Jak probíhal porod Edíka a co mu předcházelo?

Poslední týden…

Tento týden jsem si tak nějak užívala. Jelikož byl tatínek s námi doma, měla jsem daleko větší oddych a klid. Alex totiž nevyžadoval nikoho jiného, než právě tatínka. Maminku najednou vůbec nepotřeboval. Pokaždé se spolu „zašili“ do pokojíka a hráli si nebo koukali na pohádky. Tak jsem si hezky v klidu vařila, prala, poklízela a chystala poslední přípravy na Vánoce.

Kluci spolu chodili ráno na nákup, na procházku a hráli si. Byla jsem tak ráda, že nemusím už nikde chodit, jelikož mě to opravdu dost zmáhalo.

První sníh

Když napadl v úterý sníh, to bylo radosti. Alex utíkal ráno ven a blbnul co to šlo. Vrátili se domů, tvářičky úplně červené, najedli se a v poledne usnuli oba, ani nevěděli jak.

Jak jsem se cítila já?

Už mě vše bolelo, kyčle a břicho o sobě dávaly dost znát. Poslíčci mě trápily celkem dost, vždycky jsem si říkala, tak už už a ono pořád nic.

V den termínu jsem byla hodně nervózní a přemýšlela, jestli budu na Vánoce doma nebo ne.
Ve čtvrtek mne čekala poslední kontrola u pana doktora. Myslel si, že se už ani neuvidíme, jelikož budu mít určitě odrozeno. Dle monitoru bylo patrné, že se stále ještě nic k porodu nechystá. A dle vyšetření taktéž. Byla jsem přesně 40+1 a pan doktor mi popřál, aby se to rozjelo hezky samo spontánně a pokud ne, tak po Vánocích 27.12. nástup k hospitalizaci. To bych byla už 40+6.

Po příjezdu domů byli Alex s taťkou venku na procházce, tak jsem si sedla a přemýšlela co a jak. Jenže s tímhle se nic moc dělat nedá, musí se to nechat na přírodě a čekat. Všechno mám připravené, sbalené, stačí jen vyrazit. Myslela jsem si, že nyní určitě budu rodit dřív a ono naopak.

Za dva dny je Štědrý den, někdo říká, že mám být ráda, alespoň budu doma. Nyní mi je úplně jedno kdy, ale hlavně, abych měla už miminko u sebe v náručí a v pořádku.

Tak co? Už?

Hodně kamarádek i členové rodiny mi píší 3x denně SMS typu:“Tak co? Už?“ a víte, jak se pak člověk cítí. Zakázala jsem si číst články typu - přenášela jsem a kazila se mi plodová voda, přestala jsem cítit pohyby a další horory.

Jsem ráda za BOL, kde mi hodně z vás píše, jak jste samy přenášely a všechno dobře dopadlo, jak mi držíte palce a myslíte na mě.

Vánoční stromeček Alexe nadchnul

Aby nám to lépe utíkalo, ustrojili jsme si už stromeček. Nejdříve jsme chtěli, aby to bylo jako překvapení pro Alexe, ale pak nás napadlo, že by nám mohl pomoct a měl radost i tak.
Pomáhal, nosil háčky a když jsem mu dávala perníčky, tak jeden po druhém ochutnával. Než jsem na to přišla, viselo nám na stromečku asi 6 ohlodánků. Skleněné baňky jsme dali mimo dosah a přemýšleli, jak dlouho vydrží mléčná čokoláda.

Když bylo hotovo, zhasli jsme a rozsvítili. To bylo tak krásné sledovat jeho malá očička, jak září. Smál se jako měsíček a skákal kolem stromečku a křičel, že svítí a bliká..

Večer jsme se šli projít. Udělali jsme si dlouhou procházku po celé vesnici, i malinko svižněji, jelikož měl Alex odrážedlo. Sledovali jsme, kdo má jakou vánoční výzdobu a skoro u každého plotu Alex nadšeně křičel: „Světýlka, světýlka“ a nemohl je spustit z očí.

Na pátek jsem skoro nespala, opět díky poslíčkům. Musela jsem ležet jen na boku a nehýbat se. Tak nějak jsem přečkala do sedmi hodin, kdy všichni vstávali. Bylo mi opravdu ouvej a myslela si, že tentokrát se to opravdu bude stupňovat a konečně pojedeme. Dala jsem si sprchu a za chvíli to tak nějak přešlo. Milan vzal Alexe a jeli koupit nové bačkorky a nějaké potraviny. Vyprala jsem, uvařila a upekla. Občas mě zazlobil pupík, ale jinak to bylo dobré. Byla jsem tak nějak celkově unavená a pak už jen posedávala.  Přijeli za tři hodiny, Alex spal v náručí, tak jsme ho jen odstrojili a šoupli do postele.

Najedli jsme se a šli si lehnout také. Jen co jsem usnula, zvonil třikrát mobil! Babička, tchán a švagr, aby se optali, jestli se od rána nic nezměnilo. Tak jsem zase vstala a řekla si, že už vypneme mobily a bude to.

Připravila jsem dárky na sobotu a přemýšlela, jestli budu večer u stromečku nebo ne.
Každý rok trávíme se ségrou a její rodinou Vánoce u našich. Ráno se tam sjedeme, pomáháme, po obědě jdeme na procházku, pak jedeme popřát k babičce a tchánovým, dáme jim dárky a jedeme zpět k našim na večeři.

Od půlnoci jsem měla hrozné kontrakce

Až do šesti do rána jsem nespala a čekala jen, až si dám vanu a zase se to uklidní. Malinko se to zlepšilo, ale pořád jsem se necítila dobře. Sbalili jsme všechny věci do porodnice a nás k rodičům. Vzali jsme pro ně dárky a jeli. Počítali jsme s tím, že tam budeme i spát a kdyby něco, necháme tam Alexe a pojedeme do porodnice.
Jen co jsme přijeli, udělala jsem si čaj, děda vzal Alexe na telátka a já si lehla k pohádkám. V tom začaly kontrakce sílit a byly už po pěti minutách.

Jedeme do porodnice

Zrovna na Štědrý den. Tak jsme vzali tašku a jeli. Ještě jsme to vzali za Alexem, rozloučila jsem se s ním a slíbila mu, že zítra se uvidíme. Že si maminka jede pro miminko, co má v bříšku.



Přijeli jsme do nemocnice, v příjmové kanceláři byla zrovna přede mnou maminka, co šla taktéž rodit.(m.j. jsme pak spolu byly na pokoji, rodila až v devět večer a i třetí maminka na pokoji byla super, padly jsme si všechny do oka a moc si pomáhaly).

Porod

Pak nás sestřička odvedla na sálek, sepsala s námi papíry, řekla tatínkovi co a jak, dala mu cukroví a chlebíčky a ptala se na kávu a čaj. A já měla takový hlad a nic jsem nemohla, tak jsem mu strašně záviděla. Bylo něco před polednem, kontrakce strašně sílily, dali mi analgetika do žíly, pořád kontrolovali monitorem a pak už to šlo celkem rychle. Paní doktorka mi udělala ultrazvuk a já se jí ptala, jak je miminko velké. Tipovala něco málo přes tři kila, tak jsem si strašně oddychla, že to nebude zase obřík, jako byl Alex.

A s tím jsem do toho šla tak trochu pozitivněji. Další infuse byla pro lepší otevírání porodních cest, už jsem si myslela, že s každou kontrakcí omdlím bolestí. A pak jsme šli rodit. Porodní asistentka na sále mi strašně pomáhala, i její kolegyně a paní doktorka, která porodu přihlížela byly skvělé. Přesně mi říkala co mám dělat a za moment byl Edínek na světě.

Ta strašná obava ze mě spadla a polilo mě nepopsatelné štěstí. Když mi ho poprvé položili na břicho a já se ho mohla dotýkat. Hned se mi vybavilo, když jsem takhle poprvé spatřila Alexe.
Byla jsem tak šťastná a nevnímala svět okolo.

Sestřičky nám moc gratulovaly k našemu dárečku, říkaly mu Ježíšek, protože ten den to bylo opravdu první miminko. Daly mu ježíšovskou čepičku a my měli vlastně všechny fotky ze sálu právě s ní.

Přes dvě hodiny jsme pak byli spolu. Jenom mi tam moc chyběl Alex. Ale jemu jsem aspoň zavolala, abych ho slyšela.



Nedá se vůbec srovnávat první a druhý porod. Ten první byl o dost delší, neporadili mi pořádně co a jak. Nyní  mám pocit, že díky skákání na míči se miminko sunulo níž a níž do porodních cest, kdežto u Alexe jsem seděla na posteli a kroutila se a tím pádem mu ten sestup nedovolila. Kvůli epidurálu jsem ztratila „vypuzovací pud“, vůbec se mi nechtělo tlačit nic a vymýšlela jsem si, jen aby se už něco dělo a místo na pár zatlačení jsem tlačila asi dvacetkrát a různě přes kontrakce a vše se strašně prodloužilo.

Nyní to bylo opravdu takové, jak by asi mělo být. A jsem ráda, za takové vzpomínky.



Pobyt v nemocnici utekl a my se teď snažíme fungovat doma všichni čtyři. Alex bráchu vidí asi zatím jako něco nového, co je doma navíc, chodí kolem něj buď obloukem nebo nenápadně nakukuje do košíku, když spinká.

Chce se dívat, když Edíka přebaluji, podává mi, o co si řeknu, ale ještě se ho bojí i dotknout.
Myslím, že to chce všechno čas. Snažíme se s Milanem, aby nebyl šizený, musím se teď maximálně věnovat Edíkovi, ale co to jen jde, jdu si hrát s Alexem a objímám ho, aby věděl, že je miluji oba dva.

Na základě vyprávění Andrey81 připravila Naďa Barochová.