Inzerce
Inzerce
Inzerce

Pomoc v Centru provázení – komu a jaká? Proč pracovat s celou rodinou i sourozenci?

V hovoru se vracíme k práci Hynka v Centru provázení. Čemu se konkrétně věnuje a v čem spočívá jeho pomoc.

A s jakým rozpětím věku se setkáváte? Zabýváte se rodiči s dětmi spíš hned po narození, když se rodina dozví diagnózu, nebo později?

V rámci Centra provázení se zabývám pouze rodiči. Za mnou chodí rodiče se svými starostmi, s tím, že se dítě narodilo předčasně, má nějaké problémy, ale také za mnou chodí maminka osmnáctileté dcery s úzkostmi a na ně navázanými diagnózami jako plicní problémy, poruchy příjmu potravy.

Takže to rozpětí je od nuly do osmnácti, ale v rámci Centra provázení se zabýváme problémy rodičů.

Inzerce

Jinak v rámci své soukromé praxe se občas taky zabývám problémy dětí, ale to zatím velmi skromně.

A vy jste i psychoterapeut? Terapii provádí strašně málo psychologů.

Ne, já nejsem klinický psycholog, takže nemám oficiálně právo dělat podle zákona psychoterapii. Já mám pětiletou psychologii, jsem magistr klasicky, a ještě dodělávám výcvik terapeutický, který je akreditovaný, existenciální analýzu a logoterapii. 

A klinický psycholog je jiný obor v rámci psychologie?

Ne, klinický psycholog je zkrátka psycholog, který po tom klasickém pregraduálním studiu, ať už získá titul magistra, nebo může klidně být i doktor, to je jedno, tak jde pracovat do nemocnice a má tam pětiletou atestační praxi. Po složení atestační zkoušky se stává klinickým psychologem a už může podle zákona vykonávat soukromou praxi terapeutickou. Já vykonávám v podstatě psychologické poradenství a diagnostiku, s tím ovšem, že mnohé konzultace jsou na hranici mezi terapií a poradenstvím.

Co je konkrétně náplní vaší práce v dětské nemocnici?

Jsem tam na pozici psycholog Centra provázení, a to znamená, že poskytuju poradenské služby, psychologické poradenské služby rodičům pacientů Dětské nemocnice. Tzn., jak už jsem říkal, kolikrát tam přijdou maminky, které mají předčasně narozené dítě, teď tam mám třeba jednu maminku, která má holčičku s hydrocefalem a meningomyelokelou, čili rozštěpem páteře.

Inzerce

Mozkomíšní mok jí odsávají, holčička má málo pohyblivé nožky, zvláštně prohnutá zádíčka, prostě klasický rozštěp páteře, který znám třeba u kamarádů. Má tedy větší hlavičku, ale vypadá, že je velice chytrá, sociálně citlivá a rodičům dělá radost, je takový malý tulíšek. Teď se o ni starají jako o každé miminko, ale když jí budou 2 nebo 3 a nebude tam nějaký pokrok v určitých oblastech, péče začne být více zátěžová.

S maminkou se bavíme hodně o zátěži v domácnosti i při péči. Také o tom, jak nese, že se o postižení dcery nedozvěděla včas, že kdyby to věděla, šla by na interrupci.

Inzerce

Její ošetřující gynekoložka v místě bydliště jí neustále tvrdila, že má příliš mnoho podkožního nebo břišního tuku, a proto na ultrazvuku není nic vidět, ale že děťátko je v pořádku. Maminka přišla do nemocnice, že bude rodit, a tam jí den před porodem lékaři zjistili, že to je teda takhle, a de facto se to dozvěděla až během porodu, kdy se lékaři zhrozili: „Ježišmarjá, a to vám nikdo neřekl?“ A teď roďte. Úplně tím ztratíte radost z porodu. Takže my řešíme ta prožitá traumata, se kterými nějak pracujeme. Také maminka operovala s tím, že by si nějak stěžovala na tu svoji gynekoložku, která svou neschopností způsobila to, že jí tu informaci neposkytla. Na druhou stranu maminka dnes říká, že je trošku i vděčná, že to nezjistila včas a že holčičku má.

Možná byste řešili trauma, že byla na interrupci.

Ano, možná bychom řešili jiné trauma nebo by to možná řešili jinde, ale každopádně je to taková zvláštní hříčka osudu, protože je to třetí dítě, má dvě zdravé holčičky, je poměrně stabilizovaná. Jde to u nich pěkným směrem, kdy řešíme takové praktické věci, kdy jí doktoři něco řeknou a já se k tomu vyjádřím z hlediska třeba té vývojové psychologie, nebo se bavíme o tom, jak to doma funguje, jestli tam má dostatečné zázemí třeba v manželovi a jak to zvládají v té rodině atd.

Jak se k tomu staví tatínek? Měla jsem totiž doma v tomto naprosto unikátního tatínka, raritní případ, který se úžasně postavil k mé postižené sestře rovněž se vzácným genetickým onemocněním. A právě seriál, který jsem díky tomu s paní primářkou připravovala, nás dal dohromady. Ale většinou chlapi takzvaně z této situace „zdrhnou“ a veškerá péče, ale i psychická tíže té situace je na matce dítěte.

Ano, ano, a to jsou zbývající případy. Ne, to si dělám samozřejmě legraci, to přeháním, ale já ještě taky přednáším rodičům, kteří mají právě děti s nějakým druhem postižení, většinou maminkám. Hlavně problematiku epilepsie a děti s poruchami hybnosti, kde bývají často i děti s mentálním postižením, a tam jsou ve výrazné většině případů opravdu maminky samoživitelky, že to ti tátové nedají a utečou. 

Taky asi typické pro Česko, ne?

Třikrát za celou dobu, co tam už dva roky přednáším, tam byli tátové, takoví ti hrdinové. A během toho jsem zjistil, jak je strašně důležité poskytovat psychologickou a poradenskou péči těm rodičům jako páru, ale taky sourozencům těch nemocných dětí. To je skupina, na kterou se hodně zapomíná, jsou tady izolovaní psychologové, kteří se tím po republice zabývají, ale je jich velice málo, takže já jsem si řekl, že od příštího roku se na to chci specializovat a více se věnovat těm sourozencům.

To je perfektní nápad, sama si vybavuji, že jsem v tom byla jako sourozenec trošku zmatená, nechápala jsem, že mám doma úplně jiného sourozence než mí vrstevníci. Zvláště, když ta nemoc nebyla nijak pojmenovaná.

(K objevení Prater-Williho syndromu, kterým trpěla sestra od Jany došlo v zahraničí pouze pár let před narozením sestry, v Česku se vůbec nemoc až do 90. let nediagnostikoval.)

Naštěstí jsem byla hodně samostatné dítě, tak jsem vůbec nevnímala, jak enormně se rodiče sestře věnují. Myslím ve smyslu, že by mně to bylo líto. To jsem si uvědomila až poměrně nedávno, když jsem se tím zabývala odborně. Jako dítě jsem řešila hlavně to, proč nemám stejného sourozence jako kamarádky z ulice a spolužačky ze školy. Bohužel dříve žádné poradenství neexistovalo, tak se s tím ta rodina musela nějak vypořádat sama, včetně mě jako sourozence.

Jasně. Dříve se s tím moc nemazali. Právě ti sourozenci, to vy víte daleko líp než já, dost často čelí nějaké přepečovanosti toho druhého sourozence, čili jakýmsi lehkým nezájmem nebo sníženým uspokojováním vlastních potřeb na úkor těch sourozeneckých. Rodiče se zkrátka musí hodně věnovat tomu nemocnému. Nebo se třeba stane, že jde postižené dítě z té rodiny pryč, a v tom ten sourozenec také zůstane psychicky bez pomoci sám. Třeba teď jsem řešil, a vlastně pořád ještě řeším jednu rodinu, kde mají jednu zdravou holčičku a teď se jim narodila holčička, která pravděpodobně vlivem nějakého mozkového viru je na tom velmi špatně s intelektem, vypadá to, že i špatně vidí. Už je jí rok a je na úrovni dvou, tří měsíců. Takže tam taky zvažují, co do budoucna. Zaprvé plánují další děti a zadruhé zvažují, jestli ta péče o tuto druhou dceru nezatíží tu rodinu natolik, že bude nefunkční. Že péče bude na úkor té starší dcery, a v případě dalšího miminka zase na jeho úkor. Rádi by využívali profesionální péči, dřív zvažovali, a možná je to ještě ve hře, že by ji umístili do ústavu. Chtějí počkat až tak do tří let, aby se to teda rozhodlo, jak to teda bude, jestli se někam posunou, neposunou…

Autor: MUDr. Jana Martincová
Diskuze » Poradna »
Sdílejte
Poslat odkaz příteli Vytisknout článek
Autor: MUDr. Jana Martincová
Diskuze » Poradna »
Sdílejte
Poslat odkaz příteli Vytisknout článek
Komerční sdělení

Související články

Pomoc v Centru provázení – komu a jaká? Proč pracovat s celou rodinou i sourozenci? - diskuze

Poradna

Pupík

| Zuzana96 | 28.10.2020, 11:49

Dobrý den, synovi po odpadnuti pupíku jsem objevila v pupíku takový vyrustek nejde to vidět jen kdyz ten pupík jakoby ohrnu byla jsem s tim u lékaře protože mu z toho tekl žlutý mazek moc tomu nevěnoval pozorností a napsal jen framykoin mast tyden jsem mazala a nic se nezlepšilo. A nechce se mi v tehle situaci jit do nemocnice na dětskou chirurgii tak se obracim na vás.

Dobrý den. Malý výrůstek je granulom, potírejte dále Framykoinem, trvá delší dobu, než se zahojí. Na chirurgii nemusíte chodit.

MUDr. Ludmila Vomelová | Babyonline | 29.10.2020, 08:05
Položit dotaz Všechny dotazy a odpovědi
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. V pořádku Další informace
Inzerce