Zdravím tě, velice oceňuji na tvůj věk vyspělou schopnost nahlédnout a uvědomit si popudy a možné následky vlastního chování a odvahu napsat dotaz psychologovi. Obdivuhodná je i chuť něco s tím a sám se sebou udělat. I když by se mohlo říct, že v pubertě je potřeba vzdorovat rodičům a dělat jim třeba i naschvály normální. Máš pravdu, že některé tvoje nápady, jako například při jízdě autem s rodiči, mohou mít nebezpečné důsledky pro všechny zúčastněné. Zatím tyto nápady zřejmě držíš na uzdě, ale asi se bojíš, že bys svoje chování nemusel pokaždé ovládnout. Jedinou radou je co nejdříve si těchto nápadech s někým promluvit. Protože ještě nejsi zletilý (dospělý) a rodiče za tebe zodpovídají, pak bys měl sebrat odvahu a svěřit se právě jim. Zkus si vyhlédnout vhodnou chvíli, kdy budete na sebe s mámou nebo s tátou naladěni a toto téma otevři. Když jsi ho tak pěkně dokázal popsat tady, tak se ti to určitě podaří i při rozhovoru s rodiči. Požádej maminku nebo tatínka, jestli by s tebou nevyhledali pomoc dětského klinického psychologa, který by ti mohl pomoci sám se sebou pracovat, vyznat se v sobě a ovládat své pocity, nápady, pracovat s emocemi, se zvládáním agresivity a hněvu. Nebo rodičům můžeš dát přečíst tento tvůj dotaz a moji odpověď. Určitě pochopí, že z tvé strany nejde o žádný naschvál, že tě situace skutečně trápí a chtěl bys ji řešit. Přeji ti hodně odvahy a sil a co nejméně nebezpečných nápadů. Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Děkujeme za Váš dotaz. Podobné projevy, jaké popisujete u Vašeho syna Kubíka, má opravdu spousta dětí při zahájení docházky do školky. Adaptace na školku je velmi individuální, záleží vždy na mnoha faktorech - od osobnosti dítěte, výchovných opatření po předchozí sociální zkušenosti. Jako pozitivní signál vidím, že chlapec při vyzvedávání vykazuje spokojenost a dobrou náladu. Pravděpodobně pro něj samotný pobyt ve školce je příjemnou záležitostí a jeho ranní pláč se nevztahuje k celkovému prožívání docházky do MŠ. Pokud je dětský pláč jen před rodičem a po vstupu mezi děti se rychle vytratí, pak jde jen o malé divadélko. Zjistíte-li od paní učitelky, že pláč přetrvává ještě delší čas po odchodu, je dobré se situací začít více zaobírat a případně navštívit psychologa. Zvláště přidávají-li se k pláči i další změny chování dítěte (pomočování, noční děsy, „útěky do nemoci“ aj.). Obecně se dá říci, že snadněji se adaptují děti, které jsou zvyklé trávit čas i s jinými osobami než jsou ti nejbližší (otec, matka). Také děti, které již jsou zvyklé na kolektivy vrstevníků z jeslí, mateřských center, dětských hřišť apod. Neplatí to tak vždy, ale často je snazší a rychlejší zvykání u těchto dětí, než u dětí, které téměř všechen svůj dosavadní čas trávily jen např. s matkou. Dále dítěti usnadňuje nástup zdravé sebevědomí, zvládnuté návyky a dovednosti odpovídající věku. Proto je třeba motivovat děti k samostatnosti při stolování, hygieně, oblékání a zvládnutí pobývání v přítomnosti jiných osob. Důležité je, aby dítě vědělo, jaké očekávání od nich rodiče mají a jak jim záleží na zvládnutí některých situací. Úspěchy je samozřejmě třeba dostatečně ocenit, aby mohlo dojít k jejich upevnění. Kromě výše zmíněné předchozí přípravy je možno podpořit přímo proces docházky např. zpříjemněným ránem, kdy dítě bude mít společnou snídani s rodiči, bez spěchu, s pozitivně laděným motivačním povídáním o činnostech, paní učitelce a kamarádech, které dítě čekají ve školce. Je také možné jej zpočátku dávat do školky jen na dopoledne, umožňuje-li to rodinná situace. Některé školky nabízejí dětem a rodičům první dny strávit společně, což může být užitečné pro senzitivnější a úzkostněji laděné děti. Někdy stačí k vymizení naučených „rituálů“ (v našem případě ranní pláč) i drobná změna v ranní rutinně, např. jiná cesta do školky, změna doprovázející osoby, odlišná reakce na dětský pláč apod. Samozřejmě se jedná o individuální záležitost a je třeba hledat a zkoušet přístupy vhodné zrovna pro Vaše dítě. Dobré je mít na paměti, že každé dítě je jiné a potřebuje jinak dlouhý čas na přijetí nové situace. Důležitá je trpělivost, pozitivní podpora a vyvarování se srovnávání s ostatními. 

Dobrý den, chlapcova nervová soustava je zřejmě celkově citlivější a zranitelnější, proto se u něj projevuje vyšší pohotovost k lítostivým a plačtivým reakcím. Je možné, že některý z rodičů dítěte (případně oba) byl nebo je podobně citlivý, a proto pro něj má, nebo mají pochopení. Citlivost a porozumění dítěti ze strany rodičů, je určitě dobrá a potřebná a dítě jejich porozumění a zázemí, které mu vytváří jednoznačně potřebuje. V pěti letech je však možná již vhodnější posilovat v dítěti konstruktivnější způsob řešení potíží. Přílišným pochopením a litováním v něm rodiče mohou podporovat tento méně zralý přístup k řešení problémů a potíží a chlapec jej používá a setrvává u něj, protože je pro něj efektivní a přináší mu zisk. Časem by se mohl naučit také svého pláče opravdu i vědomě využívat. Nicméně v jeho věku se pokud ne již ve školce, pak zcela jistě ve školním prostředí, setká s rizikem konfrontace s ostatními dětmi, které pláč často považují za projev slabosti a dovedou velice nepříjemně a nekompromisně dát plačícímu spolužákovi najevo svůj názor. Chlapeček by se tak snadno mohl setkat s posměchem, neporozuměním a vzhledem k jeho zvýšené citlivosti by toto zřejmě nesl velice těžce, mohly by se u něj objevit psychosomatické potíže, rozvoj neurotických příznaků apod. S životními překážkami se přitom bude zcela zákonitě setkávat a je proto v jeho zájmu naučit se je překonávat také jiným způsobem, než je pláč. Je také možné, že chlapečkův vývoj probíhá nerovnoměrně, kdy rozumové schopnosti předbíhají vývoj psychosociální. Rodičům bych proto doporučila vyjádřit dítěti pochopení, jeho problém nezlehčovat (protože pro něj je opravdový a vážný), je možné jej i fyzickým dotekem (např. pohlazením, poklepem na ramínko, obejmutím utěšit), nechat ho vyplakat (nebrat však ihned do náruče) a  po zklidnění mu nabídnout společné hledání řešení. O problému si s ním promluvit, podporovat jeho vlastní aktivní přístup. Je možné, že je chlapeček také stydlivý, proto s ním rodiče mohou natrénovat několik vět, či vhodných formulací, které řekne, když se mu něco nelíbí, případně si něco přeje. Nácvik může probíhat například formou hraní divadla, rolí, případně jinou zábavnou formou, ve známém a bezpečném prostředí si to pak chlapeček může vyzkoušet (může zkusit o něco požádat člena rodiny, rodinného známého atd.), cílem by mělo být, aby se naučil vyjadřovat svá přání, potřeby a překonávat pro něj obtížné situace také jiným, vývojově vyšším způsobem, než je pláč. Vzhledem k tomu, že dotaz píše babička, je potřeba upozornit, že za výchovu dítěte zodpovídají rodiče, kteří za něj mají rodičovskou zodpovědnost a i dobře míněné rady ze strany prarodičů se mohou setkat s nepochopením. Důležité je, jestli rodiče vnímají celou situaci také jako problém a chtějí ji řešit, pokud ne, bylo by dobré rodičům do výchovy raději nezasahovat. V případě prohlubování potíží je možné doporučit rodičům kontaktovat pedagogicko-psychologickou poradnu v místě bydliště, kde psycholog bude schopen zralost chlapce komplexněji posoudit, případně rodičům poskytne odborná výchovná doporučení. 

Dobrý den,

popisujete trampoty s usínáním i spaním vaší, už (nebo možná spíš - teprve) 9měsíční holčičky. 

Dobrý spánek u dětí, to je něco, zač by rodiče nespavců platili zlatem, zatímco rodiče těch vzácně spavých a neuplakaných dětí, si tohoto bohatství dostatečně nepovažují. 

Rodiče děti nespavých se pak snaží udělat prakticky cokoliv, aby dítě usnulo a - spalo. Hrnou se na ně příručky, které tvrdí, že každé dítě může dobře spát, dočítají se na diskuzích o rozličných metodách uspávání, k tomu jim radí příbuzní a - co hůř, někdy radí i rodiče spavých dětí. Výsledkem je obvykle ještě větší chaos v hlavě nevyspalého rodiče, případně i jejich dítěte, které netuší, že spí celou dobu špatně, protože jemu samotnému to tak rozhodně nepřišlo.

Ve vašem případě to vnímám tak, že se bojíte především o bezpečnost dcerky a zároveň byste uvítala méně časté budíčky na kojení, než má dcerka doteď nastaveny. 

Co se týká spaní ve velké posteli - není možnost zajistit bezpečnost jinak? Přistavit postýlku vedle postele, případně vytvořit bariéru z něčeho jiného? Dát vedle postele peřinu, aby případně dcerka spadla do peřiny?

Jaký jiný rituál kromě kojení máte? Zpíváte, hladíte dcerku, případně - používá dcerka dudlík? Co zkusit spojit kojení vždy s konkrétní, pro dcerku příjemnou činností a postupně zkusit třeba jedno kojení vysadit? Samotné uspávání kojením je pro dítě samozřejmě velmi příjemné, není na něm nic špatného, pro dítě je pak ale mnohdy nemilé, když procitnou a nemají v pusince to, s čím tak spokojeně usínali. Když se tedy podaří, že dítě usne až po nakojení, třeba ve vaší posteli a s vámi za ruku nebo ho budete hladit, zpívat, může být pak pro něj méně nepříjemné vzbuzení bez prsa. Blízkost při kojení je pro děti ale natolik příjemná a potřebná, že "odnaučování" častějšího pití je pro takto malé dítě zatím spíš ke škodě a matku to stojí více sil, než samotné vstávání.

Vaše dcera je nejspíš hodně kontaktní a citlivá, proto bývá nerada "odložena" do postýlky i přes den. Některé děti mají zvýšenou potřebu kontaktu s maminkou, rády se nosí, tulí, protože je to zklidňuje. Zkuste se na to podívat i z tohoto hlediska a pouvažovat, zda by nešlo spaní vymyslet trošku jinak, aby dcera s vámi mohla zatím spát i dále. Rychlé ( dítěti se mohou zdát rychlé, rodiči třeba ne) změny, případně střídání různých přístupů mohou dítě spíš zneklidnit a spánek zhoršit, případně ho zlepšit pouze na krátkou dobu. Popřemýšlejte v klidu, co u vaší holčičky cítíte za potřeby vy, jako maminka. Jak vyhovuje usínání malé, kdy je nejspokojenější a kdy se nejlépe vyspíte. Podporu i ujištění, že jdete správným směrem, můžete najít na stránkách prosimspinkej.cz. 

Velmi doporučuji všem, kteří pochybují nejen o svých uspávačských schopnostech, ale i o sobě, coby dostatečně schopném rodiči.

Přeji hodně radosti z dcery a výhledově i dobrý spánek.

Dobrý den, standardně se pro nárok na porodné posuzují jako společně posuzované osoby jen děti a rodiče těchto dětí. V případě, že otec dítěte není zapsán v rodném listě, tak pouze dítě a matka. Ale jak sama píšete Vaše situace není úplně obvyklá. Pokud jste stále nezaopatřeným dítětem a jste navíc osamělým rodičem (otec dítěte není v RL, s partnerem nežijete), domnívám se, že by se na Vás mohl vztahovat § 7 odst. 2 písm. d) zákona o státní sociální podpoře, podle kterého se do společně posuzovaných osob počítají "nezaopatřené děti, jejich rodiče, pokud jsou nezaopatřenými dětmi a jsou osamělí, a rodiče těchto rodičů, pokud s oprávněnou osobou spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby." Za Vašeho rodiče by se tady považoval dědeček jako pěstoun. Doporučuji Vám se ale znovu s dotazem obrátit na ÚP. Pokud pracovnice nebude vědět, měla by se obrátit na metodika, případně nadřízeného a zjistit Vám potřebnou informaci. Případně můžete Vaši konkrétní situaci konzultovat v pracovní dny na call centru ÚP tel: 844 844 803.

Dobrý den, děkujeme za Váš dotaz.  Je dobře, že Vás jako rodiče nenechává lhostejným zvládání vzdělávacího procesu dítěte. Toto prvotní zvládání může být počátkem utváření vztahu k celkovému institutu školství a k autoritám učitele. Proto je důležité, aby dítě zažilo zejména příjemné okamžiky a přijetí učitelů. Adaptace na nové prostředí a nová pravidla je někdy zdlouhavá. Je však potřeba ji podpořit, jak ze strany rodiče, tak ze strany učitele. Každá MŠ má jasně daný a veřejně dostupný (často na internetových stránkách MŠ) školní řád a vzdělávací program, které by měli obě zaujaté strany respektovat. Ze zkušenosti vím, že většina MŠ již v dnešní době ve školním řádu, např. v části určené k odpočinku, počítá i s dětmi s menší potřebou spánku a jinými návyky. Ve školním řádu tento bod bývá zahrnut a je tedy právem rodiče dovolávat se tohoto požadavku.  Záleží však, jak je to uvedeno ve Vaší školce. Pokud jeden den je paní učitelka schopna reagovat na potřeby dítěte (číst si s ním knihu místo spánku) a druhý den nikoliv, je tu vždy problém. Každá nejednotnost v dítěti vyvolává zmatek a nejistotu. Proto je třeba sjednotit přístup k těmto základním bodům denního režimu. Jinak Anička nemá šanci zvnitřnit si pravidla, když jsou pokaždé jiná. Ve svém dotazu zmiňujete vzniklé podezření na plácání dětí. Podezření z fyzického trestání dětí je velice ošemetná záležitost. S takovým obviněním je třeba být opatrný. V případě opodstatněného podezření, bych však neváhala projednat situaci s vedením, když už pokus jednat s konkrétní paní učitelkou byl učiněn. Pokud by nebylo vedení vstřícné k řešení situace, tak je samozřejmě možné dát impuls vyšším orgánům k přešetření. Důležité je zvážit takové postupy vzhledem k možným důsledkům - vliv na další spolupráci se školkou a vliv na Aniččino další setrvání ve školce. Pokud máte pocit, že osobní domluvy s pedagogy o naplňování školního řádu a jednotném přístupu již nepřinesou nějaký posun, je zde na místě návštěva psychologa, kde může být situace probrána komplexněji, může být posouzeno Aniččino prožívání dané situace a mohou být společně hledány další cesty k řešení. Nabízela by se možnost změny školky, což v dnešní době často není nic snadného. Nevíme, zda vůbec taková možnost ve Vašem místě bydliště je. Školní řád však má většina školek podobný a záleží vždy na osobnosti pedagoga, jak zvládá reflektovat potřeby dítěte a přistupovat k nim. Je zde možnost i soukromého školství. Je však třeba znát přístup jednotlivých školek a moci zhodnotit prospěšnost určitých postupů pro další, navazující vzdělávání.  To je však velmi složité a zhodnocení není někdy ani zcela možné. Je těžké odpovědět na dotaz, když chybí znalost celé situace a není možno se doptat na další aspekty, proto bych osobní návštěvu odborníků zvážila.