V zahraničí je soužití rozdílných a pomoc jim příležitostí, zatímco tady je dřívější režim schovával

Rozhovor byl pořízen 18. prosince 2019

Minulou část končíme s Hynkem tím, jak se nejenom v období dospívání dovídal, kdy již zemře, lidé, kteří mu to sdělovali vůbec nepřemýšleli, jak se asi cítí, ale doslova je minulý režim schovával. Zřejmě, aby mu neubírali na atraktivitě.

Je pravda, že tehdy se ti postižení lidé hodně schovávali a byli vidět jenom zdraví, krásní, mladí jedinci …

Mně právě vyprávěli kamarádi z Jedličkova ústavu, když tam měli papaláši nějaké sjezdy v Kongresovém centru, což je kousek od nich, tak oni měli zákaz vycházek, nesměli chodit ven. Opravdu! A my jsme taky normálně nechodili ven, jenom s vychovatelkami někam do hájíčku, do lesa, ale do města se vůbec nechodilo.

Z té Kociánky?

Ano, z té Kociánky. Takže jsme byli hodně schovávaní.

Ale potom ta společnost vůbec neví, jakým způsobem přistupovat ke komukoliv, kdo pro ně je nestandardní, protože tu Gaussovu křivku má každý jinak, pro mě je normálnost úplně jinak, já ji mám posunutou i díky sobě, samozřejmě i díky tomu ADHD dítěti oproti jiným lidem. Již delší dobu sleduji, že ji mám asi hodně roztáhlou, kdežto někteří, zvláště úzkoprsí lidé, ji mají naopak hodně zúženou.

Já mám pocit, že jste docela trefně vystihla atmosféru tady v Čechách, na rozdíl od zkušeností, které mám ze zahraničí, např. z Itálie, kde jsem krátce žil.

U nás je opravdu velmi specifická atmosféra, a možná ještě od nás na východ, setkávám se s takovými kastami nebo šablonami, nastavení v hlavách lidí, kdy chybí takové to prolnutí, přirozená inkluze, teď nemyslím ta násilná ve škole, ale ta přirozená inkluze všech lidí do společnosti.

A když jste se tam normálně v tom běžném životě pohyboval a srovnal byste to s životem tady, cítil jste tam nějaký rozdíl, jak to tam na Vás emočně působilo?

Emočně vám to řeknu takhle. Kam jsem přijel, a to teda doslova, já si nevzpomenu, že by to bylo jinak, všude už jenom z toho titulu, že jsem člověk, který potřebuje pomoc, tak se našla spousta lidí, kteří mi tu pomoc doslova nutili. Italové jsou neskutečně nastavení na pomáhání. Zase to trošku vypadá jako škatulka, možná ne všichni, ale kdybych to měl specifikovat z vlastních zkušeností, Italové zhruba středního a pozdějšího věku jsou zvyklí nabídnout pomoc. A to od číšníka, který přijde v restauraci a ptá se, co si dáme, a automaticky doplní otázku, jestli potřebuju nějakou jinou lžíci, přes lidi v Koloseu, kde jsou schody a okamžitě u brány se nabídnou asi tři chlapi, že nám s vozíčkem pomůžou.

A tady se s tím nesetkáváte?

Víte co, taky je to sice na vyžádání, kdy jsou lidi taky docela ochotní, ale jako kdyby ta mentalita, když se ptáte na ten pocit, tady byla nastavená tak, že tady je někdo divný. Když člověk chce, tak mu rádi pomůžou, ale tím, že jste na vozíčku koukají na vás v MHD jako na nějakou exkluzivitu. Nyní jezdím s asistenty, tak pomoc nepotřebuji, ale alespoň dříve jsem to tak cítil.

Někdy lidé neví, jak s tím zacházet, možná ani kam s očima.

Jestli dovolíte, tak bych třeba poprosil tady Věrku, jestli by nám řekla nějaké zkušenosti (Hynek se obrátí na svou partnerku Věru). Ona žila v Irsku, tak jak to tam mají?

Mně se hrozně líbilo, jak jsi řekl, že oni to berou jako příležitost někomu pomoci nebo projev své lidskosti. Já jsem žila dva roky v Londýně a pak deset let v Irsku, a opravdu hodně souhlasím s Hynkem, že to klima je jiné. Že tady je to takové, jak jste řekla, že lidi neví, jak pomoci. Ne, že by nechtěli, někdy i nechtějí, ale spíš si myslím, že se cítí trapně. Je to vidět i na příkladu, kdy teď kamarádce zemřel otec a ona mi říká, jak vypozorovala, že pro spoustu lidí kolem ní bylo strašně těžké jí jenom kondolovat, nebo říci: „Hele, je mi to líto.“ I přátelé, s kterými se stýká léta, a to mě zase dovedlo k tomu uvědomit si, jak to tady visí neustále v tom ovzduší.

Tady jsou asi pořád tabu i některá naprosto normální témata, která k životu patří. 

A moje dcery, které se narodily v Irsku, a ještě tam pořád jezdí za rodinou, vždycky už z letiště volají: „Už se všichni na nás usmívají a celník si s námi popovídal, už jsme v Irsku, hurá!“ Protože přestože už jsme tady skoro deset let, tak pořád všechny tři velice vnímáme rozdíl v našich kulturách. 

Je pravda, že tady zažívám občas se svým optimismem a pozitivním myšlením a také s tím, že si člověk dělá legrácky, a to i sám ze sebe, zvláště pak v té své tvorbě pro děti, trochu problém.

(pozn. redakce: Jana uplatňuje humor jak v hravých verších pro děti, tak ve stylu, kterým prezentuje dospívání náctiletým.)

Jestli vám do toho můžu ještě vstoupit, vidím velkou pomoc a velký potenciál v humoru, který dáváš do hry Kriplíci (podrobněji v poslední části rozhovoru), kdy se snažíš propojit oba světy a pomáháš lidem odhodit trapnost právě humorem, který se stává tím kýženým pojítkem. Humor rozstřelí všechno a přes něj se lidé dostávají k sobě, jak sami k sobě, tak i k sobě navzájem.

Přijde mi úžasné, když si člověk dokáže udělat legraci sám ze sebe, ale řekla bych, že toho hrozně s tou stávající korektností ubývá.

Tak to buďte klidná, já korektní nikdy nebudu. Mě kvůli nekorektnosti možná vyhodí, ale já korektní, samozřejmě ne sprostý, nikdy nebudu.

Myslíte takový ten kultivovaný humor, někdy černý i cynický?

Právě. A někdy se stane i s tím klientem na pár okamžiků, že se nám podaří nějaký pěkný vtip a hezky se mu zasmějeme.