Výlety s dítětem, psem a bez (Liberte)

Jako bezdětný pár jsme se s mužem rádi vypravovali na cesty do všech různých koutů a zákoutí. Vyráželi jsme buď v pátek po práci, nebo v sobotu ráno. Měli jsme rádi prodloužené víkendy.

V pátek ráno jsme si každý sbalil svoji hygienu, cestovní taštičku (to slovo taštička je správně) s dvojí sadou spodního prádla, triček a ponožek, plavky, ručník. Oblékli jsme se do sportovnějšího oblečení a do zaměstnání vyrazili jen jedním autem. Odpoledne jsme se vyzvedli a hurá ven z Prahy. Pokud jsme neměli domluvené setkání s přáteli, jeli jsme směrem, kde byla menší zácpa. :-)

Naše cesty začaly být po sjezdu z dálnice vždy dobrodružné. Neměli jsme mapy a tak třeba k hradu, který jsme si vyhlédli zdálky, jsme jeli doslova cestou necestou a dost často jsme k němu ani nedojeli, protože nás po cestě zaujalo něco jiného. Mnohdy jsme ani nevěděli, jak se ono místo jmenuje, a tak jsme k němu prostě netrefili. O případném přemýšlení, kde že jsme vlastně zaparkované auto nechali, a to ať už v českém či cizím městě, ani nemluvím.

Po pár letech jsme si pro chození na procházky a zpestření života pořídili jorkšíra. Cestování se hned změnilo. Pes se mnou jel do práce už ráno, přibyla jedna taška s jeho věcmi a současně také přepravka. Vždy jsme ale při našich cestách jeli do konkrétního cíle. Věděli jsme, kde jsou po cestě místa, kam můžeme i se psem. Výhoda jorkšíra je v tom, že většina evropských hotelů a penzionů jej (a také čivavu) bere spíš jako módní doplněk než psa, a díky tomu nám odpadl problém s ubytováním. Co se také změnilo, byl fakt, že už jsme jen pro potěšení z jízdy nenajeli naráz 400 a více kilometrů, ale každé tři čtyři hodiny jsme zastavili, prošli se se psem a občas v daném místě zůstali i přes noc. Hlavní výhodou ovšem bylo, že jsme již neměli problém najít auto. Nejdřív jsme se totiž ubytovali a až potom jsme se vydali objevovat krásy okolí. U sebe jsme vždy měli vizitku hotelu a taxikáři naštěstí vždy věděli, kde se daný hotel nachází. :-) Přestali jsme však cestovat letecky, protože psík s námi mohl jen na krátké lety a takové trasy se dají zvládnout i autem, navíc s větší legrací. (I když nutno dodat, že na letišti jsme se také hodně nasmáli, například při pozorování turistů odlétajících na rodinné dovolené k moři:))

Člověk je tvor nedokonalý, a tak když mu je dobře a nic mu nechybí, vymyslí nějakou ptákovinu, aby vše nešlo tak hladce. My si pořídili dítko. Přesněji řečeno, že je jen jedno, jsme si mysleli jen první týden po ultrazvuku. Další týden nás totiž překvapilo ještě jedno a vlastně nás překvapuje pořád. :-)

Na pár měsíců jsme cestování omezili úplně, a když už jsme sebrali odvahu cestovat, tak jsme vyráželi jen po blízkém okolí. Dokud to bylo takové malé nic, tak se nás pět pořád vešlo do malého auta. A to i s taštičkou, která nikdy nesměla chybět, byť se jelo jen 2 km. Děti rostly a my jsme museli začít řešit větší auto. Bylo potřeba s sebou vzít kočár a další věci. Také jsme se přesvědčili o tom, že není radno bloudit a vozit se jen tak. Přeci jen děti na rozdíl od nás chtěly co 3 až 4 hodiny jíst a my si nemohli dát kafe, kdy se nám zachtělo. Pořídili jsme si proto navigaci. Díky ní už nebloudíme a děti si s ní docela slušně požvatlají.  

S dětmi naše výlety plánujeme skutečně přesně. Nechybí časové odhady, místa zastávek, myslíme na věci jako je přebalení, krmení, že je nutné protáhnutí, přespíme jen tam, kde mají postýlky atd. Víceméně cestujeme jen z nutnosti.:-) Dá se říct, že jsme v šoku z toho, jak se naše dvě malé taštičky změnily na jednu obří tašku plnou plen, dupaček, ubrousků, lahví, lahviček, krabiček a hraček. Občas přemýšlíme, jestli vůbec někam nacpeme kartáčky na zuby.:)

Když už jsme měli systém balení a cestování jakžtakž naučený a zajetý, tak se naši malí neposedové naučili chodit. Tudíž začínáme od začátku - testujeme, přehodnocujeme, vylučujeme atd. Výsledek? Už s sebou nevozíme jeden obří kočár, ale dvoje malinké skladné golfky. Více místa v autě si užíváme jen do té doby, než se sami přesvědčíme, že cestovat bez knížek, plyšáků, aut, panenek, míčů a dalších pro děti životně důležitých věcí, je prakticky nemožné. Pořád s manželem nechápeme, jak jsme vlastně bez těchto „nezbytností“ mohli dřív cestovat.

Po několika letech praxe a stále měnících se podmínkách už je pro nás cestování docela hračka. I na sebekratší výlet s námi přesto jede jedno auto, alespoň jeden plyšák, dvě knížky, pět figurek, balón a koloběžka nebo kolo. Naštěstí už si vše zabalí děti samy, ale bez těchto věcí se skutečně vyjet nedá. Podle dětí je maminka nepraktická osoba, která jim balí jen náhradní oblečení, případně jídlo a pití. Děti už teď také většinu cesty neprospí, ale doslova prokecají či prozpívají, nebo si hrají na navigaci. To se jen zezadu ozývá „Tudy, tady a nééé….Levooo…plavala…“

Výlety vybíráme stále velmi pečlivě a s ohledem na skutečnost, že vypuštění našich dvou draků a psa se rovná pohromě. Tudíž nejdříve najdeme místo, kde ze sebe všichni tři vyskáčou uloženou energii a až poté se jedeme ubytovat. V hotelu odložíme tašky, vybalíme hračky a po očistě dětí rychle z hotelu mizíme. Zpět na ubytování se vracíme, až když jsou děti na hranici totálního vyčerpaní a nehrozí tak, že je bude znát celý hotel.

Těším se na dobu, snad znova přijde, kdy si někde na terase sednu na dobrou kávu, budu klidně zírat na procházející se dav, třeba až do západu slunce. Projdu si klidně ruku v ruce s mužem večerní bulvár, nakoukneme do výloh, možná něco koupíme. Ochutnáme v místní hospůdce nějakou specialitu, zajdeme si zatančit a při pohledu na malé rozutíkané děti a jejich vystresované rodiče si budu říkat, jak je krásné, že ti naši už jsou bůhví kde. :-))

Liberte děkujeme za článek a připisujeme jí kredit 100 Kč.