Inzerce
Inzerce
Inzerce

Kde nají sílu aneb motto pro rodiče: Nebýt na to sám a příliš neočekávat!

A kde má rodič postiženého dítěte najít potřebnou sílu? Ptám se, protože jsem jako rodič hyperaktivního dítěte v tom tzv. nejzáživnějším období sama na vlastní kůži zažila, kdy už jsem o půl jedenácté večer polomrtvá ulehla do postele a ještě než jsem stačila tvrdě usnout přišel malý syn s doslova filozofickými otázkami o posmrtném životě. A tohle byly spíše ty kouzelné okamžiky, ale najít sílu na neustálá bezpečnostní opatření pro hyperaktivní dítě bylo chvílemi nad mé síly.

Rozdělit se o to. Dělit se o ty problémy. To je jednoduché. Od začátku se o ně dělit s partnerem. 

Inzerce

A co ty maminky, kterým partner s prominutím „zdrhne“?

Teď se ale bavme o tom, proč zdrhne. Ono těch příčin je taky celá řada. A jedna z těch příčin, říkám, jedna z nich, je ta, že maminka je tak pohlcená problémem dítěte, že partnera de facto odežene. A teď, co on? Má zapotřebí být pořád někde na chvostu a jakoby být jenom na to, aby domů nosil peníze a občas pohlídal kluka? Proto si založí novou rodinu. Je to jeden z těch důvodů, které se dějí, ale není úplně výlučný. Proto těm maminkám natvrdo říkám: „Pojďme se zamyslet nad tím, jestli část těch problémů nevychází právě z toho našeho osobnostního nastavení.“ Ale je to i v nastavení těch otců. Můžou to být prostě sobci. Vždycky říkám, že lidé jsou v myšlení rozděleni na dvě kategorie, jedni jsou zaměřeni na cíl a jedni na proces. Ti, co jsou zaměření na cíl, tak jsou většinou hodně výkonově zaměření a někam ty svoje činnosti směřují a snaží se, aby to nějak vypadalo. A ono potom, když to nějak nevypadá a boří se jim ty představy, že můj kluk bude právník, no, nebude, protože možná nebude mít ani základku, tak je to tragédie, obrovská tragédie, a je to můj neúspěch, že ano. Rodič je s tím konfrontován, projeví se jeho osobnostní rysy, kdy to možná neunesu a půjdu pryč nebo začnu pít apod. Nebo jsem zaměřený na proces, a tam si daleko víc než nějaké cíle užívám takový ten každodenní život. Takové to, že je super, že máme dítě, a ten kluk se pořád na něco ptá, já mu to vyprávím, no kolikrát mně jde hlava kolem. A to neříkám, že lidi, co jsou zaměření na proces, nebývají unavení a nemají všeho plné zuby, ale oni to jaksi neřeší jako životní selhání. Ale řeší problém, který vznikl, kluk je unavený, já toho mám plné zuby a jsou nakloněni tomu pořídit si domů profesionální výpomoc! Zkrátka s tím problémem pracují, jak leží a stojí. Ale u těch rodičů, kteří se ke mně často dostávají, dochází k tomu obrovskému zklamání, kdy tátové odejdou a maminky buď využívají osobní asistenci jenom velmi málo, protože šetří peníze, což je trochu problém, anebo jsou ve spolcích s ostatními rodiči, aby nebyly samy, ale sdílejí s nimi své problémy. A tady zjišťuji propastný rozdíl, kdy rodiče, kteří jsou ve skupinkách, mají obrovskou nosnost. Hodně se dokážou povznést nad drobnostmi tím, že problémy sdílí, hodně snesou, nejsou tak skeptičtí, většinou neužívají tolik antidepresiv. Ale zkrátka tím chci říct, že klíčem ke všemu je nebýt na to sám. A příliš neočekávat. To jsou asi ty nejdůležitější věci.

Protože pak jste zklamán.

Určitě, určitě. Když si narýsujete život, to je taková ta známá komedie Vrchní, prchni, kde prostě oni přece v tom jednom momentě říkají: „Náš syn, až se narodí a vystuduje, tak ten bude tady slavit promoci!“ A to je úplně přesné. „Až se narodí a vystuduje.“ 

Inzerce

Nebo z těch Básníků, ta první dovolená v Jugoslávii …

Ano! A to je přesně ono, a lajnujeme, lajnujeme, a prostě takhle už to máme vymyšlené, a ono někdo nebo něco, nějaká nepřízeň osudu, do toho najednou hodí vidle. 

A kolik třeba ta osobní asistence stojí, pane magistře?

Je to různé podle organizací, přibližně kolem těch 110 korun na hodinu, až do 150 korun, což je vrchní limit daný zákonem.

Inzerce

A kdo se tomu věnuje?

Jednak se tomu věnují různé pečovatelské služby, neziskové organizace.

Je to nějak akreditované, aby rodiče věděli, že to je něco seriózního, že třeba nezavolají k dítěti, já nevím, pedofila nebo něco takového.

Podívejte se, Jaroslav Foglar byl taky pedofil, a v životě dětem neubližoval.

Inzerce

Jak zkrátka zjistí, že je to košer?

Tak samozřejmě jsou tam nějaké vnitřní mechanismy, jsou tam předepisované supervize, jsou tam výběrová řízení, funguje tam psychologický servis pro zaměstnance i zaměstnavatele, je tam samozřejmě zajištěna obousměrná komunikace organizace-klient, tzn. kdyby rodiče měli jakékoli podezření, tak se to samozřejmě komunikuje.

Oni můžou odmítnout konkrétního člověka. Je tam poměrně dost mechanismů, přestože se jedná o neziskový sektor, tak je to garantováno předpisy, přílohou k  zákonu 108/2006 o sociálních službách, kterým se to všechno řídí. Existuje dokument Standardy (poskytování) sociálních služeb, kde je vypsáno, jak se má postupovat.

A kdyby třeba ta maminka byla opravdu ve finanční tísni, na koho se může obrátit?

Nadace. V podstatě na nadace, samozřejmě také na různé úřady, kde poskytují příspěvky. Příspěvek na péči, na ten mají rodiče právo, pokud se nemýlím, od jednoho roku života dítěte. Právě teď řešíme, že holčička jedněch rodičů dovrší rok, tak si budou žádat o příspěvek na péči a využívat v uvozovkách chůvičku, aby si mohli sami občas někam vyrazit nebo vůbec měli trošku čas na partnerský život a druhou dceru. I když nejsou příspěvky na péči úplně horentní, jsou tady, jsou dobré, a to je jedna varianta. Potom jsou nadace, třeba my v  Centru provázení hodně spolupracujeme s nadací Dobrý anděl, která rodinám poskytuje peníze po určitou dobu, k překlenutí náročného období, než se to nějak stabilizuje. Bohužel máme už i případy, kde to bylo zneužito, ale tak to prostě je. 

Jakože si někdo zažádal…

Jedna maminka si od nadace nechala vyplatit peníze na přístroj pro dceru, a nakonec ten přístroj vůbec nekoupila, ty peníze utratila úplně jinak. Takže to se bohužel taky děje.

A to oni neudělali tak, že by jí přímo poskytli ten přístroj?

Ona dokonce nadace ten přístroj zakoupila. Ono to bylo tak, že poskytli peníze mamince, to byla, myslím, samoživitelka, a bylo to asi nějakých dvacet, dvacet pět tisíc, ale poskytli to, a pořád nic. A oni ještě v druhé vlně udělali to, že ten přístroj zakoupili! Vynaložili k tomu další peníze. A maminka si ten přístroj vůbec ani nechtěla převzít, a donedávna ještě ležel v nemocnici a čekal na uplatnění.  Nějaký dýchací přístroj. Jsou tedy takové šílené případy, ale je jich naštěstí menšina, já si myslím, že ve většině případů nadace pomáhají tam, kde je to opravdu potřeba, a mám opravdu více zkušeností s tím, že jsou z jejich pomoci rodiče nadšení, že jim pomohli to složité období překonat. 

Dokonce se setkávám s rodiči, kteří se často brání, že na tom nejsou ještě tak zle, že jsou určitě potřebnější. Já jim pak vysvětluju, dobře, ale teď má vaše dítě tolik a tolik let a vy to třeba takhle pociťujete, ale uvědomte si, že ty peníze jsou investicí do vaší rodiny. To znamená, budete si moc dovolit to, to, to, to, třeba dojíždění do lázní, na rehabilitace. Jedna rodina potřebovala hodně speciální rehabilitační úkony, které se provádějí tady v Brně, a musela na to dojíždět autem, protože s miminkem se nedá MHDéčkem. Když jsem se maminky ptal, proč příspěvek odmítají, tak z ní vylezlo, že manžel hodně vydělává, že pořád pracuje. Tak se ptám: „A nepotřebovala byste ho radši doma?“ A ona říká: „No, mně by se hodilo, kdyby pracoval trochu míň a byl by doma.“ Já na to: „Tak to znamená finanční výpadek, takže se nebraňte penězům od nadace, protože to, co nepřinese váš manžel domů, to dostanete od nadace, a o to víc on může být s rodinou a pomůže vám. A těchto případů, kdy je potřeba nasměrovat to myšlení rodičů tím praktickým způsobem, mám hodně. 

Aby se nedostali do toho krizového bodu, kdy potom už jim ta pomoc, jak budou psychicky z toho zdecimovaní, ani nepomůže.

Ano, partnerství se rozpadá, maminka se cítí bez pomoci, táta pořád vydělává od nevidím do nevidím, a to je právě ten plíživý mechanismus, jak ta maminka toho tatínka vyšoupává, jen pěkně vydělávej penízky, ale potom co?

On se taky potřebuje ten muž jakoby nějakým způsobem účastnit na procesu v té domácnosti, na té bolesti. Na těch nadějích. Ono se to podceňuje, ale tátové to taky potřebují.

A pane magistře, není to i trošku nastavením té společnosti, jak ona se kriticky dívá na tyhle rodiny, jestli opravdu jsou na tom tak špatně, aby něco tzv. vysávaly z eráru. Takže potom ty rodiny, pokud jenom trošku mají, pomoc odmítají, že ji nepotřebují, protože je jim trapně, ale bojí se i reakce okolí.

Tak to už po mně chcete asi moc, ale je to možný.

Ono na druhou stranu, ten život je opravdu hodně o těch hodnotách. O tom, čemu dáme přednost. Tyto rodiny tu pomoc opravdu potřebují, jsou v akutní nouzi, pomoc má pro ně velký význam, efektivně ji využijí. Např. oproti tomu, řeknu to teď naplno, když se cpou peníze do některých tzv. nepřizpůsobivých občanů.

Možná souvisí ta skromnost a odmítavost lidí i s komentáři, se kterými se setkávají u článků rodin s postiženími, které je mohou tzv. dorazit. Nebo jestli by skutečně lidé, kteří je píší, dali to své dítě při větším problému do ústavu. Protože to není úplně anonymní reakce, ten člověk, který to píše, se musel někam zaregistrovat, teď se musí přihlásit, to není jenom taková chvilková reakce.

Tak tohle nevím. Ale pravdou je, že v lidech je hodně frustrace, která nesouvisí s konkrétními problémy, a když se potom diskutuje nějaké takové téma, tak tam skutečně může z nich jít celá ta jejich, řekněme, bolest z toho vlastního života a toho vlastního neúspěchu.

Čili se jedná o vlastní komplex? Nespokojenost?

Můžeme to takhle nazvat. Na druhou stranu, spíše než komplex bych řekl, že to je externalizace agrese nebo externalizace toho problému, což je určitá copingová strategie. Tzn. je to určitý způsob, jak bojovat s vlastním problémem, jak bojovat se stresem, se zátěží. Takže ano, chce to určité osobnostní nastavení, každý by to neudělal, ale čistě teoreticky určitým lidem pomáhá, když si můžou někomu nebo na někoho zanadávat, uleví se jim od té obrovské tenze, od toho obrovského napětí. 

Tak to jsme asi národ v úplném napětí! :D

Já si myslím, že jsme, že hodně lidí kolem je poměrně dost napjatých, a taky si myslím, že ta frustrace je taková trošku celospolečenská, protože přece jenom, omlouvám se, že jednou větou odbočím, že jsme si ten polistopadový vývoj představovali trochu jinak. Nebo aspoň většina z nás, a já možná taky. A myslím si, že ta frustrace je celospolečenská.

Ale to jsme možná ustoupili už úplně od toho mého příběhu někam jinam.

No, a právě k němu se chci vrátit. :-)

Autor: MUDr. Jana Martincová
Diskuze » Poradna »
Sdílejte
Poslat odkaz příteli Vytisknout článek
Autor: MUDr. Jana Martincová
Diskuze » Poradna »
Sdílejte
Poslat odkaz příteli Vytisknout článek
Komerční sdělení

Související články

Kde nají sílu aneb motto pro rodiče: Nebýt na to sám a příliš neočekávat! - diskuze

Poradna

Dobrý den, mám dotaz. Jsem “těhotná” v uvozovkách, protože jsem na úplným začátku, týden zatím nevím, na ultrazvuk. obrázku je zatím jen takový nenápadný rozmazany flek, příští týden jdu na další prohlídku. Můj dotaz je, jestli muzu ohrozit v tomto stadiu “plod” když masturbuji, jen stimulace postevacku, žádné zavádění prstu ani nic podobného při dosazení orgasmu, dochází ke stazeni. Je to možná hloupý dotaz, ale je to dá se říct vymodleny stav. Je mi skoro 38, mám strach dítě si moc přejeme. Zatím je to 9 dni od vynechání menses a nekrvacim, tak snad to vyjde. Moc Vám dekuji za odpověď.

Dobrý den, masturbací (pokud se nepoužívají ostré či jinak nebezpečné předměty či praktiky) svoje těhotenství neohrozíte, nemusíte mít obavy. Držím pěsti a hezký den 

MUDr. Andrea Liszková | Babyonline | dnes, 08:15
Položit dotaz Všechny dotazy a odpovědi
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. V pořádku Další informace
Inzerce