že jednou stačilo, ale neuběhl ani týden, a už jsem věděla, že to všechno chci zažít znovu. Matka příroda je mocná čarodějka, a když si tak zpětně vybavuji to, jak moc to bolelo, už ani tak nějak přesně nevím, jak moc. Je to všechno jak za závojem a to si myslím, že nijak moc mimo jsem před a během porodu nebyla. Nicméně dost plkání. Jisté je, že do toho půjdu znovu a dokonce už s manželem uvažujeme, že tak za dva roky by byla ideální doba pořídit malému sourozence. Uvidíme, jak vše půjde, protože jedno děťátko nám dává zabrat dost a to je Honzík zatím stále ještě ve fázi - kam ho položíme, tam ho najdeme.

Jelikož samotný průběh porodu mám popsaný v blogu, pokusím se vybrat pouze pár nejdůležitějších bodů a okamžiků, které se týkají porodu a pobytu v nemocnici.

Celková doba porodu od prvních bolestí – 40 hodin. Začalo to odchodem hlenové zátky a kontrakcemi po pěti minutách. Plodová voda mi samovolně praskla 23 hodin od prvních bolestí. Samotný porod nebo tedy fáze “ 7-10 cm“ trvala hodinu, maximálně dvě, přesně si nepamatuji.

Tým doktorů a sester – naprosto něco otřesného. S takovou arogancí a ponižováním jsem se snad nikdy nesetkala. Naštěstí moje porodní asistentka byla naprosto skvělá a bez ní bych to určitě nezvládla. Škoda, že si nepamatuji její jméno, poslala bych jí určitě kytku. Neměla české jméno, to vím, ale ostatní je v mlze. Doktorka, která mě šila, byla taky moc fajn a měla dokonce stejné příjmení jako já za svobodna, to bylo taky příjemné zpestření.

Nejhorší bolest – ani ne kontrakce, ani ne tlačení, ani ne šití. Nejhorší bylo, když přišla porodní asistentka po porodu a 3x mi každou hodinu promačkala břicho. Pěst mi zarazila hluboko do pánve, že jsem viděla všechny svaté. To vážně bylo to nejhorší ze všeho. Moc „bezva“ byly taky oxytocinové injekce, které jsem dostávala další den, aby se mi zavinovala děloha. Porod mi zřejmě snížil práh bolesti, protože samotné píchnutí mě bolelo tak, že jsem se vždycky musela zakousnout do peřiny, abych to vůbec vydržela. A to, co se pak začalo dít s mojí dělohou, to taky stálo za to.

Nejhorší zážitky před porodem – zaprvé doktor na příjmu, kterému bylo míň let než mně, zadruhé když jsem seděla v den porodu na wc a přišla sestra, vlezla mi dovnitř a chtěla po mně, abych jí podala župan, co tam visel. Já jaksi na „velké“ s papírem v ruce, ale ona si nedala říct, tak jsem se zvedla…

Nejhorší zážitky po porodu – opět wc, tentokrát jedno pro šest osob, které se snažili po porodu vyprázdnit, nedalo se zamykat, mísa hned za dveřmi, naprostý horor. Pak také probdělé noci s uplakanými miminky mých sousedek, zatímco Honzík byl úplně zlatíčko. Pak například odsávání mléka před celou sesternou, abych dokázala staniční sestře, že se mi ještě netvoří mléko, nechtěli mi dokrmit malého, prostě nevěřili.

Nejhorší pocity před porodem - beznaděj, že se o mě nikdo nestará a že možná porodím sama na podlaze. Potom taky zoufalství, že ty kontrakce nemůžu udýchat.

Nejhorší pocity po porodu - v den, kdy Honzíkovi dali brýle, aby nekoukal do světla, kterým na něj svítili v inkubátoru. Chudinka, tak moc plakal, tak moc se mu to nelíbilo…sestry mi ho vyndaly a řekly, ať chvíli kojím a on se mě tak chytil a držel se mě ručičkama, jako by tušil, že se něco děje a že nebudeme moct být pořád spolu. Tak strašně jsem brečela, bylo to pro mě hrozné, že se nemůžu vlastnímu dítěti podívat do očí a že nevím, jak dlouho to potrvá. Byla to strašná beznaděj.

Nejkrásnější zážitky obecně – když jsem porodila a najednou všechna bolest byla pryč, když mi Honzíka poprvé položili na prsa, vůbec celé dvě hodiny po porodu pro mě byly nádherné. Krásné bylo, když ho poprvé viděl manžel a moje rodiče. Také mi přišla spousta gratulací, cítila jsem se velmi výjimečná.

A jak probíhá šestinedělí?

První dny paradoxně nebyly vůbec náročné. Honzík stále jen spinkal, nebo papal, neměli jsme jediný problém, kojila jsem naprosto v pohodě, akorát jsem si musela zvykat na vstávání v noci. Hodně času jsem trávila na internetu a zvládala jsem běžné domácí práce. Ve třetím týdnu se všechno zlomilo. Honzíka začalo trápit bříško, ale tak neskutečně moc, že nic nepomáhá. To se odráží i na jeho náladě, takže jsme hodně často mrzutí oba dva, on z břicha a já z toho, že mu nemůžu nijak pomoct. Teď trochu začalo pomáhat pokládání na bříško. S břichem souvisí i kojení. Díky bolestem se Honza stále pouští a mrská sebou jako had, někdy nám krmení trvá hodinu, než je zcela nasycen. Je to strašný záhul na moje nervy a do toho vyčerpání z nevyspání…

Noci jsou stále zoufalé, i když Honzík spí celkem dobře – usíná v devět, ale jen kdyby to břicho opět nebolelo… Většinou to přichází o půlnoci, začne ze spaní vzdychat, hekat, svíjí se, kňourá a tlačí. Přitom má zavřené oči. Takhle to jde až cca do čtyř do rána, kdy poprvé kojím, pak hekání pokračuje, tentokrát beze spánku a vrcholí to kolem sedmé, kdy už Honzík pláče bolestí a já ze zoufalství málem taky. Většinou to bolení trvá až do oběda. Najednou je dvanáct, já neuvařeno, všude nepořádek a do večerního koupání zbývá cca sedm hodin. Dny letí naprosto strašlivě. Zatím nemáme moc vytvořený režim, jen to večerní koupání a následné kojení dodržujeme, že v půl osmé koupeme a pak se jde „večeřet“, pak už dáme Honzíka rovnou do postýlky a sám usíná kolem deváté. Většinou si ještě chvíli povídá a hraje. Jak říkám, do půlnoci spí skvěle. Pak to přijde.

Máme za sebou šest týdnů. Honzík se směje, je velice živý a aktivní, baví ho hračky, pořád do něčeho mlátí a něco osahává, je velice zvídavý, člověk mu musí stále něco ukazovat a povídat. Procházka po bytě je pro něj úžasným dobrodružstvím. Tatínek skvěle pomáhá, s čím může, i když ještě nepřebaloval a spí stále v obýváku. Mně to nijak nevadí, přece jen je to teď živitel a s tím hekáním a pláčem by toho moc nenaspal. A tak nám ubíhá den za dnem a já čekám, kdy se problémy s bříškem zlepší, abychom si společně mohli víc hrát a užívat si jeden druhého. Také se mi dost stýská po těhotenství. I když mi ne vždy bylo příjemně, přece jen vše bylo tak nějak lehčí a člověk se jen těšil a byl nedočkavý. Břicho mi úplně splasklo a nebýt stále té tmavé čáry uprostřed, vůbec nevím, že jsem byla těhotná. Už se strašně těším, až to všechno zažiju znovu. Dá-li Bůh. Určitě to bude úplně jiné a už nikdy to nebude takové, jako poprvé, ale stejně se budu snažit maximálně si to další těhotenství užít.

Jezurka - narození Beatky -  28. 6. 2012

Jak se rodí princezny  aneb jak ani vícerodička si není jistá, jestli už opravdu rodí a jak všechno záleží hlavně na lidech :)

čtvrtek 28.6. 2:00

„Vstávej miláčku, pojedem!“ budím manžela a hážu do kabelky foťák, doklady, mobil..

 „Zase plašíš? Ještě máš 6 dnů čas!“ nedá se manžel.

Pak už je to rychlovka, Elišku stěhujeme k Verunce do postele, stačí jim vysvětlení, že asi jedeme do porodnice pro sestřičku. Manžel obvolává rodinu, aby někdo přišel hlídat, obětuje se děda.

V porodnici mě přijímá sestřička. Připadám si jak pár desítek let zpátky. Manžela nechávám na chodbě a jdu na vyšetření. Stahy mám středně silné, co 5 minut, trvají 20 vteřin. Po vyšetření se ptám, jak to vypadá a kdy myslí, že se porod rozběhne.  Sestra se se mnou baví jako s patnáctiletou žábou: „To víte, že jednou nakonec porodíte..“ Snažím se vymámit aspoň, jak vypadají porodní cesty, odpoví: „Dva.“ Dochází mi, že na tenhle porod budu asi sama. :)

čtvrtek 28.6. 3:00

Sestřička mi natáčí ozvy, jeden kardiotokograf nefunguje, zkouší druhý, stahy jsou silnější, je to pěkně otravné. Slyším tlukot srdíčka naší malé holčičky. Kope, asi už opravdu chce na svět.

Sestra studuje průkazku, našla můj porodní plán. „Á zase jedna internetová matka! Stejně odrodit musíte, je to přirozená věc, takže na co nějaké výmysly.“ Snažím se jí vysvětlit, že plán je především pro mě, abych si ujasnila, co od porodu očekávám a že netrvám na žádném z bodů, které tam jsou a respektuji všechna rozhodnutí lékaře i porodní asistentky. Sepisujeme porodopis. Sedám si na vyšetřovací lůžko a odpovídám na dotazy, které by si klidně mohla přečíst v mém plánu, ale na co, když můžu mezi kontrakcemi diktovat rodná čísla, anamnézu, krevní skupinu, datum posledních měsíčků a kdy jsem je měla poprvé.. Stahy mám co 3 minuty a mnohem radši bych šla do sprchy a na balón, abych se mohla soustředit na porod. Takhle se soustředím na to, abych si vzpomněla na datum sňatku. Sepsat porodopis a podepsat všechna prohlášení trvá nekonečně dlouho. Přichází doktor a jsem v pasti – je to zástup z vedlejšího města a ještě starší škola než moje porodní asistentka. „Táák dobrý den! Copak to tady máme. Porodní plán? To jsem v životě neslyšel, co to jsou za nesmysly? To je nějaká sekta?“  Sepisujeme další porodopis, opět stejné otázky. Podruhé vysvětluju, jak jsem měla u druhého porodu poruchu srážlivosti a nedostala transfuzi, protože neměli moji krev. Doktor mě přesvědčuje, že jsem ji dostala, jinak bych tady už nebyla. Nemám sílu se s ním dohadovat. Kroutím se na vyšetřovacím lehátku. Upozorňuju PA, že začínám rodit. Moc mi nevěří, vyšetří mě doktor a potvrzuje, že jdeme okamžitě na sál. Sotva se stihnu odplížit na záchod.

čtvrtek 28.6. 4:20

Začínám tlačit a chci, ať zavolají manžela. Sestra si vytahuje nějaké roušky a hledá rukavice. Doktor stojí vedle mě a snaží se mě rozveselit vtipnými poznámkami. Manžel nikde. Praskla mi plodová voda, kontrakce zesilují. Konečně někdo zavolá manžela, drží mě za ruku a já vím, že to zvládnu. :) Sestra si oblíká rukavice, stojí ode mě dva metry daleko a já mám strach, že miminko vytlačím na zem. Doktor je stále vtipnější: „Vy víc křičíte, než tlačíte!“ No ať si to zkusí, tlačit skoro čtyřkilového macka.

Cítím hlavičku, přibíhá porodní asistentka, naposledy zatlačím a holčička je na světě! Kdyby přiběhla o chvilku dříve, nemusela jsem mít ani natržení. Takhle to bude na šití – bez umrtvení, prý to na ty dva stehy nemá cenu.

Holčička je nádherná. Držím malé heboučké tělíčko, manžel přestříhává pupeční šňůru.

Váží 3,7 kg a měří 52 cm.

čtvrtek 28.6. 4:35

Naše princeznička Beatka je na světě!

Beatka doma

Doma se Beatce líbí, je to vzorné miminko. Ve dne pořád jí, nejlíp co 2 hodiny. Proto jsme museli dát postýlku i koš do šikmé polohy, protože se přejídá a blinká. V noci hezky spí, snad jí to dlouho vydrží. Přes den trávíme hodně času venku na zahradě, Beatka se ráda vozí v kočárku a pozoruje okolí. Sestřičky ji obletují. Eliška je skvělá pečovatelka, umí Beatku pěkně nosit i přebalit. Verunka taky chce pomáhat, s Beinkou si povídá, hladí ji, češe a pořád ji dává dudlík. Musíme je ale hlídat, aby miminku neublížila. Je super, že jsou prázdniny a odpadají školní povinnosti. Manžel má sice tento týden hodně práce, takže je většina starostí kolem dětí na mě, ale už se nám podařilo udělat nějaký režim a zvládáme to celkem dobře. Když už je toho moc, hodím povinnosti za hlavu a odreaguju se na BOLu. Jsem moc ráda, že jsem se mohla zúčastnit projektu Rodíme společně a prožít tak zajímavě poslední týdny těhotenství.

Lucce, Daničce i Pavle moc děkujeme za krásná vyprávění!

Na základě vyprávění uživatelek připravila Andrea Veselá.

Diskuze » Poradna »
Sdílejte
Poslat odkaz příteli Vytisknout článek
Diskuze » Poradna »
Sdílejte
Poslat odkaz příteli Vytisknout článek
Komerční sdělení

Jak probíhal porod Luciaska84, Danicky84, Jezurky? - diskuze

Vložit příspěvekČlanky s diskuzí
Vložit příspěvekČlanky s diskuzí

Poradna

Dobrý den,
ráda bych se zeptala, zda je pravděpodobné, že jsem otěhotněla 24.11., když na uz, který proběhl 30.1. byl vidět pouze gestační váček a 15.2. už byla potvrzena srdeční akce? Nemám pravidelnou menstruaci, ale nejsem si jistá termínem porodu.

Moc děkuji za Váš čas

Dobrý den,

datace těhotenství a od toho termín porodu se koriguje na prvotrimestrálním ultrazvukovém vyšetření, v rámci internetové poradny se více radit bohužel nedá.

MUDr. Pavla Zahrádková | Babyonline | dnes, 07:40
Položit dotaz Všechny dotazy a odpovědi
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. V pořádku Odmítnout Další informace
×