Dětství Cyrila Matějky: mezi psychiatrií, vařečkami a humorem bez hranic

Vyrůstal jste v rodině lékařů, ovlivnil tento fakt Vaši volbu povolání? Směřovali Vás rodiče od mala k medicíně?

Určitě jo. Chodil jsem do Bohnic na obědy, jezdil jsem tam sám ze školy autobusem a miloval jsem to nemocniční prostředí. Takže jsem nikdy neměl strach z doktorů a přišlo mi to povolání úžasné. Naopak mě rodiče odrazovali. Přece jen je to šíleně služeb, práce v noci, zodpovědnost a těžce vydřené peníze.

Oba rodiče se věnují psychiatrii?

Nene, jen máma a starší bratr. Takže logicky jsem si musel vybrat jinej obor, psychiatrie už byla zabraná.

Vzpomenete si, jakou výchovu Vaši rodiče uplatňovali? Byli přísní nebo zastávali spíše roli pozorovatelů?

Byla jiná doba, takže fyzické tresty byly normální doma i ve školce. Pamatuju si, jak jsem často musel klečet v rohu a koukat do zdi. Vařečky, studené sprchy... To myslím, že už se dneska vážně neděje. Možná i proto jsem velký pacifista a odmítač fyzických trestů. Jedna facka dokáže změnit vztah navždy.

Jakým zájmům jste se jako dítě věnoval?

Miloval jsem Lego, Magicy, GameBoye a později počítačové hry a všemožné kartičky, pogy, hokejové kartičky, samolepky. Spíš sběratelství. Na sport jsem nikdy moc nebyl.

Pokud máte sourozence, čemu se věnují oni?

Mám dva bráchy, prostřední miluje filmy a sport, je to takovej ten hipster geek – i když nevím, jestli to říkám správně. Starší brácha miluje deskovky a Magicy, no to máme podobně. Já si na to spíš neumím vyhradit tolik času.

Jak jste se sourozenci vycházel? Dělali jste si také takové ty „drobné“ naschvály?

To jsou otázky. :-) To abych vzpomínal. Vím, že jsem furt všechny provokoval, dokud mě někdo takzvaně nezmlátil nebo nezlochtal, takže myslím, že to muselo bejt se mnou náročné. Takže neřekl bych naschvály, ale spíš jsem byl takovej záškodník a všem všechno kazil.

Ovlivnilo dětství v lékařské rodině Váš přístup ke zdraví?

Určitě. Nepamatuju si, že bychom byli někdy nemocní nebo v nemocnici, já snad jen jednou s boreliózou, jinak v doktorských rodinách si asi většinou poradí doma. Měli jsme ohromnou lékárnu, kde bylo všechno, do dnes když jsem u mámy, tak si tam chodím zobnout třeba na bolest. Taky nemá člověk strach z doktorů, nebo odběrů a nemocničního prostředí.

Co přístup k pacientům, odnesl jste si něco právě z lékařské rodiny – empatii, humor, nebo třeba sklon k „aktivismu“?

Myslím, že humor. Máme v rodině takovej zvláštní. Občas tomu říkáme humor za roh nebo na medvěda. Je hodně komplikovanej, normální lidi se moc nebaví, ale my ano. Pamatuju, jak mi máma dala do lednice jedovaté houby na talířek a na stůl dala vzkaz: „Máš v lednici houby k obědu“. Ale žádný smajlík, nic. Drsný vtípky, trochu styl Česká soda. Najde se hodně lidí, kterým to už přijde za hranou nebo nebezpečné, tak myslím, že já taky neznám míru. Humor máme jako Sovětský svaz – nezná hranic.

Předchozí části rozhovoru:

Úvod

Následující části rozhovoru:

2. Volba studia a kariéry (medicína versus divadlo)

3. Cyril jako nadšený vzdělavatel rodičů

4. Jak pediatr Cyril ovládl sociální sítě (vychází 13. 11.)

5. Kniha Děcké lékařství (vychází 14. 11.)

6. Jaký je Cyril rodič? (vychází 15. 11.)

Online rozhovor vedly: Regina Opielová a Jana Martincová

Fotografie: archív Cyrila Matějky