Zdravím tě, velice oceňuji na tvůj věk vyspělou schopnost nahlédnout a uvědomit si popudy a možné následky vlastního chování a odvahu napsat dotaz psychologovi. Obdivuhodná je i chuť něco s tím a sám se sebou udělat. I když by se mohlo říct, že v pubertě je potřeba vzdorovat rodičům a dělat jim třeba i naschvály normální. Máš pravdu, že některé tvoje nápady, jako například při jízdě autem s rodiči, mohou mít nebezpečné důsledky pro všechny zúčastněné. Zatím tyto nápady zřejmě držíš na uzdě, ale asi se bojíš, že bys svoje chování nemusel pokaždé ovládnout. Jedinou radou je co nejdříve si těchto nápadech s někým promluvit. Protože ještě nejsi zletilý (dospělý) a rodiče za tebe zodpovídají, pak bys měl sebrat odvahu a svěřit se právě jim. Zkus si vyhlédnout vhodnou chvíli, kdy budete na sebe s mámou nebo s tátou naladěni a toto téma otevři. Když jsi ho tak pěkně dokázal popsat tady, tak se ti to určitě podaří i při rozhovoru s rodiči. Požádej maminku nebo tatínka, jestli by s tebou nevyhledali pomoc dětského klinického psychologa, který by ti mohl pomoci sám se sebou pracovat, vyznat se v sobě a ovládat své pocity, nápady, pracovat s emocemi, se zvládáním agresivity a hněvu. Nebo rodičům můžeš dát přečíst tento tvůj dotaz a moji odpověď. Určitě pochopí, že z tvé strany nejde o žádný naschvál, že tě situace skutečně trápí a chtěl bys ji řešit. Přeji ti hodně odvahy a sil a co nejméně nebezpečných nápadů. Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Děkujeme za Váš dotaz. Podobné projevy, jaké popisujete u Vašeho syna Kubíka, má opravdu spousta dětí při zahájení docházky do školky. Adaptace na školku je velmi individuální, záleží vždy na mnoha faktorech - od osobnosti dítěte, výchovných opatření po předchozí sociální zkušenosti. Jako pozitivní signál vidím, že chlapec při vyzvedávání vykazuje spokojenost a dobrou náladu. Pravděpodobně pro něj samotný pobyt ve školce je příjemnou záležitostí a jeho ranní pláč se nevztahuje k celkovému prožívání docházky do MŠ. Pokud je dětský pláč jen před rodičem a po vstupu mezi děti se rychle vytratí, pak jde jen o malé divadélko. Zjistíte-li od paní učitelky, že pláč přetrvává ještě delší čas po odchodu, je dobré se situací začít více zaobírat a případně navštívit psychologa. Zvláště přidávají-li se k pláči i další změny chování dítěte (pomočování, noční děsy, „útěky do nemoci“ aj.). Obecně se dá říci, že snadněji se adaptují děti, které jsou zvyklé trávit čas i s jinými osobami než jsou ti nejbližší (otec, matka). Také děti, které již jsou zvyklé na kolektivy vrstevníků z jeslí, mateřských center, dětských hřišť apod. Neplatí to tak vždy, ale často je snazší a rychlejší zvykání u těchto dětí, než u dětí, které téměř všechen svůj dosavadní čas trávily jen např. s matkou. Dále dítěti usnadňuje nástup zdravé sebevědomí, zvládnuté návyky a dovednosti odpovídající věku. Proto je třeba motivovat děti k samostatnosti při stolování, hygieně, oblékání a zvládnutí pobývání v přítomnosti jiných osob. Důležité je, aby dítě vědělo, jaké očekávání od nich rodiče mají a jak jim záleží na zvládnutí některých situací. Úspěchy je samozřejmě třeba dostatečně ocenit, aby mohlo dojít k jejich upevnění. Kromě výše zmíněné předchozí přípravy je možno podpořit přímo proces docházky např. zpříjemněným ránem, kdy dítě bude mít společnou snídani s rodiči, bez spěchu, s pozitivně laděným motivačním povídáním o činnostech, paní učitelce a kamarádech, které dítě čekají ve školce. Je také možné jej zpočátku dávat do školky jen na dopoledne, umožňuje-li to rodinná situace. Některé školky nabízejí dětem a rodičům první dny strávit společně, což může být užitečné pro senzitivnější a úzkostněji laděné děti. Někdy stačí k vymizení naučených „rituálů“ (v našem případě ranní pláč) i drobná změna v ranní rutinně, např. jiná cesta do školky, změna doprovázející osoby, odlišná reakce na dětský pláč apod. Samozřejmě se jedná o individuální záležitost a je třeba hledat a zkoušet přístupy vhodné zrovna pro Vaše dítě. Dobré je mít na paměti, že každé dítě je jiné a potřebuje jinak dlouhý čas na přijetí nové situace. Důležitá je trpělivost, pozitivní podpora a vyvarování se srovnávání s ostatními. 

Dobrý den, chlapcova nervová soustava je zřejmě celkově citlivější a zranitelnější, proto se u něj projevuje vyšší pohotovost k lítostivým a plačtivým reakcím. Je možné, že některý z rodičů dítěte (případně oba) byl nebo je podobně citlivý, a proto pro něj má, nebo mají pochopení. Citlivost a porozumění dítěti ze strany rodičů, je určitě dobrá a potřebná a dítě jejich porozumění a zázemí, které mu vytváří jednoznačně potřebuje. V pěti letech je však možná již vhodnější posilovat v dítěti konstruktivnější způsob řešení potíží. Přílišným pochopením a litováním v něm rodiče mohou podporovat tento méně zralý přístup k řešení problémů a potíží a chlapec jej používá a setrvává u něj, protože je pro něj efektivní a přináší mu zisk. Časem by se mohl naučit také svého pláče opravdu i vědomě využívat. Nicméně v jeho věku se pokud ne již ve školce, pak zcela jistě ve školním prostředí, setká s rizikem konfrontace s ostatními dětmi, které pláč často považují za projev slabosti a dovedou velice nepříjemně a nekompromisně dát plačícímu spolužákovi najevo svůj názor. Chlapeček by se tak snadno mohl setkat s posměchem, neporozuměním a vzhledem k jeho zvýšené citlivosti by toto zřejmě nesl velice těžce, mohly by se u něj objevit psychosomatické potíže, rozvoj neurotických příznaků apod. S životními překážkami se přitom bude zcela zákonitě setkávat a je proto v jeho zájmu naučit se je překonávat také jiným způsobem, než je pláč. Je také možné, že chlapečkův vývoj probíhá nerovnoměrně, kdy rozumové schopnosti předbíhají vývoj psychosociální. Rodičům bych proto doporučila vyjádřit dítěti pochopení, jeho problém nezlehčovat (protože pro něj je opravdový a vážný), je možné jej i fyzickým dotekem (např. pohlazením, poklepem na ramínko, obejmutím utěšit), nechat ho vyplakat (nebrat však ihned do náruče) a  po zklidnění mu nabídnout společné hledání řešení. O problému si s ním promluvit, podporovat jeho vlastní aktivní přístup. Je možné, že je chlapeček také stydlivý, proto s ním rodiče mohou natrénovat několik vět, či vhodných formulací, které řekne, když se mu něco nelíbí, případně si něco přeje. Nácvik může probíhat například formou hraní divadla, rolí, případně jinou zábavnou formou, ve známém a bezpečném prostředí si to pak chlapeček může vyzkoušet (může zkusit o něco požádat člena rodiny, rodinného známého atd.), cílem by mělo být, aby se naučil vyjadřovat svá přání, potřeby a překonávat pro něj obtížné situace také jiným, vývojově vyšším způsobem, než je pláč. Vzhledem k tomu, že dotaz píše babička, je potřeba upozornit, že za výchovu dítěte zodpovídají rodiče, kteří za něj mají rodičovskou zodpovědnost a i dobře míněné rady ze strany prarodičů se mohou setkat s nepochopením. Důležité je, jestli rodiče vnímají celou situaci také jako problém a chtějí ji řešit, pokud ne, bylo by dobré rodičům do výchovy raději nezasahovat. V případě prohlubování potíží je možné doporučit rodičům kontaktovat pedagogicko-psychologickou poradnu v místě bydliště, kde psycholog bude schopen zralost chlapce komplexněji posoudit, případně rodičům poskytne odborná výchovná doporučení.