Od reflektorů k pediatrii: Jak Cyril Matějka našel své poslání v medicíně

Pamatujete si, kdy jste se rozhodl jít na medicínu? Proč i přes varování rodičů, že je to dřina?

No, medicínu jsem si zvolil, když mě nevzali na zubaře, protože mám skoliózu (tu tam mít nesmíte). Tak jsem jako správnej srab vydyndal peníze na hodně přihlášek, protože jsem měl strach, že mě nevezmou, a přihlásil se radši na šest medicín. Nakonec mě tam přesvědčili, že být doktor je lepší než zubař nebo veterinář.

Jak probíhalo studium? Co Vás bavilo, co naopak nebylo Vaší oblastí zájmu?

Celý studium bylo boží. Miluju získávání informací a objevování všeho. Babička říkávala, že jsem zvídavý. Dneska už vím, že to souvisí s neurodivergencí, že běžní lidé to tak asi nemají. Humorně se tomu říká „I eat data for breakfast“ (překlad „Snídám data.“), prostě posedlost novými informacemi. Horší je to pak s pamatováním. Memorování už není tak zábavné. Celá medicína je úžasná, protože je hmatatelná, existuje to. Oproti dějepisu, kterej rád nemám, tam si ty věci neosaháte. Už neexistují.

Jak se Vám podařilo skloubit působení v divadle s náročným studiem na 2. LF UK? Co konkrétně jste v divadle dělal?

To právě bylo ideální, že jsem přes den chodil do školy a po večerech chodil dělat osvětlovače do divadla. Pracuje se večer a o víkendech, takže ideální kombinace. Jen to byl bohémskej život a pak náraz do práce byl hodně tvrdý.

Pomohla Vám činnost v divadle ve studiu? Např. u zkoušek – nějaké herecké etudy k pozitivnímu ovlivnění zkoušejícího? Nebo naopak medicína v divadle?

To si nemyslím. Byl jsem špatný student, divadlo mě bavilo a na zkoušky jsem chodil někdy špatně připravenej, jestli to projde – a nikdy to neprošlo. Tak jsem se to pak musel naučit pořádně. Medicína v divadle byla samozřejmě dobrá na balení holek, zní to atraktivně .) Akorát to byl závazek, že to budu muset vážně dostudovat.

Zmiňujete, že jste chtěl na ARO a psychiatrii, ale stal se z Vás pediatr. Jak a kdy došlo k tomuto zlomu? Bylo to náhodné, nebo se v průběhu studia ukázalo, že pediatrie je „to pravé“?

Bylo to spíš náhodné. Byl jsem na pediatrii na praxi a pan primář a celý kolektiv byli super milí, práce mě bavila, tak jsem to zvolil bez rozmýšlení.

Vzpomínáte, že nástup do zaměstnání byl šok. Co bylo horší? To ranní vstávání nebo domluva s dětským pacientem a rodiči? Nebo výsledná výplatní páska?

Nejhorší bylo vstávání a zodpovědnost. Byl jsem zvyklý chodit na pivo i v tejdnu, a to už nešlo. V práci musíte myslet hlavně hlavou, a když jste nevyspalý, tak jste tam k ničemu. Výplatní páska byla ze začátku taky špatná, ale v porovnání s ostatníma spolužákama z ročníku byla v Jablonci nejvyšší, takže vlastně špatná nebyla. V divadle se platilo ještě líp, ale tam není kam růst. Medicína slibuje další kariérní růst.

Přijde Vám, že medik přichází po šesti letech studia do práce připravený a schopný odebrat anamnézu, diagnostikovat a léčit?

Tak anamnézu určitě, akorát třeba se ptá na spoustu blbostí navíc a zapomene na cílené otázky, které mě zajímají. Diagnostikovat taky, ale v praxi se to děje hodně jinak než v knihách. Každé pracoviště to má různé, jiné je to na okrese a v Motole. A léčit? To vás na škole učit ani nemusí, protože to se naučíte právě až v práci.

Absolvoval jste atestaci z pediatrie a následně z neonatologie, a připravujete se na dětskou neurologii. Co Vás vede k neustálému rozšiřování specializací? U čeho byste rád nakonec zakotvil?

U té neurologie. Pediatrie je základ, ale chlapa asi nemůže věčně bavit léčit rýmu a průjem. Neonatologie mě bavila, ale v Jablonci nemáme nedonošence, takže se smíchem říkám, že jsem překvalifikovaný. A tak bych chtěl tu neurologii, abych mohl být ambulantní specialista a léčit třeba epilepsie.

Předchozí části rozhovoru:

Úvod

1. Dětství, výchova, vliv rodič

Následující části rozhovoru:

3. Cyril jako nadšený vzdělavatel rodičů

4. Jak pediatr Cyril ovládl sociální sítě

5. Kniha Děcké lékařství

6. Jaký je Cyril rodič?

Online rozhovor vedly: Regina Opielová a Jana Martincová

Fotografie: archív Cyrila Matějky