Inzerce
Inzerce
Inzerce

V zahraničí je soužití rozdílných a pomoc jim příležitostí, zatímco tady je dřívější režim schovával

Minulou část končíme s Hynkem tím, jak se nejenom v období dospívání dovídal, kdy již zemře, lidé, kteří mu to sdělovali vůbec nepřemýšleli, jak se asi cítí, ale doslova je minulý režim schovával. Zřejmě, aby mu neubírali na atraktivitě.

Je pravda, že tehdy se ti postižení lidé hodně schovávali a byli vidět jenom zdraví, krásní, mladí jedinci …

Mně právě vyprávěli kamarádi z Jedličkova ústavu, když tam měli papaláši nějaké sjezdy v Kongresovém centru, což je kousek od nich, tak oni měli zákaz vycházek, nesměli chodit ven. Opravdu! A my jsme taky normálně nechodili ven, jenom s vychovatelkami někam do hájíčku, do lesa, ale do města se vůbec nechodilo.

Z té Kociánky?

Ano, z té Kociánky. Takže jsme byli hodně schovávaní.

Ale potom ta společnost vůbec neví, jakým způsobem přistupovat ke komukoliv, kdo pro ně je nestandardní, protože tu Gaussovu křivku má každý jinak, pro mě je normálnost úplně jinak, já ji mám posunutou i díky sobě, samozřejmě i díky tomu ADHD dítěti oproti jiným lidem. Již delší dobu sleduji, že ji mám asi hodně roztáhlou, kdežto někteří, zvláště úzkoprsí lidé, ji mají naopak hodně zúženou.

Já mám pocit, že jste docela trefně vystihla atmosféru tady v Čechách, na rozdíl od zkušeností, které mám ze zahraničí, např. z Itálie, kde jsem krátce žil.

U nás je opravdu velmi specifická atmosféra, a možná ještě od nás na východ, setkávám se s takovými kastami nebo šablonami, nastavení v hlavách lidí, kdy chybí takové to prolnutí, přirozená inkluze, teď nemyslím ta násilná ve škole, ale ta přirozená inkluze všech lidí do společnosti.

A když jste se tam normálně v tom běžném životě pohyboval a srovnal byste to s životem tady, cítil jste tam nějaký rozdíl, jak to tam na Vás emočně působilo?

Emočně vám to řeknu takhle. Kam jsem přijel, a to teda doslova, já si nevzpomenu, že by to bylo jinak, všude už jenom z toho titulu, že jsem člověk, který potřebuje pomoc, tak se našla spousta lidí, kteří mi tu pomoc doslova nutili. Italové jsou neskutečně nastavení na pomáhání. Zase to trošku vypadá jako škatulka, možná ne všichni, ale kdybych to měl specifikovat z vlastních zkušeností, Italové zhruba středního a pozdějšího věku jsou zvyklí nabídnout pomoc. A to od číšníka, který přijde v restauraci a ptá se, co si dáme, a automaticky doplní otázku, jestli potřebuju nějakou jinou lžíci, přes lidi v Koloseu, kde jsou schody a okamžitě u brány se nabídnou asi tři chlapi, že nám s vozíčkem pomůžou.

A tady se s tím nesetkáváte?

Víte co, taky je to sice na vyžádání, kdy jsou lidi taky docela ochotní, ale jako kdyby ta mentalita, když se ptáte na ten pocit, tady byla nastavená tak, že tady je někdo divný. Když člověk chce, tak mu rádi pomůžou, ale tím, že jste na vozíčku koukají na vás v MHD jako na nějakou exkluzivitu. Nyní jezdím s asistenty, tak pomoc nepotřebuji, ale alespoň dříve jsem to tak cítil.

Inzerce

Někdy lidé neví, jak s tím zacházet, možná ani kam s očima.

Jestli dovolíte, tak bych třeba poprosil tady Věrku, jestli by nám řekla nějaké zkušenosti (Hynek se obrátí na svou partnerku Věru). Ona žila v Irsku, tak jak to tam mají?

Mně se hrozně líbilo, jak jsi řekl, že oni to berou jako příležitost někomu pomoci nebo projev své lidskosti. Já jsem žila dva roky v Londýně a pak deset let v Irsku, a opravdu hodně souhlasím s Hynkem, že to klima je jiné. Že tady je to takové, jak jste řekla, že lidi neví, jak pomoci. Ne, že by nechtěli, někdy i nechtějí, ale spíš si myslím, že se cítí trapně. Je to vidět i na příkladu, kdy teď kamarádce zemřel otec a ona mi říká, jak vypozorovala, že pro spoustu lidí kolem ní bylo strašně těžké jí jenom kondolovat, nebo říci: „Hele, je mi to líto.“ I přátelé, s kterými se stýká léta, a to mě zase dovedlo k tomu uvědomit si, jak to tady visí neustále v tom ovzduší.

Inzerce

Tady jsou asi pořád tabu i některá naprosto normální témata, která k životu patří. 

A moje dcery, které se narodily v Irsku, a ještě tam pořád jezdí za rodinou, vždycky už z letiště volají: „Už se všichni na nás usmívají a celník si s námi popovídal, už jsme v Irsku, hurá!“ Protože přestože už jsme tady skoro deset let, tak pořád všechny tři velice vnímáme rozdíl v našich kulturách. 

Je pravda, že tady zažívám občas se svým optimismem a pozitivním myšlením a také s tím, že si člověk dělá legrácky, a to i sám ze sebe, zvláště pak v té své tvorbě pro děti, trochu problém.

(pozn. redakce: Jana uplatňuje humor jak v hravých verších pro děti, tak ve stylu, kterým prezentuje dospívání náctiletým.)

Jestli vám do toho můžu ještě vstoupit, vidím velkou pomoc a velký potenciál v humoru, který dáváš do hry Kriplíci (podrobněji v poslední části rozhovoru), kdy se snažíš propojit oba světy a pomáháš lidem odhodit trapnost právě humorem, který se stává tím kýženým pojítkem. Humor rozstřelí všechno a přes něj se lidé dostávají k sobě, jak sami k sobě, tak i k sobě navzájem.

Přijde mi úžasné, když si člověk dokáže udělat legraci sám ze sebe, ale řekla bych, že toho hrozně s tou stávající korektností ubývá.

Tak to buďte klidná, já korektní nikdy nebudu. Mě kvůli nekorektnosti možná vyhodí, ale já korektní, samozřejmě ne sprostý, nikdy nebudu.

Myslíte takový ten kultivovaný humor, někdy černý i cynický?

Právě. A někdy se stane i s tím klientem na pár okamžiků, že se nám podaří nějaký pěkný vtip a hezky se mu zasmějeme.

Autor: MUDr. Jana Martincová
Diskuze » Poradna »
Sdílejte
Poslat odkaz příteli Vytisknout článek
Autor: MUDr. Jana Martincová
Diskuze » Poradna »
Sdílejte
Poslat odkaz příteli Vytisknout článek
Komerční sdělení

Související články

V zahraničí je soužití rozdílných a pomoc jim příležitostí, zatímco tady je dřívější režim schovával - diskuze

Poradna

Zavírání se v pokoji

| Ada1215 | 18.10.2020, 16:29

Dobrý den, dceři je 12 let a v poslední době se neustále zavírá ve svém pokoji, nechce s námi moc komunikovat a dokonce jí i vadí, nechávat otevřené dveře do svého pokoje, i když ví, že tam bez jejího vědomí nebudeme vstupovat. Snažíme se její soukromí respektovat, vždy klepeme na dveře, pokud s ní chceme mluvit. Nevím, jestli je to puberlou nebo proč nám jako rodičům přestala věřit. Podotýkám, že se u nás doma nic nezměnilo, vše funguje jako dřív. Někdy mám pocit, že jí i vadí jen moje přítomnost. Přitom jsou ale dni, kdy se spolu normálně bavíme, dokonce se mi tu a tam s něčím svěří. Ale takových chvil je čím dál méně a bojím se, aby nevymizely úplně. Vím, že má nějaké problémy s kamarádkami, ale o tom vůbec nechce mluvit. Dále mě trápí její vztah s otcem . mým manželem. Ten je na ní poměrně přísný, což vůbec není na škodu, ale mám pocit, jako by se úplně vytratilo jakékoliv prřátelství mezi ní a otcem. Dokonce se i vyjádřila v tom smylsu, že by bylo lepší, kdyby s námi vůbec nebydlel. Všechno je mi to hrozně líto. Poradíte mi, prosím, jak vylepšit komunikaci a vztahy v rodině? Jak docílit toho, aby se situace ještě nezhoršovala? Dcera ví, že ji mám moc ráda a že mlže kdykoliv přijít, pokud ji bude něco trápit. Myslím, že ví, že mi může věřit.
Děkuji za radu.

Dobrý den, u vás doma se jak píšete, nic nezměnilo, ale jak to tak vypadá, tak se změnila vaše holčička. Vaše dcera podle popisovaných projevů evidentně vstoupila do období dospívání a chová se adekvátně svému věku a vývojovému období. Vy jako rodiče respektujte její potřebu většího soukromí a zavřené dveře jejího pokoje. Naopak pokud dcera přijde a bude si s vámí chtít povídat, pak tyto chvilky využijte na maximum a snažte se na ni udělat čas a vyslechnout ji. Příležitost si s ní popovídat, dozvědět se také nějaké informace o ní a o tom co prožívá se nemusí po delší dobu opakovat a to že byste na ni neměli čas může podkopat její důvěru ve vás. Nevyzvídejte nic o vztazích s kamarádkami, nepodsouvejte jí problémy, ale naslouchejte. V případě vyzvídání se dcera ještě více uzavře do sebe a neřekne vám nic. O období dospívání bylo napsáno mnoho literatury, stačí zapátrat na internetu, který se jen hemží radami jak komunikovat s dospívajícími dětmi. Lze také vyhledat některou z poraden pro rodinu a mezilidské vztahy, kde můžete pod vedením odborníka na komunikaci v rodině pracovat. Přesto všechno se připravte na to, že toto období je pro všechny zúčastněné členy náročné, ale také důležité. Vždyť z vaší holčičky se má stát sebevědomá mladá žena. Ohledně vztahu s otcem nejsou popisované projevy také nic neobvyklého, je ale potřeba i ze strany otce zapracovat na zlepšení komunikace  a přiblížení se dceři. Na tomto místě si níže dovolím vložit odkaz na článek, který jsem v létě četla na internetu a kde možná najdete některé odpovědi na vaše dotazy.

S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Mgr. Michaela Matoušková | Babyonline | 19.10.2020, 10:28
Položit dotaz Všechny dotazy a odpovědi
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. V pořádku Další informace
Inzerce