40. týden: onemocněla celá rodina, Alex na noc u prarodičů

Všichni jsme postupně onemocněli

Začátek týdne jsem pojala spíš odpočinkově. Alex dostal kašel a chrapot, takže jsem ho spíše šetřila a opečovávala, aby byl brzy fit. Jenomže začal marodit i tatínek. Necítil se nejlépe a začal z toho být dost zoufalý. Nakoupili jsme plno vitamínů a zahájili pořádné kurýrování. Povinně několikrát za den pomeranče, citrony, grepy, čaje s medem a další. Až mu to lezlo ušima. Jenomže si nestěžoval jen na příznaky nachlazení, ale i na bolest oka. Dva dny to vydržel, ale chodil domů a stěžoval si, že je to čím dál horší.

Manžel se rozhodl, že přeci jen pojede na oční

Ve středu dorazil již dopoledne se slovy, že jedem na oční. Sestřička ho nejdříve sprdla, že jde bez objednání a ještě v době oběda. My jeli s Alexem na nákup a pak, že ho vyzvedneme. Nakoupili jsme ještě nějaké dárečky, vyzvedli tatínka a dle jeho výrazu bylo patrné, že moc spokojený s diagnózou není.

Verdikt zněl zánět rohovky. Je to léčení prý minimálně na dva měsíce a přitom musí dodržovat klid, žádná televize, PC, čtení a další namáhání a pracovní neschopnost. Což si jako OSVČ nemůže dovolit. Je to patrně virového původu. Ať to nebere na lehkou váhu, že to není třeba něco jako zánět spojivek, co do týdne vyléčíte kapkami.

Vyzvedli jsme v lékárně recept na antibiotickou mastičku a jeli domů. Hrozně ho bolela hlava a vše se s ním točilo. Zbytek dne polehával a já začala být zoufalá, co všechno ještě přijde těsně před porodem. V noci jsem sama nemohla vůbec spát, jelikož mě začalo strašně bolet v krku. Nasadila jsem též kurýrování a mohla jen doufat, že se to nebude horšit.

Kontrola na gynekologii

Ve čtvrtek ráno jsem jela na kontrolu na gynekologii. Sestřičky mi natočily monitory a pak jsem šla k panu doktorovi. Dle nálezu bylo patrné, že se od minule vůbec nic nezměnilo a pan doktor říkal, že bych mohla být snad i přes Vánoce doma. Nevypadá to, že bych měla do týdne porodit.

Na bolest krku mi doporučil Bioparox a říkal, že v tomto týdnu těhotenství se vůbec nemusím bát nějaké lokální léčby, ani například Joxu, Tantum Verde a dalších místních antiseptických léků. Že to určitě miminku neuškodí a ani se k němu nedostane. Mám přijít na kontrolu 22.12., pokud do té doby neporodím. Je to den po mém termínu, takže se pak budeme domlouvat co dál.

Pokračujeme v léčení

Po příjezdu domů jsem uvařila konvici čaje z prvosenek, osladila medem, vzala si vitaminy, udělala priessnitz na krk a léčila se.

Milan zůstal též skoro celý den v posteli, bolelo ho na hrudi, pořád se motal, do toho Alex, který nám dával najevo, jak se nudí. Bylo to hodně náročné.



V pátek jsem vezla Milana na kontrolu na oční. Byl šíleny vítr a dost pršelo. Vysadili jsme ho před očním a jeli na nákup. Z obchodu k autu mě chytli poslíčci. Břicho mě tak bolelo, že jsem sotva šla. Sedli jsme si s Alexem do auta a čekala jsem, až to přejde. Naštěstí to za chvíli přešlo. Milan nás došel, prý snad léčba zabírá, tak uvidíme. Měl rozkapané oko, mě bolelo ještě trochu břicho. No byli jsme dvojka k pohledání. Přijeli jsme domů a šli si lehnout.

V noci jsem trochu panikařila

V noci mě opět chytli dost silní poslíčci. Už jsem začala panikařit, co a jak. Alex spí, teď ho budit, bude se to zhoršovat nebo ne..snažila jsem se to rozdýchat a usnout. Naštěstí to asi po hodině přestalo a usnula jsem. Ráno mě ještě trochu bolelo břicho, ale dobrý.

Alex byl přes noc u babičky

Pak volala mamka, že si vezmou Alexe k sobě přes noc. Byla jsem velmi nejistá, ale říkala si, no co, jednou to přijít muselo. Takže ještě v pyžamu jsem pakovala Alexe a čekala, až si pro něj přijedou. Za chvilku naši přijeli, pobrali tašky a jeli. Alex nám zamával a řekl ahoj.
Jen co za ním zaklaply dveře, přepadl mě strašný splín. Hned jsem mamce psala ještě dalších padesát úkonů, co je potřeba. Jaké kapky kdy, co na sebe, kdy na nočník, kdy dávat sunar, jak se koupe a pak se asi osmdesátkrát ptala, jak dojeli a jestli už nebrečí.

Poprvé za 2,5 roku si ho takhle někdo vzal ráno pryč s tím, že si pro něj druhý den zajedeme. Nikdy nespal sám mimo domov, co když se v noci probudí a bude brečet a shánět maminku? No byla jsem z toho úplně nešťastná a trošku jako blázen pořád kontrolovala po skype, jak se mu daří.

My jsme byli z odloučení nervózní, ale Alex si to užil

Milan byl nejdříve rád, že si odpočineme, on se pořádně vyleží a bude se moc prospat.
Tak jsem přemýšlela, co mám dělat. Jindy by se našlo milion věcí a nyní nic. Najednou ticho a prázdno. Šla jsem slepovat a zdobit cukroví. Pak jsem tu trošku poklidila, zabalila vánoční dárky, ale čas se neuvěřitelně vlekl.

Za chvilku přišel Milan, že je nějaký nervózní a že je mu smutno. Nikdo ho netahá za ruku, ať si jde hrát, ať jde tam nebo onam. Koukali jsme na sebe, pustili si film a přemýšleli, jestli si pro něj nezajedem. Ale během odpoledne přijeli k našim ségra s holkama a všichni si spokojeně hráli. A to jsem ještě mamce tvrdila, že Alex určitě u nich po obědě spát nebude. Vypil láhev sunaru a úplně vytuhnul. Byl spokojený, nic mu nechybělo a my tu chodili, jak dva nervózní psi. Bylo mi opravdu strašně smutno, říkala jsem si, kdyby nám alespoň bylo dobře, mohli jsme se jít projít nebo zajít na pizzu, ale nachlazení s námi udělalo své a určitě by se to jen zhoršilo.

Jak se měl Alex?

Usnul v devět večer, v noci jednou breknul a sháněl se po mě, ale hned zase usnul. A vstával až v osm ráno úplně vysmátý. Děda ho vzal na výlet, jeli krmit jeleny a daňky.

Já jsem uvařila, upekla dia buchtu pro dědu, zabalila dárek, jelikož má narozeniny a po obědě jsme se vydali k našim.

Alex ještě spal. To bylo překvapení. Vyprávěl nám, jak byl včera na koníkách a dneska na jelenech a na rybičkách. Měl hromadu zážitků a předváděl se, co mu síly stačily.

Mně se spustila pěkná rýma a zavelela jsem k odchodu. Po příjezdu domů se ihned vše vrátilo k normálu a my tu měli zase své zlobivé dítě a byli jsme spokojeni.



Zapálili jsme čtvrtou svíčku na našem adventním věnečku a užívali si pohody.
Cítím se tak všelijak, z nachlazení mi není vůbec dobře, do toho čím dál častější poslíčci, bolavé kyčle a neustálé přemýšlení, kdy už…?



Na základě vyprávění Andrey81 připravila Naďa Barochová.