Děcké lékařství: Kniha, která mluví o dětech bez latiny a složitostí

Napsal jste knihu o pediatrických tipech, tricích a mýtech. Které téma bylo pro Vás nejnáročnější vysvětlit v psané formě tak, aby bylo pro rodiče co nejsrozumitelnější a zároveň zábavné?

No asi všechny. Já rád máchám rukama nohama a gestikuluju a dělám ksichty. A můj sloh je otřesnej, neumím diakritiku a interpunkci. Takže editorka měla oči navrch hlavy a dalo jí to dost práce to po mně přepsat.

Ve videích šel hezky vysvětlit průjem a zvracení. V textu asi zas důkladněji vysvětlíte horečku a dávkování. Obojí je výzva a bavilo mě to. Asi bych mohl bejt i pečlivější a kniha mohla být dvakrát tak dlouhá.

Dokonce mě pozvali do rozhlasu a udělali jsme oficiální odborný podcast, kde jsou epizody podle názvů kapitol: kašel, horečka, vyrážky, bolest v uchu. Tak tam je to vůbec nejdůkladnějc v tom rádiu, i moderátorka se ptala na doplňující otázky, takže je to nejpřesnější.

Které téma je Vám naopak nejbližší?

Já mam rád ty témata, která jsem si zažil na vlastní kůži, takže ADHD, úzkosti, nízkej tlak, to všechno se píše snadno. Nebo kapitola o mně, to jsou takový humorný pasáže.

Jakým způsobem jste při psaní zužitkoval své divadelní zkušenosti a zkušenosti s tvorbou obsahu na sociálních sítích? Odráží se to v jazyku nebo ve struktuře knihy?

Já mám jen jeden projev, a to je takovej hospodsky nespisovnej hovorovej. V nemocnici se musím hlídat a psát spisovně a je to náročné. Tady jsem si psal, jak se mi chtělo, jak v mysli, tak na papíře. Impulzivita par excelance. Tak snad to pro lidi bude čtivé a skousnutelné. Soudím podle sebe, je mi milejší číst upřímný text ze života, než latinské odborné kecy a incidenci, inkubační dobu nemocí, který si stejně nebudete pamatovat. Všechno, co lidi zapomenou nemá cenu je ani učit, kapitoly jsou krátké a je tam jen to důležité.

Co Vás na tvorbě knihy nejvíce bavilo? Co bylo naopak nejobtížnější?

Psaní je sranda, chytím svůj hyperfocus a píšu v noci hodiny v kuse. Horší to bylo, když jsem na to neměl čas a psali mi z nakladatelství, že čas běží a že jsem podepsal smlouvu. Byl to velký tlak, abych to stihl. Zase bez tlaku bych to nenapsal. Kdyby mi řekli „přijď, až to bude napsaný“, tak nepřijdu nikdy. Nejtěžší je to po sobě přepisovat. Když vám to rodiče a doktoři opraví, že to takhle nechápou a musíte přepisovat vlastní věty. Takže nejhorší bylo to opravování.

Cílíte jen na rodiče, aby si knihu četli, nebo i na mediky a mladé lékaře? Může Vaše kniha pomoci i jim?

Určitě jo. Já to tam ani neskrývám, spousta věcí a tipů je vyloženě pro mladé doktory a rodičům je to naprd. Třeba že fonendoskopem je slyšet přes bodýčko nebo kapitola Neprospívání. Jeden starší zkušenější kolega mi psal anotaci a vyjádřil tak přesně, jak píšete, že je to vlastně vhodné i pro lékaře. To mi udělalo taky velkou radost.

Máte už nějaké ohlasy na knihu (např. od známých nebo rodiny)?

Rodina to četla ještě, než to šlo do tisku samozřejmě, i kamarádi (aby mě ochránili, než bych tam otiskl ňákou blbost). Takže za to jsem jim vděčnej. Ohlasy chodí každej den a moc za to děkuji. Negativní zatím byly dva ohledně kojení, že je to hodně můj chlapskej pohled, což já ostatně nevyvracím. Je to holt můj pohled na to, jak o kojení maminky mluví. Takže tam se omlouvám. Ale to je s knihou blbý – už je to vytištěný, takže smůla. Už s tím nic neudělám. Tak se budu kdyžtak omlouvat. Ale četlo to už tolik lidí před tiskem, že věřím, že nebude potřeba.

Plánujete se pouštět i do dalších knižních, příp. jiných projektů?

Já žiju život, že se tak nechávám unášet, kam mě to zavane, takže vůbec netuším. Ale jsem takovej yesman, takže jsem pro každou špatnost.

Kde je možné knihu zakoupit?

Na cyrildeckar.cz, tam ji koupíte nejlevnějc. Od listopadu i v krámech, ale tam bude jejich přirážka.

Předchozí části rozhovoru:

Úvod

1. Dětství, výchova, vliv rodičů

2. Volba studia a kariéry (medicína versus divadlo)

3. Cyril jako nadšený vzdělavatel rodičů

4. Jak pediatr Cyril ovládl sociální sítě

Následující části rozhovoru:

6. Jaký je Cyril rodič?

Online rozhovor vedly: Regina Opielová a Jana Martincová

Fotografie: archív Cyrila Matějky